Jak měl pasáček královské štěstí

Ulrich Jahn

Byl jednou jeden pasák krav, kterého náš Pán obdaroval velkou radostí, neboť bohatí sedláci jednoho dne ustanovili obecním pasáčkem vepřů jeho jediného syna. Tak zatímco on každého rána vyháněl na pastvu velké stádo krav, jeho synek se s pasteveckou troubu pověšenou kolem krku ubíral se sviněmi do lesa, aby se tam krmily žaludy a bukvicemi. Hned na kraji se rozkládala černočerná bažina, do které svině v čase oběda, když stálo slunce nejvýše, uléhaly a zavrtaly se hluboko do chladného bláta. Pasáčkovi bylo takové konání vhod, neboť zlenivělá zvířata si v tom marastu lebedila celé hodiny a on mohl také lenošit, položil se do měkkého mechu a dal průchod svým myšlenkám a snil, dokud opravdu neusnul.

Jednoho dne se mu při poledním podřimování zdálo, že na něj volá nějaký hlas: „Vstávej a dej se na cestu, aby ses stal jednoho dne sibiřským králem!“ „To byl ale prazvláštní sen,“ pomyslel si, když se probudil; ale ještě více se divil, když následujícího dne ve snu opět slyšel tentýž hlas: „Vstávej a dej se na cestu, aby ses stal jednoho dne sibiřským králem!“ „To je asi nějaké znamení,“ řekl si: „ale raději vyčkáš ještě třetího dne.“ A opravdu, také třetího dne, zatímco ležel stranou od stáda v mechu a spal, promluvil k němu ve snu hlas: „Vstávej a dej se na cestu, aby ses stal jednoho dne sibiřským králem!“

Tu hoch vyskočil a zvolal: „Co se jednomu zdá do třetice, to musí být pravda!“ hodil troubu ke sviním do bažiny a utíkal odtamtud pryč. Ačkoliv utíkal, až se mu za patami prášilo, les nebral žádného konce a on musel nakonec utišit hlad lesními bobulemi a kořínky, žízeň uhasit pramenitou vodou, a když byl tak unavený, že by dál neušel ani krok, vylezl si na strom, bičem se pevně přivázal k větvi, aby nespadl dolů a potulná divoká zvěř ho nenašla a nesežrala.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Nevím, jak dlouho tím lesem chlapec putoval, ale když jedné bezesné noci opět ležel přivázaný na větvi jednoho stromu a civěl dolů, tu zpozoroval, jak se pod ním pomalu a polehounku nadzvedlo jalovcové houští a pak jeden po druhém vystoupilo dvanáct statných a divoce vyhlížejících chlapů, kteří vzápětí zmizeli mezi stromy.

Ráno při východu slunce se těch dvanáct vrátilo zpět, nadzvedli jalovčí a jeden po druhém zmizeli pod zemí. Chlapec to všechno pozorně sledoval, a protože byl zvědavý, co tam dole dělají, bloumal přes den po okolí, aby po západu slunce vylezl na tentýž strom, na kterém strávil předešlou noc. Za malou chvíli se jalovčí opět zvedlo a vyšlo dvanáct chlapů. Sotva zmizeli ve tmě lesa, chlapec se jako kočka smýkl po kmeni dolů, přiskočil k jalovčí, zvedl keř do výše a tu máš čerte, kropenku! Pod kořeny jalovce vedlo dolů do tmy kamenné schodiště, a tak po něm opatrně sestoupil až k velkým železným dveřím, které otevřel a vešel do velikánského a jasně osvětleného sálu. Kolem stěn stály lenošky a uprostřed byla dlouhá, rozličným jídlem a vínem bohatě prostřená tabule. Bez váhání se do toho hned pustil, však to bylo jiné pochutnání než maliny, borůvky a tvrdé kořínky, se kterými se tak dlouho musel spokojit. Sotva ale zahnal ten největší hlad, tu uslyšel na schodišti kroky. Vyděšeně vlezl pod nejbližší lenošku a přitiskl se tělem těsně ke stěně, aby ho nikdo neobjevil.

A už těch dvanáct bylo tu! Vhrnuli se dovnitř jako velká voda a ten první z nich, který byl jejich náčelník, láteřil: „Ďas aby to spral! Vyrušit nás uprostřed práce, abychom nemohli ukořistit nic, co by stálo za řeč!“ „Tak zlé to zase nebylo,“ odvětil jeden: „já jsem ukořistil pár holínek, které stojí za to, aby kvůli nim člověk riskoval šibenici. Kdo si tyto boty natáhne, ujde na jeden krok ne více a ne méně než sedm mil.“ „Tak to chválím,“ usmál se náčelník: „to je věru drahocenný úlovek.“ „To já mám, myslím, ještě něco lepšího!“ vpadl jim do řeči jiný loupežník: „Já jsem této noci otočil tuto šavli, podívejte. Když s ní švihnu, vyřídí tím najednou i celý regiment vojáků.“ Náčelník pochvalně zabručel, když tu se dal do křiku třetí loupežník. „Jen se podívejte, jakou vzácnost mám já! Když si nasadím na hlavu tento třírohý klobouk a otočím ho do leva, vystřelí tři dělové salvy; otočím-li ho na pravou stranu, tak to vystřelí šestkrát, a otočím- li ho úplně dozadu, vystřelí těch kanonů hned devět. A co je nejpodivuhodnější, žádná střela nemine svůj cíl.“ „Tak to se nám ode dneška nemůže nikdo postavit!“ zvolal kapitán radostně: „Svět je náš a tohle je požehnaná noc!“

Takovou věc bylo nutno řádně oslavit, a tak sedli k tabuli a jedli a pili tak dlouho, dokud se neunavili, nesvalili na lenošky a neusnuli. Však u toho chrápali, až se stěny třásly! Na to chlapec čekal. Opatrně se vyplížil zpod lenošky, popadl kouzelné holínky, šavli i třírohý klobouk a co nejtišeji se vydal po schodech nahoru, kde nadzvedl jalovec a ocitl se opět v lese. Nahoře si natáhl na nohy holínky, opásal se šavlí a na hlavu si posadil klobouk a upaloval pryč. Dokážete si asi přestavit, kolik toho v sedmimílových botách té noci uběhl, než se při východu slunce konečně zastavil.

Dorazil k branám velkého města, vyzul holínky a zastavil nějakého sedláka, který jel s fůrou na trh, aby se zeptal, kde se ocitnul. „Jsi v sibiřském království a toto je hlavní město, kde sídlí náš král.“ odvětil muž a šel svou cestou. Nad takovou řečí se hoch zaradoval, a protože si lepší rady stejně nevěděl, šel na královský zámek, aby tam se zeptal, zda by se nemohl dát ke královskému vojsku. Protože byl štíhlý a dobře rostlý, král ho vyslyšel a přidělil ho k pěšímu pluku, ale tam se chlapci moc nelíbilo, zakoukal se do husarské uniformy, tak ho nakonec přeložili k jízdě a tam sloužil několik let.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Jednoho dne vyhlásil soused sibiřskému králi válku a obě vojska vyrazila proti sobě. Nepřátelé měli ale početní převahu, a tak to došlo tak daleko, že sibiřské vojsko se pomalu obracelo k útěku a vypadalo na prohranou bitvu, když tu došla pasáčkovi sviní trpělivost, docela sám vyrazil vpřed a nepříteli se postavil. Nejdříve co nejrychleji otáčel svým třírohým kloboukem do všech rohů a bum! Padaly dělové rány za ranou a každá našla svůj cíl. Nepřátelští vojáci uprostřed vítězného běhu zaklopýtali a zaváhali, ale čím déle stáli, o to větší byla zkáza, až se nakonec obrátili na divoký útěk. Pasáček sviní vyrazil za nimi a švihal jim nad hlavami svojí kouzelnou šavlí; padaly do písku po tuctech. Tu nepřátelský král pochopil, že prohrál, vrhl se na kolena a prosil o milost, kterou mu pasáček sviní dopřál pod podmínkou, že od nynějška bude poddaným sibiřského krále.

A válka byla u konce! Sibiřský král jel v čele vojska pasáčkovi vepřů v ústrety a se všemi poctami ho jmenoval polním maršálem, protože se sám zasadil o vítězství v poli, a nabídnul mu, aby si vzal za ženu jeho dceru a stal se jeho zetěm. To bylo přesně to, proč sem pasáček vepřů kdysi přišel, a tak slavili nádhernou svatbu, a když král za několik let zemřel, stal se vládcem v sibiřské zemi, jak mu předpověděli.

Byla tu však mladá královna, která byla před tím, než ji provdali za pasáčka, zasnoubená s jedním generálem, kterého stále ještě milovala a tajně se s ním scházela, ačkoliv byla provdána za jiného. Na jedné z takových tajných dostaveníček, se generál královny vyptával, v čem vězí ta nadlidská moc jejího muže, protože na pohled vypadá jako každý jiný člověk. „Jeho velká moc vězí v jeho kouzelné šavli, třírohém klobouku a sedmimílových botách.“ odvětila královna. „Kdepak ty věci uchovává?“ ptal se generál dále. „Ty kouzelné věci leží nahoře ve skříni v naší ložnici.“ Tu si podlý generál zamnul radostí ruce a vyzval královnu jít s ním do ložnice, kde opravdu ve skříni našli šavli, třírohý klobouk a holínky. Generál se opásal šavlí, narazil si třírohý klobouk a vyšel ze zámku mladému králi v ústrety.

Když se potkali, generál na krále zaútočil: „Proč jsi mi uloupil moji nevěstu?“ Král si zpočátku myslil, že se generál pomátl, ale protože tento neustal v nadávkách a urážkách, nakonec pochopil, jak se vše má, že třírohý klobouk na jeho hlavě a šavle po jeho boku jsou ty kouzelné věci. „Moje moc a síla jsou nyní u tebe,“ řekl mu: „pokud tě mohu o něco požádat, tak tě prosím, abys mi zachoval můj život a dovolil mi odejít ze země.“ S tím generál souhlasil a mladý král opustil zemi, kterou kdysi zachránil před válečným běsněním, a tak zatímco nevěrná královna slavila svatbu s proradným generálem a pak spolu žili vesele a v dostatku, putoval osamělý právoplatný sibiřský král divočinou a musel se jako tenkrát živit lesními plody a kořínky.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Jednoho večera již k smrti unavený narazil na povalený obrovský smrk. „Tady si lehneš do jehličí, budeš konečně jednou spát na měkkém a divoká zvěř tě nenajde.“ pomyslel si. A tak se položil a pomalu usínal, když tu zavolal nějaký hlas: „Josefe! Josefe!“ tak se totiž pasáček vepřů jmenoval. Mladý král se rozhlížel do všech stran, ale nikoho neviděl, tak si pomyslel: „To máš z hladu mámení!“ A opět zavřel oči. Tu ten hlas zavolal podruhé: „Josefe! Josefe!“ Podíval se vpravo, vlevo, dolů, nahoru, ale ani tentokrát nikoho nezpozoroval, a tak se opět oddal spánku. Ale dříve než tvrdě usnul, zavolalo to potřetí hlasitě a zcela zřetelně: „Josefe! Josefe!“ Nyní už nepochyboval, vyskočil a dal se ho hledání.

A vida! Kolem smrkového kmene se vinul velký had a ten to byl, který ho třikrát volal jménem. „Co to leží dole u tvých nohou?“ zeptal se had. „Koňská houně.“ dal mu mladý král v odpověď. „Tak ji vezmi a přehoď ji přes sebe!“ pokračoval had. Sotva mladý král příkaz uposlechl, proměnil se v nádherného šimla, člověk by krásnějšího marně hledal. „Neboj se,“ řekl had: „co jsem ti poručil, bylo pro tvé dobro. Nyní se vydej do nejbližší vsi a nech se nějakým sedláka chytit, pak ho popros, ať tě zavede na koňský trh a žádá za tebe deset tisíc dukátů. Takovou cenu nezaplatí nikdo jiný než proradný generál, pak bude jen na tobě, aby ses svému nepříteli pomstil. Postarej se ale o to, aby tě sedlák neprodal i s uzdou, jinak budeš ztracen.“ Taková řeč měla šimla k radostnému zařehtání a úprku do nejbližší vsi.

Tam vám způsobil velké pozdvižení, protože sedláci se sběhli, jen ho zahlédli, ale ať se snažili, jak chtěli, žádný ho chytit nedokázal. Nakonec bylo všechno to marné snažení šimlovi příliš, rozběhl se jednomu sedlákovi naproti a řekl mu: „ Nelekej se, že mluvím lidskou řečí, nechám se od tebe chytit, ale mám podmínku. Ráno mne zavedeš na koňský trh a nabídneš mne na prodej za deset tisíc dukátů. Kdyby mne chtěl někdo koupit, nesmíš mne prodat s uzdou, tu si musíš ponechat.“ Sedlák souhlasil a šimlovi slíbil, že ho nabídne za deset tisíc zlatých a prodá bez uzdy.

Druhého dne se ti dva vydali na trh, kde se hned sběhli chtiví kupci a za tak nádherné zvíře nabízeli sedlákovi celých pět tisíc zlatých. „Za tu cenu není na prodej,“ odvětil sedlák: „ten šiml stojí deset tisíc zlatých, ani o dukát méně.“ Tu handlíři posmutněli a odešli, neboť tolik peněz za jediné zvíře si nemohli dovolit. Mezitím přišel na náměstí generál se dvěma služebníky, uviděl šimla a ptal se na jeho cenu. Když slyšel, kolik ten kůň stojí, nezdála se mu cena příliš vysoká. „Obchod je uzavřen, sedláku,“ řekl: „můj sluha ti přinese ze zámku peníze, ten druhý zavede zvíře do stáje.“ Tu si sedlák vzpomněl, co šimlovi slíbil, a řekl: „Ten šiml je pane váš, ale uzda moje!“ „Ach, ty šibale,“ odvětil generál, „uzda patří ke koni, ale protože jinak nedáš, dám ti ni sto zlatých navrch.“ Těch peněz se sedlákovi zachtělo, nedbal slibu a souhlasil; šimla i s uzdou zavedli do královské maštale.

Jen se vrátil generál domů, hlásil mladé královně: „Dnes jsem udělal dobrý obchod, koupil jsem šimla, že krásnějšího na světě není.“ Tu byla královna zvědavá a šla s ním do stáje, ale sotva šimla uviděla, zvolala: „To je král! Nechej pokácet stromy a udělat hranici, zítra musí přijít kat a toho šimla podříznout a na hranici spálit na popel!“ Generál se řeči své ženy polekal a dal rozkaz, aby jejího slova poslechli.

Tak stál ten krásný šiml se svěšenou hlavou před stříbrnými jeslemi a díval se smutně před sebe. Tu se otevřely dveře stáje a chůva, která se starala o králova syna, kterého mu falešná královna porodila, vešla s dítětem dovnitř, aby si nádherné zvíře prohlédli. „Moje dítě,“ řekl šiml: „neboj se, já jsem tvůj pán a vládce. Pokud mi chceš pomoci, tak vezmi ráno, až mne kat na hranici probodne, třísku, ponoř ji do mé krve, až do večera ji nos u sebe, až po západu slunce ji hoď přes zeď do zahrady, bude to tvoje štěstí.“ Chůva šimlovi slíbila, že udělá, co jí řekl.

Druhého rána dívka opravdu stála u hranice, a když kat šimla probodl dýkou, nepozorovaně strčila do kanoucí krve třísku a uchovala ji u sebe až do večera, potom ji hodila přes zeď do zahrady. Kat položil mrtvého koně na hranici, polil dřevo dehtem a zapálil; hranice shořela a nezbylo víc, než hromádka bílého popela.

Druhého rána generál po probuzení zatřásl královnou a zvolal: „Vzbuď se, ženo, v naší zahradě přes noc vyrostla nádherná hruška se zlatými lístky a zlatým ovocem.“ „Kde?“ zvolala královna a vyskočila z postele, aby se na ten zázrak podívala, ale když hrušku uviděla, zaúpěla: „To není hruška, to je král! Ten strom musíš ihned pokácet a spálit na popel!“ Generál se na to tvářil kysele, neboť krásný strom se mu nadmíru líbil, ale neodvážil se královně odporovat, proto se oblékl a poručil dělníkům, aby strom pokáceli a spálili na popel.

Královská chůva také slyšela o krásné hrušni se zlatými listy a zlatými hruškami, proto běžela s malým princem do zahrady, aby se na ten zázrak podívali. Sotva ke stromu přišli, tu se větve zatřásly a zachvěly a promluvil k ní hlas: „Neboj se mé dítě, jsem tvůj pán a král, až dělníci přijdou, aby mne pokáceli, tak dej pozor a vezmi si z mého těla větévku nebo třísku, kterou dobře opatruj, po západu slunce ji hoď do rybníka; bude to tvoje štěstí.“ Dívka stromu slíbila, co si přál.

Zanedlouho přichvátali dřevorubci a zlatý strom pokáceli, dívka nepozorovaně zvedla zlatou větvičku, zastrčila ji do živůtku a opatrovala ji až do západu slunce, kdy ji hodila do zámeckého rybníku. Dělníci zatím zlatý strom rozštípali na malé třísky, které poskládali do vysoké hranice a zapálili. Když hranice shořela, nezbylo z ní nic než hromádka bílého popela.

Druhého dne se generál procházel v zámeckých zahradách, až přišel k rybníku, kde na vodě plavala divoká kachna. Nebyla to ale obyčejná divoká kachna, tahle měla peří z ryzího zlata a třpytila se tak krásně, že to byla radost na pohled. „Tu kachnu musíš mít, ať to stojí, co to stojí.“ řekl si generál; vytáhl z kapsy drobty žemle a krásnému zvířeti je do vody hodil. Ale zlatá kachna byla chytrá, tu a tam si žemlový drobek sezobla, ale nikdy nepřiplula tak blízko, aby ji mohl generál chytit. Tu si tento pomyslel: „Tady tě nikdo neuvidí a toho ptáka musíš mít!“ Potom si odpásal šavli, sundal si oblečení, třírohý klobouk položil do trávy a vlezl do vody. Kachna připlavala skoro až k němu a vábila ho dál a dál do rybníka. Najednou se však vznesla do výše a dříve než se generál nadál, spustila se do trávy a byl z ní mladý král, zdravý a živý!

„Ty, špatný kamaráde,“ volal na generála, potom co si nasadil kouzelný klobouk a opásal se šavlí: „vylezeš ven, nebo tě mám zastřelit ve vodě?“ „Půjdu ven!“ řekl generál vzpurně a brouzdal se vodou ven, ale když stál před králem, tento švihl šavlí a generálova hlava se kutálela po zeleném trávníku. Po tom, co potrestal zrádného generála, šel král do zámku, aby se svojí ženy zeptal, proč se k němu zachovala tak hanebně. Ale ta se neměla k řeči, tak nechal zavolat kata a poručil mu, aby falešnou královnu popravil.

Za ženu a novou královnu si vyvolil královskou chůvu, která mu tolik pomohla, a žili spolu dlouhá léta ve štěstí a pokoji, a pokud neumřeli, žijí dodnes.




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Wie aus einem Schweinehirten ein König ward“ je ze sbírky lidových pohádek a pověstí „Volksmärchen aus Pommern und Rügen“ (1891) německého sběratele a folkloristy Ulricha Jahna (1861-1900). Pro vaše potěšení z němčiny přeložila, po svém převyprávěla a poznámkami doplnila Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková