Jak měl jeden pro strach uděláno

Johann Wilhelm Wolf

V jedné vsi žil, byl jeden sedlák, které měl dost peněz a jediného synka, na kterého velmi držel; myslel si, že za své peníze musí mít něco pořádného, a tak si přál mít učeného syna. Proto zašel k učiteli a domluvili se na penězích, které tento dostane, pokud bude jeho synku Petrovi kromě normální školy po všechny dny dávat extra hodiny. Od té chvíle sedával hoch od brzkého rána až do hluboké noci ve škole a každou sobotu dostal s sebou domů vysvědčení, aby otec viděl, jak daleko to již dotáhli, s čímž byl sedlák velmi spokojený.

Ale jednoho večera poslal otec Petra na pole, aby přinesl trávnici s jetelem, kterou tam nedopatřením nechali ležet. Když chtěl hoch ten náklad zvednout, přišel mu těžký, a tak se rozhlížel kolem, zda by tam nebyl někdo, kdo by mu pomohl. Najednou vedle něj stál černý chlap, pomohl mu s trávnicí na záda a při tom se ho ptal, zda se tak sám v noci na poli nebojí. „Bát se?“ Petr o tom ještě nikdy nic neslyšel a nevěděl, co by to mělo být, a tak muži neodpověděl a šel klidně domů, kde otci tu historku vyprávěl a ptal se ho, co tím chtěl ten chlap říci. „Nevíš tedy, co je to strach?“ řekl sedlák. „Ne.“ odvětil. Tu starý spráskl ruce nad hlavou a zvolal: „Tvůj učitel mi musí vrátit peníze! Již rok k němu chodíš a nevíš, co je to strach.“

Druhého dne, hned časně ráno vzal Petra za ruku a šli do školy. „Jestli hocha do zítra nenaučíte, co je to strach“, řekl učiteli: „tak mi vrátíte peníze!“ „Buďte ujištěn,“ odvětil učitel: „že do zítřejšího ráno bude strachu od základu rozumět.“ A protože přicházela noc, zavedl Petra do kostela a zavřel za ním velkou bránu. V kostele se jeden mohl strachu vyučit, neboť s tím svatostánkem nebylo již od pradávna něco v pořádku. Petr si srdnatě vylezl na kruchtu, pod hlavu si složil kazajku a usnul. Ale ne nadlouho. Najednou něco zadunělo, pak to začalo řinčet a rachotit, jako by oživly kostelní lavice, a zpoza oltáře vyšly tři mužské postavy a přišly na kruchtu za Petrem. Hoch se na loktech zvedl do výše a byl zvědavý, copak ti tři chlapi vlastně chtějí. Ti rozestavěli kuželky a pak jeden volal: „Hochu, stav nám ty kuželky.“ „Pro mě za mě, proč ne.“ řekl Petr, vstal a udělal, jak mu poručili, ale když z těch tři každý hodil, zvolal: „Kdo staví, může také házet, teď jsem na řadě já!“ S tím vzal koule a hodil jednu po druhé dolů, těm mužům mezi nohama, potom popadl kuželky a začal je duchům jednu po druhé metat na hlavy. Na tu devátou nečekali, nýbrž zmizeli, a tak potom mohl klidně spát, dokud dovnitř kostelním oknem nenakoukl jasný den. Tu do kostela přišel učitel a byl celý divý, aby se podíval, zda hochovi duchové nezakroutili krkem, ale ten na něho jen otráveně zíval, a když se ho ptal, zda nyní ví, co je to strach, odvětil: „Ne. Bylo tu jen pár černých chlapů, kteří mi poroučeli, abych jim stavěl kuželky, ale o strachu se mnou žádný nemluvil.“ Tu ho učitel počastoval jako totálního zabedněnce, ale starého sedláka, když tam přišel, utěšoval, že bude určitě spokojený, jen ať počká do druhého dne, on to s hochem ještě zkusí.

Sotva se setmělo, musel Petr opět do kostela. „Tentokrát by mě mohli nechat na pokoji.“ řekl si a vylezl docela nahoru na varhany, aby tam měl klid na spaní. Ale sotva na věži odbila jedenáctá hodina, tak šlo do běhu rámusení a rachocení, ale tentokrát ještě zlostnější a divočejší než předešlé noci. Najednou se před oltářem objevila smolně černá dáma s dlouhým zlatorudým závojem a vrhla se na kolena, jako by se chtěla vroucně modlit. „Tak tahle se jistě nemodlí k našemu Pánu,“ řekl si Petr: „ale ten zlatý závoj by slušel i mojí sestře, až půjde v neděli do kostela.“ Opatrně slezl z varhan a plížil se zezadu ke klečící ženské postavě, v mžiku jí serval závoj z ramen dolů a skočil jako veverka zase nahoru na svoje místečko. Dáma ho žalostně prosila, aby jí závoj vrátil, neboť jiný nemá, ale nahoru za ním nemohla a tady dole mohla do Petra hučet, jak dlouho chtěla. On se opět klidně položil a spal až do druhého dne, a když otec i s učitelem vešli, měli námahu ho najít a probudit; ale o strachu se toho nenaučil ani zbla. Tentokrát byl učitel vzteklý jako ďas a řekl, že to s tím hloupým klukem zkusí ještě potřetí.

O třetí noci nebylo hochovi nejlépe a skoro mu přišlo, jako by se přece jenom něco málo o strachu mohl naučit. „Vlezu si do farářovy lavice.“ řekl si: „Tam budu v bezpečí, až mě ta ženská bude hledat za varhanami.“ Řečeno, uděláno. Opět brzy usnul, ale najednou se ozvala rána tak velká, že se všechna okna zatřásla a shora se spustil žlutý paprsek světla. „Jeden by si myslel, že přichází sám ďábel, aby pobyl v kostele.“ pomyslel si Petr. Tak nějak to také bylo, neboť ďábel spadl dolů v lidské podobě a sedl si těsně vedle Petra, na sedátko na místě pro faráře. Hoch byl tichý jako myška, zatímco zlosyn sáhl do svého pytle, vytáhl svazek papírů a začal tím listovat. Byly to samé úpisy urozených i nepatrných lidí, kteří se ďáblovi hříšně poddali. Jak se tím tak zaobíral a přepočítával, nedopatřením mu z nich pár spadlo na podlahu. Toho si Petr všiml a dříve, než to ďábel zpozoroval, tak je popadl a schoval. Za chvíli pekelník zase zmizel a on mohl spát. Když ráno přišel učitel, vše mu vyprávěl, předtím si však ty papíry přečetl a stálo v nich také učitelovo jméno. Tu mu tento úpis vztekle vytrhl a řekl starému sedlákovi, že mu peníze za učení jeho nepodařeného syna vrátí, ale pro toho není žádné jiné rady, než ho poslat do širého světa, neboť všechna námaha a učenost je pro něj ztracená, pokud se mu ve světě v hlavě konečně nerozsvítí. Tak dal starý hochovi dvě stě zlatých a poručil mu, aby se nevracel dřív, dokud z něj nebude opravdu chytrý muž. Petr se sám divil, že člověk může být tak hloupý jako on, ale jinak byl spokojený, vzal si peníze a šel.

Ušel pěkný kus cesty, když tu potkal hocha se stádem sviní. „Pojď se mnou do světa.“ řekl mu: „Na co bys pásl svině, já mám tolik peněz, že je nikdy neutratím.“ Malý pasáček vepřů napřed tvrdil, že musí domů ke svým živitelům, ale za malou chvíli se dal přemluvit a šel s ním. A tak ti dva směle mašírovali do světa, dokud nebyl večer a neměli hlad. Ale okolo nebyl než hluboký černý les. Nakonec přišli k nějakému zámku, a protože brána byla otevřená, vešli dovnitř a všechno si prohlédli. Nenašli tu ani živou duši, jenom na dvoře poletovala drůbež všeho druhu, husy, kohouti, dokonce velšské slepice. Hladový Petr zvedl pár kamenů a pár těch ptáků zabil. „Nyní máme něco k jídlu.“ řekl a šel s pasáčkem vepřů do zámecké kuchyně, aby tam rozdělali oheň. Potom na něj přistavili kotel, oškubali drůbež a začali ji vařit. Ale jak to v kotli vařilo a bublalo, že se při tom srdce smálo, kde se vzal, tu se vzal, přišel domů zámecký pán a nebyl to nikdo jiný než ďábel sám.

Už na nádvoří začal větřit a čmuchat, a zrovna když Petr do kotle ponořil vidličku, aby si kousek masa vytáhnul, stál najednou u něj ten černý a říkal: „To si dám s vámi!“ „Napřed jdi ven a nějakou drůbež si zabij, jinak nemáš nic k vaření.“ odvětil Petr: „A když nemáš navařeno, nemáš nic k jídlu, neboť jestli dostaneš něco ode mne, to ať jsem do konce života hlupákem!“ Tak se ďábel vrátil zpět na dvůr a ze všech sil začal vrhat kamení, protože měl velký hlad, ale brzy přišel nahoru a řekl: „Nemohu nic trefit.“ “To kvůli těm tvým dlouhým pařátům.“ řekl hoch: „Zajdi do dílny a přines mi odtamtud svěrák, mám dobré srdce a ty nehty ti ostříhám.“ Tu neměl hloupý čert na práci nic jiného, než opravdu svěrák přinést a položit do něj svoje černé pracky. „Pěkně drž,“ řekl Petr a svěrák pořádně utáhl a zlosyn byl lapený. Pak hoši popadli sukovice a vypráskali ho jak vzpurného osla. „Pusťte mne!“ řval ďábel: „Já vám dám, co si přejete.“ Dlouho satanášovi žádné vytí ani křik nepomohly, ale nakonec Petr řekl, že by ho i pustil, když mu dá úpis na zámek, že je jeho i se vším, co se uvnitř nachází. S tím ďábel souhlasil a úpis ležel ihned na stole. Tu chtěl pasáček vepřů svěrák povolit, ale Petr zvolal: „Zadrž! Napřed se podívám, zda je to v pořádku. Já umím číst, nadarmo jsem nebyl v učení u mistra.“ A tak si úpis přečetl a shledal, že ho chtěl ďábel oklamat, neboť v úpise bylo psáno jen o stodole a vedlejší budově, ale ne o zámku. „Tak chytrý jako ty, jsme my také!“ řekl Petr: „Ještě nepadly všechny rány!“ S tím začali opět s takovým výpraskem, který mohl přežít jen ďábel, a neustali dříve, dokud jim nevydal správný úpis, na celý zámek a všechna pole, a také na celý ten les, který k němu patřil. Když měli všechny papíry v pořádku, řekli: „Za to tě pustíme, ale ne ihned, nýbrž až ráno za světla, když nad námi nemáš žádnou moc, zatím si prohlédneme komnaty, zda je vše v pořádku.“

S loučemi a svazkem klíčů, který jim musel ďábel vydat, procházeli celým zámkem a otevřeli dveře všech komnat. Když přišli do té poslední, šly jim v ústrety tři černé dívky, které jim vyprávěly, že jsou tři princezny, které ďábel zaklel, že slyšely, co se událo, a tak velmi prosily, zda by nechtěli tomu zlosynovi ještě pár ran přidat, aby je zase učinil bílými, jak byly předtím. To si Petr nenechal říkat dvakrát, ty poslední rány jsou vždy ty nejlepší, čím více ale ďábel naříkal a řval, o to více se z dívek ztrácela černá barva z těla i z obličeje, a brzy tam stály místo třech černých panen tři překrásné princezny. Moc těm dvěma děkovaly, ale prosily, aby toho ďábla pustili, protože je bílý den. Petr ale svěrák otevřel jen zpola a už se zlosyn z něho vyrval, nechal na něm viset kůži i s pařáty a uháněl do svého lesa. Neboť nebyl tak hloupý, aby přepsal celý les na Petra, kousek si nechal pro sebe. Pasáček a Petr se brzy s princeznami dohodli, že ty dvě starší si vezmou za ženy a ta nejmladší jim zůstane na zámku k ruce.

Tak společně žili v radosti a spokojenosti, dobře jedli a pili a pro zábavu jezdili na lov. Ale jednoho dne se událo, že Petr střelil zajíce a i s pasáčkem za ním uháněli, až k tomu kousku lesa, který měl ďábel ještě ve své moci. Tomu to přišlo vhod! Už tam dlouho seděl a čekal. Velkými skoky se tam přiřítil a řval na Petra: „Co děláš tady v mém lese?!“ Tu popadl Petr kamaráda pasáčka a postavil ho na hlavu a s jeho nohama klapal jako se svěrákem. „Chceš opět dovnitř?“ Tu se ďábel polekal tak, že upaloval pryč nejrychleji, jak jen mohl, a už se nikdy neukázal. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka "Fürchten lernen" je ze sbírky lidových pohádek "Deutsche Hausmärchen" (1851) sběratele Johanna Wilhelma Wolfa (1817 - 1855). Z němčiny pro vaše potěšení přeložila, pro vaši radost převyprávěla a poznámkami doplnila Vlk Jitka Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková