O třech podivuhodných psech

Ludwig Bechstein

Jeden ovčák zanechal svým oběma dětem, synovi a dceři, nic než tři ovce a chaloupku a na úmrtním loži řekl: „Dělte se o vše spravedlivě, aby mezi vámi nepovstala zášť ani svár.“ Když ovčák zemřel, zeptal se bratr sestry, co by jí bylo milejší, zda ovečky nebo chalupa, a protože zvolila chalupu, řekl: „Vezmu si ovce a půjdu s nimi do světa, kde už mnohý našel svoje štěstí, vždyť jsem nedělňátko.“ A šel se svým dílem dědictví pryč, ale žádné štěstí ho dlouho nepotkalo.

Jednou seděl dost zachmuřeně na nějaké křižovatce, nejistý, kudy se má vydat, když tu najednou vedle sebe uviděl muže, který s sebou měl tři černé psy, ze kterých byl jeden vždy větší než ten druhý. „Chasníku,“ řekl muž: „ty máš tři krásné ovce, víš co? Dej mi ty ovce a já ti za to dám své psy.“ [pozn1] Navzdory smutku se tento musel smát. „Co bych si s těmi psy počal?“ zeptal se: „Moje ovce se živí samy, ale ti psi budou chtít, abych je krmil.“ „Inu, moji psi jsou zvláštní plemeno.“ odvětil cizinec: „Oni budou živit tebe místo, abys živil ty je, dokonce ti pomohou ke štěstí. Ten nejmenší se jmenuje „Přines!“, ten druhý „Trhej!“ a ten velký silný „Lámej!“ Ovčák se nakonec nechal umluvit a svoje ovce muži dal. Aby vyzkoušel vlastnosti svých psů, řekl: „Přines!“ V tom okamžiku vyrazil jeden z psů pryč a vrátil se po chvíli s velkým košem plným výtečných pokrmů. Tak té směny ovčák už nelitoval a nechal si chutnat a potom táhl tou zemí dál.

Jednoho dne potkal kočár tažený dvojspřežím a pokrytý černým suknem, na kozlíku seděl kočí celý v černém. V kočáře byla překrásná dívka v černém šatě, která hořce plakala. Koně smutně a pomalu klusali a měli svěšené hlavy. „Kočí, co to znamená?“ zeptal se ovčák. Kočí ho nerudně odbyl, ale hoch se vyptával dál, dokud mu nevypověděl, že tu v okolí se usadil drak, kterému člověk, aby si byl jistý před jeho pleněním, musel slíbit jako roční daň jednu pannu; tentokrát to potrefilo královskou dceru. Proto jsou král i celá země v hlubokém smutku, ale drak musí svou oběť dostat. Ovčákovi bylo mladé a krásné dívky líto, a tak kočár následoval.

Konečně zastavili na patě vysoké hory, kde panna vystoupila a kráčela pomalu vstříc svému strašlivému osudu. Kočí nyní viděl, že cizinec ji chce následovat, a tak ho varoval, ale ovčák se od toho nenechal odradit. Když vystoupali do poloviny hory, přichvátal z vrcholku strašlivý netvor s tělem pokrytým šupinami, s křídly a neuvěřitelnými pařáty, z chřtánu mu šlehal ohnivý sirný proud a již se chtěl na svoji kořist vrhnout, když tu ovčák zvolal: „Trhej!“ Tu se druhý pes na draka vrhl a kousal do něj a trhal tak, že netvor nakonec klesl a svůj jedovatý život vydechl; pes ho celého sežral, nezbylo nic než pár zubů, které si ovčák schoval. Princezna ležela ne zemi bezvládná od úleku a radosti, ovčák ji opět probral k životu a ona se mu vrhla k nohám a úpěnlivě ho prosila, aby s ní jel k jejímu otci, který ho bohatě odmění. Jinoch odvětil, že se ještě nejdříve porozhlédne po světě, za tři roky přijde zase zpět. A při tom rozhodnutí zůstalo. Dívka nasedla zpět do kočáru a ten ovčák šel svou cestou.

Ale tomu kočímu přišla zlá myšlenka. Když jeli přes most, kde dole tekla mohutná řeka, zastavil, obrátil se k princezně a řekl: „Váš zachránce je pryč a vašich díků si nežádá. Bylo by od vás krásné, kdybyste jednoho člověka udělal šťastným. Řekněte vašemu otci, že jsem toho draka zabil já. Pokud ne, tak vás hodím do řeky, neboť se na vás nikdo ptát nebude, vždyť vás sežral drak.“ Panna naříkala a prosila, ale zbytečně, nakonec musela přísahat, že vydá za svého zachránce kočího a žádné živé duši to tajemství nevyzradí.

Tak jeli zpět do města, kde byli všichni překvapení, sundali z věží černé prapory a vyvěsili pestrobarevné, král se slzami radosti objal svoji dceru a jejího domnělého zachránce. „Ty jsi od velkého soužení zachránil nejen mé dítě, nýbrž i celou zem,“ řekl: „proto mi přijde lacino, jak tě odměním. Moje dcera se stane tvojí ženou, ale protože je ještě na vdávání příliš mladá, tak bude svatba teprve za rok.“ Kočí děkoval, bohatě ho oblékli, povýšili na šlechtice a vyučili ve všech jemných obyčejích, který jeho nynější stav vyžadoval. Ale královská dcera se velmi polekala a hořce plakala, když se o tom dozvěděla, ale přesto se neodvážila přísahu porušit.

Když uplynul rok, nemohla dosáhnout ničeho jiného, než aby jí tuto lhůtu prodloužili o rok. A když byl i tento u konce, vrhla se otci k nohám a prosila ho o ještě jeden, neboť myslela na slib svého opravdového zachránce. Král nemohl jejím prosbám odolat a ještě jednou jí vyhověl, ale s tím, že to bude poslední lhůta, kterou jí dopřeje. Jak rychle ten čas utekl! Nyní byl den svatby pevně stanoven, na věžích vlály rudé prapory a mezi celým národem vládl jásot!

Toho dne se stalo, že do města přišel cizinec se třemi psy a ptal se po příčině toho všeobecného veselí, dozvěděl se, že se má královská dcera vdát za muže, který zabil strašlivého draka. Tu cizinec ženicha označil za jako lháře, který se chlubí cizím peřím, ale popadly ho stráže a vrhly do vězení se železnými dveřmi. Když nyní ležel na slamníku a přemýšlel o svém smutném osudu, uslyšel najednou venku kňučení svých psů a tu se mu rozsvítilo. „Lámej!“ zavolal tak hlasitě, jak jen mohl. Za chvíli viděl tlapy svého největšího psa na zamřížovaném okně, skrze které do jeho cely pronikalo sporé denní světlo. Tu mříž povolila a pes skočil dovnitř a překousal řetězy, kterými byl hoch přikován, potom vyskočil ven a ovčák ho následoval.

Nyní byl jinoch sice volný, ale ta myšlenka, že má někdo jiný sklízet jeho odměnu, ho velmi hnětla. Taky měl hlad, a tak zavolal: „Přines!“. Brzy nato přišel jeho pes s košíkem plných výtečných pokrmů a v ubrousku byla vyšita královská koruna. Král zrovna seděl s dvořany u tabule, když se pes objevil a panně nevěstě prosebně lízal ruku. S radostným úlekem ho poznala a zabalila mu jídlo do ubrousku. Viděla v tom pokyn nebes, a tak prosila otce o pár slov a v ústraní mu celé tajemství svěřila. Král za tím psem poslal sluhu, který brzy nato cizince přivedl do královského kabinetu.

Král ho pak vedl za ruku k bývalému kočímu, který při tom pohledu zbledl a prosil na kolenou o milost. Princezna v cizinci poznala svého zachránce, který je o tom přesvědčil ještě dračími zuby, které u sebe stále nosil. Kočího uvrhli do hlubokého žaláře a ovčák zaujal jeho místo po boku princezny. Tentokrát o posunutí svatby neprosila.

Mladý manželský pár žil už nějaký ten čas v toužebném štěstí, tu pomyslel bývalý ovčák na svou ubohou sestru a vyslovil přání, že by se o své štěstí rád s ní podělil. Poslal k ní kočár, aby ji přivezl a netrvalo to dlouho a sestra ležela v náručí svého bratra. Tu se jal jeden pes mluvit a řekl: „Náš čas vypršel, ty nás více nepotřebuješ. Zůstávali jsme tu jen tak dlouho, abychom viděli, že jsi nezapomněl i na štěstí tvé sestry.“ Potom se ti tři psi proměnili ve tři ptáky a odletěli. [pozn2]




Poznámka 1 - Stejný motiv výměny psů za ovce najdete v italské lidové pohádce „Janíček a tři psi“, ve které byla výměna nedobrovolná a její následky na hlavního hrdinu dramatické.
Poznámka 2 - Lidová pohádka v romantickém kabátku „Die drei Hunde“ je ze sbírky Deutsches Märchenbuch (Leipzig 1857) německého spisovatele Ludwiga Bechsteina. Z němčiny pro vaši radost přeložila, po svém převyprávěla a poznámkami opatřila Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková