O černém žabáku a ohnivé kolébce

Ulrich Jahn

Byl jednou jeden muž a byla jednou jedna žena a ti byli dlouhé roky manželé, ale děti ale neměli žádné. Navrch se jim vedlo tak bídně, že některé dny jim v kredenci chyběl i obyčejný chleba. Jednoho rána, když v domě opět nebyla ani kůrka, šel muž zachmuřeně do lesa a tam se utápěl v černých myšlenkách. Zatímco se prodíral houštím, dostal najednou velkou žízeň, a tak pospíchal k nedalekému potoku, naklonil se nad hladinu a pil. Když žízeň uhasil a chtěl hlavu opět zvednout, drželo ho něco za vousy. Myslel si, že se mu zachytily v rákosí, a vší silou je táhnul ven, ale čím více táhnul, tím pevněji mu vousy vězely, a když se podíval pozorněji, tu uviděl, že příčinou toho držení je černá ruka, která vykukovala z vody a měla jeho vousy mezi prsty.

K té ruce patřil ošklivý hlas: „To cukání ti nic nepomůže, hlupáku, nepustím tě dřív, pokud mi něco neslíbíš.“ Tu se muž zasmál a odvětil: „Co ti tak já můžu slíbit.“ „Tvoje žena, burane,“ pokračoval odporný hlas: „porodí v krátkém čase syna, až povyroste, vezmou si ho k sobě urození lidé a pošlou na školu, aby se stal farářem. Pokud mi slíbíš svého syna a až mu bude třicet let, přivedeš ho sem k potoku, pak jsi svobodný a kromě toho dostaneš velkou hromadu peněz, pokud ne, bídně tu zahyneš.“ Muž se sám pro sebe smál: „Život je tak sladký, a co ten hlas říká, že tvoje žena porodí syna, je přece nesmysl.“ A tak nahlas řekl: „Ať se stane, jak říkáš, jen mne konečně pust.“ Jen omluvil, byl volný a nyní viděl, že ta černá ruka patřila obrovskému ošklivému žabákovi.

Ale dlouho tam neokouněl, spíše hleděl, aby upaloval domů. Když vešel do světnice, našel na stole ležet velkou hromadu peněz, tolik, že by měli s ženou dost do konce života; to jim nadělil černý žabáka. Tu k němu žena radostně přistoupila a vyprávěla, že bude matkou. Tahle novina muže velmi rozesmutnila, popadl peníze a hodil je do truhly, zabouchl za nimi poklop, zamknul a klíč schoval do kapsy a dnem i nocí ho nosil, a nedopustil, aby se někdo těch hříšných peněz jen dotknul. Nyní pochopil, kdo byl ten černý žabák, a že svoje jediné dítě ještě v těle matky prodal ďáblu; ale svojí ženě o té věci neřekl nic.

Zatímco žena byla den ode dne šťastnější a veselejší, muž se zachmuřeně koukal do zdi, a když uběhlo devět měsíců, v kolébce ležel překrásný chlapec a sešli se všichni příbuzní a přátelé, aby slavili křtiny a radovali se s matkou, plakal otec hořké slzy. Tomu se každý divil a jeho nejvíce žena, která ho pak dnem i nocí trápila, aby se jí se svým tajemstvím svěřil, ale on mlčel jako ryba a nikdo ho nepřiměl k řeči.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Stalo se vše, co černý žabák předpověděl. Když bylo hochovi pět let, zamilovali si ho urození lidé a vzali ho k sobě, aby mohl navštěvovat dobrou školu, a protože měl na studia velké nadání, nabádal ho farář pokračovat dál na vysoké škole, k tomu mu věnoval potřebné dukáty, protože od svých rodičů nedostal nic, neboť ti byli a zůstali na celém světě ti nejchudší lidé; otec z těch ďáblových peněz nepoužil ani haléř, všechny ležely nedotčené v zamčené v truhle. Když jinoch vystudoval, stal se zanedlouho farářem a stál na kazatelně, aby mocným předkládal jejich hříchy a ty maličké učil vroucné modlitbě. Matka byla štěstím bez sebe, ale otci bylo těžko u srdce, smutek a žal mu seděly na duši a na tváři vymalovaly hluboké vrásky, neboť se blížil den, kdy měl svého syna předat černému žabákovi.

Mladému faráři otcův smutek nedal spát, a tak si ho vzal na stranu a trápil ho a prosil tak dlouho, dokud se jeho otcova duše neunavila a vše mu nevypověděl. „Pokud v tom není nic jiného,“ řekl syn: „ tak to sis kvůli tomu nemusel dělat žádné starosti, milý otče, vše dobře dopadne, jen mne ve stanovené hodině na to místo zaveď.“ To otce utěšilo, a když bylo synovi třicet let, zavedl ho na označené místo, kde na ně černý žabák už čekal, vynořil z vody svoji obrovskou hlavu a řekl: „To je dobře, že jste tady, teď patří farář mně, je to můj pacholek, a já mu poroučím, aby se bez otálení vydal na cestu dolů, do pekla. Tam mu řeknu, co má dělat.“ Jen žabák domluvil, opět zmizel. Otec lomil rukama a proklínal hodinu, ve které svého jediného syna přivedl do takového nebezpečí, ale ten neztratil odvahu, otce utěšoval a poručil mu, aby se vrátil domů, zatímco on sám šel do kostela, poklekl a modlil se, vzal z oltáře krucifix a posvěcenou svíci a vydal se na cestu do pekla.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Byla to dlouhá a náročná cesta. Vandroval přes města a vesnice, přes louky a pole, přes hory a doly, přes kamení a mezi skalami, až nakonec dorazil do hlubokého černého lesa, kterému nebylo žádného konce. Putoval několik dní, když tu uviděl nějakého muže, který klečel na kolenou a modlil se. Byl to bývalý zlosyn, loupežník a vrah, který by rád došel odpuštění svých hříchů a milosti u Pána. Když zpozoroval faráře, zavolal na něj: „Pověz mi, jak to mám udělat, abych já ubohý hříšník došel odpuštění?“ Farář odvětil: „To opravdu nevím, ale jsme na cestě do pekla, a zeptám se samotného ďábla, zda je ti pomoci.“ Tu muž faráři poděkoval a tento šel dál svou cestou hlubokými roklinami a divokými houštinami, až konečně dorazil k mohutným železným dveřím. Stál před pekelnou bránou.

Farář na bránu zabušil a dožadoval se vstupu, ale nikdo mu neotevřel. Zabušil ještě jednou, a vida! Najednou se obrovská železná brána s velkým praskotem sama od sebe otevřela a mohl vstoupit. Uvnitř byla černočerná tma, a proto vytáhl z torny křesadlo a zapálil kostelní svíci. V jedné ruce světlo, v druhé krucifix, kráčel farář temnotou neohroženě dál, až přišel do obrovského sálu, kde uprostřed stál obrovský sloup, který byl dokola ohraničen mohutnou železnou mříží, a za mříží ležel na mohutném a těžkém řetězu arciďábel.

Farář před Lucifera předstoupil a řekl: "Ukaž mi toho, který si mne sem pozval.“ Kníže pekel nevěděl, koho tím míní, a tak si volal svoje sluhy jednoho po druhém, ale všichni se dušovali, že toho muže neznají a vůbec nikdy ho neviděli. Úplně nakonec přiskákal černý žabák. „Tady jsi!“ zvolal farář: „Tys mne pozval do pekla!“ Černý žabák se vyděsil, když uviděl svíci a krucifix, a ustrašeně pravil: „To je pravdu, jsi můj. Tvůj otec mi tě upsal, dříve než ses narodil, a teď se tu v pekle staneš mým sluhou a sám se změníš v ďábla.“ „Kdo ti poručil, abys mého otce při pití polapil, abys získal jednu duši?“ zvolal farář: „Kdo ti dal právo z faráře udělat ďábla?!“ S těmito slovy zvedl krucifix a udeřil s ním žabáka a mlátil ho tak dlouho, dokud nezůstal ležet na zemi bez pohnutí. Ostatní čerti a čertíci se tak vyděsili, že se rozutekli a snažili se ukrýt v tom nejposlednějším pekelném koutě. Lucifer zlostně poškubával za svůj řetěz, řádil a klel a faráři poručil, aby peklo okamžitě opustil.

Odejdu,“ odvětil mu tento: „ale napřed mi řekni, zda je něco, co tomu ubohému hříšníkovi, která se venku v lese dnem i nocí trápí prosbami a modlitbami, pomůže, aby došel milosti u Pána.“ Tu se Luciper smál a ukázal rukou na železnou kolébku, která byla do běla rozžhavená a uvnitř pobitá ostrými ohnivými noži. „V té kolébce,“ řekl pekelný kníže: „se bude každý vrah po své smrti kolébat. Pokud by ovšem vzal kyj, se kterým loupil a zabíjel, a tento zasadil do země a staral se o něj tak dlouho, dokud na něm nevyrazí zelené lístky, nevykvete a neponese plody, a pak počkal, až ty plody uzrají, pak toho dne bude konec jeho zkoušky, bude vzat na milost a bude mu dopřána věčná blaženost. Co je to ovšem platné, to se mu nemůže nikdy podařit.“

Farář slyšel dost, a tak ukázal peklu záda. Venku v lese na něj netrpělivě čekal ten ubohý hříšník a se slzami ho prosil, aby mu pro Boží smilování řekl, co mu ďábel pověděl. Svět neviděl, jak se stařec zaradoval, když mu to farář řekl. Ač to bylo nemožné, nevzdal se, vydal se na cestu, hledal a hledal, dlouhý čas jen hledal, dokud kyj, který loupil a zabíjel, nenašel. Když se mu podařilo kyj opět získat, zasadil ho v lese, přesně na místě, kde své tělo trápil důtkami a odříkáním.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem kyj zaléval a nenechal se tím časem, který ubíhal, aniž by mrtvé dřevo vyrašilo odradit.

Ale nakonec se mu to muselo podařit, neboť když farář za mnoho let opět tím lesem putoval, uviděl starce, jak leží pod vysokou jabloní, která byla obsypána červenými, téměř přezrálými plody. Přišel blíž a do ležícího muže lehce šťouchl nohou, neboť si myslel, že spí. Ale v tom okamžiku se starcovo tělo rozpadlo na prach, duše se od těla oddělila a vydala se na cestu do nebe, s ní se vznesla do vzduchu všechna ta jablka, která se rozezněla chválou našemu Pánu.

Ta přezrálá červená jablka byla dušemi lidí, které měl ten hříšník na svědomí; ty duše Boží milostí konečně došly pokoje. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Der schwarze Frosch“ je ze sbírky lidových pohádek a pověstí „Volksmärchen aus Pommern und Rügen“ (1891) německého sběratele a folkloristy Ulricha Jahna (1861-1900). Pro vaše potěšení z němčiny přeložila a po svém převyprávěla a poznámkami doplnila Jitka Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková