O lískových oříšcích

Ludwig Bechstein

Byl jednou jeden bohatý kupec, který musel za obchody cestovat do cizích zemí. Protože se právě nyní opět vydával na cesty, řekl svým třem dcerám: „Milé dcery, rád bych vám chtěl svým návratem způsobit radost, řekněte mi proto, co bych vám měl přinést?“ Ta nejstarší řekla: „Milý otče, mně přines krásný perlový náhrdelník.“ Ta druhá řekla: „Já si přeji prsten s démantem.“ Ale nejmladší se přitiskla na otcovo srdce a zašeptala: „Mně krásnou zelenou větičku s lískovými oříšky, tatínku.“ „Dobrá, moje milé dcery,“ řekl kupec: „beru si vaše přání za svá, zůstávejte tu v pokoji.“

Daleko, předaleko kupec cestoval a udělal velké obchody, ale věrně myslel i na přání svých dcer. Právě do svého cestovního kufru přibalil drahocenný perlový náhrdelník, aby tím potěšil tu nejstarší, a pro tu prostřední koupil stejně vzácný diamantový prsten. Ale zelenou lískovou větvičku nemohl nikde sehnat, ačkoliv se o to snažil, jak uměl. Cestou domů šel proto velký kus cesty pěšky, neboť doufal, že ho jeho pouť vícekrát povede lesem, kde snad konečně narazí na lískový keř. Ale dlouho takto putoval marně a jako každý dobrý otec začal být smutný, že své nejmilejší a nejmladší dceři nesplní tak nevinnou a skromnou prosbu.

Konečně, jak tak celý zachmuřený kráčel svou cestou, která ho opět vedla přes černý les, a šel zrovna kolem hustého houští a křoví, tu najednou narazil svým kloboukem na větvičku, a když se tato zatřásla, znělo to jako řehtačka, a když zvedl oči, uviděl krásnou zelenou lískovou větvičku, na které visel hrozen zlatých oříšků. Tu se kupec velmi zaradoval, natáhl ruku a tu nádhernou větvičku ulomil. Ale v tom samém okamžiku vyrazil z houštiny divoký medvěd, výhružně se postavil na zadní nohy a burácel, jako by chtěl kupce na místě roztrhat: „Proč jsi ulomil moji lískovou větvičku?! Sežeru tě!“ Kupec se třásl a chvěl strachy a řekl: „Milý medvěde, nežer mě a nech mne s tou větvičkou jít. Dám ti za to velkou šunku a mnoho klobás.“ Ale medvěd zlostně zařval: „Nech si svoje šunky a vuřty! Ale pokud mi slíbíš, že mi dáš to, co prvního doma potkáš, tak tě nesežeru.“ S tím kupec rád souhlasil, neboť si pomyslel, žen mu obyčejně naproti běží jeho pudl, a toho rád obětuje, aby si zachránil život. Tak si na to po medvědím způsobu plácli a on vlezl zase pokojně do houštiny, zatímco si kupec oddechnul a rychle odtamtud kráčel pryč. Zlatá větvička se skvěla na jeho klobouku, jak tak spěchal do své domoviny.

Nejmladší dcerka radostně poskakovala svému milovanému otci v ústrety, velkými skoky se k němu hnal jeho pudl, ty starší dcery a matka k němu z domovních dveří kráčely o něco pomaleji, aby ho pozdravily. Jak se ale kupec polekal, když viděl, že ta první, která mu naproti utíká, je jeho nejmladší dcera. Zoufalý a zarmoucený přijal objetí šťastného dítěte a po prvních pozdravech svým blízkým řekl, co se mu cestou kvůli lískové větvičce přihodilo. Tu všichni plakali a byli smutní, ale ta nejmladší ukázala největší odvahu a vzala si za své, že otcův slib vyplní. Ale matka brzy vymyslela dobrou lest. „Nebojme se, moji milovaní, pokud medvěd přijde a tebe, můj milý muži, na tvůj slib upamatovat, tak mu dáme místo naší nejmilejší dcery, dceru pasáka, s tou bude také spokojený.“ Tenhle návrh se všem líbil a dcery byly opět veselé a teď se z těch krásných dárků opravdu radovaly. Ta nejmladší nosila lískovou větvičku stále u sebe a brzy na medvěda a slib svého otce ani nemyslela.

Ale jednoho dne zarachotil na silnici před kupcovým domem černý kočár, vystoupil ošklivý medvěd a s bručením vešel do domu, aby od vylekaného kupce žádal splnění jeho slibu. Rychle a tajně poslali pro ošklivou pasákovu dceru, krásně umyli a oblékli a posadili do medvědova kočáru. A ženich s nevěstou se vydali na cestu. Venku položil medvěd svoji divokou, chundelatou hlavu na pasaččin klín a zabručel: „Vískej mne, vzadu za ušima, jemně a něžně, jinak tě sežeru!“ A dívka ho začala vískat, ale měla hrubé ruce i způsoby, a tak medvěd viděl, že ho obelhali a chtěl tu vypulírovanou pasačku sežrat, ale tato ve smrtelné úzkosti vyskočila z vozu a utekla.

Potom jel medvěd znovu před kupcův dům a hrozivě bručel a žádal pravou nevěstu, tak musel otec přivést milovanou dceru, která po těžkém a hořkém loučení odjela s tím hrozivým a ošklivým ženichem pryč. Venku opět zabručel, položil jí svoji drsnou hlavu na klín: „Vískej mne, vzadu za ušima, jemně a něžně, jinak tě sežeru!“ A dívenka ho vískala tak jemně, že v tom našel zalíbení, strašlivý medvědí pohled zjihnul, takže ubohá medvědí nevěsta k němu pozvolna pojala důvěru.

Cesta netrvala dlouho, neboť kočár jel neuvěřitelně rychle, jako by uháněl s bouří v zádech. Brzy dorazili do jednoho hlubokého černého lesa, kde kočár zastavil před černočernou jeskyní. To byl medvědův příbytek. Ale jak se dívka chvěla! A k tomu ji ještě medvěd objal svými pařáty a přátelsky zabručel: „Tady budeš bydlet, nevěsto, a budeš šťastná, když se budeš uvnitř chovat tak, aby tě ta divoká zvěř, která je uvnitř, neroztrhala!“ A otevřel a vešli oba do té temné jeskyni k železným dveřím, za kterými byla světnice, která byla naplněna jedovatými plazy, kteří na ně žádostivě vyplazovali jazyky. A medvěd zabrumlal své nevěstě do ucha: „Nerozhlížej se ani napravo, ani nalevo, jdi rovně a budeš mít klid.“ Tu šla dívenka, bez toho že by se rozhlížela, skrze komnatu a tu se nepohnul celou dobu ani hádě. A tak to šlo ještě skrze deset komnat, a ta poslední byla plná těch nejohavnějších kreatur, draků a hadů, jedovatých ropuch, bazilišků a zemních červů. A medvěd v každé komnatě zabručel: „„Nerozhlížej se ani napravo, ani nalevo, jdi rovně a budeš mít klid.“ Dívka se chvěla a třásla strachy a úzkostí jako osika, ale přesto zůstala nepohnutá, nerozhlížela se nalevo ani napravo, když se otevřela ta dvanáctá komnata, zazářilo oběma v ústrety zlaté světlo. Uvnitř zněla půvabná hudba, odevšad zněl radostný jásot. Dříve než se nevěsta mohla trochu zamyslet, ještě se třesouc od podívané na ty strašlivosti, a nyní opět tato překvapivá líbeznost, zazněl najednou strašlivý úder hromu, až si myslela, že se zřítilo nebe i sama země. Ale brzy všude opět zavládl klid.

Les, jeskyně, veškerá havěť i medvěd sám, to všechno to zmizelo, místo toho tu stál nádherný zámek se zlatem zdobenými komnatami a v něm krásně oblečení sloužící a ten medvěd byl nyní krásný mladý muž. Byl to kníže toho zámku, který tiskl svoji milovanou nevěstu na srdce a tisíckrát jí děkoval, že jeho i jeho služebníky láskyplně ze zakletí vysvobodila.

Dívka i jako vysoce postavená kněžna nosila ale stále tu krásnou lískovou větvičku na srdci, ta měla tu vlastnost, že nikdy nezvadla, a nosila ji nyní ještě raději, že byla klíčem k jejímu velkému štěstí.

Rodiče i sestry o tomto šťastlivém osudu brzy zpravili a vzali je k sobě na zámek, aby tam po všechny časy vedli nádherný život. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka v romantickém kabátku „Das Nußzweiglein“ (DM 16) je ze sbírky Deutsches Märchenbuch (Leipzig 1857) německého spisovatele Ludwiga Bechsteina. Pro vaši radost a poučení přeložila a po svém převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková