Smrťákův kouzelný klíč

Ulrich Jahn

Jeden chudý nádeník měl dvacet tři synů, a když se mu právě narodil ten dvacátý čtvrtý, nechtěl mu kromě pastora a kostelníka nikdo ve vsi stát za kmotra. „Jak je ten svět nespravedlivý,“ řekl si chudák: „mám nyní dvacet čtyři dětí, zatímco bohatí sedláci jen pár; a žádný z nich mi nechce jít za kmotra. Ale jen počkejte, já už si nějakého kmotra obstarám!“ S tím sundal z hřebíku klobouk, do ruky vzal hůl a vydal se ven z vesnice.

Netrvalo to dlouho, když tu potkal nějakou dívku. „Kampak,“ ptala se ho. „Hledám někoho, kdo by šel za kmotra mému dvacátému čtvrtému synovi.“ odvětil nádeník. „Tak to jsi potkal toho pravého.“ řekla dívka: „Já jsem totiž Pánbůh a rád ti tu laskavost udělám.“ „Jestli ty jsi Pánbůh,“ pokračoval chudák: „tak to tě nemohu potřebovat, neboť ty jsi velmi nespravedlivý, jinak by se těm bohatým a líným sedlákům nevedlo tak dobře a my chudí nádeníci bychom nemuseli jen snášet hořkost těžkého každodenního bytí.“ Tak šlo děvče dál svou cestou.

Za nějakou chvíli potkal nádeník nějakého šedivého mužíka. „Kampak?“ zeptal se šediváček. „Hledám někoho, kdo by šel za kmotra mému dvacátému čtvrtému synovi.“ odvětil nádeník. Tu šediváček řekl: „Raduj se, neboť jsi právě potkal toho pravého. Já jsem totiž Satanáš a rád ti půjdu za kmotra.“ „Tak to by mi tak chybělo!“ zvolal nádeník: „Vždyť ty jsi nespravedlnost sama! Nám chudým kradeš z domu zrno a špek a nosíš to do spíže bohatým sedlákům. Jen jdi, tebe nemohu potřebovat!“ Ďábel udělal kyselý obličej a bral se pryč.

Nakonec nádeníka potkal dlouhý, hubený starý muž, a když se dozvěděl, co nádeník hledá, řekl mu: „Pokud je ti to vhod, tak ti půjdu za kmotra já, Smrťák.“ „Ano, tebe za kmotra rád vezmu!“ zvolal muž radostně: „Ty jsi jediný spravedlivý na celém širém světě. Nešetříš ani bohaté, ani chudé, ani urozené, ani neurozené, před tebou jsme si všichni rovni. A abys ten čas nepromeškal, křest bude příští neděli.“ Smrťák odvětil: „Až to bude na spadnutí, otevři dveře a zavolej mě, budu ihned tam.“ Potom si popřáli vše dobré a nádeník obrátil k domovu a byl celý veselý a spokojený z toho, že našel tak spravedlivého muže, aby stál za svědka při křtu jeho dvacátého čtvrtého syna.

Když nastala neděle a vše bylo připraveno ke křtu, řekl kněz: „Kdepak zůstává třetí svědek?“ „Hned bude tu.“ odvětil nádeník, otevřel dveře a tu za nimi stál Smrťák a vešel do světnice. Potom, co novorozenec ve svatém křtu dostal jméno Jan, sáhl kněz do kapsy, vytáhl tolar a vtiskl ho otci pro křtěnce do dlaně. Kostelník to samé udělal s patnácti groši a nyní přišla řada na Smrťáka. „Žádné peníze, ani majetek nemám,“ řekl tento: „ale přece nevyjde můj kmotřenec s prázdnou. Tady je klíč, ten ať pan farář vloží do farní knihy, až bude Honzíkovi čtrnáct let a dostane požehnání, ať se s tím klíčem vydá do světa.“ Potom, co to Smrťák domluvil, vyšel ze světnice a zmizel. Kněz ale vložil klíč do farní knihy, aby tam čekal těch čtrnáct let.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Stanovený čas jednoho dne uplynul, toho dne kněz Honzíkovi požehnal a řekl: „Tady máš dárek třetího kmotra. Dobře ho opatruj a nikdy nedávej z ruky“ Potom Honza panu faráři poděkoval a vrátil se do domu svého otce. „Otče,“ řekl, když tam dorazil: „nechci vám být déle na obtíž, jdu na vandr.“ „To děláš dobře,“ odvětil nádeník: „u mne je jenom voda a suchý chleba. U cizích lidí dostaneš nejen něco do sebe, ale i na sebe.“ Tak podal Honza otci i svým dvaceti třem bratrům ruku, popřál jim vše dobré a vydal se do širého světa.

Za nějakou chvíli přišel do černého hlubokého lesa, který nebral konce. Šel den i noc a hlad tišil jahodami a malinami, kterých tam bylo požehnaně. Konečně druhého dne večer před sebou uviděl obrovský dům s tisíci okny, která zářila od tisíce světel, která byla uvnitř zažehnuta. Do domu vedly dveře, ale byly zavřené, a mohl klepat, jak chtěl, nikdo nepřišel otevřít. To si hoch pomyslel: „Na co máš ten klíč, který ti věnoval kmotr?“ Pomyšleno, uděláno, vytáhl ho z kapsy, vstrčil do klíčové dírky a otočil s ním, dveře se ihned s vrzáním otevřely. Údivem vyvalil oči, neboť tolik světel, kolik zde stálo zažehnuto, by jeden jistě na celém světě nenalezl; až ho od tolikeré záře bolely oči. Zatímco tam tak stál a nevěděl, co dál, objevil se vysoký hubený stařec a řekl: „Jak ses dostal do mého domu?“ „Otevřel jsem si klíčem, který mi při křtu daroval můj třetí kmotr.“ „Tak potom jsem ten kmotr,“ odvětil Smrťák, neboť ten to byl: „a protože jsi unaven, nechám tě tu na noc. Ale jídlo a pití u mne nedostaneš.“ „Nevadí,“ řekl Honza: „ale proč tu hoří tolik svící, milý kmotře?“ „Já jsem Smrťák,“ řekl stařec: „a toto je můj dům, ta zažehnuté svíce v něm jsou světla života všech lidí na celém světě. Když některé světlo dohoří, tak člověk zemře a pohltí ho země.“ „A komu patří tady to malé světýlko?“ řekl hoch a ukázal na svíci, která stála před ním, a byla skoro před zhasnutím. „To je světlo tvého otce,“ odvětil smrt: „brzy zemře.“ „Ale byl zdravý a čilý, když jsem před dvěma dny odcházel.“ naříkal hoch: „Milý kmotře, dej mému otci nové světlo, ať se dožije dne, kdy se dozví, čím se ve světě stanu.“ Zpočátku o tom nechtěl Smrťák ani slyšet, ale Honza nepřestal s nářkem a prošením, až nakonec řekl: „Protože jsi můj kmotřenec, tak to udělám.“ A s tím posadil na dohořívající zbytek novou svíci. „Komu patří ale to jasné dlouhé světlo, které všechny ty ostatní převyšuje?“ zeptal se Honza opět. „To je tvoje světlo,“ odvětil Smrťák: „které jsem ti vybral, protože jsem tvůj kmotr. Budeš si užívat dlouhého života.“ Tu se hoch zaradoval, ale protože byl unavený z toho mnoha vandrování, zanechal otázek, uložil se do kouta a usnul.

Druhého dne ještě jednou pěkně poděkoval svému kmotru Smrťákovi a vyšel z domu, aby pokračoval na své pouti lesem. Potom, co putoval den a noc, bez toho, že by potkal človíčka, narazil konečně na nějakou chaloupku, která byla zamčená stejně jako dům jeho kmotra. Ihned pomyslel na svůj klíč a nepřepočítal se, neboť klíčem zámek otevřel a vstoupil dovnitř. Stál tam nádherný šiml, který mu řekl: „Koukej, ať odtud zmizíš, neboť jsi synem smrti.“ „Milý šimle,“ řekl hoch: „už tři dny jsem nejedl, nejdříve mi musíš dát najíst, než odejdu.“ Kůň odvětil: „Tam ve skříni najdeš pečeni a víno, z toho pojez dosyta. Ale pospěš si, neboť tohle je loupežnické doupě. Abys unikl jisté smrti, tak mě, až se najíš, dej ohlávku, vyskoč mi na záda a já tě z nebezpečí odnesu.“ Honza šimlovy řeči poslechl, a když se nasytil, rychle ho osedlal, vyšvihl se na hřbet a vyjel z domu ven. Venku se šiml vznesl do vzduchu a byl právě nejvyšší čas, neboť již tu byli loupežníci a stříleli po nich, ale oni se již nacházeli mezi mraky a kulky je nemohly více zasáhnout.

Jak tak nějakou chvíli cválali mezi mraky, zpozoroval hoch nádherného ptáka, jehož peří se ve vzduchu třpytilo jako ohňové moře. „Ach, kdybych tak měl toho krásného ptáka.“ zvolal, ale šiml řekl: „Honzo, nech toho zlatého ptáka na pokoji, nic ti po něm není.“ Ale Honza šimlových slov nedbal, vytáhl klíč, pyšně na ptáka zamířil a zvolal: „Kdyby můj klíč byla pistole!“ Krach! Ozval se výstřel a jedno z těch zlatých per se snášelo k zemi, zatímco vyděšený pták odtamtud uháněl pryč. „Šimlíku,“ řekl hoch: „nyní se spustíme dolů, abych si vyzvedl to zlaté pírko.“ Ale věrný šiml ho opět varoval: „Honzo, nech to pírko ležet, nic ti po něm není.“ Ale on trval na svém a kůň se musel snést dolů. Hoch zlaté péro popadl a schoval do kapsy, potom se kůň zvedl opět do výše a uháněli dál mezi mraky, dokud jim konečně u nohou neleželo velké město.

Tady se šiml snesl na louku před městskou bránou a řekl: „Nyní mi slez z hřbetu a sundej mi ohlávku, tu si vezmi k sobě a dobře ji opatruj. Pokud upadneš do nouze, tak ji vytáhni a zatřes s ní, potom budu za okamžik u tebe s radou i pomocí.“ Potom, co to domluvil, zvedl se šiml opět do vzduchu a uháněl pryč, zatímco hoch vešel městskou branou do města a do zájezdního hostince, aby se tu poptal po službě.

A netrvalo to ani dlouho, tu vešel dovnitř královský stájník a ptal se hostinského, zda by pro něj neměl hezkého a mladého pacholka, takového potřebuje pro královskou stáj. Tu předstoupil Honza, a protože se stájníkovi líbil, tak šel ihned s ním do královských koníren, kde měl ve dne krmit a napájet koně, čistit je a hřebelcovat, vodit na pastvu a k napajedlu, a v noci tu musel zůstat a u koní spát. To se mu velmi zamlouvalo, jen kdyby tu ve stájích večer nebývala tak strašidelná tma, světlo si ale zapálit nemohl, to král pod trestem smrti zakázal.

Jednoho večera měl v temnotě opět dlouhou chvíli, a jak tak přemýšlel a přemýšlel, tu ho napadlo jeho zlaté péro, které si klíčem sestřelil z toho krásného ptáka. Vytáhl pírko z kapsy a sotva ho měl v ruce, tu celá stáj zářila jako ohňové moře. Honza se polekal a strčil pírko ihned zpět do kapsy, ale královské služebnictvo dávno ten ohnivý záblesk zpozorovalo a všichni běželi do stájí, aby tam hasili, neboť si mysleli, že stojí v plamenech. Když vešli dovnitř, byla tam ovšem černočerná tma a Honza ležel na svém slamníku a dělal, že spí. Pacholci s ním třásli, až ho probudili a zle mu vyčinili, proč rozdělal ve stáji oheň a zda neví, jaký trest je za to od krále vypsaný. Hoch je sice ujišťoval, že je nevinen a žádné světlo nezapálil, ale oni mu nevěřili, nakonec tedy vytáhl své ptačí pírko. Stáj se ihned rozzářila jako ohňové moře a pacholci volali: „To je ale nádherné pírko, to musí vidět náš pan král.“

A opravdu, ráno vedli Honzu ke králi. Ten strčil jeho ptačí péro do kapsy a řekl: „Honzo, musíš mi obstarat ptáka, kterému to pírko patří.“ „Můj pane králi,“ odvětil Honza: „to pírko jsem našel a vůbec nevím, kde ten pták, kterému patří, žije, jak ho mám tedy najít?“ „Honzo,“ řekl král: „máš pírko, jistě budeš také vědět, kde je ten pták. Já ti to poroučím, abys mi ho obstaral. Máš na rozmyšlenou tři dny a nebudeš-li mi potom chtít toho ptáka přinést, tak ti kat usekne hlavu.“ S tím byl královský hovor u konce a Honza pak celý den běhal jako ztracený člověk po zahradě, nechutnalo mu více jídlo ani pití, měl velké bolesti hlavy, a přece nebyl nemocen.

Druhého dne ho napadl jeho věrný šiml, vytáhl z kapsy ohlávku a zatřásl s ní, ihned stál kůň před ním a ptal se ho na jeho soužení. „Milý šimle,“ řekl hoch: „král mi vzal moje zlaté pírko a chce k tomu mít celého ptáka, toho mu mám přinést. A to nedokážu, takže mi nechá useknout hlavu.“ „Vidíš,“ řekl bělouš: „já jsem tě dost varoval, že máš to pírko nechat ležet. Nyní z toho máš jen svízel.“ „Ach, milý šimle,“ prosil Honza: „co se stalo, nedá se odestát! Copak není žádná možnost, jak by se člověk toho zlatého ptáka zmocnil?“ „Proč by nebyla,“ pokračoval šiml: „ale nějaký čas to trvá. Daleko, předaleko na východě leží na břehu velkého moře zámek, ve kterém žije princezna, v její ložnici stojí na stole dvě klece, jedna zlatá a jedna železná, a u nich sedí ten kouzelný pták. Pokud se tam dostaneš, musíš zlatého ptáka strčit do železné klece a hledět ze zámku zmizet. Ale když neposlechneš a vezmeš tu zlatou klec, bude to tvoje neštěstí.“ Když Honza ta slova slyšel, bylo mu trochu lépe na duši, ale jak se dostane k tomu zámku? Proto se na to zeptal šimla. „Aby ses dostal na ten zámek,“ odvětil šiml: „nechej si od krále vystrojit tři velké lodě, jednu naloženou živým dobytkem, voly, krávami, koni, ovcemi, vepři, kozami a drůbeží, tu druhou naloženou vším, co jde zasít, hrachem, fazolemi, žitem, pšenicí, ovsem, pohankou a brambory a tu třetí, na které sám pojedeš, nechej naložit masem, chlebem a jinými potravinami, neboť cesta je dlouhá a jídlo budeš potřebovat.“ Honza šimlovi poděkoval, a když tento zmizel, šel na zámek ke králi a vysvětlil mu, že by toho ptáka přinesl, pokud dostane vystrojené tři lodě. „Co potřebuješ, máš mít.“ odvětil král.

A tak vystrojili a naložili tři velké a krásné lodě, jak si Honza přál. Pak se nalodil na třetí loď s potravinami, zvedl kotvy a vydal se na širé moře.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Pluli po moři už půl roku, když se přiblížili k písčině, na kterou doráželo mocné mořské vlnobití, a jedna z těch vln vynesla na břeh obrovského kapra, který tam ležel na písku a nemohl se dostat zpět do vody, ačkoliv skákal a mrskal sebou, jak jen uměl. Když to Honza viděl, bylo mu ubohého zvířete líto, a tak lodníkům poručil, aby shodili kotvu a na hladinu spustili člun. Potom vesloval k mělčině, vystoupil a hodil kapra zpět do moře. Dříve než se tento ponořil do vln a zmizel, řekl: „Děkuji, milý Honzo, zachránil jsi mi život. Pokud jednou upadneš do nouze a já ti mohu být ku pomoci, tak přijeď k této písčině a zavolej do mořských vln: „Kapři, vy tři králové!“ Potom budu hned u tebe a pomohu ti.“ Honza popřál kaprovi vše dobré, sedl opět na svoji loď a pluli dál.

Po třech měsících pluli kolem ostrova, kde stáli tři obři a bojovali jeden s druhým, až tekla krev proudem a zbarvovala zemi do ruda. „To je od těch obrů opravdu hloupé,“ pomyslel si Honza: „že se pobíjejí mezi sebou. Podíváš se, zda je nemůžeš zase usmířit.“ Námořníci shodili kotvu a Honza na loďce vesloval k obrům. „Styďte se, obřiska,“ zvolal na ně: „že se tak navzájem ubíjíte k smrti!“ „To nás naučila nouze,“ odvětili obrové: „přílivová vlna nám sebrala dobytek a strhla naše sýpky a zničila naše osivo, dohromady nám zůstal jeden jediný volek. Nyní se proto budeme bít tak dlouho, dokud dva z nás nezemřou, ten třetí pak může volka sníst, aby tu pak také nakonec ulehnul a zemřel.“ „Tak to vám pomohu.“ řekl Honza a nechal na ostrově vyložit loď s živým dobytkem a také tu s obilím. „Nu, pojezte z toho a opět vybudujte svoje pole a paste svoje stáda,“ řekl obrům: „potom nepotřebujete umřít hlady.“ „Děkujeme ti, milý Honzo,“ volali obři, když se opět nalodil: „budeme si to pamatovat. Až se jednou dostaneš do nouze a my ti můžeme být ku pomoci, tak přijeď k našemu ostrovu a zavolej: „Obři, vy tři králové!“ Tak budeme ihned u tebe a budeme ti k službám.“ Dříve než mohl Honza odpovědět, zahnal silný vítr loď na širé moře a pluli další tři měsíce bez toho, že by viděli něco jiného než nebe a vodu.

Na konci třetího měsíce viděl Honza malý, pustý ostrov, pokrytý řasami a na tom jediném smrku, co na něm rostl, se nacházelo hnízdo, ve kterém seděli tři mladí modří čápi, kteří ještě neuměli létat. Mezitím nebe zakryl obrovský černý mrak a Honza viděl, že přijde bouře a krupobití, a tu mu bylo líto čápů v jejich otevřeném hnízdě. A tak nechal opět spustit kotvy a vesloval na člunu k pobřeží. Tady nasekal smrkové větve, aby z nich vystavěl nad hnízdem stříšku, takže když nad ostrov připlul černý mrak i se svým krupobití, tak to mladým čápům neublížilo, ačkoliv z nebe padaly ledové koule velké jako pěst. Když nečas a psota odtáhly pryč, přiletěli ustrašení staří čápi, neboť mysleli, že krupobití jejich děti zabilo. Ale mláďata zvesela odstrkovala smrkové větvičky na stranu a napřahovala k nim hladové zobáky. „Kdo vás přikryl?“ zvolali staří čápi radostně, neboť se jim ještě nikdy nepodařilo svá mláďata vychovat, protože je každý rok zabilo ono strašlivé krupobití. Tu jim mladí čápi vyprávěli, kdo jim pomohl, a tak staří volali na Honzu: „Děkujeme, milý Honzo, že jsi zachránil naše děti. My si to budeme pamatovat. Až jednou upadneš do nouze a budeš nás potřebovat, tak přijeď na tento ostrov a zavolej na břehu: „Čápi, tři králové!“ Tu hned budeme u tebe a pomůžeme ti.“

Nyní neměl Honza před sebou už dlouhou cestu. Trvalo to jen pár týdnů a uviděli pevnou zemi a ležel před ním zámek, o kterém vyprávěl šiml. Když dorazili k břehu, vystoupil Honza na břeh a spěchal k zámku, ale dveře byly pevně zavřeny. Tím se ale málo trápil. „Můj klíč otevřel už dva domy, tak otevře i tento.“ řekl si a zastrčil ho do klíčové dírky. A opravdu! Dveře odskočily a hoch spěchal do zámku. Jedna komnata byla krásnější než druhá, ale on si vší té nádhery a přepychu nevšímal, nýbrž hleděl, aby našel princezninu ložnici. Dívka ležela v posteli a spala, na stole stály obě klece a u nich seděl zlatý pták. Honza se ale střežil, aby byl opět neposlušný, a i když ta zlatá klec pasovala pro zlatého ptáka lépe, tak přece sáhl po té železné a pak koukal, aby se dostal ze zámku a sešel dolů k lodi. Když byl na palubě, rychle zvedli kotvy a po roční šťastné plavbě opět dorazili do města starého krále.

Když Honza před krále předstoupil, vzal si tento zlatého ptáka a potom, co se mu dost vynadivil, musel mu Honza do podrobností vyprávět, jak se mu na té dlouhé cestě vedlo. Král pozorně poslouchal, a když byl Honza se svým vyprávěním u konce, propustil ho, aby sloužil jako dřív ve stáji.

To trvalo dva dny, ale třetího dne neměl král žádného klidu, nechal zavolat Honzu a řekl mu: „Toho ptáka mám, ale protože mám ptáka, chci také tu princeznu. Jdi a vydej se na cestu a přiveď mi ji!“ „Ale, pane králi,“ odvětil Honza: „to přece nejde! S tím ptákem to ještě šlo, ale princeznu přivést nesvedu, to je příliš těžké.“ „Láry, fáry,“ odporoval král: „mohl-li jsi mi přinést ptáka, tak můžeš přivést i princeznu. Máš opět tři dny na rozmyšlenou, a pokud ani potom nebudeš chtít, tak ti hlava nebude dlouho sedět na krku. Nyní dělej, ať mi jdeš z očí!“ Tak šel Honza smutně do zahrady, vytáhl z kapsy ohlávku a zatřásl s ní, a když se objevil šiml, přednesl mu svůj příběh. „Tady to máš,“ řekl šiml: „já tě dost varoval, ale kdo neslyší, musí trpět.“ „Milý šimle,“ prosil Honza: „nevytahuj stále tu starou historku, raději mi řekni, zda není opravdu žádná možnost tu princeznu získat.“ „Určitě je,“ řekl šiml: „ale nejde to násilím, jen lstí. Nech si vystrojit velkou loď a vezmi tolik potravin jako prve, potom se naloď s orchestrem sta trumpetistů a pluj k princezninu zámku. Tam ať padesát trumpetistů zatroubí pod okny princezniny komnaty, a když vyjde ven a za krásnou serenádu ti poděkuje, tak jí řekni, že máš ještě padesát jiných trumpetistů na lodi, a když jich hraje sto dohromady, to je pak teprve učiněná krása! Ona s tebou půjde na loď a ty s ní odtamtud odpluješ.“ Potom, co dostal od šimla toto poučení, šel jinoch ke králi a řekl mu, že si to promyslel a princeznu mu přivede, ale požaduje k tomu velkou loď s dostatečnými zásobami a sto trumpetistů. „Máš to mít.“ řekl král; a dříve než byl týden u konce, Honza vyrazil s lodí na moře.

Když dorazil k zámku na moři a spustili kotvy, vystoupil na zem s padesáti trumpetisty a šel s nimi pod okna princezniny komnaty. Tady troubili, že to byla radost, je poslouchat, a netrvalo to dlouho, princezna vyšla ven ze zámku a poděkovala za krásnou serenádu. „To ještě nic nebylo, urozená paní,“ odvětil Honza: „to byste měla jednou slyšet, jak s nimi hraje ještě těch padesát trumpetistů, které mám na lodi.“ Tu byla princezna zvědavá a šla s Honzou na mořský břeh a nastoupila na loď. A když nějakou chvíli na palubě poslouchala zvuk sta trumpet, nechala si od Honzy namluvit, aby sestoupila do podpalubí, neboť tam jsou tóny jemnější a uchu líbeznější; a to byla také pravda. Když ale dívka opět vystoupila na palubu, aby se vrátila do svého zámku, uviděla jen nebe a vodu, neboť námořníci mezitím zvedli kotvy a loď byla již na otevřeném moři. Princezna plakala a lomila rukama, tu byla tak vzteklá a rozhořčená, že svazek drahocenných zlatých klíčů, kterými odemykala komnaty svého zámku, hodila do moře. Ale všechen ten nářek a bědování, hádání a nadávání nic nepomohly, loď se stále víc a víc vzdalovala její říši a jednoho krásného dne dorazili k břehům města starého krále.

Tu zavládla velká radost, když Honza přivedl princeznu na zámek. Král by si ji nejraději ihned vzal za ženu, ale ona nechtěla o svatbě ani slyšet, a také Honza nesměl více do stáje ke koním, aby je hřebelcoval a čistil, neboť princezna ho chtěla mít neustále u sebe. Musel ji obsluhovat u stolu, a když šla do zahrady, aby se tam procházela, tak ji musel doprovázet. Však starý král ji každý den nutil prosbami i pohrůžkami, aby určila svatební den, což nějakou dobu snášela, ale nakonec jí toho soužení bylo příliš, a tak mu řekla: „Vezmu si tě, když mi sem přineseš můj krásný zámek, abych v něm mohla bydlet, neboť ten tvůj je mi moc malý a ubohý.“ Když král ta slova uslyšel, nechal si ihned zavolat Honzu a řekl mu: „Honzo, vydej se a přines mi sem princeznin zámek, postav ho na kopci naproti mému zámku.“ Honza nevěděl, co by si počal, když ta slova slyšel, neboť co mu bylo předloženo, bylo přece docela nemožné, ale řekl králi ano, neboť královské poroučení už dobře znal.

Tentokrát mu nebylo příliš do zpěvu, když stál v zahradě a třásl ohlávkou, a měl hlavu hluboce svěšenou, když mu šiml na jeho prosbu odvětil: „Milý šimle sem, milý šimle tam, měl si poslouchat mé rady ve správném čase, potom by to ostatní jinak běželo.“ Ale Honza neustal v prosbách, jak to má zaonačit, aby princeznin zámek dostal do královy říše, až se nakonec šiml nechal obměkčit a řekl: „Vypluj s lodí k tomu ostrovu, kde bydlí obři, ti už ti pomohou.“ A pak zmizel.

Honza si ihned nechal vystrojit loď a vyplul přes širé moře, dokud nedorazil na ostrov. Tady vystoupil na břeh, a tak hlasitě, jak jen uměl, zavolal: „Obři, vy tři králové!“ V tom samém okamžiku stáli obři před ním a řekli mu: „Dobrý den, milý Honzo, copak si přeješ? Ty jsi nám z nouze pomohl, tak mi ti také pomůžeme.“ „Ach,“ odvětil Honza: „pro mne je to také pomoc v nouzi. Můj pán a král mi nedá dnem i nocí pokoje, neboť si přeje, abych mu do jeho říše přenesl princeznin zámek.“ „Když to není nic horšího,“ řekli obři: „jako by se už stalo.“ Potom jeden z nich natáhl Honzovi na prst železný prsten a řekl: „Nyní jeď domů, až budeš na místě, kde má stát princeznin zámek, otoč tímhle prstenem a zámek tam bude cobydup.“ Potom Honza třem obrům poděkoval a jel zpět do královské říše, kde vystoupil na kopec, který mu král označil, a otočil svým železným prstenem. A sotva jedinkrát otočil, byl zámek už tu, v celé své nádheře a přepychu tak, jak stál na mořském břehu.

Hoch šel spokojeně za králem a vyprávěl mu, že práci vykonal, a tak se hned všichni tři, král, princezna a Honza, vydali ven, aby se na ten zázrak podívali. Potom, co se princezna s nově nalezeným domovem trochu potěšila, řekla: „Co je mi platný zámek, když nemám svůj svazek klíčů, který jsem ztratila? Dokud ho nebudu mít, svatba nebude.“ Král poručil: „Honzo, vydej se na cestu a obstarej princezniny klíče.“ Ale Honza si králova příkazu nevšímal, obrátil se k princezně a řekl: „Jak mohu ty klíče přinést? Vy sama jste je v hněvu hodila do hlubokého moře. Jak je mám najít?“ „Honzo,“ zvolal král: „koukej, ať se vydáš na cestu! Co znamenají ty řeči?“ A Honza se opravdu vydal na cestu, šel do zahrady a zatřásl ohlávkou a vyprávěl šimlovi o své nové nouzi. Potom, co mu šiml kvůli jeho prvotní neposlušnosti řádně vyčinil, řekl: „Jeď k písčině a popros kapra, kterého jsi tenkrát zachránil před smrtí. Pokud ti nepomůže on, nepomůže ti už nikdo.“

Jinoch si opět vystrojil loď, a když přijel k písčině, hlasitě zavolal: „Kapři, vy tři králové.“ Ihned z vody vykoukla kapří tlustá hlava a řekla: „Dobrý den, milý Honzo, copak si přeješ? Ty jsi mne zachránil před smrtí, proto ti chci také pomoci z nouze.“ „Milý kapře,“ řekl Honza: „mám princezně obstarat svazek klíčů, který ve vzteku hodila do moře.“ Tu kapr přiložil k ústům píšťalku a zapískal a ihned připluly všechny ryby z celého moře, obkroužily kapra ve velkých houfech a čekaly. „Jste tu všechny?“ zeptal se tento. „Ne,“ odvětily ryby: „jedna velká štika chybí.“ To kapra rozzlobilo a zapískal podruhé, silněji než předtím; nyní to netrvalo dlouho a připlula velká štika. „Kdepak vězíš?“ zavolal na ni kapr vztekle, ale štika se omlouvala a řekla: „Byla jsem stovky mil daleko, když jsem slyšela tvoje první zapískání, tu jsem mezi skalisky zpozorovala tento nádherný svazek klíčů, který jsem nechtěla nechat ležet, a proto jsem se zpozdila.“ „To je princeznin svazek klíčů!“ zvolal Honza spokojeně a kapr ho štice vzal a podal Honzovi, a protože štika ostatním rybám uspořila velkou námahu, nebyla kvůli svému zpoždění od kapřího krále potrestána, nýbrž obdržela odměnu, totiž kříž pod ploutvemi, který od té hodiny nosila a nosí ho všechny štiky až do dnešního dne. Honza popřál kaprovi vše dobré a plul zpět, aby princezně předal její klíče.

Ale ani teď nechtěla princezna o svatbě se starým králem nic slyšet. „Nejdříve mi musíš obstarat živou vodu, vodu krásy a mrtvou vodu,“ řekla: „dříve se za tebe nevdám.“ Tak dostal Honza od krále rozkaz, aby obstaral tu vodu trojího druhu, jinak se mu zle povede. Co měl dělat, chtíc nechtíc musel opět do zahrady, zatřásl ohlávkou a zavolal svého šimla. Tentokrát byl ale tak smutný, že vůbec neslyšel, jak mu šiml káže levity, ani že se ho tento musel nejdříve třikrát zeptat, než mu Honza řekl, proč ho vlastně volal. Potom, co šiml uslyšel, že se jedná o trojí vodu, řekl: „Vystroj loď a pluj k ostrovu s modrými čápy a popros je, aby ti pomohli. Pokud ti oni nepomohou, nedokáže to nikdo na světě.“

To byla pro Honzu minimálně naděje, i když jen malá, neboť jak by čápi k takové vodě vůbec přišli? Ale poslechl šimla, vystrojil loď a plul tak dlouho na moři, až dorazil k malému ostrovu s čapím hnízdem. Tady hlasitě zavolal: „Čápi, vy tři králové.“ A ihned přiletěli staří čápi i ti tři mladí, kterým zachránil život, a ptali se, co si přeje. „Mám králi přinést trojí vodu,“ řekl Honza nesměle: „vodu života, krásy a smrti. Když mu tu trojí vodu nedonesu, jsem synem smrti.“ Tu pět modrých čápů odvětilo: „Vodu života a vodu krásy vlastníme my sami, z té ti rádi dáme, ale vodu smrti musíme nejprve vybojovat od bílých čápů, kteří ji mají. Rádi ti ji přineseme, ty jsi nám pomohl, a proto my pomůžeme zase tobě.“ Potom dali Honzovi láhev živé vody a vody krásy a letěli pryč a vrátili se teprve za osm dní. Boj s bílými čápy vyhráli a starý čapí otec předal Honzovi ve svém dlouhém zobáku třetí láhev, naplněnou vodou smrti. Honza si přivázal lahve pod košili na holou hruď, aby je neztratil, potom se s čápy rozloučil a plul opět domů.

Sotva Honza na zámku předal princezně tři láhve s vodou, vytrhla mu meč z pochvy a bodla ho do srdce, takže že padl mrtev k zemi. „To je od tebe opravdu ošklivé,“ zvolal starý král: „i když je to jen pacholek od koní, tak si to od nás nezasloužil.“ Ale princezna ho neposlouchala, otevřela láhev s vodou krásy, aby mrtvému omyla ruce i obličej, potom vzala živou vodu a pokropila ránu na hrudi. Tu Honza vyskočil živý a zdravý na nohy a byl krásný jako nějaký princ. Taková věc se starému králi velmi líbila a poručil princezně: „Udělej mi totéž, co jsi udělala s Honzou.“ Tu mu vrazila princezna meč do srdce, ale místo živé vody ho pokropila mrtvou vodou, takže byl mrtev a zůstal mrtvý navždy a nikdo ho nikdy neprobudil. Když byl starý král na věčnosti, princezna řekla: „Honzo, ty jsi pro mne vykonal všechnu práci, ty musíš být mým mužem.“ Taková řeč se jinochovi líbila, a tak brzy slavili svatbu a Honza se stal králem celé říše.

Jednoho dne se mladý král procházel v zámeckých zahradách, když tu k němu přicválal jeho šiml a řekl: „Honzo, sloužil jsem ti věrně dlouhá léta, nyní udělej něco ty pro mne. Zaveď mne do odlehlé stáje a až tam budeme, vytas svůj meč a zabij mě.“ „To nikdy neudělám!“ zvolal Honza. „To uděláš, jinak se ti zle povede, a když mne zabije, uděláš pro mne to nejlepší, co můžeš. Jakmile budu ležet na zemi, vezmeš živou vodu a naliješ mi ji na ránu, potom mi vodou krásy umyj hlavu.“ Honza šimlovi vše slíbil a zavedl ho do prázdné stáje, aby tam udělal přesně to, co mu kůň poručil. Sotva se živá voda a voda krásy mrtvého šimla dotkly, tak tam více neležel probodnutý kůň, nýbrž tam stála překrásná princezna, která králi padla kolem krku a řekla, že ji vysvobodil, a pokud chce, může se s ní oženit. „Ne, to nejde,“ řekl Honza: „neboť já už jednu ženu mám. Ale pokud je ti to vhod, vdáš se za jednoho z mých dvaceti tří bratrů.“

Mladý král nechal na královský zámek přivést svého otce nádeníka i s jeho dvaceti třemi syny a vysvobozené princezně se nejvíce líbil Honzův nejmladší bratr. Ten se s ní tedy oženil a stal se králem její říše. Z těch zbylých dvaceti dvou bratrů si ponechal Honza jedenáct u sebe a těch druhých jedenáct poslal ke dvoru svého bratra krále, aby pak tito v obou říších zastávali ta nejvyšší místa u dvora. Všichni pak žili mnoho let ve štěstí a pokoji a dožívali se vysokého věku, ale tím nejdéle žijícím byl Honza, neboť jeho kmotr Smrťák se postaral o to, že světlo jeho života hořelo dlouho, předlouho. Nu, možná ještě nevyhaslo a on žije dodnes.




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Der Schlüssel“ je ze sbírky lidových pohádek a pověstí „Volksmärchen aus Pommern und Rügen“ (1891) německého sběratele a folkloristy Ulricha Jahna (1861-1900). Pro vaše potěšení z němčiny přeložila a po svém převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková