Pole, políčka za mandel sýra

Ulrich Jahn

V těch časech žili v jedné vsi sedlák a urozený pán a ti se k sobě měli jako pes a kočka. Ke vší smůle ležel sedlákův statek tak, že když se vydal do města, musel kolem zámku.

Jednoho dne jel sedlák na jarmark s vozem plně naloženým slámou, a když projížděl kolem zámku, pánův synek na něj zavolal: „Sedláku, čeho si to naložil?“ „Slámy, mladý pane, slámy.“ zabručel sedlák a jel dál. To mladého pána pohněvalo, že ho sedlák tak odbyl, a když se tento večer vracel domů, stál opět u brány a volal: „Sedláku, byl jarmark velký?“ „To jsem, mladý pane, neměřil.“ dostal v odpověď. „Tak jsem to nemyslel, sedláku,“ řekl hoch: „já se ptám, zda tam bylo hodně lidí.“ „Nepočítal jsem je, mladý pane.“ odvětil sedlák a jel dál svojí cestou, ale dobře slyšel, jak hošík běží za pánem a stěžuje si a jak pán říká: „Jen počkej, zítra si ho předvolám, a poštvu na něj psy, aby mu popravili kalhoty.“

Nad tím zlým šlechticovým úradkem byl sedlák velmi zachmuřený, a když přišel domů, stěžoval si své ženě. „Co od tebe ti hlupáci chtějí?“ řekla selka: „Copak jsi jim správně neodpověděl? Ale já se už postarám o to, aby tě jejich psi nepokousali.“ Šla do zahrady a položila past, do které se přes noc chytil zajíc, který si tam chodil na zelí.

Zajíce si musel sedlák ráno zapnout pod kabát, a když se vydal k vrchnosti, měl ho vypustit, až na něj pán pošle psy. Ženina lest sedlákovi dodala odvahy, a tak rázně zabušil pěstí na bránu šlechtického statku. „Kdo je tam?“ zvolal pánův synek. „Ten, co není uvnitř.“ dostal v odpověď. To hoch ihned poznal, že to bude sedlák, otevřel bránu a pustil psy. Ten mezitím rozepnul kabát a zajíc vyskočil ven. Vida, psi si sedláka vůbec nevšímali a pustili se za zajícem, který upaloval přes zahrady a proklouzl plotem, kam ho nemohli následovat. To rozzuřilo jednoho chrta, pánova miláčka, a chtěl se přes plot dostat, ale vyskočil příliš nízko, zůstal viset na plotě a špičatý kůl ho proklál. Pán připsal vinu za psí smrt sedlákovi a byl na něj ještě rozzlobenější než dřív a svatosvatě si přísahal, že ho potrestá.

Druhého dne si ho nechal zavolat, aby k němu přišel na oběd. Sedlák tam usmířeně šel, ale zatímco pán, jeho synek i všichni, kteří k panstvu patřili, dostali kapry, byly pro sedláka prostřeny jen korušky [pozn1] a suché brambory. Sedlák vzal jednu korušku a držel ji u ucha, jako by mu něco říkala, a potom hlasitě zvolal: „Ale, koruško, to co mi říkáš, jsem už dávno věděl!“ Pán byl zvědavý a ptal se, o co se jedná. „Ale celkem nic,“ řekl sedlák: „jen mi řekla, že vaše prabába se utopila v tom kapřím rybníce.“ „Tak to je jíst nebudu!“ zvolal pán zhnuseně: „A moji lidé je jíst také nebudou!“ a posunul celou mísu k sedlákovi, který si na rybách spokojeně pochutnával a celou místu dočista vyjedl, až se tomu pán divil, že mu z toho jídla nebylo špatně.

Po jídle se pán zeptal: „Sedláku, dá si sklenici vína?“ „Proč ne, kdybych nějakou měl.“ dal mu sedlák v odpověď. Tu dal pán znamení komorníkovi a tento sedlákovi předložil sklenici vína, která byla rozředěna třemi čtvrtinami vody. Sedlák to ihned poznal, a když si dal první hlt, protáhl hubu od ucha k uchu. „Copak, nechutná mu to víno?“ zeptal se pán. „Ne,“ odvětil sedlák: „kdyby na tu sklenici svítilo celý den slunce a všechnu vodu vytáhlo, tak to víno nebude stále o nic lepší.“ Na to pán čekal a řekl: „Nemám žádné lepší víno! Fridrichu, jdi s ním do sklepa a ukaž mu oba sudy, aby sám viděl, že jsem mluvil pravdu.“ Ale Fridrich mu měl ve sklepě dát za vyučenou karabáčem a sedlák to dobře tušil.

Když byli ve sklepě, na nic nečekal, přiskočil k sudům a vytáhl z nich zátky, takže víno vytékalo ven a rozlévalo se po sklepě. Komorník ihned zapomněl na karabáč i sedláka a hleděl, aby to výtečné víno zachránil, přiskočil a do každého otvoru strčil palec, aby nemohlo víno vytéct. Sotva měl palce uvnitř, popadl sedlák karabáč a z plných sil ho mlátil. Komorník křičel bolestí a volal celý zámek na pomoc, ale pán i ostatní, ač dobře slyšeli, nehnuli ani brvou, protože si mysleli, že to tak žalostně naříká sedlák, měli z toho radost a volali dolů do sklepa: „Jen pořádně, Fridrichu, pořádně!“ „Dělám, co mohu.“ volal sedlák, ale nakonec víc nemohl, sundal ze skoby dva pěkné kousky slaniny, strčil je pod kabát a šel celý pokřivený ze dvora pryč. Pán ho viděl a zlomyslně na něj zavolal: „Tak co? Má dost?“ „Na čtyři týdny to bude stačit.“ dal mu sedlák v odpověď a koukal, aby zmizel.

Pán se zatím podivoval, že Fridrich stále ještě nepřišel ze sklepa, tak sešel dolů sám a uviděl tu spoušť. Komorník ležel napůl mrtvý na zemi, v sudech měl zastrčené palce, které byly oteklé tak, že je nemohl vytáhnout. Takže ty sudy museli rozsekat a z toho povstala škoda tak velká, že rozhněvaný pán zabavil sedlákovi všechnu půdu, kterou měl, a udělal z něj mávnutím proutku žebráka.

Smutný sedlák stál před ženou a hořekoval: „Co si nyní počneme, matko?“ „Otče, musíš jít za tím mužem, který stojí nad všechny šlechtice v zemi.“ řekla selka: „Jemu předneseš svoji žalobu na pána a požádáš, abychom dostali svoji půdu zpět. Ale musíš mu něco darovat, jinak pro tebe neudělá nic.“ Sedlák řekl: „Ale co mu mám darovat?“ „Dobrý sýr, ten má určitě rád,“ řekla selka: „ zabalím ti jich celý mandel.“ [pozn2] A tak se také stalo.

Sedlák s Božím požehnáním dorazil do Berlína, krosnu se sýrem na zádech, a prvního vojáka na stráži se zeptal: „Ty, řekni mi, kde najdu muže, co poroučí všemu panstvu v zemi.“ „Tak to myslíš Starého Frice,“[pozn3] řekl voják: „ten bydlí tu ve městě v tom velkém zámku.“ Sedlák se na zámek vydal, ale stráž mu zastoupila cestu a zvolala: „Sedláku, ke Starému Fricovi nesmíš, nejsi ohlášený!“ „Jen mne nech jít, dám ti polovinu toho, co od krále dostanu.“ řekl sedlák. Strážce ho nechal sice projít, ale za chvíli natrefil na komorníka, který ho držel za šos a že dál to nepůjde. Tu sedlák řekl: „Jen mne nech jít, ty dostaneš tu druhou polovinu, co mi dá Starý Fric.“ Tu byl najednou komorník celý vyměněný a sám mu otevřel dveře, které vedly do sálu, kde Starý Fric úřadoval.

Král byl velmi laskavý a sedlák mu beze strachu vyprávěl celý svůj příběh, a když s tím byl hotový, prosil krále, aby svoji zemi dostal zpět, že mu to nebude na škodu. A s tím vytáhl z krosny celý mandel sýrů. Tu se Starý Fric smál a sýry si vzal a slíbil sedlákovi, že mu pomůže získat zpět jeho zemi. „A dodržíš slovo?“ zeptal se sedlák. „Co řeknu, to se musí stát,“ odvětil starý Fric: „protože jsem král. A aby se ti šlo domů lépe, věnuji ti pár dukátů na cestu.“ Ale sedlák pomyslel na svoje sliby, které dal strážci a komorníkovi, a řekl: „Peníze nemusím, ale pár pohlavků by se mi hodilo.“ „Máš je mít.“ smál se král a sedlák se pěkně poděkoval, a když vyšel ze dveří a ti dva se hlásili o svoji odměnu, tak se natáhl a dal každému pohlavek a oni se neodvážili ani pípnout, neboť si za to mohli sami.

Když přišel sedlák domů, nechal Starý Fric již vše uvést do pořádku a pán i synek mu šli přátelsky v ústrety a vydali mu zpět všechnu jeho půdu, kterou mu předtím neprávem vzali.

Od té chvíle žil sedlák v míru a pokoji na svém statku až do požehnaného konce, a pokud neumřel, žije dodnes. [pozn4]




Poznámka 1 - Koruška evropská (Osmerus eperlanus) je malá (do 20 cm) chutná baltická rybka, která se smaží, nakládá nebo suší a ti, co ji ochutnali, na ni nedají dopustit a rádi ji odpustí, že je samá kost.
Poznámka 2 - Mandel je archaické označení čísla patnáct.
Poznámka 3 - Starý Fric je v lidové tradici označení pruského krále a kurfiřta brandenburského Friedricha II Velikého (24.12.1712 Berlín – 17.8.1786 Potsdam).
Poznámka 4 - Lidová pohádka „Der Bauer, der Edelmann und der alte Fritz“ je ze sbírky lidových pohádek a pověstí „Volksmärchen aus Pommern und Rügen“ (1891) německého sběratele a folkloristy Ulricha Jahna (1861-1900). Pro vaše potěšení z němčiny přeložila a po svém převyprávěla a poznámkami doplnila Jitka Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková