O havraním skřehotání a věrném milování

Ulrich Jahn

Byl jednou jeden bohatý král, který měl dva syny. Ten starší z nich, který měl být následníkem starého krále na trůnu, uslyšel jednoho dne cizí poutníky, jak básní o krásné dceři anglického krále. Tu mu vzplálo srdce v hrudi a běžel ke svému otci a prosil ho, aby se směl o ruku anglické princezny ucházet. Ale starý král řekl: „Anglický král je mocný a pyšný vládce, ostatní králové světa mu nejsou dost mocní a bohatí, a proto tomu, který se přijde ucházet o jeho dceru, nechává useknout hlavu. Zůstaň doma a najdi si jinou princeznu.“ Královský syn se sklíčeně odplížil, nic nejedl a nepil a byl den ze dne viditelněji slabší a slabší. Tu král viděl, že neštěstí zabránit nelze: „Tak nebo tak zemře.“ pomyslel si a dovolil synům, aby vypravili loď a plavili se do Anglie. Ale mladší princ byl nadmíru chytrý muž, proto nechal z královské pokladnice nádherná umělecká díla, co jich bylo v zemi k nalezení, naložit na loď a sebe i bratra oblékl jako kupce; potom se vydali na moře.

Po mnoha dnech i nocích se dostali Anglii na dohled a netrvalo to dlouho a přistáli na břehu těsně u královského zámku. Oba princové v kupeckém oděvu vystoupili na břeh, šest služebníků kráčelo před nimi a neslo plné náruče drahocenností, a tak vstoupili bránou na zámek, kde seděl na trůně král a po jeho pravici jeho dcera. Když jim cizí kupci předali ty krásné zlaté a stříbrné předměty jako dar, byla princezna pojednou žádostivá, aby také ty ostatní drahocennosti, které byly ještě na lodi, viděla a nedala králi pokoj, dokud jí nedovolil, aby se s komornými vydala na loď a tam si nesmírné poklady prohlédla.

Když byli všichni na palubě, sestoupil starší princ s královskou dcerou a jejím doprovodem do podpalubí, kde se nemohly na ty nádherné věci, které jim ukazoval, dosyta vynadívat. Mezitím mladší bratr poručil námořníkům zvednout kotvy a napnout plachty, neboť vál příznivý svěží vítr, a tak dříve, než se princezna v podpalubí a král na zámku nadáli, plavala loď již na volném moři. Potom, co princezna na drahocenném nákladu popásla oči a opět vystoupila na palubu, zalomila zoufale rukama a chtěla se vrhnout do moře. Tu se jí starší princ vrhl k nohám, řekl jí své jméno a přísahal, že celou cestu podnikl jen proto, že ji velmi miluje a bez lsti by ji nemohl získat. Když se princezna dozvěděla, že ten cizí kupec je syn bohatého krále, a když také viděla, že je mladý a pěkného vzezření, přestala plakat a poddala se svému osudu.

Jinak se to mělo se starým a pyšným anglickým králem, běsnil a klel a ihned poručil vyzbrojit celou flotilu, aby se vydala za lupiči. Ale chytrý mladší bratr předtím královy lodě navrtal, a tak klesaly ke dnu, sotva se dostaly na hlubokou vodu a od pronásledování musely upustit. Tou dobou žily v Anglii tři staré odporné čarodějnice, které dokázaly způsobit všemyslné zlo. Pro ty babice král poslal, a když přišly, poručil jim, aby ty lupiče zabily a jeho dceru mu živou či mrtvou přivedly zpět. Tu se čarodějnice proměnily ve tři havranky černé jako uhel, vystoupaly do vzduchu a letěly přes moře za lodí.

Když nastala noc, tak oba prince dohonily a snesly se na vrchol stožáru. Všichni lidé na lodi spali, jen mladší princ nemohl usnout a seděl u paty stožáru. Tu uslyšel, jak jeden z havranů promluvil: „Sestry, jak to uděláme, abychom králův rozkaz splnily? Já to zaonačím tak, že až loď zakotví, budou starší princ i jeho mladá ženou vítáni a oslavováni králem, královnou i celým národem. Pro princeznu přichystají nádherného koně se zlatým sedlem, aby ji nesl na zámek. V toho koně se proměním já sama a až si mi princezna sedne na záda, tak se vznesu a odnesu ji zpět na zámek do říše jejího otce.“ Tu obě havranky řekly: „Sestro, aby tak někdo tvoji řeč slyšel!“ Tu čarodějnice řekla: „Ať si slyšel, kdo chtěl. Když to princi řekne, tak po kolena zkamení. Ale nyní vyprávějte vy, jak svému králi posloužíte. Tu se jala mluvit druhá havranka: „Až princ se svou mladou ženou přijde k zámku, královna jim podá pohár vína, který otrávím. Jakmile se z něj napijí, tak klesnou k zemi mrtví.“ „Ale neví o tom nikdo?“ zeptaly se ty dvě ostatní. „Pro mne za mne, ať si o tom ví, kdo chce,“ pokračovala druhá čarodějnice: „neboť řekne-li to princi a varuje ho, tak zkamení po prsa, takže to neudělá.“ „Nyní vám řeknu, co mám v úmyslu já,“ řekla třetí havranka: „Až královský syn a princezna vejdou do svatební komnaty, tak padnou mrtví k zemi, neboť já jsem komnatu zaklela, to kouzlo nemůže nikdo zlomit, pokud by nevytáhl meč a před vstupem mladého páru s ním ve vzduchu neudělal tři kříže.“ „Ale co když někdo tvoje slova slyšel?“ ptaly se ty dvě havranky. „To mu bude málo platné.“ řekla ta třetí: „Bude-li to princi vyprávět, tak zkamení od hlavy až k patě.“ Potom, co to dořekly, zvedly se havranky do vzduchu a krákorajíc, odletěly pryč. Mladší princ měl havraní skřehotání uloženo v paměti i srdci.

Když loď dorazila k městu, kde byl otec dvou princů králem, táhl jim v ústrety starý král i s celým dvorem a pro nevěstu přivedli nádherného koně, na kterého chtěla královská dcera vystoupit, když tu její švagr vyskočil a mečem koni probodl srdce a tento klesl mrtvý k zemi a jeho rudá krev zbarvila bílý mořský písek. Starý král se kvůli tomu velmi rozhněval a lál svému mladšímu synovi, také staršímu bratrovi nebyla ta věc po chuti, ale po chvíli se utišili s tím, že co se stalo, nedá se stejně odestát a vydali se k zámku. Stará královna stála před bránou a držela v ruce pohár vína, aby jím mladý pár uctila. Než se ale nadáli, opět je mladší princ předešel a udeřil mečem do poháru, až se rozletěl na tisíc skleněných střípků a drahocenné víno se vylilo. To už bylo králi příliš. „Nejdříve jsi urazil mne, když si probodl toho koně, nyní jsi urazil svoji vlastní matku!“ zvolal rozzlobeně: „Učiníš-li ještě jeden takový zločin, tak tě nechám vrhnout do žaláře, kam nezajde ani slunce ani měsíc.“ Mladší princ se kousl do rtů, až mu vytryskla krev, ale neřekl na svou obranu ani slovo. Tichý a mlčenlivý kráčel za svým bratrem a královskou dcerou do zámku, ale když chtěli vstoupit do slavnostně vyzdobené svatební komnaty, do třetice jim skočil do cesty, prodral se před ně a na prahu třikrát vysekl mečem ve vzduchu kříž. „Nyní se ten ničema provinil i na svém vlastním bratru a jeho nevěstě!“ zvolali král a královna jedním hlasem: „Nebylo mu dost na tom, že urazil nás dva!“ A král zavolal kata, který prince vzal a uvrhl ho o chlebu a vodě do temného žaláře.

Jen jednou za den mohl mladší brat vidět sluneční svit, když ho král zavolal do korunního sálu a ptal se ho před bratrem a všemi mocnými říše, proč probodl koně, rozbil pohár a mečem udělal tři kříže. Ale princ byl vytrvalý a neodpověděl na to pokaždé nic než: „Nemohu vám říci, proč jsem to vše udělal, neboť když to udělám, bude ze mne od hlavy až k patě kámen.“ To se zdálo králi i celému dvoru lží tak bohapustou, že mu nikdo nevěřil a ještě se mu navrch každý vysmíval. Tak to šlo půl roku, až se na duši unavil, když ho otec opět vyvedl na světlo boží a zeptal se: „Proč si probodl toho koně, rozbil pohár a udělal tři kříže mečem?“, odvětil: „Když si přejete mé neštěstí, tak vám to řeknu. Ten kůň byla proměněná čarodějnice, kdyby si na něj princezna sedla, tak by se vznesl do vzduchu a ona by byla nenávratně ztracená. To jsem věděl, a proto jsem to zvíře probodl, ale kdybych o tom řekl jedinému člověku, po kolena bych zkameněl. Pohleďte, otče i bratře, zkameněl tak, jak nyní.“ Králi a staršímu princi bylo najednou při těch slovech úzko, běželi k němu a viděli, že je po kolena opravdu kámen. Nyní ho prosili a zapřísahali: „Zadrž, můj synu, zadrž, milý bratře“, neboť viděli jeho velkou věrnost, ale on odvětil: „Když jste mne tak dlouho nechali strádat a trpět, chci nést svůj ortel.“ A potom vyprávěl, jak to bylo s pohárem. „Podívejte se, otče a bratře,“ zvolal potom: „protože že jsem vyzradil, zkamením až po hruď.“ S tím ho král a starší bratr a všichni dvořané prosili, aby konečně mlčel a alespoň hlavu si zachránil. Ale taková řeč jim nepomohla, mladší princ již znova otevřel ústa a začal vyprávět, proč mečem udělal ve vzduchu tři kříže. A když dořekl poslední slovo, tu mu jazyk ztuhl a od hlavy až k patě byl studený mrtvý kámen, jak mu ty tři havranky předpověděly.

Starý král plakal a naříkal, ale ještě víc naříkal starší princ, neboť mu to ztěžka padlo na duši, že věrnost svého bratra odměnil takovým nevděkem. A protože ho chtěl mít stále u sebe, museli sluhové kámen zanést do jeho ložnice, a vždy, když tam viděl svého ubohého bratra stát, modlil se starší princ k Pánu, aby ho mohl jednou vysvobodit.

Tak přešlo pár let a anglická princezna povila svému muži dvě krásné děti, rudé jako krev a bílé jako sníh, když tu se mu v noci zdálo: „Můžeš svého bratra osvobodit, když zabiješ svoje dvě děti a ten kámen potřeš jejich krví.“ Když se probudil, bylo mu, že ten sen přišel od Pána, ke kterému se obracel s prosbami o život svého bratra, a tak bez dlouhého rozmýšlení vzal obě děti z postýlek, usekl jim ostrým mečem hlavu a teplou krví kámen postříkal. Netrvalo to dlouho, tu se začala skála hýbat a pohybovat a dříve, než se nadál, stál jeho bratr živý a zdravý před ním a objímali se a líbali se navzájem. Potom se starší princ rozpomenul na svoje děti a smutně se po nich ohlédl, aby se podíval na jejich mrtvolky, ale jak se podivil, když si chlapci spokojeně hráli na podlaze, jako by se jim nic zlého nestalo, a žádostivě po něm natahovali ručky.

Nyní zavládla opravdu velká radost a byla uspořádána velká slavnost.

Nu, přál bych si, abych i já při tom býval byl, neboť kdo tam tenkrát pobýval, ten má prý hubu mastnou od jídla ještě dnes! [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Die drei Raben“ je ze sbírky lidových pohádek a pověstí „Volksmärchen aus Pommern und Rügen“ (1891) německého sběratele a folkloristy Ulricha Jahna (1861-1900). Pro vaše potěšení z němčiny přeložila a po svém převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková