Řeznický tovaryš

Johann Wilhelm Wolf

Byl jednou jeden chudý pasák a ten měl syna, který se vyučil řezníkem, protože pomýšlel výše jak otec a nebyl by pranic spokojen, kdyby zdědil jeho řemeslo. Když se hoch vyučil a ze svého řemesla už uměl ledacos, vydal se na vandr do světa. Byl nedaleko od rodné vsi a zrovna šel velkou pastvinou, když tam uviděl ležet poraženého vola a u něj pět zvířat, která by si toho vola ráda rozdělila, ale nevěděla si s tím rady. Byli tam včela, lišák, chrt, sokol a lev; šli mu tedy v ústrety a prosili ho, aby jim v nouzi pomohl. Řezník vytáhnul velký nůž, vola zručně vyboural a pak maso mezi ně rozporcoval. Včela dostala hlavu a každý takový kus, který mu nejlépe vyhovoval. A zatímco se zvířata zabývala masem, šel svou cestou, ale ušel sotva tisíc kroků, když za ním přiběhnul chrt, zastavil ho a žádal, aby se s ním vrátil. Když se vrátili ke zvířatům, ta mu pravila, že mu zapomněla poděkovat, ale peníze nemají, zato mu mohou propůjčit umění, aby na sebe mohl vzít podobu kteréhokoliv z nich a to tak často, jak si jen bude přát. S tím byl hoch spokojen, poděkoval se a šel svou cestou.

Za nedlouho přišel do velkého království, a když přicházel k městské bráně, uslyšel vyvolávat herolda, že každý, kdo se opováží vzít z královské zahrady granátové jablko, propadne smrti. V té zemi rostly takové stromy jen dva a oba stály pod královými okny a on je měl za velkou vzácnost. Ale protože nic nechutná lépe než zakázané ovoce, všetečný řezník si pomyslil, že musí ta granátová jablka okusit, zda jsou opravdu tak dobrá, a tak si přál být sokolem a stalo se. Vznesl se do výše, zaletěl na jednu z královských jabloní, pojídal jablko a díval se oknem do zámku. Uvnitř seděli zrovna u prostřené tabule plné výtečného jídla, a když ta vůně přilétla až k sokolovi, granátové jablko mu rázem přestalo chutnat a raději by okusil těch lahůdek. Jeho žádostivost byla tak velká, že se odvážil, vlétl oknem dovnitř, popadl z mísy pečeného kohoutka a chtěl s ním vyletět ven. Ale princezna rychle zavřela okno a on byl v pasti. Ale přece jen měl štěstí, neboť princezna mu nechtěla ublížit, nýbrž si ho pověsila v krásné kleci do ložnice.

V noci, když princezna ležela v posteli a spala, vyletěl hoch z klece jako včela, vzal na sebe lidskou podobu a přistoupil k jejímu lůžku a objal ji a políbil na červená ústa. Princezna se vytrhla ze spánku a začala křičet o pomoc, ale než starý král přispěchal, seděl chasník opět jako sokol ve své kleci, hlavu měl pod křídlem a dělal, že spí, takže král věřil, že se princezně jen něco zdálo a notně jí vyčinil za její ustrašenost. Sotva však byl pryč, změnil se řezník zase ve včelu a vyplížil se z klece a jako muž přistoupil k princezně a opět ji líbal. Zprvu se mu sice bránila, ale křičet už se neopovážila. Za malou chvíli, když pochopila, že jí nechce ublížit, byli jeden s druhým a v té blaženosti setrvali až do bílého rána. Takto byl hoch s princeznou tajně oddán a žili spolu celý rok, bez toho že by to v zámku někdo zpozoroval. Nakonec se ale stalo, že princezna porodila chlapečka a nyní se ta věc již nedala udržet v tajnosti. Tak vše králi vypověděli. Ten byl zpočátku vzteky bez sebe, ale co mohl dělat? Už bylo pozdě, musel jim dát své požehnání k opravdovému sňatku a zetě jmenoval svým nástupcem na královském trůnu.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

S tou princeznou se ale měly prazvláštní okolnosti, neboť řezníka důrazně varovali, aby se svou ženou nikdy nechodil na procházku v lese. Podle staré věštby ji měl odnést pryč strašlivý poryv větru. Tomu se hoch jen smál a jeho zvědavost a všetečnost mu opět nedaly klidu, dokud nebyl s ženou v lese. Spokojeně se projížděli v kočáru ve stínu zelených stromů, když tu se pojednou zvedl strašlivý vichr a než se ohlédnul, popadl jeho ženu a nesl ji pryč. „Dostanu ji zpět,“ řekl si: „ať je ukrytá kdekoliv!“ Prázdný kočár poslal domů, proměnil se v chrta a utíkal, jak uměl nejrychleji směrem, ve kterém ji viděl zmizet. Utíkal a utíkal, dokud ho nohy nesly, až dorazil k vysoké skále. Tak si ji prohlížel tu i tady, ale na hladké skalní stěně neviděl bránu ani dvířka, nakonec našel úplně nepatrnou puklinu. Proměnil se ve včelu a temnou skalní puklinou se vsoukal do nitra hory. Když byl uvnitř, proměnil se v sokola a letěl dolů do podzemního světa. Místo, kde se spustil dolů, si označil kamenem, aby našel cestu zpět a pak v podobě chrta běžel dál. Už měl za sebou pěkný kus cesty podzemním světem, když přiběhnul k překrásnému zámku, který byl však uzavřen pevnou bránou a on nevěděl, jak by se tam dostal. Nakonec přece jen našel nepatrný vchod, totiž klíčovou dírku, skrze kterou pronikl jako včela.

V tom překrásném zámku neseděl nikdo jiný jako jeho milovaná žena, tu na sebe vzal svoji lidskou podobu a šel k ní: „Jsi to ty nebo ne?“ řekl. „Ano, jsem to já.“odvětila princezna: „ale jsem tu v moci jednoho obra, který přicházívá jednou ve dne a jednou v noci, vždy kolem jedenácté hodiny a pak mu musím do dvanácti hodin vískat vlasy.“ Netrvalo dlouho a obr opravdu přišel domů. Jinoch se v mžiku proměnil ve včelu a sedl si na stůl mezi chlebové drobečky. „Kde se tu vzal ten hmyz?“ řekl obr a po včele se ohnal, ale ta byla rychlejší. Tu si něco zabrblal pod vousy, položil se a hlavu si dal do princeznina klína a nechal se do dvanácti hodin vískat. Když odešel, dal řezník své ženě radu: „Až opět přijde, tak se dělej, že spíš, a když tě pak probudí, vyprávěj mu, že jsi měla ošklivý sen. Až se tě pak bude na ten sen vyptávat, vyprávěj mu, jak se ti zdálo, že umřel a ty jsi nevěděla, jak se dostaneš z podzemního zámku.“ Jak jí poradil, tak druhého dne princezna učinila. Opravdu se jí obr na ten sen vyptával a ona se jala plakat a vyprávěla mu, jak se v tom strašlivém snu vylekala nad jeho smrtí a zeptala se, zda opravdu bude muset v zámku zůstat uvězněna do konce svých dnů, kdyby opravdu jednou umřel. „Ty hlupačko,“ smál se obr: „já přece nemohu nikdy zemřít. V sicilském království žije tříhlavý drak, kdo by ho zabil, zabije i mne. Sám od sebe neumřu nikdy!“ Jinoch, který jako včela naslouchal, se zaradoval, že mu nyní bylo to tajemství odhaleno. Žena pak musela opět celou hodinu obra vískat na hlavě a potom tento šel svou cestou. Jinoch princeznu ujistil, že je pevně rozhodnut toho draka v sicilském království vyhledat, a ona se s ním v slzách rozloučila. Pak jako včela vyletěl klíčivou dírkou ze zámku, kde se proměnil v chrta a běžel až ke kameni, který si tam zanechal jako znamení, proměnil se v sokola, vyletěl vzhůru a jako včela skalní puklinou vylezl na boží svět.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Do sicilského království to bylo daleko, předaleko a musel putovat dlouho předlouho, přes řeky a moře, přes údolí a hory, dokud tam jednoho dne nedorazil. Když se vyptával, jak se to s tím drakem vlastně má, dozvěděl se, že má tři hlavy a že mu každý den musejí před město vyhnat královské stádo sviní, ze kterého si vybere devět nejtučnějších. Ale v celé zemi zbyly už jen tři tucty sviní a všichni se obávali toho, že drak se začne živit lidmi, když nedostane svoje oblíbené jídlo. Tu jinoch předstoupil před krále a žádal dovolení, aby mohl druhého rána vyhánět svině. S tím král rád souhlasil a slíbil mu polovinu království a princeznu za ženu, když svět zbaví té nestvůry. Přesně v devět hodin následujícího rána byl ten cizí pasák se sviněmi před městskými hradbami a ihned nato se přivalil drak, byl opravdu tříhlavý a jedna hlava byla hrozivější než druhá. „Pasáku sviní, dej mi těch devět největších!“ „Ani jedinou!“ zvolal hoch a proměnil se ve lva a vrhnul se na draka a utrhnul mu jednu z jeho hrozivých hlav. Drak spustil divoký povyk a utekl pryč. Když přišel hoch zpět na zámek, byl přátelsky přijat králem: „Protože jsi drakovi uťal jednu hlavu, dostaneš sud toho nejlepšího vína!“ Druhého dne byl přesně v devět se sviněmi před městskou bránou, drak na sebe taky nenechal dlouho čekat, přišel ještě zpupnější než včera a s hlasitým řevem se na něho osopil: „Pasáku, dej mi osmnáct těch nejlepších sviní!“ „Ani jednu nedostaneš!“ řekl, proměnil se ve lva a ukousl drakovi i druhou hlavu. „Zítra se zase uvidíme!“ řvala nestvůra a odtáhla pryč. Tak se utkali i dalšího rána, ale drak při boji přišel i o svoji poslední hlavu, takže ho přešla pro všechny časy i veškerá chuť na svině.

Pasáka chtěli na místě oddat s královskou dcerou, ale on jim řekl: „Já už jednu ženu mám, sedí tisíc hodin cesty odtud v jedné hoře.“ Potom sicilskému králi vše vypověděl, jak se to s ním mělo a jak se musí ihned vydat na další cestu do zakletého zámku pod zemí. „Moji dceru nechceš,“ řekl král: „daruji ti tedy kouzelný vůz, aby tě k tvojí ženě dovezl.“ A poručil mu kočár připravit, vypadal úplně obyčejně, ale měl podivuhodnou vlastnost, na jeho pravé straně byl zastrčený bič, a když ho jeho majitel vytáhnul a zastrčil ho na levou stranu, tu se kočár rozjel tryskem, jakoby ho táhnulo tisíc koni. Když se bič vytáhnul a zastrčil zpět na pravou stranu, v tu ránu se kočár zastavil a člověk mohl vystoupit. To se to chasníkovi ujíždělo k zakletému zámku, neuplynuly ani dva dny a byl tam. Jako včela vletěl do skály, jako sokol sletěl do hlubiny, jako chrt běžel až k zámku a opět jako včela proklouznul dovnitř ke své milované ženě. A u ní se proměnil zase v člověka.

Když přišel obr, tak se neproměnil ve včelu, ale ve lva a ukousnul mu hlavu. Nyní byla princezna vysvobozena a odjela se svým mužem v tom kouzelném kočáře nejprve domů ke svému otci a potom také na návštěvu k sicilskému králi. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka "Der Metzgergesell" je ze sbírky lidových pohádek "Deutsche Hausmärchen" (1851) sběratele Johanna Wilhelma Wolfa (1817 - 1855). Z němčiny pro vaši radost přeložila a po svém převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková