Pohádka z Prolhané Lhoty

Ulrich Jahn

Byl jednou jeden krejčík, který se vydal na vandr a cestou potkal jednoho tovaryše. „Kampak jdeš?” „Do širého světa.” „Já taky a jsem krejčí.“ „Já jsem kovář. Nedáme to vandrování dohromady?“ „Proč ne? Ve dvou se to na cestách lépe táhne“ Tím byla věc domluvena a dál vandrovali společně, až dorazili do hlubokého černého lesa, kde potkali chlapa v zeleném šatě s flintou na zádech. „Nejsi ty lovec?“ zeptali se ti dva. „Trefa do černého!“ odvětil ten třetí. „A čímpak jste vy dva?“ „No, přece krejčí a kovář, jdeme do širého světa hledat štěstí.“ „Tak to budu hledat s vámi,“ řekl lovec a byli tři a svižně vandrovali dál rovnou za nosem.

Už se to mělo k večeru, když uviděli skrze stromy prosvítat světýlko, a tak se k němu vydali, a netrvalo to dlouho, tu stáli před nějakým domkem, ve kterém nikoho nenašli, ale zařízený byl opravdu útulně. Ve světnici stály tři postele, v kamnech plápolal oheň, v sudu bylo naložené maso, a na stěně visely tři pušky, roh na střelný prach a pytlík broků. „Tady zůstaneme.“ zvolali ti tři jedněmi ústy a to také udělali. Ohřáli se u ohně a upekli si naložené maso z bečky a v měkkých postelích se vyspali dorůžova.

Druhého dne se umluvili, že dva půjdou do lesa na lov zvěře, zatímco ten třetí připraví oběd. Los padl na krejčíka, tak zůstal doma, což mu vyhovovalo, rozdělal v kamnech oheň, až tento vesele plápolal a měl se k dílu, když tu se objevil malý chlapík s dlouhým, předlouhým vousem, přišel až ke kamnům a řekl: „Krejčíku, krejčíku, sfouknu ti plamínek.“ „To neuděláš!“ zvolal krejčík vztekle, ale již bylo pozdě, mužík foukl do plamenů a bylo po ohni. Krejčík láteřil a pokoušel se zatopit znova, ale bylo to jako začarované, nevykřesal ani jiskru. A ten mužík, co to trápení způsobil, beze stopy zmizel. Když se ti dva druzí, unavení a zemdlení, hladoví a žízniví vrátili z lovu domů, nenašli na talíři ani sousto. Krejčík jim dopodrobna vyprávěl, jak se to stalo; ale ti dva se mu vysmáli, proč si to od toho mužíčka nechal líbit. Aby utišili hlad, museli vzít zavděk naloženým masem ze sudu.

Druhého dne zůstal doma lovec, aby se v kuchyni o vše postaral, ale nevedlo se mu lépe, než den předtím krejčíkovi. Sotva se v kamnech oheň pořádně rozhořel, byl tu ten pidimužík a zvolal: „Lovčí, lovčí, sfouknu ti plamínek.“ A dříve než se lovec nadál, zafoukal a oheň uhasl a nechtěl se více rozhořet. „To jsem si myslel!“ řekl krejčík, když se s kovářem vrátili z lovu a jídlo nebylo hotové. „K čemu to je, den co den střílet zvěřinu,“ nadával kovář: „když nedokážete udržet oheň, na kterém bychom si ty zajíce upekli.“ „Tak si zůstaň doma sám.“ řekli ti dva a to mluvili kováři od srdce, neboť on jim chtěl ukázat, jak to člověk musí udělat.

Když druhého dne odešli krejčík a lovec do lesa, vytáhl kovář z torny kladivo a hřebíky, položil to na lavici u pece a potom rozdělal v kamnech pořádný oheň; a jen mu to hořelo, radost na to pohledět, vesel dovnitř pidimužík a zvolal: „Kováříčku, kováříčku, sfouknu ti plamínek.“ To ale narazil na toho nepravého, neboť raz dva měl kovář v pravé ruce kladivo a levou popadl dlouhatánský hřebík, a to svět neviděl! Jednou ranou mužíka přibil k peci, takže se nemohl ani pohnout. Potom upekl na ohni zajíce; kamarádi se nemohli vynadivit, když přišli domů, na stole byla pečeně a na peci přibitý pidimužík, ale dlouho o tom nedumali, neboť byli pěkně hladoví a pečeně voněla velmi lákavě.

Pojedli a popili a pak vstali, aby se podívali po tom přibitém, ale ten se jim před očima začal pojednou třást a škubat, a když se konečně odtrhl, byl z malého trpaslíka velký a černý chlap; ten hřebík v jeho těle se proměnil v dlouhý meč, který mu visel na boku. Chlap nepromluvil ani slovo, jen stál bez pohnutí na svém místě. Krejčík, kovář i lovec ztuhli a nevydali ze sebe také ani hlásku, neboť jim srdce popadala do kalhot. Po chvíli se opatrně a docela tiše začali plížit ke dveřím, které se před nimi samy otevřely, na prahu byla obrovská černá ženská, mlčela a stála jim bez pohnutí v cestě. Zoufalý kovář popadl kladivo a dlouhatánský hřebík a i tu ženskou přibil na rám dveří, ale dříve než se mohl radovat, jak se mu ten kousek povedl, žena se proměnila ve strašlivého medvěda, který otevřel chřtán, jako by je chtěl spolknout. „Teď je řada na mně!“ řekl lovec, položil k líci pušku, vyšla rána, medvěd klesl k zemi zasažen přímo do srdce.

Chasníci se už radovali, že mají volnou cestu, ale koukejme se! z mrtvého medvěda byl obrovský mezek, kterému se ten černý chlap vyšvihl na záda a vyrazil ven ze dveří, ale byl celý toporný a jeho mezek opravdu divoký, takže vrazil hlavou do rámu dveří a zatímco uháněl bezhlavý do hloubi černého lesa, kde zmizel a už ho nikdy nikdo nespatřil, jeho hlava se kutálela po světnici. Tu kovář řekl: „Tak konečně máme klid a v noci se dobře vyspíme.“ Aby jim krvácející hlava neležela v cestě a neměli z ní těžké sny, popadl ji za vlasy, že ji zanese do komory, ale ta se mu v ruce proměnila ve flašinet, který začal hrát tak krásně, až jednomu poskakovalo srdce v těle. „Ten si vezmeme na vandr.“ řekl kovář a to také udělali.

Druhého dne, sotva jim slunce posvítilo do oken, hodili si losem, kdo flašinet ponese, a padlo to na krejčíka. Sotva si ho krejčík naložil na záda, proměnil se v pěkný vůz s ojí vepředu. „O to lépe!“ zvolal lovec a popadl oj, aby vůz táhnul, ale ouvej! Sám se proměnil v koně s ohlávkou a uzdou, a tak měl kovář najednou koně i vůz a k tomu ještě flašinet. Táhnul tedy od vsi ke vsi a od města k městu, aby hrál lidem pro radost a nějaký ten groš.

Nedávno byl i u nás a zahrál nám, však jsme mu dali také pár grošů, aby si koupil trochu vína. Jen počkejte, brzy přijde i k vám a vše vám vypoví, ať se propadnu, jestli to není pravda! [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Eine lügenhafte Geschichte“ je ze sbírky lidových pohádek a pověstí „Volksmärchen aus Pommern und Rügen“ (1891) německého sběratele a folkloristy Ulricha Jahna (1861-1900). Pro vaše potěšení z němčiny přeložila a po svém převyprávěla a poznámkami doplnila Jitka Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková