O vlkovi, který uvěřil vlastním uším

Johann Wilhelm Wolf

To tenkrát ležel vlk ve své noře, byla noc a tu mu zapískalo v levém uchu. „Aj! To znamená svatební hostinu!“ pomyslel si a ráno nechal všechny drobty, co ještě měl doma, ležet a upaloval za svým snem. Tu přišel na louku, kde se pásli dva berani, olízl se a šel k nim: „Jednoho z vás sežeru.“ „Pane, jak myslíte,“ odvětil ten starší beran: „proti vám nic podniknout stejně nemůžeme. Ale vy jste prý dobrý zeměměřič, můžete nám před tím sežráním změřit tuhle pastvinu? Rádi bychom věděli, kolik kterému z nás patří, aby potom nebyly žádné dohady o dědictví.“ „Budiž.“ řekl vlk, kterému to lichotilo, a tak s nosem u země oběhl louku a pak se postavil doprostřed. „Postavte se oba do protilehlých rohů,“ zvolal: „ty tady a ty tam! A teď poběžte ke mně a hned uvidíte, že jsem měřil správně.“ To se stalo, berani se k němu tryskem rozběhli a rohy ho nabrali tak nešetrně, že ho chuť k jídlu rázem přešla a zůstal tam ležet jako bez duše.

Když přišel opět k sobě, řekl si: „Na bolest nedám, já věřím svým vlastním uším!“ A šel dál, až přišel na jinou louku, na které se pásla kobyla s hříbátkem. „Jednoho z vás sežeru.“ zvolal. Kobyla řekla: „Jak myslíte, pane, vy jste ten silnější, ale já jsem si vrazila do nohy trn, když mi teď sežerete mé hříbě, nemám nikoho, kdo by mi ten trn z nohy vytáhl. Proto vás prosím, udělejte mi z lásky tuto malou službu, říkají o vás, že jste ten nejšikovnější ranhojič v okolí.“ „Budiž.“ odvětil vlk, kterému při pomyšlení na mladé hříběcí maso tekly z huby sliny, a kromě toho mu dělala dobře ta chvála. „Jen zvedni nohu a řekni mi, kde ten trn vězí, vytáhnu ti ho raz dva.“ Kobyla zvedla zadní nohu, vlk k ní zezadu přistoupil, ale když se na kopyto zahleděl, dostal do hlavy takovou ránu, až měl před očima mžitky a zůstal tam ležet jako mrtvý.

Když se opět probral k vědomí, řekl: „Té bolesti nedbám, věřím svým vlastním uším a tu svoji dnešní hostinu budu mít!“ Kráčel, zprvu ještě malátně, pak stále pevněji dál, až přišel do vsi k obecní peci, kde zrovna stála stará koza se sedmi kůzlaty, která vesele mečela, že to mělo styl. Vlk běžel k nim a zvolal: „Jednoho z vás teď sežeru!“ „Tak to je pro nás věru hořká bylina,“ řekla koza: „ale jak myslíte, pane, neboť vy jste ten silnější. Ale musíte mi napřed udělat něco k vůli.“ „Co je to?“ zeptal se vlk. „Zrovna zpíváme písničku „Háječku zelený“, ale ta melodie nám nějak nejde, o vás se říká, že jste dobrý zpěvák, mohl byste nám ji předezpívat, potom můžete jedno z mých kůzlat sníst a můžete si vybrat.“ To vlkovi nemálo polichotilo, neboť rád slyšel, když ho chválili. Sedl si na zadní nohy, předníma mával ve vzduchu, jakoby udával takt a jal se výt tak hrůzostrašně, že se všichni sedláci ze vsi seběhli a vyprášili mu kožich tak, že ho chuť na kozí maso docela přešla.

Smutný a hladový vlk se sotva dovlekl do lesa, kde si lehl pod jeden dub a zvolal: „Co jsem to já za hlupáka! Panebože, udeř do mne hromem i bleskem, potrestej mne za moji hloupost, že jsem věřil svých vlastním uším!“ Jenomže na tom dubu, pod kterým se vlk usadil, seděl sedlák, který v lese pracoval, a když ho viděl přicházet, vylezl nahoru. Když slyšel vlka takto volat, nelenil, popadl svoji sekeru a hodil ji vlkovi na hlavu. „Ach,“ křičel vlk: „tohle místo je tak posvátné, že tu vyslyší každé přání!“ A vlekl se zesláblý a napůl mrtvý do své nory. Tam nenašel ale ani drobek ze svých zásob, a tak si neutěšeně řekl: „Můj otec nebyl žádný zeměměřič, proto jím nemohu být ani já, můj otec nebyl žádný ranhojič, a tak jím nemohu být ani já, můj otec nebyl žádný zpěvák, proto jím nemohu být ani já, a proto si svůj chleba nezasloužím.“

A tím se tak soužil, že z toho ulehl a umřel. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka "Der Traum des Wolfes" je ze sbírky lidových pohádek "Deutsche Hausmärchen" (1851) sběratele Johanna Wilhelma Wolfa (1817 - 1855). Z němčiny pro vaši radost přeložila a po svém převyprávěla Jitka Janečková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková