Hadelum-pum-pum

Ulrich Jahn

Byl jednou jeden bohatý kupec, který měl nezdárného syna; od mala to byl budižkničemu, který marnil čas lotrovinami a otci dělal mnoho starostí. Nakonec to bylo starému už příliš a vyhnal hocha z domu.

Jinoch smutně seděl v krčmě, ve které propil poslední groše, které měl v kapse, a civěl před sebe, když tu ho někdo plácl otevřenou dlaní do zad a řekl: „Jejda, přítelíčku, nechtěl bys navléknout soukenný kabát a stát se vojákem? Tady máš padesát tolarů kapesného!“ Sotva hoch uviděl peníze, zvolal: „Platí! Dám se k vám!“ a šel s verbířem k veliteli a hned mu navlekli mundůr a štandopede na execírku, kde se učil po vojensku jednou „vpravo hleď!“, hned nato „vlevo hleď!“, až se jednomu točila hlava, a potom pochodovat jako správný voják, přiložit zbraň a výpady, a když byla ta vojácká rasovina u konce, dělával si po večerech díky těm padesáti tolarům veselé chvilky s kamarády u piva. Tak z něj udělali vojáka, tolary se mezitím rozkutálely a byl odkázán na dva groše denní mzdy a k tomu bydlel na bytě u jednoho měšťana.

Jednoho dne zpozoroval, že kupec, u kterého bydlel, je celý ustaraný a bloumá po dvoře sem a tam, a tak mu řekl: „Tomu rozuměj, kdo můžeš, já jsem veselý a mám dobrou náladu, i když mám jen dva groše na den, a ty máš velký dům a peněz jako želez, a přesto koukáš jako kočka, když slyší hřmění.“ Kupec odvětil: „Mně se vede hůř, než by sis myslel, neboť moje žena se mnou se vadila a nechce se udobřit dříve, dokud jí nedaruji tři jablka z královské zahrady. Co mám dělat? Král žádná jablka neprodává! Dám tisíc tolarů tomu, kdo mi vytrhne trn z paty!“ „Tisíc tolarů?“ pomyslel si voják: „ej, to by mi přišlo zrovna vhod; králi může být jedno, zda má v zahradě o tři jablka více či méně.“

Večer, když se setmělo, přikradl se ke zdi, která obklopovala královské zahrady, přehodil přes ni hák, na který předtím přivázal lano, a raz dva byl nahoře; ta nejkrásnější, jablky obsypaná jabloň stála zrovna před ním. Už chtěl skočit dolů, když tu pod sebou v loubí uslyšel šramot a chichot, jako když si vyprávějí něco dva zamilovaní lidé. To byla princezna, která tu měla dostaveníčko s tlustým generálem, za kterého by se ráda vdávala. Dokud zůstávalo jen u řečí, seděl voják klidně na zdi, ale když došlo na hubičky, přestalo se mu ta věc zdát zábavná, a tak na jabloň hodil vztekle velký kámen, až jablka padala k zemi a dunělo to, jak když bubnují. Ti dva v besídce si mysleli, že na ně přišel sám ďábel, aby je odnesl, neboť byla zrovna půlnoc, a tak odtamtud upalovali a pro samou starost a radost, že si zachránili holé životy, tlustý generál úplně zapomněl na svůj zlatem a třásněmi lemovaný kabátec, který si kvůli velkému horku sundal. Voják si naplnil jablky kapsy, zlatý kabát si přehodil přes ruku a koukal, aby se dostal přes zeď a utíkal zpět domů.

Druhého dne dal kupci jablka a dostal za ně tisíc tolarů. Kupec byl rád, že je k němu jeho žena zase milá, a voják měl radost z tisíce tolarů, ale jeho radost byla kratší, neboť co je tisíc tolarů pro mladého muže, který ví, jak peníze minout, ale neví, jak těžce se vydělávají. Proto to netrvalo dlouho a byl i ten poslední tolar z tisíce na cestě k šenkýři, a voják byl opět odkázán na dva groše denní gáže jako dříve.

Jak tak toho rána zkroušeně seděl ve světnici, vzpomněl si na generálský zlatý kabát. „Mohl by sis jednou zahrát na generála.“ pomyslel si, a protože to byl hoch lehkomyslný, kabát si navlékl, na bok zavěsil kord a vyšel na ulici. „K poctě zbraň, vlevo hleď!“ zavelel šikovatel stráži, neboť věřil, že to je opravdový generál, který jde kolem. Ej, to hochovi udělalo dobře a ďábel ho dál pokoušel a on toho nemohl nechat a vykračoval si k domu, kde bydlel ten tlustý generál, který se zrovna díval z okna, a když zpozoroval kabát, ihned ho poznal. Nelenil, nasadil si na hlavu třírohý klobouk a spěšně vyrazil z domu za falešným generálem, aby mu zlatý kabát vzal. Tu dostal voják přece jen strach, neboť na ulici by ho mohl generál brzy dohnat, a proto šel rovnou cestou na zámek, kde ho stráže po vojensku uctivě zdravily. Ale on se dlouho uvnitř nezdržel, hleděl, aby se dostal do zahrady, kde vyšplhal na vysokou jedli. Nahoře v koruně se ukryl se v zelených větvích.

Zanedlouho byl na zámku i generál a se sloužícími a princeznou prohledávali každý kout, každé loubí a křovinu, ale falešného generála nikde nenašli. „Ty ses spletl,“ řekla princezna: „nakonec do zámku vůbec nešel. Pojď se mnou nahoru do mé komnaty.“ To si nenechal generál říkat dvakrát a šel s princeznou. Nějakou chvíli se tam ti dva měli k sobě, ale protože jedle byla tak vysoká, že voják viděl rovnou do princezniny komnaty, jak tam jeden druhému dávají hubičky a mají se k sobě, dobře slyšel, jak princezna řekla: „Poslouchej, co ti řeknu, abychom se mohli vidět každou noc, pověsím na zeď klepadlo, a když odbije půl desátá, zatáhneš a zazvoníš, já pak spustím dolů koš, ty sedneš dovnitř a já tě vytáhnu nahoru.“ Nyní voják slyšel dost, a když se setmělo, koukal, aby se dostal z jedle dolů a běžel, co ho nohy nesly, zpět domů.

Druhého večera se kolem deváté hodiny vplížil pod princeznino okno, a když zpozoroval klepadlo, zatáhnul. Za malou chvíli a přiletěl dolů koš, tak do něj nasedl a vznesl do výšky a za minutku byl nahoře u princezny. Aby ho ale nemohla poznat, sfoukl světlo a seděli spolu po tmě. „Co to má znamenat?“ zvolala princezna. „Mám strach, aby nás někdo neprozradil,“ šeptal hoch a zatímco to říkal, ozval se zvonek, jak někdo dole zatáhl za klepadlo. „Proboha! Jsme prozrazeni!“ naříkala princezna, ale falešný generál popadl umývadlo a vylil špinavou vodu dolů, odkud se ozvaly nadávky a kletby a potom byl opět klid. „Teď jsme v bezpečí.“ řekl hoch a sedl si k princezně a líbali se a jeden druhému dali slib, že se nikdy neopustí, jako důkaz mu princezna navlékla na prst svůj prsten. Potom, co se dost nahubičkovali, nasedl voják do koše a princezna ho spustila dolů.

Ale následujícího večera, ani toho dalšího zvonek nerozzvučel ani generál, ani voják; to také nemohl, neboť byl na stráži, a také se bál, že by princezna mohla jeho podvod odhalit. To bylo princezně nevhod a nemilé, a když byla opět slavnostní execírka, oslovila generála a na rovinu se ho zeptala, proč včera, ani předevčírem nepřišel. „Nechejte mne na pokoji, Výsosti,“ řekl generál úsečně: „jeden kabát jsem ztratil v zahradě a ten druhý jste mi polila pomyjemi, kde mám stále brát peníze na nové kabáty?“ Tu princezna pochopila, že u ní byl někdo cizí, ale neřekla o tom generálovi nic, neboť té věci chtěla přijít na kloub sama. Proto šla ke králi a řekla mu: „Otče, ten prsten, co jste mi daroval, jsem ztratila. Nechej tedy vyhlásit, kdo ho najde, ať mi ho přinese, dostane dobrou odměnu.“ To také starý král udělal, ale nikdo prsten nepřinesl, neboť voják pochopil, že to byla past.

Jednoho dne mu ale došly peníze, a tak vzal na stranu jednoho kamaráda a řekl mu: „Tady máš princeznin prsten, jdi s ním na zámek a nechej si vyplatit odměnu a pak mi dáš polovinu. A když se tě budou ptát, odkud ho máš, řekni, že jsi ho našel ve výlevce.“ Voják slíbil, že to věrně vyřídí, a šel na zámek. „Ty máš tedy můj prsten.“ řekla princezna, když stál před ní. „Ano, princezno, našel jsem ho ve výlevce.“ „Lžeš, ty ničemo!“ zvolala královská dcera: „Pokud mi okamžitě nepřiznáš, komu jsi ten prsten ukradl, tak tě nechám uvrhnout o chlebu a vodě do vězení, kam nezavítá ani sluneční paprsek.“ To tomu ubohému hříšníkovi bylo příliš, a tak jí vše vypověděl, jak se to stalo. „Protože jsi byl poctivý, tak ti pro tentokrát odpustím,“ řekla princezna: „nyní jdi a řekni svému kamarádovi, aby přišel ke mně na zámek.“

Podařenému kupeckému synkovi se moc nechtělo. „Ale co to pomůže,“ pomyslel si: „nepřijdeš sám, tak si tě nechá přivést. Kdo ti také nakukal, abys hrál jejího milého?“ Potom si na sebe vzal to nejlepší a šel na zámek do princezniny komnaty. „Odkud máš ten prsten?“ zeptala se. „Ten jste mi sama dala,“ odvětil voják a žmoulal čepici mezi prsty: „také jste mi slíbila věrnou lásku na celý život.“ Princezna mezitím viděla, že ten falešný generál je pěkný, mladý hoch, daleko krásnější než ten starý tlustý generál, a proto odvětila: „To je správně, ten prsten jsem ti dala a ten slib navrch. A co jsem řekla, také dodržím, takže při tom zůstane!“ To měl voják velkou radost a objali se a hubičkovali. Když s tím byli hotoví, princezna řekla: „Ale co bude se svatbou? Obyčejnému vojákovi mne otec nedá, ale něco mne to napadlo. Řeknu mu, že za manžela chci jen toho nejchytřejšího muže v zemi, který ke mně nepřijde nahý, ale ani oblečený, ne přijde ve dne, ale ani v noci, a který mi dá nabídku k sňatku, že nepromluví a přece nebude němý. Jak to zvládneš, to je tvá věc.“ Voják odvětil: „O to se už postarám!“ Nato mu princezna věnovala ještě hubičku na rozloučenou a on hleděl, aby se dostal domů.

Jen byl doma, slyšel už královského vyvolávače po městě rozhlašovat: „Ten, kdo se k princezně dostaví ani oblečený, ale ani nahý, ani ve dne, ale ani v noci, a který ji požádá o ruku, aniž by při tom promluvil slovo, ale nesmí zároveň mlčet, ten ji dostane za ženu.“ Tak šel voják ke kominíkovi a půjčil si od něj novou koženou kytlici [pozn1], žebřík a štětku. Kytlici si uvázal a šel druhého dne za soumraku na zámek, aby požádal o královskou dceru. „Stát, kdo tam!“ zvolala stráž, když spatřila černého tovaryše. Tu kominík zazpíval: „Hadelumpumpum, hadelum-pumpum, hadelum, hadelum, hadelumpumpum!“ „Ten chlap je blázen.“ pomyslel si strážce a chtěl ho kopím zatlačit zpět, ale starý král už kominíka uviděl a vojákům poručil, aby ho pustili dovnitř.

Když stál černý chlap před králem a tento se ho ptal: „Nu, copak chce?“ Tu kominík opět zazpíval: „Hadelumpumpum, hadelum-pumpum, hadelum, hadelum, hadelumpumpum!“ „Aha, on chce moji dceru.“ Tu kominík kývl hlavou a zpíval o překot: „Hadelumpumpum, hadelum-pumpum, hadelum, hadelum, hadelumpumpum!“ Tak zavolali princeznu, a když uviděla kominíka, poskočilo jí srdce radostí v těle a nápadník zpíval: „Hadelumpumpum, hadelum-pumpum, hadelum, hadelum, hadelumpumpum!“ „Pro mne za mne,“ pokračoval král: „přijdi opět zítra ráno, pak si můžeš moji dceru vybrat.“ Tu jim kominík vysekl poklonu a k tomu zpíval: „Hadelumpumpum, hadelum-pumpum, hadelum, hadelum, hadelumpumpum!“ a vzdálil se.

Ten večer zatahal voják za šňůru klepadla a princezna mu hodila dolů koš. Když byl nahoře a oba se dost nasmáli, princezna řekla: „Nyní dávej pozor. Můj otec zítra do každého ze tří sálů na zámku posadí dvanáct panen, které budou oblečeny stejně jako já, budou mi podobné jako vejce vejci. Ty mě musíš mezi nimi poznat, a abys nevybral špatně, tak ti zrovna řeknu, že budu v tom třetím sále. A abys mne poznal, budu mít ve vlasech na pěšince španělskou mušku.“ Potom, co se ti dva umluvili, strčila princezna vojákovi do kapsy ještě měšec zlaťáku, darovali si po hubičce a řekli jeden druhému dobrou noc. Potom vlezl voják do koše a princezna ho spustila dolů do zahrady.

Druhého dne šel ráno jako kominík na zámek a stráže už si ho nevšímali, nechtěli s tím černým chlapem nic mít, nechal-li ho král včera mluvit, určitě ho bude chtít slyšet i dnes. „Nu, tak jak jsi na tom?“ zeptal se král: „Rozmyslel se nebo stále chce moji dceru za ženu?“ „Hadelumpumpum, hadelum-pumpum, hadelum, hadelum, hadelumpumpum!“ zpíval kominík. Tu ho král zavedl do prvního sálu, kde sedělo dvanáct překrásných panen, které byly na vlásek stejné a podobaly se jako vejce vejci princezně. U stěny sedělo dvacet pět trumpetistů, kteří měli hrát k tanci. „Zatancuj si, se kterou chceš.“ zvolal král: „Ukaž mi tu, kterou chceš za ženu.“ Tu hodil jinoch na stůl zlaťák, až to zacinkalo, neboť nechtěl, aby mu hráli pro nic, za nic a zpíval: „Hadelumpumpum, hadelum-pumpum, hadelum, hadelum, hadelumpumpum!“ Ihned začalo těch dvacet pět trumpetistů troubit ten nejkrásnější kousek, voják popadl jednu z těch dvanácti dívek a tancoval s ní třikrát kolem sálu. Král si pomyslil: „Vida, ptáčka jsem lapil.“ A když byl tanec u konce, zeptal se. „Nu, můj synku, je to moje dcera a chceš ji za ženu?“ Ale kominík kroutil hlavou a zpíval: „Hadelumpumpum, hadelum-pumpum, hadelum, hadelum, hadelumpumpum!“

Tak ho král vedl do druhého sálu, v kterém sedělo také dvanáct panen a u stěny stálo dvanácet pět pištců. Kominík na stůl opět hodil zlaťák, a když zazpíval: „Hadelumpumpum, hadelum-pumpum, hadelum, hadelum, hadelumpumpum!“ tu zapískali muzikanti nejkrásnější flétnový kousek a kominík popadl jednu z dvanácti panen a tancoval s ní třikrát kolem sálu. „Nyní se ale určitě přepočítal.“ řekl si král pro sebe, potom řekl hlasitě: „Není-liž pravda, synku, že je to moje dcera? Tu chceš mít za ženu?“ „Hadelumpumpum, hadelum-pumpum, hadelum, hadelum, hadelumpumpum!“ zpíval kominík jako odpověď a vrtěl hlavou.

Nyní šli do třetího sálu, tam bylo opět dvanáct panen a u stěny stálo dvacet pět houslistů. Ty panny vypadaly jedna jako druhá, ale princezna na nezapomněla na španělskou mušku, takže ji rychle poznal. Hodil na stůl zlaťák a zpíval: „Hadelumpumpum, hadelum-pumpum, hadelum, hadelum, hadelumpumpum!“ a když těch dvacet pět houslistů hladilo smyčci houslové struny, vzal do náruče princeznu a tancoval s ní sem a tam šestkrát dokola sálu. „Toto je to moje dcera a chceš ji za ženu?“ ptal se král. Tu kýval kominík hlavou a přátelsky zpíval: „Hadelumpumpum, hadelum-pumpum, hadelum, hadelum, hadelumpumpum!“ „Dobrá!“ řekl starý král.

Všechny kočáry, které na zámku byly, musely předjet a král jel s kominíkem, princeznou a třiceti pěti pannami do kostela. Tady je už čekal u oltáře kněz, varhany hrály a školní děti zpívaly, potom držel farář mladým lidem krásnou svatební řeč, ale když se ale zeptal, jak se ptát má: „Chceš si vzít princeznu za ženu a stát při ní v dobrém i ve zlém?“ zapíval ženich zvonivým hlasem pěkně od plic, jak se v kostele patří: „Hadelumpumpum, hadelum-pumpum, hadelum, hadelum, hadelumpumpum!“ „To je bláznivý ženich.“ pomyslel si kněz, ale neřekl to hlasitě, neboť si to nechtěl s královým zetěm rozházet. Potom zpívaly opět školní děti, hrály varhany a svatebčané byli venku z kostela, starý král jel s kominíkem, princeznou a knězem a těmi třiceti pěti pannami zpět na zámek, kde se usadili u tabule.

Nyní by ses jistě rád stal princem a následníkem trůnu?“ zeptal se král a tu kominík pokývnul skromně hlavou a tiše a pokorně zazpíval: „Hadelumpumpum, hadelum-pumpum, hadelum, hadelum, hadelumpumpum!“ Tak mu král na prsa připjal královskou hvězdu zlatou, a když ucítil, že ta sedí pevně, byl jedním okamžikem jeho jazyk volný a on začal štěbetat opět po člověčím jak sýkora.

Po hostině se tancovalo, ženich v kominické kytli poskakoval mezi těmi vyšňořenými dámami a pány jak ďábel v nebi, ale byl veselý a spokojený, neboť princezna byla jeho žena a on sám byl princ.

A když král zanedlouho potom umřel, stal se místo něho králem a žil se svou ženou, královnou, ve štěstí a pokoji; pokud nezemřeli, žijí dodnes. [pozn2]




Poznámka 1 - Kytlice byl v dávných dobách pohádek svrchní mužský (i ženský) oděv, suknice z hrubého plátna, u černých řemesel i z kůže.
Poznámka 2 - Lidová pohádka „Hadelum-pum-pum“ je ze sbírky lidových pohádek a pověstí „Volksmärchen aus Pommern und Rügen“ (1891) německého sběratele a folkloristy Ulricha Jahna (1861-1900). Pro vaše potěšení z němčiny přeložila a po svém převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková