Lodník a tři anglické princezny

Ulrich Jahn

Byl jednou jeden bohatý mořeplavec, který zestárl a zpohodlněl a už neměl chuť vydávat se na další cesty, a tak předal obě své lodě jedinému synovi a svému zeti a navrch jim k tomu ještě vyplatil peníze, aby mohli v cizích zemích obchodovat. To těm dvěma nemusel říkat dvakrát, nakoupili pšenici, která byla v té době velmi levná, naložili ji na lodě a vyrazili na moře, aby náklad prodali v Turecku, kde bylo tenkrát velmi draho. Pluli již dobrých osm či čtrnáct dní, když do lodi, kterou dostal mořeplavcův syn, začalo téci a osádka musela pumpovat a pumpovat, aby loď udržela nad vodou. „Pojď, pomoz mi!“ zavolal lodník [pozn1] tlampačem na švagra, ale ten mu odpověděl: „Proč ses lépe nepodíval, než jsi opustil přístav! Pomoz si sám, já kvůli tobě nepřijdu ke škodě!“ Tak jinochovi nezbylo, než aby nouzově zakotvili u břehu, zatímco švagr odplul pryč.

Zatímco námořníci loď vyložili, vytáhli a opravovali, šel lodník do vnitrozemí, aby se tam porozhlédl. Když stál před městskými branami, uviděl na šibenici viset muže, kterému krkavci klovali do obličeje. „Copak to je?,“ zeptal se okolostojících: „vy necháváte zloděje viset na šibenici, dokud nezetlejí?“ „To normálně neděláme,“ odvětili lidé: „ale tento ničemník tu musí viset, dokud mu ptáci nevyklovají maso z těla. Nezanechal po sobě ani haléř, aby mu člověk vystrojil pohřeb. A k tomu všemu kdo by platil kata, aby ho sundal.“ Jinochovi bylo ubohého hříšníka líto, a tak šel k mistru popravčímu a vtiskl mu do dlaně pár zlatých, aby oběšence sundal. Potom poručil svým lidem, aby stloukli rakev, oblékl mrtvého do krásných šatů a uložil ho do rakve. Dva z námořníků vykopali hluboký hrob, čtyři jiní zanesli rakev na márách k hrobu a spustili ji dolů; lodník přečetl pár slov z bible a námořníci zazpívali jeden ze žalmů, pak hrob zasypali hlínou a vrátili se na loď.

Trvalo to ještě několik dní, než byli tesaři se svou prací hotovi, a loď byla spuštěna na vodu, pšenice opět naložena a mohlo se pokračovat v cestě. Měli v plachtách příznivý vítr, ale ačkoli jeli rychle, byli teprve na půl cesty do Turecka, když se švagrova loď vracela z cesty zpět. „Tak to má být,“ zavolal švagr: „a když se toho budeš držet, tak snad ještě něco dokážeš.“ „Starej se o sebe, jako se já starám o mne.“ dal mu lodník v odpověď. Tu švagr odvětil: „Jen počkej, však otci povyprávím, co jsi za chytráka a jak jeho majetek promarníš.“ Ta poslední slova ale ten druhý již neslyšel, neboť vítr je od sebe odehnal; a ten příznivý vítr vydržel, takže za krátký čas přirazili k tureckým břehům.

Sotva se lodník vylodil na břeh, potkal sultána, který vyhlížel nějakou další loď s potravinami, neboť hladomor byl den ode dne horší. „Co máš naloženo“ zvolal sultán. „Pšenici“ odvětil lodník. „Tak to kupuji celý náklad!“ řekl sultán: „Co za něj chceš?“ A když se jinoch dlouho rozmýšlel, řekl sultán spěšně: „Naložím ti tvoji loď místo pšenice hedvábím, k tomu ti dám ještě jiné dvě lodě plné hedvábí a k tomu ti splním jedno přání, pokud bude v mé moci.“ S takovou cenou byl jinoch spokojený, a tak loď vyložili, místo pšenice mu naložili jeho loď a ještě dvě další hedvábím, ale žádné přání nevyslovil, protože nevěděl, co by si měl přát. „Nevadí,“ řekl sultán: „když tě něco napadne později, bude ti to splněno.“ Na to dal lodníkovi ruku a tento šel zpět na loď a vyrazil domů.

Pluli sotva jednu námořní míli, když tu před nimi stála v moři věž, ze které vyhlížely tři panny, plakaly a lomily rukama. „Vezmi nás s sebou!“ volaly jedněmi ústy. Tak poručil přirazit k věži, aby jim pomohl, ale ta byla zamčena. „Kde je klíč?“ zvolal nahoru. „Klíč má sultán.“ odvětily panny. Tu si lodník vzpomněl, že má u sultána jedno přání, a tak obrátil zpět k Turkům a sultána požádal, aby mu dal klíč od věže v moři. „To je tvrdé! Raději bych ti daroval polovinu mého království,“ odvětil sultán: „ale jednou jsem to slíbil a co jsem slíbil, to splním.“ S tím vytáhl z kapsy klíč a dal ho lodníkovi. Ten s ním spokojeně pospíchal na loď, zvedli kotvy a netrvalo to dlouho, přirazili u věže a ty tři panny osvobodili. Sotva je přivedli na palubu, padly jedna po druhé mladému lodníkovi kolem krku a volaly: „Tys mě zachránil, staneš se mým mužem.“ „Děvenky,“ odporoval: „to je od vás opravdu pěkné a všechny se mi velmi líbíte, ale vzít si mohu jen jednu.“ Aby se žádné nedotkl, vzal si za ženu tu nejstarší, neboť zvyk je takový, že ta dostane první muže.

Loď mezitím plula s příznivým větrem v plachtách domů, a když uplynulo pár týdnů, měli přístav na dohled. Lodníkovi hořelo srdce nedočkavostí, až opět uvidí svého starého otce, neboť to byla jeho první cesta. Vzal tedy svou ženu a její sestry za ruku, nechal se vylodit a potom pospíchal tak rychle, jak jen mohl, do domu svého otce. Tomu ale celý ten čas ležel na uších zeť a meldoval mu, jak je jeho syn je lehkomyslný člověk, jak ho brzy připraví o majetek, a tak když syna viděl přicházet se třemi ženami, myslel si, že je to nějaká holota s žebrotou, a zlostně zvolal: „Není u nás dost děveček, že sis musel další tři přivést od Turka? Opovaž se vstoupit do mého domu, nechám tě vyhnat ze dvora psy!“ Když syn ta slova slyšel, byl velmi smutný, ale nemohl otci odporovat, proto se obrátil zpět do přístavu a nechal vydražit své lodě. Z těch peněz, které mu to vyneslo, si koupil krásný, velký dům, do kterého uložili všechno to sultánovo hedvábí a z lodníka se stal bohatý kupec, neboť tři náklady hedvábí, to už je něco!

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Mladý mořeplavec žil se svojí ženou a dvěma švagrovými ve štěstí a radosti celý rok, tu mu jednoho dne žena řekla: „Mužíčku, co myslíš, mohl bys vystrojit loď?“ „Má milá,“odvětil: „k čemu bych zase cestoval, vždyť jsme i bez toho dost bohatí.“ „Však nebudeš nikam cestovat,“ odvětila jeho žena: „jen zajedeš naproti do Anglie a odevzdáš králi dopis.“ „To je něco jiného,“ odvětil muž: „to udělám rád.“ Vydal se do přístavu a koupil překrásnou loď; inu, jak už se na bohatého kupce patří. Dříve ale než se nalodil, vzala si ho žena na stranu a řekla mu: „Buď na pozoru a neber nikoho z Anglie domů, neboť to by byla zkáza.“ To jí muž slíbil a každá sestra mu dala vlajku a řekly: „Až budeš čtvrt míle daleko od města anglického krále, tak nechej na stožár vyvěsit ty tři vlajky.“ „To udělám.“ odvětil a dal své ženě a jejím sestrám polibek a nalodil se na loď, zvedli kotvy a pluli pryč.

Na dohled od královského města poručil, jak měl uloženo, na stožár vyvěsit, ty tři vlajky. Sotva byly nahoře a vesele se třepotaly ve větru, vystřelili měšťané londýnští na loď z kanónů. To uslyšel starý král v zámku a podíval se z okna. „Copak je to?“ zavolal na své lidi: „Zavál vám oči písek? Copak nevidíte, že je to anglická loď, která chce do přístavu?“ „Ale vytažení tří vlajek najednou znamená válečnou loď.“ odvětili lidé; ale král je neposlouchal, nastoupil na člun a nechal se odvézt na loď. „Kdo je pánem této lodi?“ zvolal, když stál na palubě: „Já jsem anglický král.“ „Pokud jste král Anglie,“ odvětil lodník: „tak mám pro vás dopis.“ S tím mu psaní podal. Král ho otevřel a potom, co si ho přečetl, stiskl lodníkovi ruku a řekl: „Ty jsi tedy můj zeť.“ „O tom nic nevím.“ odvětil lodník. „Ty nevíš,“ smál se král: „ a přitom máš moji nejstarší dceru rok a den za ženu a pluješ pod její vlajkou a vlajkami jejích sester.“ Tu se podíval lodník pozorně na hlavní stěžeň a opravdu, na vlajkách byla vyšita jména jeho ženy a jejích sester. Zavládla velká radost a mladý lodník musel s králem na zámek, kde vystrojili velkou hostinu.

Uplynul den, dva a lodníkovi to bylo dlouho a řekl: „Musím zpět domů, stýská se mi po ženě, už to déle nevydržím.“ „Máš pravdu.“ odvětil král: „ jeď hned zítra a pospěš si a moje dcery přivez, budeš žít tady na zámku jako následník na trůnu.“ Lodník to slíbil, ale dříve než se s králem rozloučil, přišel k němu nějaký starý, zarostlý admirál a prosil ho, zda by ho nevzal s sebou, zná prý celý svět, jenom jeho zemi ještě nikdy neviděl. Lodník pomyslel na slova své ženy a řekl mu: „Z toho nic nebude, já nikoho na loď neberu, ať je to, kdo chce.“ Tu admirál běžel za králem, a protože tento mu nemohl prosby odepřít, nehledě na to, proč by jeho zeť nemohl toho starého muže vzít, a tak za něj ztratil slovo. Lodník si pomyslel: „Prosí tě král, vždyť na tom není nic špatného, jak by nám mohl ten stařec ublížit.“ Nakonec řekl: „Pro mne za mne, tak ať jede s námi.“ Tak se nalodili a vypluli.

Netrvalo to dlouho a cesta byla u konce, lodník šel na břeh, aby pozdravil ženu a její sestry a vyprávěl jim, jak se mu na otcově dvoře dařilo a že se s nimi musí ihned vrátit do Anglie. „Nikoho jsi z otcovy říše nepřivezl s sebou?“ zeptala se jeho žena. „Nikoho,“ odvětil: „jen jednoho šedovlasého admirála, tomu jsem to nemohl odepřít, protože se za něj přimlouval tvůj otec.“ „Ach, to je zrovna ten nejhorší,“ hořekovaly sestry jedněmi ústy: „ten je vinen tím, že jsme byly uvězněny ve věži na moři. Nyní je vše ztraceno, povede se nám opět zle.“ Zatímco takto mluvily, otevřely se dveře a vešel lodníkův starý otec. „Můj synu,“ řekl: „pochopil jsem, že tě muž mé dcery zle pomluvil a nechci zemřít dříve, dokud mi neodpustíš.“ „Ach, není co odpouštět.“ řekl lodník radostně a padl otci kolem krku. „Je dobře, že jsi přišel. Vzal jsem si za ženu dceru anglického krále a spěchám, abych se s ní vrátil do říše mého tchána.“ „Anglického krále?!“ zvolal otec a úlekem málem upadl na záda. „Ano, milý otče, tak to je,“ odvětil syn, „a protože nyní dům, ani hedvábí nepotřebuji, tak ti to přenechám, ať s tím naložíš, jak chceš.“ Potom, co se tímto způsobem s otcem usmířil, nasedl se svou ženou a jejími sestrami na loď, dal otci ještě jednou sbohem a vypluli směrem do Anglie. Vzali s sebou i toho starého admirála, který vůbec nevypadal tak zlý, jak ho vylíčila nejstarší královská dcera, naopak byl přátelský a přívětivý, a protože se dlouhá léta plavil po mořích, ukázal mladému lodníkovi mnohé, co tento ještě nevěděl, až si ho nakonec tento od srdce zamiloval.

Druhého dne však, to byli již na hlubokém moři, stál lodník se starcem na zadní palubě a dívali se do dáli, když tu do něj admirál strčil tak prudce, že jinoch přepadl přes palubu a zmizel ve vlnách. Nikdo z námořníků nic nezpozoroval, jen ty tři princezny z kajuty dobře viděly, jak ten proradný člověk shodil lodníka do moře. Chtěly spustit povyk, ale to už stál admirál před nimi s dýkou v ruce a hrozil, že je všechny podřízne, pokud nebudou mlčet jako ryby. Královské dcery se strachovaly o své životy, a tak admirálovi složily krutou přísahu, že králi, jejich otci, řeknou, že lodník během cesty spadl přes palubu. Když dopluli do Anglie a otec se ptal: „Kde je lodník, můj zeť?“ řekly jednohlasně: „My nevíme, z paluby ho smetla velká vlna a on se utopil v moři.“ Král uspořádal velkou zádušní hostinu, a když bylo období smutku za nimi, zavolal si svoji nejstarší dceru a řekl jí: „Právě u mne byl admirál a přeje si tě za ženu.“ „Toho nechci,“ odvětila princezna, a když na ni král naléhal, že nemůže přece celý svůj život držet smutek za svého prvního muže, řekla: „Mým mužem se stane ten, který mi postaví věž podobnou té, ve které jsme já a moje sestry u sultána trpěly.“ Ale to řekla jen kvůli tomu, že nikdo nemohl vědět, jak ta věž vypadala, a tak doufala, že bude dál nerušeně držet smutek za svého muže.

Brzy se rozneslo, že ten, kdo dokáže v moři vybudovat věž podobnou té, ve které žily uvězněné princezny, dostane nejstarší dceru anglického krále za ženu, a tak se do Anglie sjeli všichni stavitelé světa a stavěli a budovali, ale většina z nich nedokázala v moři postavit žádnou věž, a těch málo, kteří dokázali položit alespoň základy, museli práce zanechat, sotva dosáhli vodní hladiny, neboť to vždy přijely na lodi princezny, aby se na rozdělanou práci podívaly, a řekly: „Tak ta věž, ve které jsme byly u sultána zavřené, nevypadala.“ A ze svatby nebylo nic.

Nyní necháme stavitele stavět a budovat a podíváme se, co se stalo s lodníkem. Ten se neutopil, jak zrádný admirál doufal, ale plaval na širém moři, a co byl nějaký čas unášen vlnami sem a tam, narazil na kmen stromu, kterého se pevně chytil, a proud ho zanesl na skalisko, které vyčnívalo z moře. Vylezl nahoru a rozhlížel se, zda neuvidí nějakou loď, která by ho vzala na palubu, ale ať hlavou kroutil, jak chtěl, ať napínal pohledy do dálky, neviděl ani plachtu. Bylo odpoledne a slunce klesalo níž a níž, a když se konečně mělo ponořit do moře, přiletěl obrovský orel a zvolal: „Hybaj dolů z toho kamene, to je moje místo!“ „To může být,“ odvětil lodník: „ale nyní patří mně, přece kvůli tobě neskočím do moře.“ Tu se orel obrátil a odletěl pryč. Lodník strávil na skále noc a také následujícího dne čekal, ale nepřiplula žádná loď. Se západem slunce přiletěl opět orel a zavolal na něj: „Hybaj dolů z toho kamene, to je moje místo!“ „To věřím,“ odvětil mu lodník: „ale přece tu zůstanu, pro dva tu není místo.“ Orel se opět obrátil a odletěl pryč. Druhá noc se lodníkovi již zajídala a toho třetího dne se cítil tak nemocný a slabý, že na život rezignoval, neboť měl hlad a žízeň. Když večer opět přeletěl orel a volal: „Hybaj dolů z toho kamene, to je moje místo!“ řekl mu na to: „Nech toho pokřiku a raději mě zanes na pevninu, pak nám bude pomoženo oběma.“ „To jsi měl říci hned první den,“ řekl orel: „víc jsem ani nechtěl.“ S těmi slovy ho popadl do silných pařátů a vynesl vzhůru do vzduchu a nesl na pevninu.

Tam se s ním snesl dolů, a když stáli na pevné zemi, spadlo z orla jeho peří a stál před ním člověk, jako byl on sám. „Ty mne už nepoznáváš?“ ptal se přátelsky: „Já jsem ten mrtvý, kterého jsi tenkrát koupil ze šibenice, nemohu dojít klidu dříve, dokud ti tvůj dobrý skutek neoplatím. Peníze nemám, je ti tvá záchrana dostatečná odměna?“ „To bych řekl!“ zvolal lodník: „Já jsem udělal jen to, co jsem musel, ale ty jsi mě zachránil od smrti a přenesl přes hluboké moře. Tys mi to splatil desetkrát.“ Ten druhý odvětil: „Ještě si nejsme kvit! Jsem totiž stavitel té věže, ve které držel sultán uvězněné princezny, když jsem ji dostavěl, nechal mě pověsit, abych nikomu už podobnou stavbu nepostavil. Tvoje žena vyhlásila, že jejím novým manželem se stane muž, který věž dokáže znovu postavit. Vezmi si moje staré plány a nákresy, a tak tu práci dokážeš.“ S tím vytáhl ze své torny roli papírů, předal ji lodníkovi a zmizel. Lodník putoval, dokud nenašel lidi, a co u nich pojedl a popil a zůstal přes noc, vydal se ráno na cestu do Anglie.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Putoval od vsi ke vsi, od města k městu, ale ačkoli velmi pospíchal, uplynul nakonec celý rok, než konečně dorazil do královského města anglického krále, kde se celý ošuntělý a otrhaný uchýlil do jednoho hostince a hostinského prosil, aby ho ohlásil u krále. „Tak tys nakonec také stavitel?“ zeptal se hostinský udiveně. „To jsem.“ řekl lodník. Tomu se hostinský smál, až se za břicho popadal, ale jinoch řekl: „Ty se směješ, protože vidíš moje otrhané šaty, ale i ve špatném kabátě může vězet schopný muž, však král myslí jistě stejně jako ty, proto mu řekni, že tu věž postavím, ale k němu na zámek nepřijdu dříve, dokud mi nedá peníze na nové šaty, protože jsem na cestě sem ušel více než tisíc mil.“ Hostinský jeho řeči poslechl a přednesl žádost cizího muže králi, který se dlouho nerozmýšlel a poslal mu z pokladnice sto zlatých. Za to si lodník koupil pěkné šaty a potom předstoupil před krále i jeho dcery. „Ty,“ řekla ta druhá té první, když stavitele uviděla: „to je přece tvůj muž.“ „Mlč, sestro,“ odpověděla tato: „můj muž leží v hlubokém moři a krmí se jím ryby.“ Mezitím se lodník s králem umluvili, že dostane mistry a zedníky, aby mohl začít s prací. Protože lodník sám stavitelství nerozuměl, ukázal zedníkům svoje plány a nákresy a ty byly tak jasné a přesné, že to nemohli zkazit či poplést, takže to netrvalo dlouho a princezny se musely nalodit, aby si prohlédly zdi věže, neboť už dosáhly vodní hladiny. „Ano, to je naše věž,“ zvolaly ta nejstarší i nejmladší princezna jedněmi ústy, ale ta prostřední se podívala lodníkovi pozorně do obličeje a zašeptala své sestře: „To je tvůj muž.“ „Netrap mé bolavé srdce,“ odpověděla nejstarší princezna: „a nechej mrtvé spát v pokoji.“ Mezitím věž den za dnem rostla výš a výš a dříve, než uběhl měsíc, byla práce u konce. „Naše věž! Ano, to je naše věž!“ volaly princezny a tleskaly rukama; starý král popadl svoji nejstarší dceru za ruku, vedl ji ke staviteli a řekl: „Tady je tvoje žena, až budeme opět na pevnině, zaveze vás kočár rovnou do kostela, aby vás tam oddali.“ „Ty oddavky nejsou nutné, jedny oddavky stačí, alespoň tak to platí v celém křesťanském světě.“ řekl lodník a přitáhl si svoji ženu na prsa. Tu se nejstarší princezně otevřely oči, ale ta druhá zvolala: „Vidíš, sestro, já jsem ti to hned říkala a tys mi nechtěla věřit.“ „Copak se stalo?“ ptal se starý král překvapeně: „Vy děláte, jako byste se znali již dlouho.“ „To je také pravda.“ volali všichni tři: „ten stavitel je lodník, co nás vysvobodil z věže a přinesl ti dopis.“ „Ale vy jste říkaly, že se utopil v moři?“ „Tatíčku,“ odvětily na to princezny: „my jsme musely admirálovi složit strašlivou přísahu, že ho nikdy neprozradíme, že lodníka z paluby sám shodil. Nyní ale stojí před tebou a my jsme své přísahy zbaveny.“

Potom jim lodník vyprávěl, jak se mu mezitím vedlo, a když své vyprávění dokončil, vrátili se zpět na zámek, kde ještě jednou slavili svatbu. Ten zrádný admirál byl ale krutě potrestán, přivázali ho ke čtyřem volům, kteří se rozběhli do čtyř světových stran.

Potom, co starý král zemřel, stal se králem v Anglii lodník a žil se svou ženou a jejími sestrami šťastně a spokojeně po celý svůj život; a pokud nezemřeli, žijí dodnes [pozn2].




Poznámka 1 - Lodník byl tenkrát jediná odpovědná osoba za loď (často byl jejím majitelem), takže to musel být renesanční člověk s navigačními, technickými i obchodními vědomostmi. V časech, kdy se obchodní lodě začaly vyzbrojovat, aby se mohly bránit všude číhajícím pirátům, přešlo se k vojenské terminologii a lodníkovi se začalo říkat lodní kapitán a jeho pobočníci dostali důstojnické hodnosti, a tak je tomu dodnes. My jsme ale v pohádce, a tak zůstaneme u lodníka.
Poznámka 2 - Lidová pohádka „Der Schiffer und die drei Königstöchter von Engelland“ je ze sbírky lidových pohádek a pověstí „Volksmärchen aus Pommern und Rügen“ (1891) německého sběratele a folkloristy Ulricha Jahna (1861-1900). Pro vaše potěšení z němčiny přeložila a po svém převyprávěla a poznámkami doplnila Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková