O jednom, co byl mladý k ženitbě

Ulrich Jahn

Byl jednou jeden král, který měl na svém zámku deset komnat, ty byly pro každého domácího otevřené. Byla tam ještě jedenáctá komnata, ale do té nesměl nikdo vstoupit kromě krále, který nosil klíč neustále v kapse a v noci ho dával pod polštář, a tak byl celý královský dvůr zvědavý, co v té komnatě může být, že to král ukrývá i před zraky svých blízkých; ale nejzvědavější byl králův syn.

Nakonec princ pokušení neodolal, jedné noci se vplížil do ložnice svého otce a klíč mu ukradl zpod polštáře. Potom zapálil svíci a šel k zakázaným dveřím, strčil klíč do zámku, otočil jím a komnatu otevřel. Uvnitř visely na stěnách nádherné obrazy, ale ten nejkrásnější mezi nimi byl portrét anglické princezny; ta byla tak půvabná, že královský syn na místě onemocněl láskou a od té chvíle nemyslil na nic jiného, než že se s princeznou ožení.

Druhého dne princ svolal na otcovský zámek všechny malíře, co jich v královské říši bylo, a poručil jim, aby namalovali jeho portrét, a když byl obraz hotový, nechal vystrojit loď a kapitánovi ho předal, aby ho zavezl anglické princezně, která bydlí daleko za mořem, a aby jí také vyřídil, že on, princ k ní zahořel láskou a rád by se s ní oženil.

Kapitán udělal, jak mu poručili. Jakmile dorazil k anglickým břehům, předal obraz královské dceři a k tomu jí vypověděl vše, co mu uložil jeho pán, ale princezna se při pohledu na princův portrét jen zasmála a řekla: „Řekni tvému princi Holobrádkovi, že ještě není dost starý k ženění. Vylíhlá kuřata by měla počkat, až jim oschne peří.“ S výsměchem a ostudou v zádech se kapitán vydal zpět na loď a vyplul k domovu.

Když královský syn slyšel, jak byl jeho posel v Anglii přijat, zežloutl hněvem a zvolal: „Ty bys mi byla pěkné nadělení! Však ještě o Holobrádkovi uslyšíš!“ Potom šel dolů do kuchyně a požádal otcova kuchaře, aby ho naučil vařit ty nejvybranější pokrmy, za které by se nemusel žádný kníže stydět. Potom, co se vyučil kuchařem, opustil královský zámek a vydal se do Anglie, aby se přihlásil u krále za kuchaře. Anglický král měl opravdu mlsný jazýček, a když viděl, že ten nový kuchař svému umění rozumí lépe jak ten současný, vyhnal tohoto ze služby a princ se stal vrchním kuchařem.

Princ si každý den odpoledne, když už měl po práci, vzal harfu a sedl si pod okna princezniny komnaty, aby tam hrál a k tomu zpíval a obojí to uměl tak překrásně, že pacholci i děvečky kvůli tomu zapomínali na práci a kolemjdoucí zůstávali stát na cestě a poslouchali. A netrvalo to dlouho, ani královská dcera to nevydržela a musela toho podivuhodného muzikanta vidět a dozvědět se, kdo to je. Poslala komornou, aby to vyzvěděla, a ta přiběhla ihned zpět a řekla: „Princezno, to je ten nový vrchní kuchař, kterého váš otec teprve nedávno dosadil.“ Princeznino srdce bylo ale tím nádherným zpěvem tak okouzleno, že řekla: „Ach což, kuchař, nekuchař, je to také muž, stejně dobrý jako každý jiný.“ A komorná si musela pospíšit, aby seběhla po schodech dolů a zpěváka přivedla.

Když stál kuchař před ní a hrál tak kouzelně na harfu a k tomu nádherně zpíval, princezna se do něj rázem zamilovala a řekla, že se chce za něj vdát. „Zní to sice hezky, ale nejde to,“ řekl kuchař: „až to můj pán, král uslyší, budu se rázem houpat na šibenici.“ To bylo princezně také jasné, a proto se s kuchařem shodla, že uprchnou za moře, kde budou před otcem v bezpečí. Vyhledali vhodnou loď a druhého dne se hned časně ráno vydali pryč a pluli tři dny a noci po širém moři, dokud se nedostali na dohled městu, ve kterém byl princův otec králem. Tady se nechali vysadit na břeh a loď plula dál.

Z mořského pobřeží do královského města byla ale ještě daleká cesta a na tu se museli vydat pěšky. „Ženo,“ řekl kuchař: „už nejsi více princezna. Musíme hledět, jak si vyděláme nějaký ten groš. Sundej si střevíce a punčochy a poběž bosa, boty musíš šetřit na neděli.“ Princezna udělala, jak jí poručili, ale brzy si něžné nožky na hrubém štěrku rozedrala do krvava a naříkala a plakala, že nemůže dál. „Tak si lehni do trávy a počkej na mne.“ řekl jí kuchař hrubě: „Já se mezitím podívám, zda bych se nemohl v tom městě stát u krále kuchařem.“ Za nějakou chvíli přišel zpět a řekl: „S tím kuchařem to nevyšlo, to místo je už obsazené, tento král neposílá své věrné sluhy pryč, když přijde někdo jiný. Abychom měli střechu nad hlavou, pronajal jsem u městských bran domek, budeme tam mít místa dost.“

Princezně krvácela chodidla, ale musela jít, dokud nedorazili do domku. Ten byl mile a čistě zařízen a měl kuchyni, světnici a komoru. „Mužíčku,“ řekla princezna něžně: „tady budeme šťastné a spokojeně žít.“ „Šťastně a spokojeně.“ zabručel muž: „Z čeho budeme žít? Okopávat na poli s tvýma bolavýma nohama nemůžeš, tak zajdu do lesa a nařežu vrboví, budeš plést košíky.“ Když ale vrbové proutí přinesl, měla od něj princezna za chvíli jemné ruce do krvava rozpíchané tak, že plést nemohla. „S tebou si jeden neví rady,“ spílal jí muž: „nohy zkrvavené, ruce popíchané, k okopávání i pletení jsi k ničemu. Učiněné neštěstí. Co si s tebou počnu?“ Tu si princezna zakryla obličej oběma rukama a plakala a naříkala: „Ach, vyzkoušej to ještě s něčím jiným, to se určitě naučím!“ „Nu, uvidíme,“ řekl muž a šel do města, kde koupil kolovrátek, aby na něm předla. Ale princezna předení nesnášela a vůbec nevěděla, jak začít. Tu ji muž huboval a ukázal jí to, ale tvrdé vlákno se jí hluboce zařezávalo do již rozpíchaných prstů, až to nemohla bolestí vydržet. „Nic neříkám,“ navážel se do ní muž: „ale byly to opět vyhozené peníze. Nehodíš se k ničemu, raději si sedni za pec a nechej mě, abych se za tebe staral.“

Muž vzal sekeru a dělal, že jde do lesa, aby nasekal dřevo, ale ve skutečnosti šel na otcovský zámek, odkud se večer vrátil a dal ženě dukát, který toho dne vydělal. A tak to šlo celý týden a princezna byla nadmíru spokojená, že jí v sobotu v měšci cinkalo šest zářivých dukátů. Pýcha i arogance ji dávno přešla, ale princ si pomyslel: „Ještě není dost potrestaná, toho holobrádka ji jen tak neprominu.“

V pondělí princezně řekl: „Ženo, teď máme pěknou sumičku, za to si můžeš otevřít krámek na trhu. Nakoupím hliněné nádobí a ty ho budeš prodávat.“ „Muži, to ráda udělám.“ řekla potěšeně, neboť chtěla být užitečná. Princ šel do města a nakoupil za těch šest zlatých dukátů hrnce a rozvěsil je na jedné boudě na trhu. Potom nechal mezi obchodníky ve městě rozhlásit, že by měli následujícího dne za dobrý peníz tento krámek vykoupit, jinak jim ukáže, kdo je to královský syn.

V úterý brzy ráno se princezna vydala na trh a jaké bylo její překvapení, když se lidé vrhli k jejím hrncům a za krátko vše vyprodala a mohla stánek pro tento den zavřít. Spokojeně pospíchala domů a vyprávěla o tom svém muži. Ten řekl: „Koupíme nové nádobí, zítra si sedneš na to samé místo, třeba budeš mít zase takové štěstí.“ Nádobí obstarali, ale když následujícího rána krámek otevřela a vyložila zboží, marně na nějakého kupce čekala, nikdo se neukázal. Kolem poledne vjel na náměstí nádherný kočár a kočí hnal koně tryskem rovnou k jejímu krámku a vystavené zboží srazil na zem a nezůstal ani kousek celý. Princezna volala: „Ach, můj pane, slitujte se nad chudou ženou!“ ale ten vznešený pán, který v kočáře seděl a nebyl to nikdo jiný než sám princ, na její křik nereagoval, nýbrž odjel, aniž by škodu uhradil. „To máš za toho holobrádka!“ řekl.

Když princezna dorazila domů, muž na ni už čekal a lál jí, když se o té ničemnosti dozvěděl. „K okopávání na poli, k předení a pletení košíků jsi zcela k nepotřebě! A když potom člověk uvěří, že by to mohlo jednou jít, tak přijdou všechny naděje vniveč. Co si teď počneme? Ještě štěstí, že mám v kapse několik grošů, za to opatřím pivo, víno, klobásy, špek, chleba a housky, a ty otevřeš hostinec.“ S tím princezna souhlasila, a tak muž všechny ty věci opatřil, ale v tom v tom samém čase dal svým vojákům rozkaz, aby večer nehledali žádný hostinec, nýbrž šli do toho v lese a tam se navečeřeli. Kolem večera vojáci opravdu dorazili a princezna nestačila krájet a nosit a nalévat, aby hosty uspokojila, a dříve než se nadála, byla celá zásoba vyprodána. Oči jí zářili štěstím a radostí, když muži na stůl vysázela vydělané dukáty, ale on si pomyslel: „Za toho holobrádka nejsi ještě dost potrestaná.“ A poručil jí, aby nakoupila nové zásoby na zítra. Tentokrát však vojáci obdrželi jiný úkol, nemají té ženě nic zaplatit, a byla-li by zlá a chtěla peníze, mají vše rozmlátit, jenom jí samé se nesmí žádný dotknout. To vojáci udělali, a tak byla princezna toho večera ubožejší než kdy předtím. Když o tom neštěstí muži vyprávěla, nechtěl o ní víc slyšet, ale ona prosila a plakala tak dlouho, dokud jí neslíbil, že to s ní ještě jednou a naposledy zkusí.

Na zámku bylo volné místo děvečky a vrchní kuchař ji přijme, ale musí u práce myslet na svého muže a na tělo si přivázat kastrůlek, aby do něj každý den naložila ty pochoutky, které zůstanou po hostině na mísách. A princezna to slíbila. Když šla prvního dne práce v zámeckých službách večer s kastrůlkem domů ke svému muži, musela projít kolem velkého sálu. Dveře byly pootevřené a ona nakoukla dovnitř a viděla, jak se tam nastrojení dvořané otáčej při tanci. V tom okamžiku k ní přistoupil králův syn a vyzval ji k tanci, ale princezna nechtěla, protože měla ošklivé šaty a na těle uvázaný kastrůlek s jídlem, ale vzpouzení jí nepomohlo, musela do kola a při tanci jí princ nepozorovaně zatáhl za šňůrku, na které měla uvázaný kastrůlek, a ten spadl na zem a rozbil se a po podlaze se rozlétly kousky pečeně a knedlíky. Princezna byla rázem hanbou celá červená a nejraději by se propadla do země, a tak se vysmekla princi z rukou a spěchala ven ze sálu. Princ si přes ramena mezitím přehodil starý plášť a na schodech dívku dohonil a stavěl se, že ji v zámku čekal. „Vrchní kuchař je můj dobrý známý,“ řekl: „pojď a schovej se v komoře. Až bude tma a hosté budou pryč, utečeme, neboť tady už zůstat nemůžeme.“ S tím ji zavedl do překrásné ložnice, ale ona nic neviděla ani neslyšela, neboť byla k smrti unavená, a padla do postele s tím do hlubokého spánku a neprobudila se ani, když do její postele zazářilo ranní slunce.

Nyní budeme vidět, zda mi uschlo peří.“ smál se druhého dne princ a poslal ke své ženě komornou, aby ji probudila a oblékla do vznešených šatů, které se hodí jen pro královnu. Princezna si nechala vše líbit, připadalo jí, že je ve snu. Když ale za chvíli vešel do komnaty princ, na hrudi měl se zlatou hvězdou a vzal ji do náruče, začala plakat a řekla: „Ach, co ode mne chcete, jsem jen prostá dívky a žena nepatrného muže.“ Princ jí ale poklepal na rameno a odvětil: „Kdepak, ten kuchař a já jsme jeden, ušetřila by sis mnohý žal, kdyby ses nechovala tak pyšně a povýšeně k mému poslu.“ Když to princezna uslyšela, zaradovala se a svého muže líbala.

Potom vystrojili vznešenou hostinu a ještě jednou slavili svatbu. To vám byla paráda! Já to musím vědět, vždyť jsem tam sám byl a pomáhal jsem roznášet jídlo. Natáhli mi tenkrát boty ze skla a oblékli šaty z papíru. Na hlavu mi posadili klobouk z másla. Ale popíjel jsem z těch výtečných vín a bylo toho příliš mnoho, na prahu jsem ošklivě zakopl a skleněné střevíce zapraskly střevíce a byly vejpůl. S obavami jsem běžel do kuchyně, abych se podíval na pečeni, když tu mi horké páry olizovaly můj klobouk, až se rozpustil. Pak mi bylo u vaření horko, a tak jsem běžel ven, abych se ochladil, ale venku lilo jako z konve, papírové šaty mi spadly z těla, taj jsem tam stál, jak mne pánbů stvořil, a s nadávkami a hanbou mne odtamtud vyhnali. Tenkrát jsem musel dlouho pracovat, než jsem dal dohromady tolik krejcarů na šaty, abych se mohl ukázat mezi lidmi. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Vom Königssohn, der noch zu jung zum Heiraten sein sollte“ je ze sbírky lidových pohádek a pověstí „Volksmärchen aus Pommern und Rügen“ (1891) německého sběratele a folkloristy Ulricha Jahna (1861-1900). Pro vaše potěšení z němčiny přeložila a po svém převyprávěla a poznámkami doplnila Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková