Řeznický tovaryš

Johann Wilhelm Wolf

yl jednou jeden chudý pasák a ten měl syna, který se vyučil řezníkem, protože pomýšlel výše jak otec a nebyl by pranic spokojen, kdyby zdědil jeho řemeslo. Když se hoch vyučil a ze svého řemesla už uměl ledacos, vydal se na vandr do světa. Byl nedaleko od rodné vsi a zrovna šel velkou pastvinou, když tam uviděl ležet poraženého vola a u něj pět zvířat, která by si toho vola ráda rozdělila, ale nevěděla si s tím rady. Byli tam včela, lišák, chrt, sokol a lev; šli mu tedy v ústrety a prosili ho, aby jim v nouzi pomohl. Řezník vytáhnul velký nůž, vola zručně vyboural a pak maso mezi ně rozporcoval. Včela dostala hlavu a každý takový kus, který mu nejlépe vyhovoval. A zatímco se zvířata zabývala masem, šel svou cestou, ale ušel sotva tisíc kroků, když za ním přiběhnul chrt, zastavil ho a žádal, aby se s ním vrátil. Když se vrátili ke zvířatům, ta mu pravila, že mu zapomněla poděkovat, ale peníze nemají, zato mu mohou propůjčit umění, aby na sebe mohl vzít podobu kteréhokoliv z nich a to tak často, jak si jen bude přát. S tím byl hoch spokojen, poděkoval se a šel svou cestou.

a nedlouho přišel do velkého království, a když přicházel k městské bráně, uslyšel vyvolávat herolda, že každý, kdo se opováží vzít z královské zahrady granátové jablko, propadne smrti. V té zemi rostly takové stromy jen dva a oba stály pod královými okny a on je měl za velkou vzácnost. Ale protože nic nechutná lépe než zakázané ovoce, všetečný řezník si pomyslil, že musí ta granátová jablka okusit, zda jsou opravdu tak dobrá, a tak si přál být sokolem a stalo se. Vznesl se do výše, zaletěl na jednu z královských jabloní, pojídal jablko a díval se oknem do zámku. Uvnitř seděli zrovna u prostřené tabule plné výtečného jídla, a když ta vůně přilétla až k sokolovi, granátové jablko mu rázem přestalo chutnat a raději by okusil těch lahůdek. Jeho žádostivost byla tak velká, že se odvážil, vlétl oknem dovnitř, popadl z mísy pečeného kohoutka a chtěl s ním vyletět ven. Ale princezna rychle zavřela okno a on byl v pasti. Ale přece jen měl štěstí, neboť princezna mu nechtěla ublížit, nýbrž si ho pověsila v krásné kleci do ložnice.

noci, když princezna ležela v posteli a spala, vyletěl hoch z klece jako včela, vzal na sebe lidskou podobu a přistoupil k jejímu lůžku a objal ji a políbil na červená ústa. Princezna se vytrhla ze spánku a začala křičet o pomoc, ale než starý král přispěchal, seděl chasník opět jako sokol ve své kleci, hlavu měl pod křídlem a dělal, že spí, takže král věřil, že se princezně jen něco zdálo a notně jí vyčinil za její ustrašenost. Sotva však byl pryč, změnil se řezník zase ve včelu a vyplížil se z klece a jako muž přistoupil k princezně a opět ji líbal. Zprvu se mu sice bránila, ale křičet už se neopovážila. Za malou chvíli, když pochopila, že jí nechce ublížit, byli jeden s druhým a v té blaženosti setrvali až do bílého rána. Takto byl hoch s princeznou tajně oddán a žili spolu celý rok, bez toho že by to v zámku někdo zpozoroval. Nakonec se ale stalo, že princezna porodila chlapečka a nyní se ta věc již nedala udržet v tajnosti. Tak vše králi vypověděli. Ten byl zpočátku vzteky bez sebe, ale co mohl dělat? Už bylo pozdě, musel jim dát své požehnání k opravdovému sňatku a zetě jmenoval svým nástupcem na královském trůnu.

běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

tou princeznou se ale měly prazvláštní okolnosti, neboť řezníka důrazně varovali, aby se svou ženou nikdy nechodil na procházku v lese. Podle staré věštby ji měl odnést pryč strašlivý poryv větru. Tomu se hoch jen smál a jeho zvědavost a všetečnost mu opět nedaly klidu, dokud nebyl s ženou v lese. Spokojeně se projížděli v kočáru ve stínu zelených stromů, když tu se pojednou zvedl strašlivý vichr a než se ohlédnul, popadl jeho ženu a nesl ji pryč. „Dostanu ji zpět,“ řekl si: „ať je ukrytá kdekoliv!“ Prázdný kočár poslal domů, proměnil se v chrta a utíkal, jak uměl nejrychleji směrem, ve kterém ji viděl zmizet. Utíkal a utíkal, dokud ho nohy nesly, až dorazil k vysoké skále. Tak si ji prohlížel tu i tady, ale na hladké skalní stěně neviděl bránu ani dvířka, nakonec našel úplně nepatrnou puklinu. Proměnil se ve včelu a temnou skalní puklinou se vsoukal do nitra hory. Když byl uvnitř, proměnil se v sokola a letěl dolů do podzemního světa. Místo, kde se spustil dolů, si označil kamenem, aby našel cestu zpět a pak v podobě chrta běžel dál. Už měl za sebou pěkný kus cesty podzemním světem, když přiběhnul k překrásnému zámku, který byl však uzavřen pevnou bránou a on nevěděl, jak by se tam dostal. Nakonec přece jen našel nepatrný vchod, totiž klíčovou dírku, skrze kterou pronikl jako včela.

tom překrásném zámku neseděl nikdo jiný jako jeho milovaná žena, tu na sebe vzal svoji lidskou podobu a šel k ní: „Jsi to ty nebo ne?“ řekl. „Ano, jsem to já.“odvětila princezna: „ale jsem tu v moci jednoho obra, který přicházívá jednou ve dne a jednou v noci, vždy kolem jedenácté hodiny a pak mu musím do dvanácti hodin vískat vlasy.“ Netrvalo dlouho a obr opravdu přišel domů. Jinoch se v mžiku proměnil ve včelu a sedl si na stůl mezi chlebové drobečky. „Kde se tu vzal ten hmyz?“ řekl obr a po včele se ohnal, ale ta byla rychlejší. Tu si něco zabrblal pod vousy, položil se a hlavu si dal do princeznina klína a nechal se do dvanácti hodin vískat. Když odešel, dal řezník své ženě radu: „Až opět přijde, tak se dělej, že spíš, a když tě pak probudí, vyprávěj mu, že jsi měla ošklivý sen. Až se tě pak bude na ten sen vyptávat, vyprávěj mu, jak se ti zdálo, že umřel a ty jsi nevěděla, jak se dostaneš z podzemního zámku.“ Jak jí poradil, tak druhého dne princezna učinila. Opravdu se jí obr na ten sen vyptával a ona se jala plakat a vyprávěla mu, jak se v tom strašlivém snu vylekala nad jeho smrtí a zeptala se, zda opravdu bude muset v zámku zůstat uvězněna do konce svých dnů, kdyby opravdu jednou umřel. „Ty hlupačko,“ smál se obr: „já přece nemohu nikdy zemřít. V sicilském království žije tříhlavý drak, kdo by ho zabil, zabije i mne. Sám od sebe neumřu nikdy!“ Jinoch, který jako včela naslouchal, se zaradoval, že mu nyní bylo to tajemství odhaleno. Žena pak musela opět celou hodinu obra vískat na hlavě a potom tento šel svou cestou. Jinoch princeznu ujistil, že je pevně rozhodnut toho draka v sicilském království vyhledat, a ona se s ním v slzách rozloučila. Pak jako včela vyletěl klíčivou dírkou ze zámku, kde se proměnil v chrta a běžel až ke kameni, který si tam zanechal jako znamení, proměnil se v sokola, vyletěl vzhůru a jako včela skalní puklinou vylezl na boží svět.

běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

o sicilského království to bylo daleko, předaleko a musel putovat dlouho předlouho, přes řeky a moře, přes údolí a hory, dokud tam jednoho dne nedorazil. Když se vyptával, jak se to s tím drakem vlastně má, dozvěděl se, že má tři hlavy a že mu každý den musejí před město vyhnat královské stádo sviní, ze kterého si vybere devět nejtučnějších. Ale v celé zemi zbyly už jen tři tucty sviní a všichni se obávali toho, že drak se začne živit lidmi, když nedostane svoje oblíbené jídlo. Tu jinoch předstoupil před krále a žádal dovolení, aby mohl druhého rána vyhánět svině. S tím král rád souhlasil a slíbil mu polovinu království a princeznu za ženu, když svět zbaví té nestvůry. Přesně v devět hodin následujícího rána byl ten cizí pasák se sviněmi před městskými hradbami a ihned nato se přivalil drak, byl opravdu tříhlavý a jedna hlava byla hrozivější než druhá. „Pasáku sviní, dej mi těch devět největších!“ „Ani jedinou!“ zvolal hoch a proměnil se ve lva a vrhnul se na draka a utrhnul mu jednu z jeho hrozivých hlav. Drak spustil divoký povyk a utekl pryč. Když přišel hoch zpět na zámek, byl přátelsky přijat králem: „Protože jsi drakovi uťal jednu hlavu, dostaneš sud toho nejlepšího vína!“ Druhého dne byl přesně v devět se sviněmi před městskou bránou, drak na sebe taky nenechal dlouho čekat, přišel ještě zpupnější než včera a s hlasitým řevem se na něho osopil: „Pasáku, dej mi osmnáct těch nejlepších sviní!“ „Ani jednu nedostaneš!“ řekl, proměnil se ve lva a ukousl drakovi i druhou hlavu. „Zítra se zase uvidíme!“ řvala nestvůra a odtáhla pryč. Tak se utkali i dalšího rána, ale drak při boji přišel i o svoji poslední hlavu, takže ho přešla pro všechny časy i veškerá chuť na svině.

asáka chtěli na místě oddat s královskou dcerou, ale on jim řekl: „Já už jednu ženu mám, sedí tisíc hodin cesty odtud v jedné hoře.“ Potom sicilskému králi vše vypověděl, jak se to s ním mělo a jak se musí ihned vydat na další cestu do zakletého zámku pod zemí. „Moji dceru nechceš,“ řekl král: „daruji ti tedy kouzelný vůz, aby tě k tvojí ženě dovezl.“ A poručil mu kočár připravit, vypadal úplně obyčejně, ale měl podivuhodnou vlastnost, na jeho pravé straně byl zastrčený bič, a když ho jeho majitel vytáhnul a zastrčil ho na levou stranu, tu se kočár rozjel tryskem, jakoby ho táhnulo tisíc koni. Když se bič vytáhnul a zastrčil zpět na pravou stranu, v tu ránu se kočár zastavil a člověk mohl vystoupit. To se to chasníkovi ujíždělo k zakletému zámku, neuplynuly ani dva dny a byl tam. Jako včela vletěl do skály, jako sokol sletěl do hlubiny, jako chrt běžel až k zámku a opět jako včela proklouznul dovnitř ke své milované ženě. A u ní se proměnil zase v člověka.

dyž přišel obr, tak se neproměnil ve včelu, ale ve lva a ukousnul mu hlavu. Nyní byla princezna vysvobozena a odjela se svým mužem v tom kouzelném kočáře nejprve domů ke svému otci a potom také na návštěvu k sicilskému králi. [pozn1]

Poznámka 1 - Lidová pohádka "Der Metzgergesell" je ze sbírky lidových pohádek "Deutsche Hausmärchen" (1851) sběratele Johanna Wilhelma Wolfa (1817 - 1855). Z němčiny pro vaši radost přeložila a po svém převyprávěla Jitka Vlk Martináková. Zpět

Stáhni eBook - Mozná je k poslechu v MP3 - Formátuj pro tisk - Pošli e-mailem

Poděkování: Robert Straka (plnění databáze) | Tomáš Macek (CSS)
Kontakt: webmaster@pohadky.org

pohadky.org, jejímž autorem je Jitka Martináková a Petr Macek, podléhá licenci:
Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .