Lišák a vlk na svatbě

Joseph Haltrich

Konečně zapadlo slunce za hory [pozn1] a počalo se stmívat, tak se ti dva vydali na cestu a lišák vykračoval vpředu. Dorazili bez pohromy až k svatebnímu domu, neboť i psi při této příležitosti místo, aby byli ostražití, raději čmuchali a slídili po kuchyni. Lišák vlezl do sklepa první, pak pokynul vlkovi, že ho může bez obav následovat. Když vlčí žrout a nenasyta uviděl tolik jídla pohromadě, popadla ho pekelná muka a litoval, že si to vše nedokáže pobrat a odnést. Začal se tedy kvapně pakovat, polykal obrovské kusy masa a zapíjel to konvicemi vína a medoviny, zatímco lišák sežral jen dva mladé kohoutky. Ale neměl klidu; často vyskakoval ven sklepním okénkem, aby vyzkoušel, jestli se nenacpal příliš a pohodlně projde. Vlk to zpozoroval a zeptal se: „Co to děláte, kmotře? Jste snad blázen?“ „Ale jen se dívám, zda někdo nejde.“ odvětil lišák. „To je vidět, že jste zaječí noha!“ vysmál se mu vlk a cpal se a pil o sto šest a plnil si panděro, jako kdyby měl sedm žaludků, tak byl brzy jídla a pití úplně plný. Když byl nacpaný a sytý, stouplo mu víno do hlavy a dostal se do nálady. „Kmotře,“ zavolal na lišáka: „nějak se mi zachtělo si zazpívat, zanotujme si!“ „Já mám rýmu,“ odvětil lišák: „já nemohu a vy byste měl od toho nápadu taky upustit!“ „Ne, ne, kmotře.“ trval na svém lišák: „já si zazpívat musím, už svoji radost déle neovládnu.“ A jal se strašlivě výt: „Ulluluuh! Jujujuh!“ jak už tak vlci zpívají.

Ten zpěv uslyšeli svatebčané nahoře, hned je napadlo, která bije, popadli sukovice a pospíchali do sklepa. Když je lišák slyšel přicházet, řekl: „Nu, kmotře, jen si zazpívejte podle chuti, už přicházejí ti, co vám zabubnují do taktu.“ a s těmito slovy vyskočil okýnkem ven. Vlk se o to taky pokusil, ale byl příliš těžký a příliš nacpaný, okýnkem neprolezl. Sedláci a pacholci se do něj dali ze všech stran, měl okénkem prostrčenou hlavu a nemohl sem ani tam, tak sebou škubal a rval se ze všech sil, až se konečně se protlačil, ale musil ve sklepě zanechat mnoho chlupů a kusy kůže a také všechno, co sežral. Kříž i hnáty měl dolámané, celé tělo pocuchané; dorazil k smrti vyčerpaný do volné krajiny, kam ho už nikdo nepronásledoval a kde mohl konečně popadnouti dech. Tolik toho ještě žádný vlk nevytrpěl. Tu zahlédl lišáka. „Ha!“ pomyslil si: „Teď mi všechno splatíš, byla to vše tvoje vina!“

Ale lišák ihned zpozoroval, že má vlk na mysli něco zlého, a tak se k němu vlekl naoko velmi ztěžka. Ještě ve sklepě si namočil ocas v sudu s medem, pak si jím potřel celé tělo, a zatímco vlkovi vyklepávali kožich, ležel si v klidu pod kolnou v pazdeří [pozn2], ve kterém se nakonec pořádně vyválel, takže se jím celý obalil. „Jak se vám vedlo, kmotře?“ zeptal se vlka sténající lišák. „Špatně, dost špatně!“ zařval vlk vztekle: „Za to mohu děkovat vám, zaplatíte mi to svou krví!“ „Počkejte, kmotře,“ povzdechl si lišák: „teď mi spíláte, ač jste mi dříve děkoval. Trpěl jsem mnohem víc než vy, jen se podívejte, jak vyhlížím. To mi udělali psi, které jsem z lítosti k vám přilákal na sebe, zatímco vy jste měl co do činění se sedláky. Jestli mne neodnesete, zůstanu tu ležet a bídně zahynu.“ „Dobrá,“ řekl vlk: „kousek vás odnesu, ale pak ponesete vy mne!“ „To je spravedlivé a slušné.“ odvětil lišák.

Tak vzal vlk lišáka na záda a s tím břemenem vrávoral, až z něj lil pot. Ale lišák si cestou po sebe mumlal: „Bitý nebitého nese!“ „Cos jste to říkal, vy hlupáku?“ zařval vlk. „Ale nic, to jen mluvím z horečky.“ Sotva ale vlk učinil pár kroků, řekl lišák zase: „Bitý nebitého nese!“ „Co to říkáte?!“ zařval vlk poznova. „Ale, dobře víte, že se mi všechno motá!“ Ale brzy se to událo do třetice a vlk se opět rozhněval. „Nezlobte se,“ řekl lišák: „vždyť jsem vám říkal, že jsem nemocen.“ Vlk teď samou únavou a vysílením nemohl dál. „Teď jste na řadě vy!“ řekl vlk lišákovi. „Ještě malý kousek!“ odvětil mu lišák: „Pak vás ponesu!“ Vlk se nechal jako vždy ošálit. Když byli u lišákova brlohu, skočil tento rychle dolů a zmizel uvnitř. „Děkuji, kmotře, děkuji!“ „Počkat! Počkat!“ řval vlk vzteky bez sebe: „Tak jsme se neumluvili!“ Vlk se vrhnul za lišákem a popadl jej za ocas, který mu ještě koukal ze dveří. „A mám tě!“ „Cha, cha!“ smál se lišák: „Držíte kořen stromu!“ Tak vlk, aniž by se lépe podíval, ocas pustil a popadnul tentokráte opravdu kořen stromu. Lišák si zalezl hlouběji do své nory a vlka odtamtud škádlil a tropil si z něj posměch, a vlk zatím rval a cuchal kořen, že z něj lit pot. „To bolí, bože, to bolí!“ naříkal lišák naoko: „Můj ocas.“ Nakonec se rozesmál a volal vlkovi na rozloučenou: „Jděte kmotře domů, s vámi už nechci mít v životě co do činění, povězte svojí paní, co jste to za hlupáka, nenasytu a velikého hříšníka!“ Vlk plival oheň a žluč mu kypěla, nejraději by lišáka roztrhal na tisíc kousků, ale bylo mu to k ničemu, neboť on byl uvnitř dobře ukrytý a smál se mu a vysmíval se mu na všelikerý způsob. „Když vás vaše žena zeptá, kdo vás připravilo vaši ozdobu, tak jí řekněte, že to kmotr lišák, když vás učil chytat ryby!“

Od toho času má vlk lišáka ve velké nenávisti, a když onen někde vlka zahlédne, vezme raději nohy na ramena a utíká svižně do svého brlohu. [pozn3]




Poznámka 1 - Svatebnímu příběhu předchází povídačka „Jak lišák a vlk skákali skrze oheň“
Poznámka 2 - Pazdeří jsou odpadky při mlácení, mědlení (lámání) a tření lnu.
Poznámka 3 - Lidová pohádka



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková