Lišák a vlk na svatbě

Joseph Haltrich

onečně zapadlo slunce za hory [pozn1] a počalo se stmívat, tak se ti dva vydali na cestu a lišák vykračoval vpředu. Dorazili bez pohromy až k svatebnímu domu, neboť i psi při této příležitosti místo, aby byli ostražití, raději čmuchali a slídili po kuchyni. Lišák vlezl do sklepa první, pak pokynul vlkovi, že ho může bez obav následovat. Když vlčí žrout a nenasyta uviděl tolik jídla pohromadě, popadla ho pekelná muka a litoval, že si to vše nedokáže pobrat a odnést. Začal se tedy kvapně pakovat, polykal obrovské kusy masa a zapíjel to konvicemi vína a medoviny, zatímco lišák sežral jen dva mladé kohoutky. Ale neměl klidu; často vyskakoval ven sklepním okénkem, aby vyzkoušel, jestli se nenacpal příliš a pohodlně projde. Vlk to zpozoroval a zeptal se: „Co to děláte, kmotře? Jste snad blázen?“ „Ale jen se dívám, zda někdo nejde.“ odvětil lišák. „To je vidět, že jste zaječí noha!“ vysmál se mu vlk a cpal se a pil o sto šest a plnil si panděro, jako kdyby měl sedm žaludků, tak byl brzy jídla a pití úplně plný. Když byl nacpaný a sytý, stouplo mu víno do hlavy a dostal se do nálady. „Kmotře,“ zavolal na lišáka: „nějak se mi zachtělo si zazpívat, zanotujme si!“ „Já mám rýmu,“ odvětil lišák: „já nemohu a vy byste měl od toho nápadu taky upustit!“ „Ne, ne, kmotře.“ trval na svém lišák: „já si zazpívat musím, už svoji radost déle neovládnu.“ A jal se strašlivě výt: „Ulluluuh! Jujujuh!“ jak už tak vlci zpívají.

en zpěv uslyšeli svatebčané nahoře, hned je napadlo, která bije, popadli sukovice a pospíchali do sklepa. Když je lišák slyšel přicházet, řekl: „Nu, kmotře, jen si zazpívejte podle chuti, už přicházejí ti, co vám zabubnují do taktu.“ a s těmito slovy vyskočil okýnkem ven. Vlk se o to taky pokusil, ale byl příliš těžký a příliš nacpaný, okýnkem neprolezl. Sedláci a pacholci se do něj dali ze všech stran, měl okénkem prostrčenou hlavu a nemohl sem ani tam, tak sebou škubal a rval se ze všech sil, až se konečně se protlačil, ale musil ve sklepě zanechat mnoho chlupů a kusy kůže a také všechno, co sežral. Kříž i hnáty měl dolámané, celé tělo pocuchané; dorazil k smrti vyčerpaný do volné krajiny, kam ho už nikdo nepronásledoval a kde mohl konečně popadnouti dech. Tolik toho ještě žádný vlk nevytrpěl. Tu zahlédl lišáka. „Ha!“ pomyslil si: „Teď mi všechno splatíš, byla to vše tvoje vina!“

le lišák ihned zpozoroval, že má vlk na mysli něco zlého, a tak se k němu vlekl naoko velmi ztěžka. Ještě ve sklepě si namočil ocas v sudu s medem, pak si jím potřel celé tělo, a zatímco vlkovi vyklepávali kožich, ležel si v klidu pod kolnou v pazdeří [pozn2] , ve kterém se nakonec pořádně vyválel, takže se jím celý obalil. „Jak se vám vedlo, kmotře?“ zeptal se vlka sténající lišák. „Špatně, dost špatně!“ zařval vlk vztekle: „Za to mohu děkovat vám, zaplatíte mi to svou krví!“ „Počkejte, kmotře,“ povzdechl si lišák: „teď mi spíláte, ač jste mi dříve děkoval. Trpěl jsem mnohem víc než vy, jen se podívejte, jak vyhlížím. To mi udělali psi, které jsem z lítosti k vám přilákal na sebe, zatímco vy jste měl co do činění se sedláky. Jestli mne neodnesete, zůstanu tu ležet a bídně zahynu.“ „Dobrá,“ řekl vlk: „kousek vás odnesu, ale pak ponesete vy mne!“ „To je spravedlivé a slušné.“ odvětil lišák.

ak vzal vlk lišáka na záda a s tím břemenem vrávoral, až z něj lil pot. Ale lišák si cestou po sebe mumlal: „Bitý nebitého nese!“ „Cos jste to říkal, vy hlupáku?“ zařval vlk. „Ale nic, to jen mluvím z horečky.“ Sotva ale vlk učinil pár kroků, řekl lišák zase: „Bitý nebitého nese!“ „Co to říkáte?!“ zařval vlk poznova. „Ale, dobře víte, že se mi všechno motá!“ Ale brzy se to událo do třetice a vlk se opět rozhněval. „Nezlobte se,“ řekl lišák: „vždyť jsem vám říkal, že jsem nemocen.“ Vlk teď samou únavou a vysílením nemohl dál. „Teď jste na řadě vy!“ řekl vlk lišákovi. „Ještě malý kousek!“ odvětil mu lišák: „Pak vás ponesu!“ Vlk se nechal jako vždy ošálit. Když byli u lišákova brlohu, skočil tento rychle dolů a zmizel uvnitř. „Děkuji, kmotře, děkuji!“ „Počkat! Počkat!“ řval vlk vzteky bez sebe: „Tak jsme se neumluvili!“ Vlk se vrhnul za lišákem a popadl jej za ocas, který mu ještě koukal ze dveří. „A mám tě!“ „Cha, cha!“ smál se lišák: „Držíte kořen stromu!“ Tak vlk, aniž by se lépe podíval, ocas pustil a popadnul tentokráte opravdu kořen stromu. Lišák si zalezl hlouběji do své nory a vlka odtamtud škádlil a tropil si z něj posměch, a vlk zatím rval a cuchal kořen, že z něj lit pot. „To bolí, bože, to bolí!“ naříkal lišák naoko: „Můj ocas.“ Nakonec se rozesmál a volal vlkovi na rozloučenou: „Jděte kmotře domů, s vámi už nechci mít v životě co do činění, povězte svojí paní, co jste to za hlupáka, nenasytu a velikého hříšníka!“ Vlk plival oheň a žluč mu kypěla, nejraději by lišáka roztrhal na tisíc kousků, ale bylo mu to k ničemu, neboť on byl uvnitř dobře ukrytý a smál se mu a vysmíval se mu na všelikerý způsob. „Když vás vaše žena zeptá, kdo vás připravilo vaši ozdobu, tak jí řekněte, že to kmotr lišák, když vás učil chytat ryby!“

d toho času má vlk lišáka ve velké nenávisti, a když onen někde vlka zahlédne, vezme raději nohy na ramena a utíká svižně do svého brlohu. [pozn3]

Poznámka 1 - Svatebnímu příběhu předchází povídačka „Jak lišák a vlk skákali skrze oheň“   Zpět
Poznámka 2 - Pazdeří jsou odpadky při mlácení, mědlení (lámání) a tření lnu.   Zpět
Poznámka 3 - Lidová pohádka   Zpět

Stáhni eBook    -   Mozná je k poslechu v MP3   -   Formátuj pro tisk    -   Pošli e-mailem

Poděkování: Robert Straka (plnění databáze) | Tomáš Macek (CSS)
Kontakt: webmaster@pohadky.org

pohadky.org, jejímž autorem je Jitka Martináková a Petr Macek, podléhá licenci:
Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .