Mnich a ptáček

Ludwig Bechstein

V jednom klášteře žil mladý mnich, jménem Urban, velmi zbožný a pilný hoch, kterému svěřili klíč ke klášterní knihovně, a on tento poklad starostlivě opatroval, sám mnohou krásnou knihu opsal a v těch ostatních knihách i v Písmu svatém pilně studoval. Tu našel rčení apoštola Petra, které znělo: „Když Bůh dá, uplyne člověku tisíc let jako jediný den a jediná noční hlídka.“ To se zdálo tomu mladému muži zcela nemožné, nemohl a nechtěl tomu uvěřit a soužil se proto v těžkých pochybnostech.

Tu se jednoho rána stalo, že mladý mnich vyšel z jednotvárné knihovny na světlou a krásnou klášterní zahradu, kde uviděl pestrého lesního ptáčka, kterak hledá, co by sezobnul, poletuje z větve na větev a zpíval krásně jako slavíček. Ptáček vypadal zcela krotce, nechal mnicha přijít blíž, a když tento natáhl ruku, aby ho chytil, uletěl mu o kousek dál, a tak poletoval z jedné větve na druhou, mnich ho dobrou chvíli následoval, zatímco tento zpíval opět zvonivým a jasným hláskem, ale chytit se nenechal, ačkoliv ho mladý mnich pronásledoval z klášterní zahrady ven do lesa ještě pěknou chvíli.

Konečně toho mnich nechal a vydal se zpět do kláštera, ale co to? Vše, co viděl, zdálo se mu zcela jiné. Všechno bylo pojednou rozlehlejší, širší, větší a krásnější, klášterní budovy, zahrada a místo nízkého starého klášterního kostelíka tu nyní stál pyšný dóm se třemi věžemi. To se tomu mnichovi zdálo velmi zvláštní, ano, přímo kouzelné. A když přišel ke klášterní bráně a zatahal za rolničku, vyšel mu v ústrety docela neznámý vrátný, který od něj překvapeně odstoupil.

Mnich kráčel přes klášterní nádvoří, na kterém stálo tolik pomníčků, které si vůbec nepamatoval, že by je kdy viděl. A když vešel k bratrům, všichni před ním vyděšeně ustoupili. Jen opat, ale ne ten, kterého znal, nýbrž jiný, mladší, zůstal stát, napřáhl proti němu krucifix a zvolal: „Ve jménu ukřižovaného, duchu, kdo jsi? A co tu hledáš, uniknuv peklu mrtvých, zde u nás živých?“ Tu se mnich celý zatřásl a zavrávoral, jako vrávorá stařec, a sklonil pohled k zemi. Tu uviděl dlouhý sněhobílý vous, který mu visel přes pás, na kterém mu visel svazek klíčů od zavřených skříní v knihovně. Mnichům se zdál jako prazvláštní cizinec a vedli ho s plachou bázní k opatovu stolci. Tu Urban podal jednomu mladému mnichovi klíče ke knihovně, ten ji otevřel a přinesl kroniku, ve které stálo, že před tři sta lety beze stopy zmizel mnich Urban, nikdo nevěděl, zda uprchl nebo se mu něco stalo nějaké neštěstí.

Ty, lesní ptáčku, taková byla ta tvoje píseň?“ zeptal se Urban s povzdechem. „Sotva tři minuty jsem ho pronásledoval a poslouchal jeho zpěv a zatím uběhlo tři sta let. Ty jsi mi zpíval píseň věčnosti, kterou jsem nepochopil! Nyní jí rozumím a modlím se k našemu Pánu, neb prach jsem, ať se v prach obrátím!“ řekl, sklonil pokorně hlavu a jeho tělo se rozpadlo v hromadu popela. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka v romantickém kabátku „Der Mönch und das Vögelein“ (DM 46) je ze sbírky Deutsches Märchenbuch (Leipzig 1857) německého spisovatele Ludwiga Bechsteina. Pro vaši radost a poučení přeložila a po svém převyprávěla Jitka Janečková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková