Jak si Jáchym vysloužil princeznu

Ulrich Jahn

Byl jednou jeden sedlák, který byl už sedm let ženatý, ale jeho žena mu ještě nepovila žádné dítě. Konečně náš Pán její prosby vyslyšel, z čehož měl sedlák takovou radost, že řekl: „Matko, když to bude kluk, bude se jmenovat Jáchym a budeš ho kojit sedm let a po tu dobu nebudeš dělat nic jiného, než jíst a pít a hrát s ním karty.“ Jak si sedlák přál, tak se také stalo. Žena slehla s hochem, který dostal při křtu jméno Jáchym, sedlák najal děvečku, aby obstarala všechny selčiny záležitosti, zatímco tato jen jedla a pila a kojila. Když hoch trochu povyrostl, naučila ho hrát karty.

Tak dobré živobytí u matky hochovi výtečně svědčilo, už v prvním roce to byl silný a velký chlapec, který kromě kojení spořádal denně celý bochník domácího chleba. Ve druhém roce museli dát už bochníky dva, ve třetím roce se spokojil až se třemi a v sedmém řval hlady, pokud nesměl sníst celých sedm bochníků chleba. Žádný div, že byl nakonec velký a silný jako obr a karty hrál tak mistrně, že nebylo lepšího karbaníka na celém světě.

Přišel den, kdy ho matka konečně odstavila a otec ho vzal s sebou na pole, kde mu podal bič, aby popohnal koně. „Co si s tou věcí mám počít?“ řekl Jáchym nasupeně, šel na kraj lesa, kde ze země vytrhl mladý buk. „Co s tím chceš dělat?“ zvolal stařec vyděšeně. „Přece popohnat koně.“ odvětil Jáchym a uštědřil jednomu z koní, který nemohl dál, jednu přes záda. Ubohému zvířeti zapraštěly kosti a padlo mrtvé k zemi. Tu sedláka polilo smrtelné horko a měl se k vypřahání, že se pojede domů, ale Jáchym řekl: „Domů se pojede, až budu chtít já.“ A sedlák ani nemuknul a poslušně oral navzdory hladu a žízni až do večera.

Když se vrátili domů, stála selka už přede dveřmi, ruce měla založené v bok a chtěla jim kázat levity, že jdou tak pozdě. „Klid matko, klid!“ zvolal starý a vzal ji na stranu, kde jí vyprávěl vše, co se stalo. Tak se ujednali, že se vynasnaží, aby se synka co nejdříve zbavili.

Sedlák nelenil a hned druhého rána řekl: „Jáchyme, můj synku, právě dnes je ti sedm let a jsi dost silný, abys šel do světa. Tady máš tři dukáty, sedm pecnů domácího chleba a půlku svině, to je tvoje jídlo na cestu.“ To přišlo Jáchymovi jako dobrý nápad, vzal peníze, chleba i maso a vyšel z domu. Před vesnicí zastavil a vše, co měl, na posezenou spořádal. Potom šel na statek, aby se tam poptal statkáře, zda by nepotřeboval pacholka. Když tento viděl Jáchymovi silné kosti, řekl si: „Ten jde jako na zavolanou, toho běžet nenecháš.“ A ihned si plácli, a tak se z Jáchyma stal pacholek a ve službě musel zůstat až do svatého Martina.

Ve dvanáct hodin zazněl gong a pro chasu prostřeli k obědu stůl, na kterém stál velký kotel hrachu a obrovská mísa vepřového. Ale dříve než se ti ostatní nadáli, Jáchym se dal do jídla a všechno snědl dočista sám a jim zbyly jen oči pro pláč. Ale přesto nebyl nový pacholek spokojen, přál si více, těch pár soust prý jeho hlad sotva utišilo. Nad tím pán potřásl hlavou, ale nechal přinést další jídlo a po obědě pacholkům poručil, aby jeli do lesa a přivezli dříví.

Pacholci byli už dlouho v lese, když se za nimi přiloudal Jáchym a zeptal se: „Které z těch stromů povezete vy?“ „Přece ty označené.“ dostalo se mu nevrlé odpovědi, neboť hladoví pacholci nemohli zkousnout, že jim před nosem vyjedl všechno to lákavé jídlo. „Kolik jich tak naložíte?“ ptal se dál. „Přeci na každý vůz jeden,“ zavrčeli pacholci: „to je dost.“ „A proč jste si vzali tolik seker?“ „Ty hlupáku, protože jinak ty stromy nepokácíme.“ „Aha, ale já to dělám bez sekery.“ řekl Jáchym a popadl každou rukou jeden silný dub a vytrhl ho i s kořeny jediným tahem ze země, potom je oba hodil na vůz a koně pobídl k cestě domů. Ale zvířatům byl ten náklad příliš těžký. „Inu, taky dobře.“ řekl chasník, koně popadl a položil nahoru na kmeny, do vozu se zapřáhl sám a táhl fůru za sebou tak zlehka, jako by měl naloženo jen pár snopů sena.

Z lesa vedla úvozová cesta, po které se Jáchym vydal, když tu ho začalo v břiše tlačit těch sedm domácích chlebů a polovina svině, ten kotel hrachu a mísa dušeného vepřového, a tak si dřepnul, aby ty bobky vysázel na cestu, a když opět vstal, úvozové cesty nebylo, byla tím nadělením pěkně zarovnaná a hladká, radost pohledět! Však se také Jáchym zaradoval, teď se to pojede!

Když ho ovšem uviděl statkář, v tom by se jeden krve nedořezal, protože to zjevení muselo být ze samotného pekla a přišlo si jistě pro něj. „Jáchyme,“ zvolal, když ho konečně poznal: „co to je?!“ „To je stavební dřevo, pane,“ přišlo v odpověď. „S větvemi i kořeny?!“ „Musíme šetřit, pane,“ řekl chasník: „větve lehce shoří a kořeny zase dlouho vydrží.“ „A kde zůstali ostatní?“ ptal se pán. „Ti jdou za mnou,“ řekl. Ale mohli vyhlížet, jak dlouho chtěli, domů nepřišel žádný z nich. „Jáchyme,“ řekl statkář: „pojď, podíváme se po nich.“ „Já jsem svoji práci udělal,“ odvětil chasník: „ale když mi k večeři slíbíte sedm tučných beranů a věrtel brambor, tak s vámi půjdu.“ „To vše dostaneš, pokud ovšem hned zítra odejdeš ze služby.“ řekl pán, a protože s tím byl pacholek srozuměn, šli do lesa, aby se podívali, co se těm ostatním přihodilo. A Vida, všichni s vozy i s koňmi vězeli na úvozové cestě v tom Jáchymově nadělení a nemohli tam ani zpět. „To je moje vina,“ řekl Jáchym, popadl jeden vůz za druhým za oj a postupně je vytahal, aby mohly pokračovat v cestě.

K večeři obdržel slíbených sedm tučných beranů a půl věrtele brambor, ale hned druhého dne mu vyplatili jeho první roční výplatu a mohl jít, odkud přišel. A to také udělal a otec se od srdce smál a připravil svému synovi dobré přivítání, když uviděl dukáty vydělané za jediný den. Na počest synova návratu selka uvařila tolik brambor, kolik dokázal sníst. Ale tomu se ta skrovná strava nezamlouvala, od té doby co pojedl sedm beranů, měl mlsný jazýček. Však věděl si v té věci radu.

Když nastala noc, šel do statkářova ovčína a svázal sedm tlustých beranů za ocasy, hodil si je přes ramena a přinesl je matce, aby mu je připravila a on je snědl. Ovčák ale krádež zpozoroval a žaloval škodu pánovi. Statkář poručil, aby následující noci ti nejsilnější pacholci, vyzbrojeni sekyrami a kamennými palicemi, drželi v ovčíně stráž a Jáchymovi, až se opět objeví, rozbili hlavu.

Tak to také udělali a sotva chasník následujícího večera otevřel dveře ovčína, už ho se na něj sesypali a mlátili ho hlava nehlava. „To by jeden neřekl, jak ti komáři ve stáji člověka štípou.“ Řekl si a hleděl, aby zase chytil sedm tučných beranů, zatímco vystrašení pacholci zalezli do těch nejtemnějších koutů ovčína a doufali, že je Jáchym v té tmě nezpozoruje.

Statkář, když slyšel, jak to v noci dopadlo, běsnil a přísahal: „Jen počkej, já se ti už dostanu na kobylku!“ Potom nechal ze stáje vyvést dva divoké býky a ustájil je před ovčín, aby s Jáchymem, pokud zase přijde krást ovce, udělali krátký proces. Ale to se přece jen přepočítal. Když chasník kolem třetí hodiny noční přišel a býky uviděl, jak ho zlověstně pozorují, sklánějí rohy, vyfukují z nozder a nohama hrabou v zemi, radostně zvolal: „To jsou mi ale milá zvířátka a větší než berani, takových mi budou stačit jen dva kousky.“ A popadl je za rohy a hodil si je na záda a zanesl domů.

Statkář konečně pochopil, že silou s Jáchymem nic nezmůže, a tak šel druhého dne za ním a přátelsky mu domlouval, aby okolí opustil, jinak přivede na mizinu nejen svého otce, ale i všechny v okolí. Prý je v této zemi král a ten nemá silných vojáků nikdy dost, u toho by měl se dost dobře, u něj nebude trpět nedostatkem jídla a pití. Ta řeč se Jáchymovi zamlouvala, řekl otci, matce i panu statkáři, aby žili blaze, a vandroval do města, aby tam oblékl pestrobarevný vojenský kabát.

K vojenskému kabátu dostal Jáchym i flintu, a protože mu přišla jako docela křehká věc, opatrně si ji pověsil přes rameno, což šikovatele přivedlo k povyku. „Copak si neumí zbraň nasadit řádně po vojensku?!“ „Pro mě, za mě,“ pomyslel si Jáchym a popadl flintu pevně za hlaveň, až ta praskla jako stéblo, a švihl jí tak silně, až pažba vyletěla do výše a letěla tak vysoko, že potřebovala dobrou čtvrthodinu, než spadla zase na zem. Šikovatel valil oči a došla mu všechna řeč, když to viděl, nakonec udělal čelem vzad a hlásil to kapitánovi. „To je rozený zabiják,“ řekl tento: „tomu musíme dát do ruky místo flinty šestiliberní kanón.“ Když měl Jáchym dělo v rukou, ptal se kapitána, zda i tahle věc se musí řádně po vojensku nasazovat. „Určitě,“ řekl: „nasadit zbraň!“ Ale nešlo to lépe než poprvé, hlaveň děla se chasníkovi v ruce rozpůlila a druhá polovina odletěla bůhví kam. „To musíme hlásit generálovi!“ zvolal kapitán a přišel generál, aby se podíval na ten zázrak. „Dejte mu dvanáctiliberní kanón.“ řekl. Vida! Konečně to klaplo, dvanáctiliberní dělo Jáchymovu execírku přestálo beze škody. Ale ten plac, kde execírka probíhala, vypadal jako oraniště, což se generálovi nezamlouvala, a tak poslal králi zprávu, že mají mezi rekruty tak silného chlapa, který cvičí s dvanáctiliberním kanónem místo flinty a tímto způsobem zplanýruje celé cvičiště, zda by nebylo lepší, kdyby ho raději nechali běžet.

Sotva král zprávu dočetl, vydal rozkaz, aby mu toho vojáka přivedli. „V mé říši leží zakletý zámek, kam jsem posílal na stráž vojáky, ale každého zlí duchové v noci zabili. Co myslíš, vydržíš ty v tom zámku po tři noci?“ „Proč ne,“ řekl Jáchym: „když mi tam nanosíte jídla a pití, kolik potřebuji, a dostanu balíček karet a k tomu někoho, který se mnou bude hrát, tak tu stráž rád vezmu.“ Král vojáka pochválil a ihned nechal naložit a do zakletého zámku zavést tři čtyřspřežní fůry s jídlem a pitím. Potom museli po celém městě vyhlásit, že ten, kdo s Jáchymem bude v zakletém zámku jednu noc hrát karty, dostane tři sta dukátů. Ale nenašel se nikdo, kdo by si chtěl ty peníze vysloužit, neboť každý ve městě věděl, že se ještě nikdo ze zakletého zámku nevrátil. Nakonec se při západu slunce ohlásil jeden krejčovský tovaryš, starý a zlumpačený brach, bez punčoch a bot. „Umíš hrát karty?“ ptal se ho Jáchym. „Ba, ba.“ řekl krejčík. Tak byla věc domluvena a vydali se do zakletého zámku.

V zámku si v hodovním sále rozdělali oheň, pojedli a popili, a když s tím byli hotoví, hráli karty, a tak to šlo vše jako po másle, dokud v jedenáct hodin nerozrazily dveře a nevešli tři černí chlapi. „Můžeme hrát s vámi?“ ptali se. „Nejdřív se umyjte, ty karty jsou nové!“ řekl Jáchym. „Mytí nepomůže, protože my jsme černí od narození a karty ti neušpiníme.“ smáli se pekelníci. „Pro mne, za mne,“ řekl chasník: „zašpiníte, tak mi koupíte nové.“ Ti černí chlapi byli ale pěkní šizuňkové, hráli falešně a viděli do karet, a když kvůli tomu Jáchym a krejčík bručeli, tak se smáli a jeden z nich dal dokonce krejčíkovi jednu za ucho. „Bratře, dej si na ně pozor,“ zvolal Jáchym, ale krejčík se bál, a tak to snášel a neměl nic ani proti tomu, když ho ti tři vzali za ruce a vyšli s ním ven.

Jáchym mezitím míchal karty, ale když se nevraceli, vydal se za nimi. Vida! Pekelníci zmizeli a kamarád ležel tiše na zemi a nehýbal se. „Bratříčku, copak ti je?“ ptal se Jáchym. „Vstávej! Slyšíš?!“ Ale krejčík byl tichý jako pěna. Tu si Jáchym pomyslel, že mu musí být zima, a tak ho vzal a zanesl k peci, aby se zahřál. Ale pec byla od množství dřeva, které do ní předtím nastrkal, celá rozpálená, takže těch pár hadrů, které měl krejčík na těle, začalo doutnat a on sám se počal opékat, což nelibě zavánělo, až to přišlo Jáchymovi příliš a nevděčného krejčíka popadl a vyhodil z okna. Potom si opět sedl k ohni, a protože jeho čtyři společníci byli pryč, hrál karty sám se sebou, dokud nenastal bílý den.

Král vstal za kuropění, a když před branou zámku uviděl ohořelého krejčíka, pomyslel si: „Tak nadějně to vypadalo.“ Poslal do zámku sluhu, aby se podíval i po Jáchymovi. „Ten sedí u ohně a hraje karty.“ řekl sluha, když přišel zpět. Tu se tam vydal sám král, a když se dosyta vynadivil, zeptal se, zda bude Jáchym držet stráž i tu následující noc. „Pokud dostanu kamaráda, aby se mnou hrál karty, tak ano.“ Odvětil chasník. Král slíbil devět set dukátů tomu, kdo v zakletém zámku stráví s vojákem při kartách noc, a tak se večer přihlásil jeden potulný a otrhaný švec, a protože hře v karty opravdu rozuměl, byl s ním Jáchym spokojený, uvelebili se v hodovním sále a dali se do hry.

V jedenáct hodin se otevřely dveře a dovnitř vešlo šest černých chlapů a ptalo se, zda mohou hrát s nimi. „Pokud mi nezačerníte karty, tak můžete,“ řekl Jáchym: „jsou nové.“ Ale těch šest bylo prý tak černých od přírody a nebarvili, a tak hra šla, jako předešlého večera. Právě odbíjela dvanáctá hodina, když pekelníci položili karty na stranu a natahovali se po ševci. „Bratříčku, braň se!“ řekl Jáchym, ale švec se nebránil, nýbrž jen třásl strachy a již ho těch šest chtělo popadnout za ruku a vyjít s ním ven, když tu Jáchym vletěl mezi ně se zapálenou pochodní a oni se dali na útěk. Potom se oba posadili k ohni a ve dvou hráli do bílého rána, kdy přišel starý král, aby se podíval, jak se jim vedlo. „To jsou špatní chlapi ti černí.“ řekl Jáchym: „ale ten švec také nestojí za víc. Zítra zůstanu sám a nebudu si s těmi chlapy nic začínat.“ Tak nechal král ševci vyplatit dukáty a Jáchyma povzbuzoval, že když vydrží ještě jednu noc, tak bude celé zakletí zlomeno a princezny, jeho dcery vysvobozeny.

Třetího večera, když se v jedenáct hodin otevřely dveře, vrazilo dovnitř rovnou dvanáct černých chlapů a hned se na Jáchyma vrhli, aby s ním skoncovali. A byli tak rychlí, že se jim silák zpočátku sotva ubránil a pod jejich ranami padl na kolena. Tu do něj ale vjel takový vztek, že popadl své dvanáctiliberní dělo, které zatím měl v klidu pověšené u boku. To svět neviděl, jaká teď nastala řež, a netrvalo to dlouho, byli do jednoho pobití a už ani nevzdechli. Jen ten dvanáctý byl ještě při životě, však to byl velký a mocný obr, skoro tak silný a narostlý jako Jáchym sám. Jako zbraň měl v rukou svazek klíčů, ze kterých ten největší vážil sedm centů. Ale proti dvanáctilibernímu kanónu si nepřišel. Ač se také bránil, seč jen mohl, nakonec se musel vzdát a prosit o milost. Jáchym mu život slíbil, ale musí nejdříve otevřít všechny komnaty, ke kterým patří ty klíče ze svazku.

Zpočátku se do toho obrovi moc nechtělo, ale když mu silák uštědřil pár ran pod žebra svým kanónem, byl povolnější. „Jdi první!“ řekl Jáchymovi, ale obdržel v odpověď: „Napřed sluha, potom pán!“. Obr dělal chvíli hluchého, dokud mu silák nepohrozil, že mu rozbije lebku, pokud nepůjde. Tu obr otevřel a ukázal mu všechny komnaty a komory, ke kterým patřily ty klíče na svazku, jen ten velký, který vážil sedm centů, nechal bez povšimnutí. „Kde je zámek k tomuto klíči?“ zeptal se Jáchym. Obr mu dal jakousi vzpurnou odpověď a zkoušel se potřetí postavit na odpor. Ale brzy pochopil, že v Jáchymovi našel svého mistra, neboť ten mu uštědřil takovou ránu, že ho vzdor opustil a svižně strčil ten velký klíč do jedné klíčové dírky.

Sotva se klíč v zámku otočil, ozvalo se v celém zámku tak hlasité hromobití, až z toho Jáchyma opustily smysly a padl k zemi. Když se probral z mdlob, ležel v hedvábí na posteli, kolem něj stály tři překrásné princezny a objímaly a líbaly ho a chtěly ho za muže. „Děvčata, ne všechny tři najednou!“ zvolal Jáchym polekaně a ptal se, kdo jsou. „My jsme dcery starého krále,“ řekly princezny: „a tys nás vysvobodil.“ Zatímco ještě takto mluvily, přišel král sám a řekl: „Jáchyme, kterou z mých dcer chceš?“ „Vezmu to po právu a chci za ženu tu nejstarší.“ řekl silák. Král se tou volbou potěšil a řekl: „Dobře si udělal, ta nejstarší je k vdávání ta první.“ Potom slavili ve vší nádheře a lesku svatbu a Jáchym bydlel s princeznou šťastně a spokojeně v tom vysvobozeném zámku.

Co bylo však nejpodivnější, díky tomu vysvobození ztratil svoji nadlidskou velikost a sílu a nebyl potom silnější, ani větší než jiní mocní králové bývají, a nejedl a nepil více než ostatní lidé. A když starý král zemřel, stal se místo něho králem, a pokud neumřel, žije dodnes. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Der starke Jochem“ je ze sbírky lidových pohádek a pověstí „Volksmärchen aus Pommern und Rügen“ (1891) německého sběratele a folkloristy Ulricha Jahna (1861-1900). Pro vaše potěšení z němčiny přeložila a po svém převyprávěla a poznámkami doplnila Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková