O jednom, co se stal přes noc farářem

Johann Wilhelm Wolf

Byl jednou jeden sedlák, který byl tak hloupý, že svůj vlastní dům ve vsi poznal jen podle toho, že před ním rostla třešeň. Každého rána, když šel za prací na pole, dala mu jeho žena kousek chleba, se kterým musel vystačit do večera. Jednou šel kolem pole, kde sedláka pracoval, chudý tovaryš a prosil ho o almužnu. „Mám tady jen kousek chleba,“ řekl sedlák: „ale ve vsi stojí dům, před ním roste třešeň, tam bydlím, jdi tam, ať ti něco dají, moje žena je doma.“ Tovaryš, který byl podle všeho krejčí, šel do vsi, vyhledal sedlákův dům a jeho ženě řekl, že ho k ní posílá její muž, aby mu něco dala. Selka mu naložila, neboť to byl krásný člověk a velmi se jí líbil. Postěžovala si mu, jak na tom se svým hloupým mužem je, nejvíce si přeje, aby se ho zbavila. „Není nic lehčího,“ řekl krejčík: „jestli se za mne vdáte, já se o to postarám.“ Ta zlovolná žena se velmi zaradovala, když to slyšela, padla krejčíkovi kolem krku a volala: „Co já jsem to za šťastnou ženu!“ „Nejdřív mi dejte pilu,“ řekl krejčík: „a pojďte se mnou na zápraží.“ Tak se stalo a on pokácel třešeň až na kořeny a pak odnesl ji do stodoly. „Nyní nás nenajde,“ řekl krejčík: „a můžeme si vesele žít.“ A oba s těžce vydělanými sedlákovými penězi hýřili, až to byla hanba; vína a masa nikdy neměli nedostatek!

Když byl sedlák s prací na poli hotov, hnal krávy zpět do vsi. Tu chodil ulicí horem dolem, ale dům s třešní nenašel. Ti dva stáli u okna a dívali se, jak ubohý sedlák hledá, a smáli se tomu. Nakonec krejčík, který ještě neměl srdce zcela zkažené jako sedlákova žena, řekl: „Mohli bychom ho na noc nechat u nás. Ráno ať se stará, kam se poděje.“ Šel ke dveřím, a když kráčel sedlák opět kolem a měl opravdu smutný obličej, zavolal ho a řekl mu: „Copak vám chybí, kmotře?“ „Achich, ach, hledám svůj dům, před kterým roste třešeň, ale nemohu ho najít, a přece jsem v něm poslední noc spal. Řekněte mi, kde najdu dům s třešní.“ prosil sedlák a krejčík řekl: „Milý kmotře, jsem v téhle vsi narozen a vyrostl jsem tu, ale dům s třešní jsem nikdy neviděl. Vy musíte být z jiné vsi. Ale teď je příliš pozdě, pojďte dovnitř a přenocujte u nás.“ „Pánbů vám zaplať!“ řekl sedlák a důvěřivě mu podal ruku, potom hnal svoje krávy po dvoře do stáje a krejčík šel za ním.

Ve stáji se sedlák rozhlédl a řekl: „Kdyby ta stáj nebyla vaše, ví bůh, že bych přísahal na to, že je to moje stáj.“ „Copak je to za řeči? Nebudete si přeci myslet, že jsem vám vzal vaši stáj?“ zeptal se krejčík. „Bůh chraň, milý příteli,“ odvětil sedlák: „stáje se mohou jedna druhé podobat.“ Potom, co obstarali zvířata, řekl krejčík: „Nyní pojďte dovnitř a najezte se u nás.“ „Ze srdce rád, mám velký hlad.“ řekl sedlák a krejčíka následoval. Když vešli do světnice, tu tam seděla žena a pletla. Sedlák se rozhlédl kolem, koukal na ženu a řekl: „Jak se jednomu může vést tak komicky. Kdybych nevěděl, že jsme ve vašem domě, přísahal bych na to, že jsem ve svojí světnici a tam sedí moje žena.“ „Co to tu musím poslouchat!“ zvolal krejčík: „Napřed mi řeknete, že se vám zdá, že moje stáj je vaše, a nakonec budete tvrdit, že můj dům i moje žena jsou vaše.“ „Bůh chraň, milý příteli,“ řekl sedlák: „ale dům a žena se mohou jedna druhé podobat. To se mi jen zdá.“

Tak si sedli ke stolu a jedli, potom ulehli a spali. Tu se krejčík se ženou radili, co budou dělat dál. „Už to mám!“ zvolal krejčík pojednou: „Viděl jsem před tím ve skříni viset černé šaty, ušiju z nich sutanu a čepičku a o to ostatní se také postarám.“ Selka vytáhla rychle šaty i nitě, jehlu i nůžky, krejčík přiskočil ke stolu a pilně šil, takže měl před rozedněním oblečení hotové. Položil ho sedlákovi k jeho posteli.

Když se sedlák ráno probudil a chtěl se obléci, našel farářskou sutanu s čepičkou, byl celý ohromený a říkal sám sobě: „Jestli já hlupák si nemyslel, že jsem sedlák, a zatím jsem farář!“ Oblékl se a šel do světnice, kde byl krejčík a jeho žena a uctivě pozdravili ho: „Dobré ráno, velebný pane.“ Sedlák potřásl hlavou a ptal se sám sebe: „Jsem to já, nebo to nejsem já?“ Tu krejčík řekl: „To chcete tak brzy jít už dál?“ A jeho žena: „Já vám předtím, velebný pane, uvařím výtečnou kávu.“ „Já to nejsem, já jsem farář.“ řekl sedlák sám sobě, neboť ve své důvěřivosti nedržel tak velkou falešnost za možnou. „Rád si tu kávu vezmu.“ odvětil a potom, co pojedl a popil, odcestoval dál, zatímco krejčík a žena se smáli do hrsti.

Kolem poledne přišel do vsi, kde zemřel farář a sedláci zrovna hledali nového. Tu jim tento přišel jako na zavolanou a rovnou ho vedli na faru a následujícího dne, byla to zrovna neděle, měl poprvé držet kázání. „Komu bůh svěřil úřad, toho nadá i moudrostí.“ pomyslel si sedlák a vyšel si odpoledne na špacír, aby si našel text na zítřejší kázání. Když přišel k potoku, na kterém plaval proutěný košík, zvolal: „Vida, tady mám něco: Aqua et corbum!“ Potom přišel na louku, kde se kráva pásla v jeteli. „Tak to nám to dobře jde,“ usmál se sedlák: „to je: Turus ad jetelum!“ Potom přišel na cestu, u které seděla stařenka. „A nyní mám svůj text už celý! Aqua et corbum, turus ad jetelum del alta feminarum!“ Spokojeně šel domů a nechal si zavolat čtyři tesaře. Těm poručil, aby druhého dne před kázáním i se svými sekerami šli na půdu kostela; ale co tam měli dělat, to jim pošeptal do ucha.

Ráno, když věřící seděli v kostele, vystoupal sedlák na kazatelnu a řekl: „Moji milí farníci, nyní začnu svoje kázání, jehož slova jsou tak mocná, že pohnou i dřevem a kamenem, které samým dojetím začnou pukat, a vy všichni budete plakat a naříkat, jako by přišel soudný den.“ „Inu, to je konečně kázání pro nás!“ říkali si sedláci jeden druhému, zatímco nedočkavě pokašlávali a smrkali. Farář pokračoval a silným hlasem zvolal: „Ta posvátná slova zní: Aqua et corbum, turus ad jetelum!“ V tom okamžiku udeřili dva tesaři do stropu kostela sekerami tak, až padala omítka. „Del alta feminárum!“ zvolal farář a tu sekery popadli do ruky všichni čtyři a ze stropu padaly velké kusy omítky a sedláci se brali z kostela s úprkem, neboť nevěřili ničemu jinému, než se kostel se zřítí. A farář? Ten šel spokojeně domů.

Za chvíli k němu přišel starosta i s radními a řekl: „Velebný pane, náš kostel není postaven tak bytelně, aby vydržel vaše mocná kázání, proto nám dovolte, abychom vám obstarali na výpomoc kaplana.“ „Inu, milé děti, dělejte, jak myslíte.“ pokynul jim farář milostivě.

A tak dostal pomocníka a od těch dob už nikdy nemusel držet kázání a žil si v klidu a spokojenosti až do konce svých dní. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka "Von einem Pfarrer, der allzu kräftig predigte" je ze sbírky lidových pohádek "Deutsche Hausmärchen" (1851) sběratele Johanna Wilhelma Wolfa (1817 - 1855). Z němčiny pro vaši radost přeložila a po svém převyprávěla Jitka Janečková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková