O Janku Senzačním

Ulrich Jahn

Byl jednou jeden král a královna, kteří si žili šťastně a spokojeně, dokud jednoho dne královna neulehla a neumřela. Zůstala po ní malá princeznička, krásná, až z toho jednomu plesalo srdce, ale totéž srdce smutně usedalo, a to při pomyšlení, že by to zlatíčko mělo vyrůstat bez matky, a proto otec nelenil a znovu se oženil. Maceše byla dívenka trnem v oku a velmi ji zlobilo, že král na děcko tak drží, neboť to jí bránilo, aby mu cos zlého činila či nějak škodila.

Princezně bylo právě šestnáct let a král byl toho času ve válce, to přišla ta pravá chvíle, ve které královna na zámek svolala čaroděje a čarodějnice z celé říše, aby se s nimi radila, jak by nejlépe princeznu zničila. Jeden radil to, druhý zase ono, ale královně se nejvíce líbila rada jednoho starého lovce, který byl největší čaroděj v zemi. Stařec odešel do lesa a tam chytil od každého druhu zvířete jeden kus, vzal mu z těla tři kapky krve a pak ho pustil na svobodu. Krev nalil do lahvičky a tu přinesl královně, které poručil, aby ji druhého dne vylila nevlastní dceři do polévky. A to také udělala.

Potom, co uplynuly tři měsíce, nebylo princezně více do zpěvu a do skoku, ale posedávala doma a raději předla, což královna podávala svému muži do pole takto: „Co si mám počít s tvojí dcerou? Stala se z ní povětrnice, která se stále někde toulá s kdovíkým?“ „To mi píše, protože to není její dítě.“ pomyslel si král a nechal ženě po poslu vzkázat, aby na dceru dohlédla, že se brzy vrátí a potrestá ji sám.

Uběhly další tři měsíce a princezna byla ještě tišší a ztrápenější, často poplakávala a vzdychala, ale její macecha králi psala: „Budeš celé zemi jen pro smích! Tvoje dcera je ta největší povětrnice v celé zemi!“ Když král psaní přečetl, zavolal svého nejvěrnějšího sluhu, dal mu zapečetěný dopis a řekl: „Spěchej, synku, na zámek, a pokud je to pravda, že mi princezna, moje dcera, dělá ostudu před celým světem, tak dej královně tento dopis; ale není-li to pravda, tak si dopis ponechej a ihned ho přines zpět.“

Posel udělal, jak mu král poručil, a když byl na zámku a viděl princeznu, předal královně dopis a pospíchal pryč. Královna rozlomila pečeť a četla. „Dělej s mou dcerou, co chceš, a potrestej ji, jak zaslouží.“ Tu té zlobotě poskočilo srdce v těle, zavolala vrchního lovčího a poručila mu, aby princeznu zavedl do lesa a tam ji zastřelil; jako důkaz, že příkaz věrně splnil, jí musí vyříznout srdce a oči a to přinést zpět na zámek.

Lovčí vzal princeznu za ruku a vedl ji ven do lesa. Když kousek šli, tu jí řekl: „Teď stůj chvíli klidně.“ A zacílil pušku, aby ubohé dítě zastřelil. „Ach, milý muži, copak jsem udělala, že mne chceš zabít?“ zvolala královská dcera. „To nevím,“ odvětil: „poručila mi to královna.“ Tu ho princezna zapřísahala a žadonila, až nakonec řekl: „Když tě ale ušetřím, tak přijdu o život, neboť mám královně, tvé matce, přinést jako důkaz, že jsem tě zastřelil, tvoje oči a srdce.“ „Tak zastřel psa a vezmi jeho srdce i oči,“ prosila princezna: „a já ti přísahám, že už nikdy do říše mého otce nevstoupím.“ S tím se lovec spokojil a zabil svého psa, vyřízl mu oči i srdce a obojí zanesl královně. Tu se ta čarodějnice zaradovala, neboť nyní měla jistotu, že je její nevlastní dcera mrtvá.

Ale princezna nebyla mrtvá, nýbrž bloudila hlubokým černým lesem, a když nadešel večer, našla díru v zemi, kde divoká vichřice vyrvala obrovský dub. Nanosila dovnitř suché listí a mech a udělala si teplé lůžko, aby v noci neumrznula. Druhého dne sbírala po lese kořínky a bylinky, trhala jahody a maliny, a večer si opět zalezla do tohoto měkkého lůžka. Tak tam žila další tři měsíce.

Jedné noci ji zalil podivný pocit a bylo jí najednou teplo, a když pak ráno při východu slunce podle svých zvyklostí vstala, poskakoval před ní strakatý hošík, vlasatý a opeřený, černý a bílý, šedý a šedivý, zelený a rudý, žlutý a modrý. „Matičko! Matičko!“ volal ten bláznivý dareba: „Už jste dost dlouho jedla v lese kořínky a bylinky, pojďte se mnou na královský dvůr.“ Princezně to přišlo podivné, že ji ten pestrý panáček nazývá matičkou, ale když jinak nedal, uvěřila mu a následovala ho, kam ji vedl.

Netrvalo to dlouho a byli z lesa venku, a když šli ještě malou chvíli, dorazili k nádhernému královskému zámku. „Matičko, tady je volné místo děvečky,“ řekl strakáček: „tak se dejte najmout do služby. Zdejší jídlo vám jistě bude chutnat víc, než bylinky a bobule v lese.“ „A kam se poděješ ty, synku?“ ptala se princezna. „To je moje starost, matičko.“ odvětil hošík a odskákal pryč. Královská dcera tedy udělala, jak jí poručili, a ihned ji přijali za kuchtičku.

Mezitím se strakáček zamíchal mezi ostatní děti a hrál si s nimi před městskými branami. Tu se z lovu vracel králův syn a uviděl toho podivného hošíka, porostlého strakatým peřím a černými, hnědými a šedivými chlupy. Spráskl ruce nad hlavou a zvolal: „Hochu, odkud ses tu vzal?“ „To nevím.“ „A kdo je tvůj otec?“ „To mi stejně neuvěříš.“ „Kdo je tvoje matka?“ „To neřeknu.“ „A kde bydlíš?“ „Kde zrovna chci.“ „Poslouchej, strakáčku,“ řekl na to princ, kterému se ten šibal líbil: „já tě vezmu do služby.“ „Když se u tebe budu mít dobře, proč ne,“ odvětil hošík: „ale nesmíš mi říkat strakáčku.“ „A jakpak se jmenuješ?“ zeptal se princ. „Jmenuji se Janek Senzační.“ „Nu, tak pojď se mnou, Janku Senzační,“ řekl princ a hoch běžel vedle koně, rychleji než to umí vítr. Na zámku dostával z jídel, které předkládali princi, a kde princ byl, byl Janek všude s ním, večer si vlezl pod jeho postel a tam spal, dokud se princ neprobudil.

Jednoho dne princ řekl: „Senzační Janku, mám před sebou dlouhou cestu, na tu se mnou nemůžeš.“ „Kde jsi ty, budu i já.“ odvětil hoch. „Ale do kočáru tě nevezmu.“ „Tak si sednu ke kočímu na kozlík.“ „A když tě tam sedět nenechám?“ „Poběžím vedle kočáru.“ „A když tě dám zahnat zpět?“ „Tak budu přesto u tebe, neboť kde jsi ty, jsem i já.“ Princ řekl: „Nu, když je to tak, tak tě přece jen vezmu s sebou.“ „Moje řeč.“ řekl Janek, a když princ odjížděl z otcova zámku, seděl i on v kočáře. Princ jel navštívit sousedního krále, jehož dceru mu určili kdysi za ženu, ale protože král nevěděl, kterou z dcer princi dát, musel princ přijet sám a nevěstu si po libosti vybrat.

Cesta je vedla srze hluboký černý les, a když nastal večer, uviděli před sebou hostinec, který byl celý rozzářený a byl plný lidí. Tak musel kočí zastavit a potom, co pojedli a popili, nechal si princ ukázat světnici a šel s Jankem nahoru. „Princi,“ řekl hoch, když se pán svlékl: „dnes bys mohl spát pod postelí, já jsem tam spal už dost dlouho.“ „Tak to ne, Janku,“ odvětil princ: „to jsme si nedomluvili, pán patří do postele a sluha pod ni.“ Ale strakáček trval na svém, a tak aby měl princ pokoj, vlezl si nakonec pod postel a ležel na podlaze, zatímco hošík se rozvaloval nahoře v posteli.

Když odbila půlnoc, otevřely se najednou dveře a dovnitř vpadlo dvanáct chlapů s dlouhými a ostrými noži. Zlosynové se vrhli k posteli a bodali a sekali do ní, ale v tom okamžiku byl Janek na nohou, toho prvního popadl za nohy a mlátil s ním těch zbylých jedenáct, dokud je všechny nepobil. Potom vyházel mrtvoly z okna a princi řekl: „Nyní si lehni do postele a já si vlezu pod ni.“ Princ strakáčkovi děkoval, neboť nyní pochopil, proč chtěl jet s ním.

Ulehl do postele a spal až do bílého rána, kdy nastoupili do kočáru a jeli do královského města, kde si měl princ vybrat princeznu. Ale než šel princ na zámek, vzal ho Janek na stranu a řekl mu: „Poslouchej, princi, nezapomeň na mne, jinak zapomenu já na tebe. Přines mi každé den v poledne do zahrady jídlo i pití, postav mi to pod strom, to abych měl z čeho žít.“ Princ strakáčkovi slíbil, že na něho nezapomene, a šel na zámek.

Starý král se velmi zaradoval, když zeť dorazil, a poručil svým dvěma dcerám, aby před něj předstoupily; mel si vyvolit tu, která se mu více líbí. Princezny měly obě krásnou postavu, ale ta mladší se mu líbila víc než ta starší, a tak si vybral za ženu tu mladší. Král s tím byl srozuměn a ihned oslavili zásnuby i svatbu, ale díky tomu všemu jásotu a slávě princ docela zapomněl na Janka a nepřinesl mu do zahrady žádné jídlo.

Večer ulehl mladý pár do postele, ale starší princezna, která se užírala závistí, že jí mladší sestra odloudila ženicha, popadla dlouhý ostrý nůž, vplížila se do královské ložnice a vrazila ho sestře do srdce; ta bez hlesu vypustila duši, bylo to tak tiché, že se princ ani neprobudil. Zakrvácený nůž položila vražednice vedle prince a odešla tak nepozorovaně, jak přišla. Ale přece byl někdo u toho, někdo kdo vraždu viděl, to byl Janek Senzační. Jakmile se starší princezna vrátila do své ložnice a usnula, napsal jí Janek uhlím na holou hruď: „Provinila jsem se na vlastní sestře.“; potom utekl zpět do zahrady.

Druhého dne byl starý král zvědavý, jak se novomanželům v noci vedlo, ale když otevřel dveře ložnice, ležela jeho mladší dcera v krvi a princ po jejím boku klidně spal a u hlavy mu ležela dýka potřísněná krví. „Vrahu! Vrahu!“ křičel starý král a lomil rukama, a když se princ tím rámusem probudil, královi sluhové ho popadli a vrhli do nejtemnějšího žaláře; čtvrtého dne měl být popraven.

Princ seděl v tom nejzapadlejším sklepení a lomil rukama, protože nevěděl, co si počít. Nahoře ve zdi bylo malé okýnko, dostačující akorát k tomu, aby dovnitř mohlo trochu čerstvého vzduchu a on se ve vězení nezadusil. Jak nyní zvedl pohled, uviděl na druhé straně okýnka poskakovat a výskat strakáčka, jako by tento tancoval na svatbě. „Janku! Janku!“ volal princ: „Pomoz mi, nebo umřu.“ „Ty jsi na mne zapomněl, zapomenu i já na tebe.“ zavolal dolů strakáček a odskákal pryč.

Druhého dne přišel Janek k vězeňskému okýnku a křepčil tam, radost pohledět. „Janku! Janku! Pomoz mi z nouze!“ volal na něj prince, ale strakáček mu dal tutéž odpověď a zmizel.

Třetího dne se princ loučil s životem, a když opět uviděl veselého Janka, prosil a žadonil tak úpěnlivě, že se strakáček slitoval a řekl mu: „No dobrá, pomohu ti, pokud se oženíš s mojí matkou.“ „To rád udělám.“ odvětil princ: „jen mi zachraň život.“ „Dobrá, mám tvé slovo, že se oženíš s mojí matkou.“ řekl Janek: „a ty máš moje slovo, že ti nikdo nezkřiví ani vlásku. Jen dočkej času.“

Ráno stál princ na žebříku pod šibenicí a král, starší princezna, všichni dvořané a mnoho dělného lidu stáli kolem šibenice, aby viděli, jak si spravedlnost vezme muže, který o svatební noci zabil svoji ženu. Kat chtěl zrovna princi navléci na krk smyčku, když přiběhl Janek a křičel: „Pane králi, neprolévej nevinnou krev a podívej se, co má tvoje dcera napsáno na prsou.“ Také princ na žebříku zvolal: „Udělej to králi, je to moje poslední přání!“

Poslední přání nemohl král princi odmítnout, vzal tedy dceru na stranu, otevřel jí šaty a tam na nahé hrudi četl: „Provinila jsem se na vlastní sestře!“ „Kdo to psal?!“ zvolal vztekle. „To jsem udělal já.“ řekl Janek a dopodrobna vypověděl, jak se to přihodilo. Princezna musela s pravdou ven a přiznala, že nemohla unést, že se její mladší sestra vdala dříve než ona. Po té na králův rozkaz vystoupila po žebříku k šibenici namísto prince, kat jí natáhl na krk smyčku a za malou chvíli již visela vranám a havranům za potravu.

Princ a Janek nasedli do kočáru a jeli domů. Když opět dorazili do toho hlubokého černého lesa, seskočil Janek z kočáru a za chvíli se přiřítil na velké vlčici. „Princi,“ zvolal: „to je moje matka.“ „Když je to tvoje matka,“ odvětil tento: „tak se ožením s vlčicí, stane se mojí ženou.“ „Ne, to není moje matka,“ smál se Janek: „moje matka vypadá jinak, jen jsem tě zkoušel.“ A odjel do lesa.

Za malou chvíli se vracel na zádech obrovské medvědice. „Princi,“ volal: „to je moje matka.“ „Když je to tvoje matka,“ odvětil tento: „tak se ožením s medvědicí, stane se mojí ženou.“ „Ne, to také není moje matka,“ smál se Janek: „moje matka vypadá jinak, jen jsem tě zkoušel.“ A odvalil se zpět do houštiny.

Jen co by jeden okem mrknul, přihnal se Janek na zádech mohutné lvice. Princi vstávaly vlasy na hlavě hrůzou, ale když strakáček řekl: „Tohle je moje matka.“ Odvětil statečně jako předtím: „Když je to tvoje matka, tak se ožením se lvicí, stane se mojí ženou.“ „Ani lvice není moje matka,“ smál se Janek: „jak bych mohl mít takovou matku.“ Nechal lvici lvicí a nasedl k princi do kočáru a jeli společně na královský zámek.

U studny stála zrovna Jankova matka, princezna, aby přinesla vodu do kuchyně. „To je moje matka.“ zvolal strakáček, vyskočil z kočáru, vzal princeznu za ruce a vedl ji k princi. „Ach, ta se mi již dávno líbila,“ zvolal princ, a když mu Honza na to, že tentokrát mluví pravdu, dal svoji ruku, princeznu objal, políbil a oba se sobě zaslíbili.

Hned toho večera slavili svatbu, a tak princezna opět dosáhla královské úcty, jak si ostatně zasloužila.

Když druhého dne vstali, princ řekl: „Je Janek opravdu tvůj syn?“ „Tvrdí to on,“ odvětila princezna: „ale muselo se to stát nějakým kouzlem, neboť přirozeným způsobem se to nestalo.“

Jak tak spolu mluvili, tu se otevřely dveře ložnice a přišel Janek. „Otče,“ volal a tahal prince za kabát: „pojď se mnou do zahrady, ale nezapomeň se opásat mečem.“ Princ udělal, jak mu hoch řekl, a když byli v zahradě, strakáček mu poručil: „Nyní vytáhni meč a usekni mi hlavu.“ „To neudělám,“ opáčil princ: „jak mohu useknout hlavu tomu, který mi dvakrát zachránil život?“ „Poslechni mne nebo se ti zle povede!“ Tu dostal princ strach, neboť věděl, co Janek dokáže, když je rozzlobený.

Vytáhl meč z pochvy, zvedl ho vysoko nad hlavu a ostrá čepel odsekla Jankovi hlavu a spadla na zem. Sotva se země dotkla, tu se odrazila opět do výše a dříve než se princ nadál, seděla Jankovi opět mezi rameny a z něj byl statný princ, krásnějšího by si člověk nevymyslel.

Nyní jsem vysvobozen.“ zvolal jinoch radostně a potom princi vše vyprávěl, jak ke svojí matce přišel. Vrátili se společně na zámek, kde zavládla veliká radost, když princezna uviděla, že se z jejího strakáčka stal krásný princ.

Potom žili všichni tři mnoho let ve štěstí a pokoji, a pokud neumřeli, žijí dodnes. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Hans Wunderlich“ je ze sbírky lidových pohádek a pověstí „Volksmärchen aus Pommern und Rügen“ (1891) německého sběratele a folkloristy Ulricha Jahna (1861-1900). Pro vaše potěšení z němčiny přeložila a po svém převyprávěla a poznámkami doplnila Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková