O vlčím mámení

Ulrich Jahn

Byl jednou jeden král a královna a ti měli velmi krásnou dceru. Jednoho dne, když král odjel na lov, přišel ke královně vznešeně oblečený muž a prosil, aby mu dala princeznu za ženu. „O tom nemohu sama rozhodnout,“ řekla královna, „počkejte, až se vrátí domů můj muž.“ S tím urozený nápadník souhlasil, a když se král vrátil z lovu, přednesl mu svou žádost. Králi se šlechtic líbil, a tak řekl ano, ale se svatbou by rád ještě trochu počkal, s čímž cizinec souhlasil a zůstal na královském dvoře.

Jednoho dne se nápadník vydal s princeznou na projížďku do lesa. Po nějaké chvíli dorazili k hluboké skalní rozsedlině, a když tak byli uprostřed divočiny, ozvala se pojednou hlasitá rána a místo urozeného pána seděl v kočáře bílý vlk, který královské dceři poručil, aby ho vískala, což ona třesouc se strachy udělala a při tom mu našla v kožešině obrovskou blechu. „Polož ji na cestu!“ poručil bílý vlk, a když ho princezna poslechla, pokračoval: „Pokud tudy pojede nějaký kočár a tu blechu přejede, tak zmizím a tebe nechám samotnou v lese.“ Sotva to domluvil, tak už jejich směrem přijížděl po cestě nádherný kočár a uvnitř seděla nějaká dáma, to byla žena bílého vlka, který byl již dlouho ženatý a měl malé děti. Kočár přijížděl blíž a blíž a blechu přejel. Ta se velkým třeskotem rozprskla a v mžiku byli kočár i bílý vlk pryč, zatímco princezna stála sama v divokém lese.

Dívka byla strachy bez sebe a nevěděla kudy kam; mnoho dní bezradně a bezmocně bloudila mezi stromy a živila se bobulemi a kořínky. Konečně potkala kotláře, kterého se ptala, zda neviděl vznešeně oblečeného pána. „Nikoho jsem neviděl.“ odvětil kotlář a princezna musela nazdařbůh pokračovat ve svém únavném putování. Za pár dní potkala vazače košťat, ale ten ji také nic neřekl. Zpola mrtvá hlady a únavou, šla dál, dokud neuviděla, jak jí jde v ústrety vysloužilý voják. Rozběhla se k němu a ptala se ho na toho urozeného pána a vyprávěla mu, co se jí v roklině s bílým vlkem přihodilo. „O bílém vlkovi jsem už slyšel,“ odvětil voják: „ale tu cestu, po které se k němu dostaneš, tu ti popsat nedokážu. Jdi dál, až dorazíš k malé chaloupce, tam se dozvíš více.“ Princezna vojákovi poděkovala za tu dobrou zprávu, kterou jí dal, a řekla: „Pokud se někdy dostanu zpět do říše mého otce, budu na tebe pamatovat.“

Potom putovala dál a dál, až uviděla v dálce světlo; k tomu se vydala a došla k chaloupce, o které mluvil vysloužilý voják. Vešla dovnitř a v kuchyni našla prastarou ženu, ta stála u kamen a vařila. „Nechej mne tu na noc, matičko.“ prosila princezna. „Ze srdce ráda,“ odpověděla stařenka: „jen kdyby nebylo mých dětí – Slunce, Měsíce a Hvězdy. Když tě najdou, tak tě to bude stát život, neboť jsou všichni tři velcí lidožrouti.“ Tu se jala královská dcera hořce plakat a naříkat, jak je unavená a malátná, až se stařena slitovala a řekla, že se pokusí ji před dětmi ukrýt. Nato princezně připravila k večeři kuřátko a nařídila jí, aby si všechny kuřecí kostičky pečlivě schovala, neboť je bude potřebovat. Princezna poslechla. Jen co kuře dojedla, sundala si z krku černý hedvábný šátek a kuřecí kosti do něj pečlivě zabalila. Po jídle ji vzala stařena za ruku a poručila jí, aby si vlezla pod postel až úplně dozadu, aby ji tam nikdo neobjevil.

Neležela v úkrytu dlouho, když se otevřely dveře, a dovnitř vešlo Slunce a čenichalo po světnici sem a tam a nakonec se postavilo před matku a řeklo: „Matko, cítím tu člověčinu.“ Stařenka řekla: „Ale, synku, co tě to napadá? Jak by se sem do té divočiny dostala člověčina?“ Ale Slunce si to nedalo vymluvit a řeklo: „Já to cítím, tady je člověčina! Ale daruji tomu člověku život, když mi řekneš, kde je ukrytý.“ Stařenka tedy královské dceři poručila, aby předstoupila, a ta ustrašeně vylezla zpod postele, šla ke Slunci a plakala a stěžovala si na své trápení tak dojemně, až se nad ní ustrnulo a řeklo: „Já nejsem až tak zlé, ale měj se na pozoru před mou sestrou Hvězdou, ta je daleko zlejší než já.“ Tu stařena připravila druhé kuřátko, které musela princezna sníst a jeho kostičky uschovat do černého hedvábného šátku; pak se opět schovala pod postel.

Trvalo to krátkou chvíli a Hvězda byla tu a čenichala zamyšleně po světnici sem a tam, až zvolala: „Cítím člověčinu!“ a jala se strašlivě vyvádět a klít, když se jí to matka pokoušela vymluvit. Protože toho člověka ale nemohla najít, nakonec se uklidnila a řekla: „Ať je to, kdo chce, nechám ho žít, jen když vyleze z úkrytu.“ Tu princezna předstoupila a vyprávěla i Hvězdě svůj dojemný příběh, až z toho byla tato celá naměkko a řekla: „Ode mne se nemáš čeho bát, ale měj se na pozoru před mým bratrem Měsícem, ten je strašlivý a určitě tě sežere.“ A tak se princezna musela opět ukrýt, ale předtím snědla i třetí kuřátko a jeho kostičky uložila do černého hedvábného šátku k těm ostatním.

Nakonec přišel i Měsíc a čenichal po celém domě a křičel: „Čichám člověčinu!“ Matka se pokoušela mu to vymluvit, ale on byl vzteklý a chtěl se na ni vrhnout, ale ona ho už znala a nakonec ho ukonejšila tak, že královská dcera mohla bez trestu vylézt z úkrytu. „Odkud přicházíš,“ zeptal se Měsíc: „a kam jdeš?“ Tu mu princezna do posledního puntíku povyprávěla celý svůj příběh, jak hledá bílého vlka a cestu nemůže najít. Tu Měsíc pravil: „Když chceš k bílému vlkovi, musíš se vrátit cestou, kterou jsi přišla, a jít tak dlouho, až přijdeš k velké vodě. Přes tu musíš přejít, ale to nedokážeš bez kuřecích kůstek. Vezmi si je s sebou a nezapomeň, před každým krokem, který ve vodě uděláš, si před sebe jednu z nich polož. Zapomeneš-li jednou jedinkrát, jsi ztracená.“ Princezna děkovala za radu a druhého rána se vydala na cestu. Dříve než odešla, darovali jí ti tři nádherné šaty, jedny zdobené slunci, druhé hvězdami a třetí zářivými měsíci.

Princezna putovala, jak jí poradil Měsíc, stejnou cestou zpět, až dorazila k velké vodě, do které odhodlaně vstoupila a před každým dalším krokem před sebe položila jednu kuřecí kůstku a kráčela po nich jako po pevném mostě. Zbýval už jen jeden poslední krok a byla by na druhé straně, ale šátek byl prázdný, uvnitř ani kůstka. Neváhala, vytáhla ostrý nožík a uřízla si malíček, položila ho před sebe, a tak se šťastně dostala na druhý břeh, kde leželo velké a krásné město a to patřilo bílému vlkovi.

Princezna vzala jedny z těch tří šatů, ty zdobené tisícem zlatých sluncí, oblékla si je a procházela se po ulicích. Žena bílého vlka právě seděla u okna, a když princeznu v těch drahocenných šatech uviděla, hned se jí zalíbily, sešla dolů a ptala se dívky, zda by jí je neprodala. Princezna jí je slíbila zadarmo, když jí dovolí strávit noc u svého muže. S tím žena souhlasila a šaty si vzala, ale muži večer podala uspávací nápoj, aby o dívce nic nevěděl. Večer vešla princezna k bílému vlkovi do ložnice, sedla si na postel, sehnula se k jeho uším a zpívala mu písničku o tom, kdo je a proč přišla a co si kvůli němu vytrpěla. Ale bílý vlk se neprobudil a princezna musela odejít. Ráno bílý vlk vyprávěl své ženě, že se mu zdálo o nějaké princezně, která celou noc seděla na okraji jeho postele a zpívala mu a opakoval její slova, která slyšel. Ale jeho žena věděla, jak ho přivést na jiné myšlenky, takže za chvíli na tu věc zcela zapomněl.

Druhého dne si princezna oblékla šaty se zlatými hvězdami a procházela se v nich kolem zámku, až ji žena bílého vlka opět uviděla a do krásného oděvu se na první pohled zamilovala, takže seběhla dolů a ptala se princezny na cenu, a když tato žádala totéž, jako den předtím, slíbila jí, že může i druhou noc strávit u jejího muže. Ale princeznina píseň byla opět k ničemu, královy smysly měl ve své moci uspávací nápoj, takže se neprobudil a na její zpěv neodpověděl.

S těžkým srdcem si dívka oblékala poslední šaty poseté, tisícem zářivých měsíců a kráčela k zámku. Byly to nadmíru krásné šaty a králova žena i potřetí princezně splnila tutéž prosbu, jen aby je dostala. Večer podala muži uspávací nápoj, ale tento měl podezření, že to s jeho podivným sněním může mít souvislost, a tak víno nepozorovaně vylil, takže když v noci přišla princezna a sehnula se k jeho uchu s písní na rtech, poznal ji, vysvětlil ji cestu a dal jí zlata, co jen unesla, aby se mohla vrátit domů do říše svého otce.

Princezna se vydala domů, a když dorazila do jedné vsi, tu místní poznali zmizelou princeznu a dali jí doprovod, aby ji zavedl zpět ke starému králi. Po celé zemi zavládla velká radost, ale princezna pamatovala na toho vysloužilého vojáka, který ji ukázal cestu, a na svůj slib, který mu dala, a prosila krále, aby svolal všechny vojáky své říše. A jak prosila, tak se stalo. Mezi těmi zástupy ho poznala a vdala se za něj, aby pak mnoho let spokojeně a šťastně žili, a pokud neumřeli, žijí dodnes. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Der weisse Wolf“ je ze sbírky lidových pohádek a pověstí „Volksmärchen aus Pommern und Rügen“ (1891) německého sběratele a folkloristy Ulricha Jahna (1861-1900). Pro vaše potěšení z němčiny přeložila a po svém převyprávěla a poznámkami doplnila Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková