Dítě Mariino

Bratři Grimmové

Na kraji hlubokého černého lesa žil dřevorubec se svou ženou, kteří měli jediné dítě, tříletou dcerušku. Byli ale velmi chudí, často neměli ani na chleba a nevěděli, zda své dítě vůbec uživí. Jednoho rána šel ustaraný dřevorubec do lesa za prací, a když kácel stromy, zjevila se u něj pojednou krásná urostlá paní se zářivou korunou na hlavě a pravila, že je Panna Marie, matka Ježíše Krista, a že mu chce pomoci, ať jí dá svoji dcerku a ona se o ni postará. Dřevorubec to přání vyslyšel rád, dceru Panně Marii přivedl a ona ji vzala s sebou na nebesa. V nebi se dívence vedlo velmi dobře; k jídlu jí dávali cukránek, k pití sladké mléko, šaty měla zdobené zlatem, andílkové byli její kamarádi a celé dny si s nimi hrála.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Když bylo dívce čtrnáct let, Panna Marie si ji jednoho dne zavolala a řekla, že má před sebou dlouhou cestu a že jí dává nebeské království do správy, má střežit třináctero nebeských dveří, do dvanácti místností může vstoupit bez obav a kochat se jejich krásou a bohatstvím, ale ty třinácté dveře jsou jí přísně zapovězeny, když ten zákaz poruší, bude nešťastná. Dívka slíbila poslušnost a převzala od Panny Marie do úschovy nebeské klíče. Každý den si pro potěchu otevřela jedny dveře a těšila se krásami uvnitř, neboť v každé komnatě seděl v lesku a nádheře apoštol obklopen svatou září. Na jejích pochůzkách ji věrně provázeli andílkové a radovali se z té nádhery spolu s ní. Nakonec zůstaly neotevřeny jen ty třinácté dveře a dívenka hořela zvědavostí, co se za nimi asi skrývá. Ptala se andílků na radu, zda by nemohla dveře alespoň malinko pootevřít a skulinou nahlédnout, ale oni ji od toho odrazovali a před hříchem ji varovali. Tedy na chvíli umlkla, ale zvědavost a touha v jejím srdci neumlkly, naopak přeukrutně hlodaly a hlodaly, a když jednou andílkové někam odešli a ona zůstala sama, tu přistoupila k zapovězeným dveřím a rychle je odemknula. A za těmi dveřmi seděla na vznešeném trůnu Svatá trojice a ona byla tou krásou tak unesena, že vstoupila dovnitř a lehce se dotknula prstíkem zlaté záře; a najednou ho měla zlatý! Velmi se toho polekala, vyběhla ven, rychle zabouchla dveře a s bušícím srdcem běžela zlato smýt, ale marně.

Když se Panna Maria vrátila z cest, zavolala si ji, aby vrátila nebeské klíče, pak se jí ptala, zda nevstoupila do třinácté komnaty. Dívka řekla, že ne. Tu jí Panna Maria položila ruku na srdce a hned ucítila, jak zběsile buší, a tak poznala, že příkaz porušila a dveře otevřela. Znova se jí zeptala, ale ona vše popřela, i když Panna Maria zahlédla její zlatý prst, který se před ní snažila skrýt. Když se Matka Boží do třetice zeptala, zda se nechce přiznat, dívka opět vše zatvrzele popřela. Tu se Panna Maria zachmuřila a pravila, že lže a porušila slib, více pro ni není v nebi místo a v ten okamžik dívka upadla do hlubokého spánku, a když se probudila, viděla, že kolem je jen divoká pustina. Když chtěla volat o pomoc, nevydala ani hlásku, byla němá, tak vyskočila a chtěla utéci, ale kolem ní náhle vyrostla hradba z trnitého křoví a nedovolila jí uniknout. Na tom kousku pustiny, který ji byl vymezen k životu, stál starý dutý strom a ten se stal jejím domovem. Když se snesla tma, vlezla si do něj, aby tam přečkala uplakanou noc, ve které s bolestí vzpomínala, jak se jí krásně žilo v nebeské říši, když si s ní hráli andílkové a všeho měla dostatek. Tady neměla jinou potravu než kořínky a lesní plody, které hledala po okolí. Na podzim sbírala oříšky a listí a nosila je do dutiny stromu, oříšky to byla její zásoba jídla na zimu a to listí měla k tomu, aby se do něj jako nebohé zvířátko v zimě zahrabala, aby nezmrzla. Šaty už dávno roztrhala a jediným jejím oděvem byly její dlouhé zlaté vlasy, které ji halily od hlavy až k patě.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání; a ona v samotě poznávala bídu a ubohost světa.

Jednoho dne, bylo to v čase, kdy se opět na stromech zazelenalo listí, si vyjel na lov král té země a pronásledoval nádherného jelena, který ho zavedl v místa, kde žila dívka, a pak zmizel. Král ztratil cestu a stál před neproniknutelnou hradbou trnitého křoví, která se kolem něj sevřela ze všech stran. Sestoupil z koně, tasil svůj meč a začal si prosekávat cestu, až konečně stanul na mýtině u vykotlaného stromu a ke svému úžasu uviděl nádhernou dívku se zlatými vlasy. Chvíli ji mlčky celý u vytržení pozoroval a pak se ptal, zda s ním pojede na zámek. Dívka jen kývla hlavou a on ji posadil na koně a odvezl domů, kde jí dal krásné šaty a vše, co k tomu patří. A protože byla tak krásná, brzy se do ní tak zamiloval, že si ji vzal za ženu.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Uplynul rok a mladé královně se narodil chlapec. V noci se v její komnatě zjevila Panna Maria žádala, aby se přiznala, pokud bude opět zatvrzelá, odnese dítě do nebeské říše. Na tu malou chvíli královně propůjčila dař řeči, ale ta vše opět popřela. Panně Marii nezbylo, než vzít chlapečka s sebou na nebesa. Druhého dne, když dítě nenalezli, šla mezi lidem zvěst, že královna je jistě lidožroutka a nebohé dítě snědla. Královna to slyšela, ale sama říci nic nemohla; král jí tolik miloval, že těm řečem nevěřil.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Za rok se královně opět narodil krásný synek a v noci se zjevila Panna Maria, aby žádala přiznání, ale královnino srdce bylo zatvrzelé a zase vše vášnivě popřela, a tak Panna Maria odnesla i druhého chlapce. Druhého dne lid volal již hlasitě, že dítě snědla královna a rádcové radili, aby byla souzena. Ale zamilovaný král tomu nemohl uvěřit a pod hrozbou smrti svým rádcům zakázal, aby se o té věci zmiňovali.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Ve třetím roce se mladé královně narodila krásná holčička. Když se Panna Maria zjevila do třetice, pravila královně, ať ji následuje do nebeské říše, kde královna v úžasu spatřila své dva synky, jak se smějí a hrají si, dokonce se s nimi mohla potěšit. Pak jí Panna Maria pravila, aby se konečně přiznala, pokud svůj hřích dozná, vrátí jí syny, ale pyšná královna opět vše popřela a zarmoutila tak srdce Panny Marie; ta ji poslala zpět na zem a děvčátko odnesla na nebesa. Ráno bylo boží pozdvižení, lid volal, že královna je lidožroutka a snědla i třetí dítě, že za to musí konečně zaplatit. A zarmoucený král už svým rádcům nezbraňoval. Královna byla postavena před soud, a protože nemohla mluvit, byla odsouzena k smrti na hranici. Přivázali ji ke kůlu uprostřed velké hranice, a když ohnivé jazyky dosahovaly až k ní, tu najednou v jejím srdci roztál led pýchy, ono se lítostí zachvělo a chtělo se v blízkosti smrti z hříchu vyznat, tu se jí vrátil hlas a zvolala: „Ano, Marie, udělala jsem to!!!“

V tu chvíli se z nebes spustil déšť a oheň uhasil. A dokola se rozlila velká záře a v jejím středu stála Panna Marie, po jejím boku kráčeli oba královští synkové a na rukou nesla děvčátko. Matka Boží královně radostně pravila, že její hřích je odpuštěn, že jí vrací děti a že s nimi bude šťastně žít až do konce svých dní. „Žij dlouho a blaze!“ [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Marienkind “ (KHM 3) je z rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů „Kinder-und Hausmärchen“ (1812-15, 1822, 1857). Z němčiny pro vaše potěšení přeložila a pro vaši radost převyprávěla Jitka Janečková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková