Jak Rozum pokoušel Štěstí

Ulrich Jahn

Jednou se rozum vydal na cestu se štěstím a takto si rozumoval: „Komu pomáhám, tomu se dobře daří.“ „To by se muselo vyzkoušet.“ opáčilo štěstí, což vedlo k vádě a hašteření, když tu se jim nachomýtl do rány selský synek, který tam se dvěma kravami oral pole. „Ten hoch se mi líbí!“ zvolal rozum: „Co myslíš, štěstí, kdybychom si ho vyzkoušeli?“ Štěstí spokojeně mlasklo, a tak rozum, který má vždy navrch a ustavičně chce být ten první, vpadl hochovi do zad tak prudce, že písnička, kterou si do té chvíle jen tak pro sebe pískal, jak už si tak rolníci při práci pískají, vzala za konec, hoch se zarazil a zamyšleně pozoroval brázdy. Tu viděl, že jedna je rovná a přímá jako druhá, a kdo umí orat, dobře ví, co to znamená, aby jeden uměl brázdy jako střižené. „Hochu, hochu“ pomyslel si: „jsi ještě tak mladý a už umíš tak výtečně orat? Na sedláka je tě škoda!“ A čile vypřáhl krávy a obrátil zpět k domovu na dvůr. „Matko,“ řekl: „být sedlákem to není nic pro mne, chci do města a vyučit se řemeslu.“ Jeho matka ale byla vdova a hoch její jediný syn a opora a dědic statku, a tak řekla na ta slova rozzlobeně: „Kdo ti nasadil takového pavouka do hlavy? Ihned se vrátíš na pole a nepřijdeš mi na oči před večerem!“ Hoch nakonec poslechl a svoji práci vykonal.

Druhého dne se mu ale zdálo, že orá ještě lépe než včera, a tak potom, co udělal pár brázd, opět vypřáhl a vrátil se s kravami domů. „Matko,“ řekl: „najmi si místo mne pacholka! Já jsem si to ještě jednou promyslel, jsem na sedláka příliš dobrý, chci do města a vyučit se řemeslu.“ „Nu, jen se na toho rošťáka podívejme!“ nadávala matka: „Chce být najednou víc než jeho otec! Ne! Z toho nic nebude!“ a s tím popadla sukovici jejího nebohého muže a přetáhla hocha pár dobře mířenými ranami přes záda, takže na všechnu svoji domýšlivost zapomněl a hleděl, aby se opět klidil na pole.

Třetího rána na něho při orání přišly tytéž myšlenky, a protože měl z matky strach, rozhodl se, nechat pluh pluhem i s volky, a upaloval, co mu nohy stačily, a nezastavil se a neodpočinul si dříve, dokud nebyl v lese. Ale ten les byl velmi černý a hluboký a on v něm běhal tři dny dokola, než konečně doběhl na konec a dorazil do velkého města. Z tolika lidí v něm byl ale brzy unavený a k tomu měl ještě velký hlad, neboť v lese byly jen bobule a tuhé kořínky, a protože v kapse neměl ani groš, takže si nemohl nic koupit, sedl si před jedním domem na lavici, držel hlavu v dlaních a hořce plakal. Tu mu poklepal nějaký muž v kožené zástěře na rameno a ptal se: „Copak ti chybí synku?“ „Ach, milý pane,“ odvětil hoch: „jsem tu cizí, jak tu stojím a sedím, utekl jsem od pluhu, neboť na sedláka jsem příliš chytrý a rád bych se naučil nějakému řemeslu.“ „Chytrého učně bych mohl zrovna potřebovat.“ řekl muž: „Umíš číst a psát? Neboť jsem zlatník, kdo se chce stát zlatníkem, musí umět dobře číst i psát.“ „Do školy jsem nechodil,“ odvětil hoch: „ale ukažte mi, jak se to dělá, hned se to naučím.“ „Když to opravdu zvládneš, zůstaneš u mne.“ řekl zlatník a potom mu ve svém domě dal do syta najíst a napít, zavedl ho k jednomu učenci, aby ho vyučoval. To byla radost, jak hoch vše pochytil a dříve, než uplynuly čtyři týdny, věděl tolik, co jeho učitel.

Pak ho zavedl zlatník do dílny a poručil prvnímu tovaryši, aby ho vzal pod ochranu. „Hochu,“ řekl tovaryš, když se k němu mistr otočil zády: „tady máš šest troníků, utíkej k šenkýři a přines mi čtvrtku.“ To hoch také udělal, ale když přišel s pálenkou zpět, řekl mu druhý tovaryš: „Hochu, tady máš šesták, utíkej ke kupci a přines mi šňupací tabák, ale ten ostřejší.“ A tak měl jeden to k vyřízení, druhý zase ono, a hoch se při běhání ani nezastavil, a tak to šlo den za dnem.

Po týdnu přišel mistr opět do dílny a ptal se: „Jak se ti líbí zlatnické řemeslo?“ „Nelíbí,“ odvětil hoch: „kdybych chtěl běhat sem a tam, mohl jsem zůstat na vsi. Já se chci učit a chci mít v rukách zlato a vyrábět z něho krásně se třpytící věci.“ Tu se mistr smál, až se za břicho popadal, a řekl: „Kdo by dal učedníkovi do rukou zlato? Na zničení je příliš drahé.“ „Tak mi dovolte vzít to, co tovaryši odhazují na zem, mistře.“ prosil hoch: „Potom uvidíte, co umím.“ Nyní se smáli všichni tovaryši, neboť jaké zlato má na mysli? A mistr mu dovolil, aby si s tím, co ti druzí odhodí pryč, dělal, co chce. Tu hoch zametl celou dílnu, smetí dal to do tyglíku, který postavil na oheň a všechny ty upilované kousky zlata, které před tím ležely zašlapány v písku, se slily dohromady, a když sundal tyglík opět z ohně, nacházel se na jeho dně pěkný kousek zlata. Potom vzal hoch kladivo a kleště a nářadí, co zlatník potřebuje, a pracoval a pracoval, dokud nevyrobil zářící náhrdelník. „Hochu, co to tu máš?“ zvolal mistr, když práci zpozoroval. „To jsem vyrobil z toho vyhozeného zlata.“ odvětil hoch. „A ty mi namlouváš, že jsi učedník?!“ řekl zlatník rozzlobeně: „Ty jsi mistr nad mistry! Počkej, já tě naučím, dělat si z jiných lidí blázny!“ a dříve než se hoch nadál, dostal zprava i zleva za uši; nakonec ho mistr vyhodil z domu.

Tak stál hoch na ulici a ve čtyřech týdnech se vyučil zlatníkem, i když neměl žádný výuční list. Co s ním teď bude? A šel kousek cesty nahoru ulicí, pak si usedl na lavici před nějaký dům a rozplakal se. Netrvalo to dlouho, přišel pán domu a ptal se ho: „Hochu, proč pláčeš?“ Tu mu vyprávěl, jak utekl z domova, protože byl příliš chytrý, aby mohl hrát sedláka, jak ho zlatník vzal za učedníka a jak ho vyhnal zase na ulici, protože je zlatník nad zlatníky. „Poslouchej, hochu,“ řekl muž: „já vyrábím bicí hodiny, když se ti to řemeslo líbí, tak bych to s tebou zkusil.“ To byl hoch spokojený a potom mu mistrová předložila chleba, máslo, sýr, aby se nasytil, pak ho mistr vedl do dílny, kde ho předal prvnímu tovaryši. Ale rozběhlo se to opět jako u zlatníka. „Hochu, přines to, hochu, vyzvedni to.“ A neměl kvůli všemu tomu běhání ani chvilku klidu. „Nu, jak se ti líbí řemeslo?“ ptal se mistr po tom, co uplynulo pár týdnů. „Vůbec se mi nelíbí,“ odvětil hoch: „abych se vyučil běhání, proto jsem do města nepřišel, chci se naučit stavět bicí hodiny.“ „Pro mne za mne,“ řekl mistr: „ať je po tvém. Nahoře na půdě stojí velká truhla starých hodin, tu můj dědeček vzal kdysi jako odměnu za spravené hodiny, ale nedokázal si s tím nakonec nic počít. Otec říkal, že to nestojí za námahu, a já jsem je ještě nikdy neviděl. Na těch si můžeš své umění vyzkoušet.“ A přitom se spokojeně usmíval a těch sedm tovaryšů v dílně se smálo s ním, neboť nechtělo být za mistrem pozadu.

Ale hoch se o to nestaral, běžel na půdu a vynesl ty staré bicí hodiny na dvůr, aby je tu nejdříve ometl a očistil pavučiny, neboť co myslíte, jak se pavouci na starých hodinách, které ležely sto let na hořejší půdě v truhle, usídlili, potom vyčistil domečky, prohlédl a vyndal kolečka. Tu chyběla zátka, jinde zase zub, ale on si přinesl z dílny nářadí a chybějící doplnil tak šikovně, že hodiny, když je zase složil dohromady, půvabně hrály a bily, že lidé na ulici zůstávali stát, aby tomu krásnému zvuku naslouchali. Když si mistr prohlédl hochovu práci, nadmíru se podivil, ale nebyl tak bláznivý jako zlatník, nýbrž udělal učedníka ihned tovaryšem, vystavil mu výuční list a udělal ho prvním v celé dílně. Všechnu práci musel předem prohlédnout a teprve pak přišla na ostatní tovaryše, a dělal svou věc tak dobře, že se o to mistr více nemusel starat.

Zdejší král měl bicí hodiny, na kterých mu leželo celé srdce, a tu se jednoho krásného dne stalo, že to v nich zahrčelo, soukolí se zastavilo a nemělo se více k pohybu. Tu nechal král vyhlásit, kdo mu bicí hodiny dá do pořádku, tomu za odměnu dá, co si bude přát, kdo se ale do té práce pustí a nezvládne ji, ten přijde o hlavu. Na takovou podmínku se nikdo nepřihlásil, neboť všichni by si rádi přáli, co by měli nejraději, ale nejvíce se báli, že by ztratili hlavu. Jen mistr, u kterého hoch pracoval, šel na zámek a řekl, že by ty hodiny rád dal zase do pořádku. „Tady jsou, sedni si a pracuj.“ řekl král. „Ne, to nejde, moje oči jsou pro tak jemnou práci zakalené,“ odvětil mistr: „ale mám tovaryše, ten mi pomůže.“ S tím král souhlasil, a tak zavolali hocha.

Ten se sotva do soukolí podíval a hned věděl, kde je problém, ale hodiny opět postavil na stůl a více nepohnul ani rukou. „Proč nepracuješ?“ zeptal se mistr. „To by mi tak scházelo,“ odvětil hoch: „já dám hlavu jako zástavu a vy budete brát odměnu, když se práce podaří. Buď dáte hodiny do pořádku vy a já jdu ven, nebo je dám do pořádku já a vy jdete ven.“ „Ty ničemný darebáku!“ zvolal mistr a dal hochovi jednu za uši, ale ten si to nenechal líbit a mohla z toho být velká pranice, kdyby k tomu nepřišel král. „Pane králi,“ zvolal mistr a byl rudý v obličeji: „co se to děje ve vaší říši?!“ „Ne, pane králi,“ vpadl mu hoch do řeči: „není to spravedlivé, že ten, kdo ty hodiny opraví, dostane i odměnu?“ „Určitě je to tak spravedlivé.“ řekl král překvapeně, a když mu hoch vyprávěl, jak došlo k hádce, zeptal se mistra, zda tu práci udělá nebo ne. A když mistr ujišťoval, že by mohl, ale oči se mu zakalily, a proto to musí udělat jeho tovaryš, král řekl: „Co tu tedy na zámku pohledáváš?! Marš pryč nebo tě nechám vyvést!“ Mistr skřípal zlostí a vzteky zuby, ale musel poslechnout, neboť král nerozuměl žádnému žertu, a tak mohl hoch začít svoji práci. Netrvalo to ani dlouho a uvedl hodiny zase do pořádku a zavolal krále, aby si práci prohlédl. Když hodiny bily, král zvolal: „Tak, jak dříve nejdou, nýbrž desetkrát krásněji, proto si nyní přej, co chceš a pokud je to v mé moci, tvé přání ti splním.“ Hoch odvětil: „Pane králi, můj otec je už dlouho mrtvý, a zda ještě žije moje matka, to nevím, když si mohu přát, co chci, přeji si, abyste si mne vzal na vlastního.“ „Staniž se!“ řekl král: „Můj jediný syn je ve tvém věku, a tak se to hodí.“ Mladého prince ihned zavolali, a když zjistil, co se stalo, podal svému bratru přátelsky ruku, potom tento dostal královské šaty a byl pojmenován princ Karel, zatímco pravý králův syn se jmenoval Jindřich.

Princové si každé ráno vyjížděli, a protože z města vedlo sedm bran, měly všechny dny týdne svoji bránu, a přece pokaždé, když dorazili k šesté bráně, obrátil dalšího dne princ Jindřich zpět a začal opět s tou první. Tomu se Karel divil a ptal se Jindřicha, proč to dělá, ale ten o tom nechtěl zprvu mluvit, ale když mu nedal pokoje, a soužil a trápil ho prosbami, nakonec řekl: „No dobrá, dozvíš se to. Mám ještě sestru, která ale v životě ještě nikdy nepromluvila se žádným člověkem, tak je umíněná a svéhlavá. To mého otce velmi rozzlobilo a zavřel ji do strážního domku před sedmou bránou, na které je přibita cedule: „Kdo moji dceru přivede k řeči, dostane ji ženu a bude mým nástupcem v říši, kdo to však zkusí a neuspěje, bude téhož dne oběšen.“ Aby nikdo nemohl krále oklamat, sedí před domkem u dveří tři staří vysloužilí setníci, kteří zapisují každého, kdo jde k princezně, a vydělávají si tím na stará kolena svůj denní chléb.“ „Když to není nic horšího,“ odvětil Karel: „to jsi mi mohl říci už dávno, já nemám chuť ztratit hlavu, princezna bude mít ode mne klid.“

Karel tak mluvil, ale ve skutečnosti byl myšlenkami stále u princezny a velmi si přál, aby s ním Jindřich jel sedmou bránou. To také bratr udělal a již druhého dne projeli sedmou branou. Tři vysloužilci tam stáli nepohnutě jak loutky, když princové jeli kolem, ale princezna, která byla u okna, dělala, že je nevidí, a také nepomyslela na to, že by je pozdravila. „Řekni mi, bratře,“ začal Karel, po tom, co chvíli jeli: „co má tvoje sestra ve světnici, ve které sedí zavřená.“ Jindřich odvětil: „Nu, co by měla mít? Stojí tam postel, dvě židle, stůl a skříň. Ale uprostřed na stěně visí velké zrcadlo, které je její bůh, před kterým stojí stokrát za den a zbožně se do něj dívá.“ Nyní slyšel Karel dost a dál se bratra nevyptával. Ale když jeli na zpáteční cestě opět kolem strážního domku, seskočil Karel rychle z koně a než se Jindřich nadál, řekl těm třem vojákům své jméno a vběhl do domku.

Klep! Klep! Zaklepal na dveře, ale nikdo ho nepozval dovnitř. Tu je otevřel a vešel do pokoje. Princezna stála před zrcadlem a obhlížela svoji krásu, ale princ ji odstrčil na stranu a zvolal: „Dobrý den, zrcadlo!“ Princezna se cizímu muži dívala překvapeně do obličeje. „Dobrý den, zrcadlo!“ zvolal Karel podruhé a princezna se na něj dívala stále ustrašeněji. „Dobrý den, zrcadlo!“ zvolal Karel hlasem tak silným, že se to světnicí rozléhalo. „Jestli mi nedáš žádnou odpověď, rozmlátím tě na tisíc kousků.“ „Ach, milý pane,“ řekla princezna a postavila se před své zbožňované zrcadlo: „jak můžete být tak nerozumný! Zrcadlo přece neumí mluvit!“ „To je dobře,“ smál se Karel a šel z domku ven, vyhoupl se na koně a jel za Jindřichem. Ti tři vysloužilci dobře slyšeli, že princ princeznu přiměl k řeči, ale báli se, že jejich služba skončí a s tím i jejich lenošení, pokud by princezna vyšla ze svého vězení. Proto vystavili králi falešné hlášení, ve kterém stálo psáno: „Princ Karel vnikl do strážního domku, aby princeznu přiměl k řeči. Ale vedlo se mu, jak těm ostatním, princezna zůstala němá jako ryba ve vodě.“

Zrovna, když král hlášení četl, vešel Karel a přál si princeznu za ženu, neboť ji přiměl k řeči. „Lžeš mi, svému otci?“ zvolal starý král rozzlobeně: „Tady! To je pravda! To mi ti tři vysloužilí vojáci, lidé pod přísahou, napsali!“ a s tím mu hlášení ukázal. A tu nebylo arci zbytí, neboť stáli tři proti jednomu, Karel se musel posadit na káru a vydat na cestu k šibenici. Princ Jindřich usedavě plakal a nebyl k utišení, neboť se cítil tím neštěstím vinný. Když stál Karel na žebříku, nachomýtlo se k popravišti štěstí, ač ho nikdo neviděl, a vemlouvalo se rozumu v hochovi, ač ho nikdo neslyšel: „Nu, s rozumem je v koních, až na šibenici ho přivedl! Mnoho radosti doteď neprožil, zato výprasků dostatek, od matky, od zlatníka i od hodináře.“ „Máš pravdu, teď potřebuje jen štěstí.“ odvětil rozum: „díky mne se sice stal princem, ale nyní si nevím ani já žádné rady či pomoci.“ Štěstí řeklo: „Teď se o něj postarám já.“ A zatímco hoch stoupal vzhůru po žebříku, přišel o rozum a sedlo si na něj štěstí.

Když totiž dorazil nahoru a kat mu dal smyčku na krk, naštěstí ho napadlo, že má ještě poslední přání, které mu nesmí král odmítnout. „Otče,“ řekl: „trvám na svém právu na poslední přání.“ „Nechť je ti dopřáno,“ řekl král: „ale život si nesmíš přát.“ Karel řekl: „Tak prosím, abych směl ještě jednou přimět princeznu k řeči, zatímco Jindřich bude stát u dveří a naslouchat.“ Kat sundal Karlovi ihned oprátku z krku a král s oběma princi nasedli do kočáru a jeli skrze sedmou bránu ke strážnímu domku. Karel dělal jako prve, zabušil a vešel, když ho nikdo nepozval dál, bez okolků do světnice. Potom začal mluvit, zatímco král a Jindřich stáli za dveřmi a poslouchali. „Dobrý den, zrcadlo!“ zvolal Karel hlasitě, že se to světnicí rozléhalo. „Jestli mi nedáš žádnou odpověď, rozmlátím tě na tisíc kousků.“ Princezna si opět stoupla před něj, aby nemohl jejímu miláčkovi nic udělat, a řekla: „Milý pane, už jsem vám jednou říkala, že nemáte být tak nerozumný a od mého zrcadla žádat, aby mluvilo. Co vlastně tady v mé světnici chcete?“

Princ odvětil: „Milá princezno, chci vám vyprávět jeden příběh, který se mi přihodil. Jsem hodinář a šel jsem kdysi na vandr se sochařem a krejčím. Jedné noci jsme přišli do lesa. Tu jsme se báli divoké zvěře, a tak jsme se rozhodli, že jeden po druhém budeme držet hlídku. Hodili jsme si losem a první hlídka padla na sochaře, druhá na krejčíka, zatímco ta třetí na mne. My dva jsme spali, když tu měl sochař dlouhou chvíli a popadl špalek, vytáhl z kapsy nůž a vyřezal z něho překrásnou ženskou postavu. Když jeho čas vypršel, byla socha hotová a on ji opřel o strom a lehl si ke spánku. Krejčík, který byl na řadě, ji uviděl a tu se mu zdála, že je nahá. Čiperně rozvázal svůj ranec a vytáhl jehlu i nit a ušil jí šaty, aby ji oblékl. Sotva to udělal, byl čas i jeho hlídky u konce a musel jsem bdít já. Když jsem tu krásnou ženskou sochu uviděl, pomyslel jsem si: „Jak by bylo krásné, kdyby mohla mluvit.“ Nářadí jsem měl po ruce, a tak dříve, než nastalo ráno, vyrobil jsem jí hlas, který jsem jí vložil do úst a ona mluvila jako rozumný člověk.“ „To není pravda!“ zvolala princezna. „A přece je to pravda!“ odvětil princ: „ten sochař, který tu sochu vyřezal, je tvůj otec, ten krejčík, který ji oblékl, je tvoje matka, já jsem ten hodinář, který jí zasadil hlas, aby opět mluvila a zpívala, smála se a plakala jako každý rozumný člověk.“ „Ano, Karel má pravdu!“ zvolali starý král a Jindřich jedněmi ústy a rozrazili dveře světnice.

Tu musela princezna s králem a oběma princi nastoupit do kočáru, aby jeli na zámek, kde byla ještě téhož večera nádherná a přepychová svatba po tom, co nejdříve přihlíželi, jak ty tři lháře, staré vysloužilce, pověsili na nejvyšší šibenici a houpali se ve větru.

Po svatbě štěstí hledělo, aby se vrátilo k rozumu. „Bratře,“ řekl tento: „nyní jsem sám viděl, že kdo má z pekla štěstí je na tom lépe než tep, kdo má rozum v hrsti.“ A pak se ti dva vydali na další cestu. Bůh ví, komu zase pomáhají. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Glück und Verstand“ (VPR 15) je ze sbírky lidových pohádek a pověstí „Volksmärchen aus Pommern und Rügen“ (1891) německého sběratele a folkloristy Ulricha Jahna (1861-1900). Pro vaše potěšení z němčiny přeložila, po svém převyprávěla a poznámkami doplnila Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková