O jednom, co zbohatl na starém sedle

Ulrich Jahn

Za časů Starého Frice [pozn1] žil jednou jeden sedlák, který byl pilný a bohabojný, ale den za dnem se užíral tím, že královský statek Staré sedlo, který přiléhal k jeho dvoru, byl jeho urozeným správcem velmi špatně obhospodařován.

Jednoho dne šel sedlák k jezeru na ryby a tam uviděl na břehu lišku a štiku, které se do sebe vzájemně zakously. Ta štika totiž vyrazila z vody na lišku, ale ta po ní chňapla z břehu, a tak měla štika v hubě lišku a liška v tlamě štiku, štika táhla do hloubky a liška by naopak ráda do lesa, ale protože byly stejně silné, nemohla žádná ani vpřed ani vzad. Sedlák běžel domů a přinesl pytel, zvířata popadl, strčil dovnitř a šel domů. „Matko,“ řekl: „podej mi ze skříně sváteční kabát!“ „A k čemu, tatíčku?“ „Jdu ke králi, abych mu ukázal, co jsem našel.“ Selka mu to rozmlouvala, ale nic to nepomohlo, musela přinést sváteční kabát a dočista ho vykartáčovat, sedlák se oblékl, na záda si hodil pytel a vandroval do Berlína.

Jednoho dne mělo jeho putování konce a stál před královským palácem a dožadoval se vstupu. „Co tu chceš?“ osopila se na něj stráž. „Chci ke Starému Fricovi.“ odvětil sedlák. „Tak to, kamaráde, nejde,“ odvětil voják: „král nemá čas na každého přivandrovalce.“ Sedlák se kolem stráže pokoušel proklouznout a do zámku se vetřít, ale popadli ho za šos a táhli násilím zpět. Ale sedlák z toho neměl žádnou radost, a tak se dal do kvílení a nářku, až ho Starý Fric uslyšel, rozrazil okno a vyhlédl ven. „Co se to tam děje?!“ volal dolů. „Vaše královská výsosti! Je tu nějaký sedlák, který s vámi chce mluvit.“ „Nu, dobrá, ať jde nahoru.“ Voják se podivil, že král mluví tak přátelsky, byl hned na sedláka milejší a řekl: „Koukej, krajane, dáš mi z toho, co dostaneš od krále, jednu čtvrtinu?“ „To rád udělám.“ odvětil sedlák a vydal se ke králi.

Cestou potkal nějakého dvořana, který když zjistil, že toho sedláčka přijme Starý Fric, hluboce se mu poklonil a řekl: „Urozený pán, mě nehodnému, rád vyplatí čtvrtinu toho, co dostane od krále, že ano?“ „Ze srdce rád.“ řekl sedlák.

Sotva vešel do zámku, přišel k němu seržant a řekl: „Sedláku, on má štěstí a mohl by myslet na své bližní, čtvrtinu toho, co dostane od krále, vyplatí mně.“ „Máte ji mít.“ řekl sedlák a následoval sloužícího po schodech nahoru. Ale než vešli do sálu, vzal si ho také lokaj na stranu a řekl: „Jen smrt je zdarma. Vedl jsem tě nahoru, a tak je čtvrtina toho, co ti král dá, moje.“ „Svatá pravda.“ řekl sedlák a lokaj mu otevřel dveře do sálu a on stál před Starým Fricem.

Tak copak, synku?“ zeptal se král přátelsky. Sedlák opatrně rozvázal pytel, vytáhl lišku a štiku ven, položil je k nohám svého krále a řekl: „Nejmilostivější králi, tuto lišku a štiku jsem našel do sebe zakousnuté, a to mi přišlo tak podivuhodné, že jsem řekl své ženě, že to musí vidět Starý Fric.“ Král se smál, a po tom co si ten zázrak dostatek prohlédl, řekl k sedlákovi. „Strč ty zvířata zase do pytle a pak si nech od pokladníka vyplatit odměnu.“ „Copak je to za odměnu?“ zeptal se sedlák. „Pokladník ti vyplatí řádku zářivých tolarů.“ řekl Starý Fric. „Ne, z toho nic nebude,“ odporoval sedlák: „vy už jste se narozdával tolika peněz, celá země je na vás závislá; ne, peníze si nevezmu.“ Tu mu král domlouval, a tak sedlák nakonec řekl: „Pokud je to Vašemu královskému majestátu vhod, tak prosím, aby mi kat vyplatil sto ran na záda.“ „Pro mne za mne.“ řekl král rozzlobeně: „ať ti tedy vyplatí sto ran sukovicí.“

Zavolali kata a šli se sedlákem na zámecký dvůr, ale hned u dveří na něj čekal lokaj a řekl: „Hej, sedláku, jak se to má s tou mojí čtvrtinou?“ „Jen pojď se mnou,“ řekl sedlák. U strážnice zvolal seržant: „Příteli, drž své slovo.“ „To taky udělám:“ řekl sedlák: „jen pojď se mnou.“ „Sedláku! Sedláku!“ volal strážný, když šli kolem něj: „Dej mi můj podíl.“ „Tvoji čtvrtinu pečlivě opatruji,“ odvětil sedlák: „jen pojď se mnou.“ A totéž poručil i dvořanovi, který čekal za vartou, až půjde zpět.

Uprostřed dvora se kat zastavil a řekl: „Nyní dostaneš vyplaceno těch sto.“ „Škoda, že jsem je už všechny rozdal,“ řekl sedlák: „dvacet pět jich dostane voják na stráži, dvacet pět tento urozený dvořan, dvacet pět pan seržant a dvacet pět králův lokaj.“ A přitom si spokojeně mnul ruce. „Souhlasí to?“ zeptal se kat, a protože se ti čtyři nemohli vylhat, obdrželi jeden každý dvacet pět ran sukovicí, což zapříčinilo opět kvílení a nářek, takže to starý Fric slyšel, přistoupil k oknu a zavolal dolů: „Co se to zase děje?“ „Ten sedlák předvedl k výplatě stráž, dvořana, seržanta a lokaje.“ odvětil kat.

Tak musel sedlák podruhé nahoru, aby předstoupil před krále a vyprávěl mu, jak se to vše událo. Král se tomu smál, až se za břicho popadal, a když byl sedlák u konce, řekl: „Nyní, jdi, synku, konečně k mému pokladníkovi a nechej si vyplatit jako odměnu tolary.“ „Nemám rád peníze, královská Výsosti.“ odvětil sedlák, a když Starý Fric naléhal, řekl: „Když už to musí být, tak si přeji něco jiného, věnujte mi Staré sedlo.“ „Tak jdi ke stájníkovi a nějaké si vyber.“ řekl král. „Kdepak, musím to mít písemně.“ odvětil sedlák: „Dejte mi to černé na bílém, jinak mi to Staré sedlo nevydá.“ Tak mu to dal král černé na bílém a sedlák odešel pryč.

Za pár dní už stál před správcem statku a řekl: „Spakujte si svoje věci a koukejte ze dvora zmizet, neboť Starý Fric mi Staré sedlo daroval.“ „Ten chlap se zbláznil,“ pomyslel si úředník, ale sedlák nebyl blázen, vytáhl královský dopis a ukázal mu černé na bílém, že mu král Staré sedlo věnoval. Tu nepomohlo nic, správce si musel sbalit svých sedm švestek a statek vyklidit. Zachmuřený šlechtic jel do Berlína a předstoupil před krále. „Vaše královská výsosti, nejmilostivější pane,“ řekl: „tak dlouho jsem vám věrně sloužil a vy jste mne vyhnal z domu i statku?“ „To jsem neudělal.“ řekl Starý Fric. „Ale ano,“ odvětil úředník: „ten sedlák mi ukázal dopis, ve kterém jste na něj Staré sedlo přepsal.“ „Ach, ta šelma sedlácká,“ zvolal smějící se král: „já jsem myslel, že si myslí na nějaké staré koňské sedlo, a on si tak vysloužil pěkný statek. Nejprve obalamutil vojáka, dvořana, seržanta a lokaje a nyní i mne samotného. Ten je chytřejší než já. Ale ani ty nepřijdeš zkrátka, dám ti do správy jiný statek.“ S tím se s úředníkem rozloučil a sedlákovi nově nabytý majetek ponechal.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Za několik let přišlo Starému Fricovi na mysl, že by se měl podívat, jak si vede sedlák na Starém sedle. Osedlali mu koně a on se tam vydal. Kde kdysi rostlo jen bodláčí a pýr, našel krásné obilné pole, až mu při tom pohledu poskočilo srdce, a čím víc se blížil ke statku, o to krásnější bylo okolí. Konečně zastavil před domem, sedlák vyšel ven, pomohl mu z koně a zval ho, zda by s ním neposnídal. Z té dlouhé jízdy králi vyhládlo, a proto sedlákovu nabídku přijal a vešel s ním do sváteční světnice. Tam se hned objevila selka a přinášela klobásu a čerstvě vyuzenou šunku, uvařená vejce na tvrdo, máslo a sýr, a oni se na to statečně vrhli. Na stole také nechyběla láhev té nejlepší kmínky, sedlák z ní upil a podal ji králi, a Starý Fric se rovněž napil, však to byl on, kdo ji do pruské země přivedl.

Jak se najedli a napili, král se spokojeně usmíval a řekl: „Nu, sedláku, nemá ke mně žádnou prosbu?“ „No, něco bych měl, nejmilostivější pane králi,“ řekl sedlák: „kdybyste ode mne přijal tamten černý stůl jako dárek.“ „Co s tím stolem?“ odvětil Starý Fric: „Takové stoly u mne nestojí ani v komoře.“ „Nu, tak si vezměte alespoň to, co je uvnitř.“ prosil sedlák. Tak vytáhl Starý Fric zásuvku stolu a vida! Vevnitř svítily tolary jeden zářivěji jak druhý. „Copak to je?“ zeptal se král překvapeně. „Na halíř přesně to, na kolik je tento statek oceněný.“ odpověděl sedlák: „Nemůžete mi udělat větší milost, než že si ty peníze vezmete. Vy jste už měl dost velká vydání a já se dál protluču prací svých rukou.“ Král poklepal sedlákovi rukou na ramena a řekl: „On je poctivý chlap, a protože to tak chce, pro ty peníze si pošlu.“ Potom podal sedlákovi ruku a vysedl na svého koně a jel zpět do Berlína.

Když byl král na zámku, řekl k maršálkovi: „Kdybych měl jen samé takové sedláky, byl bych ten nejbohatší král na světě. Pozvi ho ke mně, abych ho mohl i já pohostit.“ Maršálek poslechl rozkaz a zanedlouho seděl sedlák naproti Starému Fricovi u královské tabule.

Pojedli a popili a král řekl: „Co je všechno možné! Když statek spravoval úředník, rostly všude dokola jen bodláky a pýr, rok za rokem jsem musel vzít zavděk nepatrným pachtovným, ale když patří sedlákovi, vypadá to tam jako v boží zahradě, a aniž jsem na tom trval, vyplatil mi do haléře odhadní cenu. Takový sedlák si zaslouží, aby se stal šlechticem, sedláku, připíjím ti jako rytíři.“ Sedlákovi byla taková řeč od srdce milá, zvedl se ze židle, aby Starému Fricovi rovněž připil, ale protože na ty chutné pokrmy a výtečná vína nebyl uvyklý, tak se mu přihodilo, jak už se jednomu stává. „Fuj!“ zvolali panové ode dvora, zacpávali si nosy a volali: „Tady to vidíte, Jasnosti, k čemu to vede. Sedlák je sedlák a taky jím zůstane!“ „Jen nebuďte tak hrr.“ vpadl jim novopečený rytíř do řeči: „co je přirozenějšího než právě toto? Horem lezl dovnitř šlechtic, tak musel dolem ten sedlák ven.“ Tu dvořané umlkli, ale Starý Fric se smál a přátelsky poklepal sedlákovi po rameni a začal ho mít ještě raději, než předtím.

Starý Fric je už dávno na pravdě Boží, ale pokud ten chytrý sedlák neumřel, tak žije dodnes. [pozn2]




Poznámka 1 - Starý Fric je v lidové tradici označení pruského krále a kurfiřta brandenburského Friedricha II Velikého (24.12.1712 Berlín – 17.8.1786 Potsdam).
Poznámka 2 - Lidová pohádka „Alten-Sattel“ je ze sbírky lidových pohádek a pověstí „Volksmärchen aus Pommern und Rügen“ (1891) německého sběratele a folkloristy Ulricha Jahna (1861-1900). Pro vaše potěšení z němčiny přeložila a po svém převyprávěla a poznámkami doplnila Jitka Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková