Princezna na stromě

Ulrich Jahn

Byl jednou jeden chudobný hoch, který den za dnem vyháněl do jednoho lesa stádo sviní, aby v něm od bukvic a žaludů pěkně ztučnělo a k radosti prospívalo. Při tom sviní vyhánění hoch pomalu dospěl do věku osmnácti let, když tu jednoho dne vyhnal svině hlouběji do lesa než obvykle a tu najednou před sebou uviděl mohutný a vysoký strom, jehož větve se ztrácely v oblacích. „Tisíc hromů, to je mi ale strom!“ řekl si: „to by byla paráda, kdyby ses mohl z jeho vrcholku rozhlédnout po světě!“ Vymyšleno, uděláno! Nechal svině rýt v hlíně a sám se vydal po kmeni vzhůru. Šplhal a šplhal a bylo už k poledni; šplhal a šplhal a slunce zapadalo, ale stále nedosáhl koruny stromu. Konečně, to už se začalo kvapem stmívat, sáhl na rukou na nějakou oporu, která vyčnívala z kmene, a tak se k ní bičem přivázal, aby nespadl dolů a nezlomil si vaz, a pak usnul.

Druhého dne se probudil tak dalece osvěžený, že se mohl s čerstvými silami opět pustit do šplhání. Šplhal a šplhal a kolem poledne konečně dorazil do koruny a odtamtud to šlo stoupání už lehčeji, neboť mel oporu ve větvích, ale vrcholku stromu tohoto dne přece jen nedosáhnul, neboť kolem večera dorazil do rozlehlé vesnice, která byla ve větvích vystavěna. „Odkud se tu bereš, hochu?“ ptali se sedláci překvapeně, když ho viděli. „Vyšplhal jsem se sem.“ odvětil chlapec. „Tak to jsi měl dlouhou cestu,“ řekli sedláci: „zůstaň tu u nás, my tě vezmeme do služby.“ „Je tady už vrcholek?“ zeptal se hoch. „Kdepak,“ dali mu sedláci v odpověď: „vrcholek leží ještě pěkný kus cesty výš.“ „Tak to u vás nemohu zůstat,“ pokračoval hoch: „musím až nahoru. Ale můžete mi dát něco k jídlu, neboť mám hlad, a jsem také unavený.“ Tak ho vzal starosta do svého domu, kde se najedl a napil, a když se nasytil, uložil se a usnul.

Ráno sedlákům poděkoval, popřál jim dobrý den a opět stoupal korunou stromu vzhůru. Slunce stálo už vysoko na nebi, když dorazil k velkému zámku, kde z okna vyhlížela panna, která se velmi radovala, že přišel nějaký člověk, aby ji potěšil v samotě. „Pojď dovnitř a zůstaň u mne.“ řekla přátelsky. „Tady je vrcholek toho stromu?“ zeptal se hoch. „Ano, výš už nemůžeš.“ řekla panna: „nyní pojď dovnitř, ať se pobavíme.“ „Co tady nahoře tak sama děláš?“ zeptal se hoch. Panna odvětila: „Jsem dcera bohatého krále a sem mne zaklel jeden zlý čaroděj, mám tu žít a nakonec také zemřít.“ Hoch řekl: „Tak to tě mohl zaklít také trochu níže.“ To byla ale prázdná slova, neboť seděla tu nahoře a musela tu i zůstat, a protože byla půvabné a milé děvče, tak se jinoch rozhodl, že se nikdy dolů nevrátí a zabydlí se s princeznou na zámku.

Inu, byl to veselý život, co ti dva tam nahoře v zámku na vysokém stromě vedli. O jídlo a pití neměli starost, neboť co si jen přáli, stálo ihned před nimi. Jen to se jinochovi nelíbilo, že mu princezna zakázala vstoupit do jedné komnaty v zámku. „Vejdeš-li tam,“ řekla mu: „uvedeš nás do neštěstí.“ Nějaký čas byl jejích slov poslušen, ale nakonec to jednoho dne nevydržel, a když se dívka po jídle uložila k odpočinku, vzal svazek klíčů, aby našel ten k zakázaným dveřím a ty pak otevřel. Když stál v komnatě, uviděl na stěně třemi u hřeby přibitého velkého, jako uhel černého havrana, první z hřebu mu procházel krkem, ty dva ostatní držely jeho křídla. „Dobře, že jdeš, chlapče.“ zvolal havran: „Jsem žízní téměř mrtvý! Dej mi z toho džbánu, který stojí na stole, kapku napít, jinak tu sejdu bídnou smrtí!“ Hoch se ale při pohledu na tu hrůzu tak polekal, že havranova slova nebral v potaz a vykročil zpět ke dveřím. Tu havran zvolal žalostným hlasem, že by se nad ním kámen ustrnul: „Ach, neodcházej, dříve než mne tu necháš, pomysli, jak ti bude, až ti přijde na mysl, že jsi někoho nechal zemřít žízní!“ „Má pravdu,“ řekl si hoch: „pomohu mu.“ A tak vzal ze stolu džbán a nalil havranovi kapku vody do zobáku. Havran ji zachytil jazykem a sotva ji polknul, spadl ten hřebík, který mu držel krk, na zem. „Copak to bylo?“ ptal se hoch. „Ni, nic.“ odvětil havran: „Nenechej mne zahynout a dej mi ještě kapku vody.“ „Pro mne za mne.“ řekl hoch a nalil mu do zobáku druhou kapku. Tu spadl na zem se zazvoněním hřebík, kterým měl přibité pravé křídlo. „Teď už ale dost!“ řekl hoch. „Ne! Ne!“ prosil havran: „Všeho dobrého je na světě do třetice.“ Ale když mu hoch nalil do zobáku třetí kapku vody, byl havran zbaven pout, zamával křídly a s krákoráním vyletěl z okna. „Co jsem to udělal?“ zvolal hoch poděšeně: „Jen ať se to nedozví princezna!“ Ale princezna to brzy věděla, neboť byl bílý jako křída, když vešel k ní do komnaty. „Ty jsi byl v zakázané komnatě?“ ptala se kvapně. „Ano, byl.“ odvětil nesměle: „Ale nic špatného jsem tam neudělal. Jen tam na stěně visel žíznivý černý havran, a tak jsem mu dal napít, a když vypil tři kapky, spadly ty hřebíky, kterými byl přibitý, dolů na zem, on zamával křídly a uletěl oknem pryč.“ „To byl ten čaroděj, který mne zaklel.“ zanaříkala princezna: „Nebude to dlouho trvat a odvede mne pryč.“

A opravdu! Netrvalo to dlouho, jednoho dne princezna zmizela a už se neobjevila, ačkoliv na její návrat čekal tři dny. „Nejde-li ona ke mně, tak půjdu já k ní.“ řekl si, když se také večer třetího dne neobjevila, a následujícího rána se vydal na cestu dolů. Když přišel do vesnice, ptal se sedláků: „Nevíte, kde by mohly být moje princezna?“ „Ne, to nevíme“ řekli sedláci: „jak bychom to mohli vědět, když to nevíš ani ty, který přicházíš ze zámku.“ Tak hoch sestupoval níž a níž, dokud opět nedorazil na zem. „Domů nepůjdu, tam tě čeká jen výprask.“ pomyslel si a putoval tím lesem dál, zda někde nenajde princezniny stopy.

Bloudil v tom lese tři dny, když tu potkal vlka. Polekal se a dal na útěk, ale vlk na něj volal: „Neboj se! Raději mi řekni, kam tě vede tvoje cesta?“ „Hledám princeznu, kterou mi ukradli.“ odvětil hoch. „Tak to musíš běžet ještě daleko, než ji najdeš.“ řekl vlk: „Tady máš moje tři chlupy, když upadneš do nebezpečí, tak ty chlupy promni mezi prsty, já budu hned u tebe a pomohu ti.“ Hoch vlkovi poděkoval a šel dál.

Za tři dny mu přišel do cesty medvěd, tu byl hoch od úleku jako zkamenělý, neboť se měl za ztraceného. Vyšplhat na strom by nepomohlo, neboť medvěd by vylezl za ním a roztrhal ho ve větvích. Ale medvěd nebyl vůbec krvelačný, nýbrž ho přátelsky oslovil: „Neboj se, nic ti neudělám, jen mi pověz, co ti schází.“ Když hoch viděl, jak je medvěd dobrosrdečný, směle řekl: „Chybí mi moje princezna, kterou mi zlý čaroděj ukradl, putuji světem, dokud ji nenajdu.“ „Tak to máš před sebou ještě pěkný kus cesty, než ji najdeš.“ odvětil medvěd: „Tady máš tři moje chlupy, když se dostaneš do nebezpečí a budeš si přát mou pomoc, tak je promni mezi prsty a já budu hned u tebe.“ Hoch si chlupy schoval, poděkoval a táhl lesem další tři dny.

Kde se vzal, tu se vzal, stál před ním lev, a když se chtěl polekaný hoch spasit útěkem na strom, šelma na něj zavolala: „Kdepak! Zůstaň dole, já ti nic neudělám.“ „To je něco jiného,“ řekl hoch a potom také lvu vyprávěl, proč běhá lesem cestou necestou. „Už to nemáš daleko,“ odvětil lev: „dobrou hodinku odtud sedí princezna v loveckém zámečku. Vydej se tam za ní, a kdybys upadl do nebezpečí a potřeboval mne, tak promni mezi prsty tyto tři chlupy, pak budu hned u tebe a pomohu ti z každé šlamastiky.“ S tím předal hochovi své tři chlupy a zmizel v houští, zatímco hoch zmužile kráčel dál, aby byl co nejdříve u loveckého zámečku.

A netrvalo to dlouho a už ho viděl prosvítat skrze stromy, za další chvilku už sahal na kliku dveří a stál ve světnici, kde byla princezna. „Hochu, kde ses tu vzal?“ zvolala překvapeně. „Kde?“ odvětil hoch: „Myslela jsi, že zůstanu nahoře v zámku sám a tebe nechám u zlého čaroděje? Teď mi dej rychle něco k jídlu a potom se vydáme na cestu k tvému otci.“ „Ach, můj milý, to nejde jen tak,“ řekla princezna smutně: „Starý lovec, který mne hlídá, je sice celý den v lese, ale má ve stáji třínohého šimla, který je vševědoucí a ihned mu dá zprávu, když utečeme. A když se to lovec dozví, tak nás dopadne.“ Ale taková řeč hocha trápila pramálo, jedl a pil, a když byl sytý, vzal princeznu za ruku a vyběhl s ní ze zámečku pryč.

Zatímco utíkali, dal se třínohý šiml ve stáji do křiku: „Pomoc! Vražda! Hanba!“ a nepřestal, dokud nepřiběhl starý lovec a nezeptal se ho, co mu chybí. „Někdo sem přišel a ukradl princeznu!“ volal šiml. „Jsou už daleko?“ ptal se stařec. „Daleko ještě ne, “ odvětil šiml: „sedni si mi na záda, brzy je dohoníme.“ Když lovec hocha a princeznu dohonil, hněvivě zvolal: „Proč jsi mi ukradl moji princeznu?“ „A proč jsi ji ukradl ty mě?“ dostal v odpověď. „Ach, to jsi ty.“ odvětil lovec: „Tak pro tentokrát ti odpustím, protože ses nade mnou tenkrát smiloval a napojil mne vodou. Ale pokud se o to pokusíš ještě jednou a princeznu mi ukradneš, tak tě můj třínohý šiml zadupe do země a bude po tobě veta.“ Potom princeznu hochovi vzal, zvednul ji do sedla před sebe a jel s ní zpět do zámku.

Ale jinoch se tajně plížil za nimi, a když šel starý čaroděj opět do lesa, vstoupil do domu a princezně řekl: „Poslouchej, já bych tě zachránil, kdybych měl takového šimla, kterého má čaroděj. Vlezu si pod postel a ty se ho zeptáš, až budete v posteli, jak toho třínohého šimla získal.“ S tím princezna souhlasila, a tak si vlezl pod postel a čekal, dokud nebyl večer a lovec se nevrátil domů. „Tatíčku,“ řekla princezna důvěrně, když šli do postele a ona mu vískala vlasy: „jak jste vlastně přišel k tomu třínohému šimlovi? Je to opravdu nádherný kůň, chytrý jako člověk a rychlejší než vítr.“ „To ti rád řeknu, dcerko moje.“ odvětil stařec a jeho škaredý obličej se rozzářil úsměvem, neboť to vískání mu dělalo velmi dobře: „Toho šimla jsem si vysloužil ve třech dnech tvrdé služby.“ „To si člověk může takového koně vysloužit?“ ptala se princezna udiveně. „Jistě, že může,“ odvětil lovec: „ale musí být chytrý. Hodinku cesty odtud bydlí v lese jedna statkářka, vlastně je to čarodějnice. Vlastní ty nejkrásnější koně široko daleko a ten, kdo její hříbata dokáže tři dny uhlídat, může si za odměnu vybrat ve stáji koně, který se mu ze všech nejvíce líbí. Před časy dávala k té odměně navrch ještě dvanáct ovcí, ale mně samotnému je nedala, proto se stalo, že na mne přišlo dvanáct hladových vlků, když jsem s mým šimlem projížděl vlčím lesem, a dříve než jsem dosáhl hranicí, kterou by nesměli překročit, tak se na mne vrhli. A protože jsem neměl ovce, které bych jim mohl předhodit, tak šli po mém šimlovi a než jsem se nadál, vytrhli ubohému zvířeti pravou zadní nohu, a tak je od toho času třínohý.“ „A co se stane s tím, který ta hříbata neuhlídá?“ ptala se princezna. „Tomu se vede zle,“ odvětil čaroděj: „neboť statkářka mu usekne hlavu a narazí ji na kůl v plotě, který vede kolem statku. Už na něm vězí nemnohá hlava, brzy bude muset vybudovat plot nový, aby všechny ty hlavy udala.“ Nyní věděl jinoch pod postelí dost, a tak princezna s otázkami přestala a všichni tři usnuli a spali celou noc.

Druhého rána, když čaroděj opět odešel do lesa, vylezl jinoch zpod postele, najedl a napil se a potom se vydal na cestu ke statkářce, o které stařec v noci mluvil. Netrvalo to ani dlouho a viděl před sebou plot s lidskými hlavami, nyní věděl, že nezabloudil. Když stál u brány statku, vyšla mu čarodějnice v ústrety a zeptala se ho: „Co tu chceš?“ „Hlídat tvá hříbata!“ odvětil hoch. „Dobrá, vezmu tě,“ řekla čarodějnice: „když se s koňmi vrátíš každý večer přesně úderem osmé, pak si smíš po třech dnech v mé stáji vybrat koně, který se ti bude nejvíce líbit. To bude tvoje odměna. Přijdeš-li ale domů později, tak ti useknu hlavu a narazím na plot.“ „Dobrá,“ odvětil hoch: „ale ta odměna mi není dost vysoká, dej mi kromě koně navrch ještě dvanáct ovcí.“ „Ano, to jsem dříve dělávala,“ řekla čarodějnice: „ale časy jsou stále horší a chov koní nevynáší i na těch dvanáct ovcí.“ „Pak ale o tu službu nestojím.“ řekl hoch. Když čarodějnice viděla, že trvá na svém, zabručela: „Pro mne za mne, dostaneš je stejně jako toho koně.“ A potom řekla nahlas: „Věc je domluvena, dostaneš také dvanáct ovcí, zítra ráno vyženeš má tři hříbata na louku.“

A tak to také hoch udělal. Brzy ráno, dříve než vyšlo slunce, vyskočil tomu nejsilnějšímu hříběti na záda a jel na louku; trvalo to právě půl hodiny, než tam dorazil. „Domů se tedy musím vydat o půl osmé.“ pomyslel si a nechal hříbata pást, sám si sedl do stínu, si vzadu do křoví, aby pojedl z toho, co mu čarodějnice zabalila do košíku. Byl tam bílý chléb a pečínka a klobása, ale to nejlepší z toho byla půlka láhve pálenky. Když ji přiložil k ústům a nechal do krku stéci první doušek, tak mu to pití udělalo tak dobře, že pil a pil, dokud všechnu pálenku nevypil. Ale čarodějnice do ní přimíchala uspávací prostředek, a tak to přišlo, že upadl do hlubokého spánku.

Potom, co se konečně probudil, protřel si oči a rozhlédl se. Po hříbatech nebylo ani stopy, utekla! Naříkal a bědoval a bil se rukama do hlavy, když tu mu na mysl přišel vlk. „Jakmile budeš v nouzi, promni moje tři chlupy mezi prsty.“ vzpomněl si. S tím z kapsy vytáhl vlčí chlupy a promnul je mezi prsty a vlk byl ihned tu. „Copak je ti, hochu? S čím ti mohu pomoci?“ „Utekla mi hříbata,“ naříkal hoch: „a když mi nepomůžeš, milý vlku, tak mi čarodějnice dnes večer usekne hlavu a narazí ji na kůl. „Hříbata jsou již deset mil odtud.“ odvětil vlk: „Rychle si mi sedni na záda, až je dohoním a předhoním, tak před nimi udělej s těmi ohlávkami, co držíš v ruce, tři kříže a ona zůstanou stát jako přibitá.“

Hoch si sedl vlkovi na záda a ten uháněl tak rychle, že mu vlasy létaly kolem hlavy. Netrvalo to dlouho a vlk hříbata předhonil, on před nimi ohlávkami vystřihl tři kříže a ona nemohla tam ani zpět. „Nyní s nimi jeď domů,“ řekl vlk: „ještě přijdeš včas.“ To si nenechal hoch říkat dvakrát, vyskočil si na záda toho nejsilnějšího hříběte a se v trapu obrátil zpět na pastvinu, kam dorazil dříve, než zvon odbil sedmou hodinu, takže nechal zvířata ještě trochu oschnout a pást se, a o půl osmé se vydal na cestu na statek. Čarodějnice valila oči, když viděla, jak se hoch s hříbaty domů vrací včas, ale ovládla se, podala mu přátelsky ruku a řekla: „Ty jsi ale řádný pasáček. Ty se mi líbíš!“ Potom ho zavedla do světnice, kde mu předložila jídlo i pití, a zatímco jedl, běžela do stáje a hříbata zpracovala násadou od koštěte. „Nemohla jste mu utéci, vy neposlušná zvířata?“ volala zlostně. „Utekla jsme deset mil,“ volala hříbata: „ale on nás dohonil na vlku a opět nás přivedl zpět.“ „Na vlku?“ řekla čarodějnice překvapeně: „To je něco jiného, to musím použít silnější prostředek.“

A druhého dne dala hochovi na cestu láhev, která byla naplněná pálenkou do tří čtvrtin. Pálenka chutnala opět tak výtečně a dělala tak dobře u srdce, že ji jedním tahem vyprázdnil, potom se svezl dolů a pod hložím usnul, ani se nepohnul. Když se konečně probudil, zpozoroval, že čas oběda je dávno pryč a po hříbatech opět ani vidu ani slechu. Ale tentokrát se nerozmýšlel dlouho. „Včera mi pomohl vlk, dneska mne musí z bryndy vytáhnout medvěd.“ pomyslel si a medvědovy chlupy promnul mezi prsty. A již stál před ním a ptal se: „Copak je ti hochu? A čím ti mohu pomoci?“ „Pomoz mi k mým hříbatům.“ odvětil hoch. „Utekla již dvacet mil daleko.“ řekl medvěd: „ale sedni si mi rychle na záda, doženeme je.“

Tak si hoch sedl medvědovi na záda a ten běžel, že vlasy jeho jezdce vlály ve větru, a neustal dříve, dokud nezískali nad hříbaty náskok. Potom vystřihl hoch třemi ohlávkami tři kříže, a když všichni stáli, vyhoupl se na své hříbě a jel, co mohl nejrychleji zpět na pastvinu. Ale i když hnal hříbata, jak chtěl, nebyli na louce dříve než o půl osmé, a tak se museli vydat rovnou dál, aby byli ještě včas na statku té čarodějnice. „Tomu já říkám pasák!“ řekla čarodějnice přátelsky, ale uvnitř byla plná jedu a žluči. „Teď pojď dovnitř a sněz si večeři.“ A když hoch seděl ve světnici a jedl, ona běžela do stáje a vypráskala hříbata násadou koštěte. „My za to nemůžeme.“ volala hříbata a řvala bolestí. „Utekla jsme dvacet mil, ale on nás dojel na medvědovi a přivedl zpět.“ „Na medvědovi?“ řekla čarodějnice: „Ten hoch je silnější než já. Ale jen počkej, zítra neujdeš.“

Druhého dne mu čarodějnice na cestu dala celou láhev pálenky a hoch se u ní ještě děkoval za tak dobré pití. A když dorazil na pastvinu, vypil v jednom tahu celou láhev, lehl si do trávy a tvrdě usnul a probudil se teprve odpoledne. „Hrome! Jestli mi dnes nepomůže lev, tak jsem určitě ztracený!“ zvolal vyděšeně, rychle z kapsy vytáhl tři lví chlupy a promnul je mezi prsty. Lev stál ihned před ním a řekl: „Sedej, rychle! Nesmíme ztrácet čas! Hříbata jsou třicet mil daleko!“. Jen co hoch nasedl, vyrazil lev jako bouře, až jezdci vlasy svištěly kolem hlavy, a když se slunce chýlilo k západu, lev hříbata dohodil a hoch je přinutil zastavit. „Teď nelituj ostruh ani biče, ať běží, co jen mohou, jen tak to ještě stihneš.“ řekl lev a hoch udělal, jak mu poručili, a poháněl svého koně ostruhami tak, až mu tekla krev ze slabin, a ty dva druhé práskal bičem, až jim praskala kůže a čtvrt hodiny před osmou dorazili na louku. Tu nebylo na odpočinek ani pomyšlení, a tak hnal hříbata ještě ostřeji, a když odbíjela osmá, prohnal se bránou, která se za ním s třeskotem zavřela a málem mu usekla paty. „To byl nejvyšší čas!“ zvolal hoch bez dechu a vešel do domu, stará zatím běžela k hříbatům a mlátila je násadou koštěte tak, že by se nad nimi kámen ustrnul. „My za to nemůžeme! Ušetři nás,“ prosila hříbata: „běžela jsme třicet mil, ale on nás pronásledoval na lvu a přivedl nás zpět.“ Když to čarodějnice slyšela, upustila od bití a vrátila se zlostně do světnice. Nyní šel ale do stáje hoch, aby si vyhledal koně, doprovázela ho statkářčina malá dcera. Ve stáji stálo mnoho koní; jeden byl krásnější než druhý. Docela vzadu ale stál osamocený dlouhonohý a hubený šiml. „Na tom jezdí moje matka,“ řeklo děvčátko: „je rychlý jako vítr.“ Tu věděl hoch dost a šel opět do domu.

Druhého dne čarodějnice řekla: „Nyní mi pověz, hochu, kterého koně chceš jako odměnu za pasení?“ „Toho šimla tam úplně vzadu.“ odvětil. „Ale co si s ním počneš? Ten nestojí za povšimnutí. Podívej, jak je hubený a špinavý. Ne, ne, s tím zvířetem tě nemohu nechat odejít, lidé by mne pomluvili, co jsem ti to dala za koně.“ Ale hoch zůstal na svém a tu se čarodějnice opravdu ošívala a nebylo jí to po chuti. Šla do stájí, vzala si vrták, vyvrtala šimlovi do podkov díru, potom vzala trubičku, kterou mu vysála morek z kostí, která dala do hliněného hrnce. V kuchyni k tomu přimíchala mouku a upekla koláč, který dala hochovi do ubrousku, aby měl cestou co jíst a neměl hlad. Potom, co své dílo dokonala, zašla do ovčína pro dvanáct ovcí, kterým svázala zadní nohy šňůrou a pověsila je na šimla. „Tady máš svoji odměnu.“ řekla a hoch jí popřál hezký den a vedl šimla branou pryč. Na něj si sednout nechtěl, neboť kůň šel tak toporně a vypadal tak slabě, jako by měl každou chvíli umřít. Také ho udivilo, že mu šiml jazykem olizuje kapsu kazajky. „Copak bys rád, šimlíku?“ zeptal se hoch. Tu se jal šimlík mluvit a řekl: „Sbírám drobky toho koláče, co máš v kapse. Stará čarodějnice mi trubičkou skrze kopyta vysála všechen morek z kostí, ten smíchala s moukou a upekla koláč.“ „Tak tu máš a jez!“ řekl hoch: „Patří ti po právu.“ A když šiml koláč snědl, vrátila se mu opět do kostí síla a hoch se mu vyhoupl na záda a vyrazili.

Netrvalo to dlouho a přijeli do lesa, kde na ně vyrazilo těch dvanáct vlků, o kterých mluvil čaroděj. Jinoch ostrým nožem přeřízl šňůru a těch dvanáct ovcí spadlo na cestu a těch dvanáct vlků se na ně vrhlo, aby je zardousilo a sežralo. Než byli vlci s ovcemi hotovi, doběhl šiml tak daleko, kam už nesahala moc staré čarodějnice, a tak bez zranění dorazili až k loveckému zámečku. Jinoch nechal stát šimla u brány a běžel dovnitř, aby vyzvedl princeznu, pak ji posadil na koně, sám se vyhoupl nahoru a ujížděli pryč, jak rychle jen mohli. Když byli pryč, zvedl třínohý šiml opět strašlivý povyk a neustal dříve, dokud ten starý lovec nepřiběhl a nezeptal se: „Co tak křičíš? Co se stalo?“ „Ten hoch tu byl opět a ukradl princeznu.“ odvětil třínohý šiml. „Jsou už daleko?“ „Ne, daleko ještě nejsou, dohoníme je, jen si mi sedni záda.“ Tak si čaroděj vyskočil třínohému šimlovi na záda a ten uháněl za uprchlíky. „Šimlíku, utíkej!“ zvolal hoch, když čaroděje uviděl, ale šiml zpomalil, takže to nebylo žádný div, že je ten stařec dohonil. „Zloději!“ volal na hocha: „Neříkal jsem ti, že se máš vyvarovat toho, aby ses podruhé odvážil mi ukrást princeznu? Nyní tě můj šiml zadupe do země!“ Zatímco takto mluvil, zvolal ten čtyřnohý šiml na toho třínohého: „Sestřičko, shoď ho!“ Tu třínohý šiml čaroděje shodil na zem a čtyřnohý mu šel na pomoc a tvrdými kopyty po něm dupali tak dlouho, dokud neměl rozdrcenou poslední kost v těle.

Když byl teď čaroděj mrtvý, posadil hoch princeznu na třínohého šimla, on sám zůstal sedět, kde byl, a jeli společně do královské říše, kde byl princeznin otec králem. To bylo radosti! Když měl král opět svoji jedinou dceru a slyšel, že ji hoch vysvobodil, dal mu ji ihned za ženu a slavili svatbu ve velkém lesku a nádheře. Starý král brzy na to zemřel, a tak se chudý pasáček sviní nakonec stal králem a panoval nad svými poddanými spravedlivě a moudře.

Jednoho dne si mladý král vzpomněl na svoje šimly, a tak sešel dolů do stáje, ve které je opatrovali. Tu k němu ten čtyřnohý šiml promluvil: „Moje sestřička a já jsme ti pomohli, nyní pomoz ty nám. Vytáhni meč a usekni nám hlavy!“ „Tak to neudělám, na to vás mám příliš rád, abych se vám takto odvděčil.“ „Když mne neposlechneš,“ řekl šimlík: „tak přineseme na tvoji hlavu neštěstí.“ To mladý král také nechtěl, a proto vytáhl z pochvy meč a oběma šimlům usekl hlavy. A sotva to udělal, tu před ním stáli statný princ a překrásná princezna a děkovali mu, že je vysvobodil. Ten stejný čaroděj, který tenkrát mladou královnu zaklel na vysoký strom, je proměnil v šimly. Nyní byli oni i jejich celá říše z kouzla vysvobození, ty hluboké černé lesy, ve kterých stařec prováděl svoje nekalosti, byly osvobozeny s nimi a staly se z nich města a vesnice, mlýny a jezera; princ a princezna byli páni té země.

Ještě nějaký čas zůstali u svého vysvoboditele a jeho ženy, potom odtáhli do své královské říše. Mladý král žil se svou ženou šťastně a spokojeně až do smrti; a pokud neumřeli, žijí dodnes. [pozn]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Die Prinzessin auf dem Baum“ je ze sbírky lidových pohádek a pověstí „Volksmärchen aus Pommern und Rügen“ (1891) německého sběratele a folkloristy Ulricha Jahna (1861-1900). Pro vaše potěšení z němčiny přeložila a po svém převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková