Nejlepší jídlo na světě

Johann Wilhelm Wolf

Kdysi dávno si staří lidé na návsi naší vsi vyprávěli, jak pan farář v neděli při kázání řekl, že vodnice[pozn1] a skopové je to nejlepší jídlo na světě. Ta slova dolehla i k uším tří kmotrů, Jožina Kváka, Tondy Krchového a Honzy Hromnice. Tihle sousedé tenkrát ještě neměli ani pole ani ovce, ale přesto si usmyslili, že musí vyzkoušet, zda je to s tím jídlem pravda. Potají se domluvili, že následující noci Honza, který z nich byl nejsilnější, půjde na pole a tam obstará plný pytel vodnice, zatímco Jožin a Tonda zajdou do ovčína a odnesou si berana. Umluvili se, že se sejdou na nádvoří rovnou u brány do kostela. Jak bylo řečeno, tak se také stalo.

Sotva se snesla noc, vydal se Honza s pytlem na pole s vodnicí a ti dva se obrátili k ovčínu. Tu museli kolem jednoho močálu, ze kterého, jen se k němu přiblížili, se ozvalo se volání: „Kváák! Kváák!“ „Slyšíš?“ vykvikl Jožin s očima na vrchu hlavy: „Ovčák je vzhůru a poznal mě! Já tam nejdu! Jdi raději sám. Jak je vidět, tebe nezahlédl.“ S tím se Jožin obrátil jak čamrda a vrátil se kousek cesty zpět, kde čekal, až přijde Tonda s beranem. Ten šel tedy dál sám, až dorazil k ovčínu. Tu ale zrovna zakašlala jedna stará ovce: „Eekrchhhhh!“ Do Tondy jako by hrom uhodil, škubl s sebou a upaloval odtamtud tak čiperně, že byl brzy zpět. „Jožine,“ řekl a byl skoro bez dechu: „jen si pomysli, ten ovčák viděl i mne, zavolal na mne jménem. My toho berana nedostaneme, ten ovčák nás dobře zná. Musíme se teď vrátit pro Honzu, aby tam šel.“ Jožin samozřejmě souhlasil.

A tak došli ke kostelním dveřím, kde už na ně čekal Honza s pytlem vodnice a oni mu vyprávěli celou tu historii, proč nepřinesli berana, neboť je ovčák zná a zavolal na ně jmény. Potom ho přemlouvali, že není ve vsi dlouho, že ho ovčák určitě nezná, aby pro toho berana zašel. Zpočátku se Honza zlobil, že svoji věc nevyřídili, neboť on udělal, co udělat měl, a toho berana neobstará, ale když do něj hučeli a hučeli a říkali, že zatím, než toho berana přinese, oloupou tu vodnici, nakonec dobrák Honza přivolil a šel.

Jožin a Tonda si sedli ke kostelním dveřím a dali se do loupání. Mezitím byly čtyři hodiny ráno a bylo třeba zvonit, a tak přišel kostelník, aby zvonil. Ale když u kostelních dveří uviděl ty dva, dostal strach, neboť si myslel, že to jsou duchové mrtvých a utíkal na faru a tam bušil na dveře, jen co to šlo. Konečně se probudila kuchařka a otevřela. Kostelník ihned probudil faráře a ve spěchu mu vyprávěl: „Pane faráři, musíte se mnou. Před kostelními dveřmi sedí dva duchové, kteří mě nepustí do věže, abych mohl zvonit čtyři hodiny. Musíte se mnou a vyhnat je.“ Ale farář, který měl podagru a nemohl se hnout, mu odvětil: „Jak můžeš chtít, abych šel s tebou? Jsem ubohý podagrou zkroucený muž a nemohu se ani hnout. Musíš koukat, jak si poradíš sám, já ti pomoci nemohu.“ Ale kostelník, který měl podle starého zvyku zvonit svítání, se na chromého muže osopil a řekl: „Ne! Musíte se mnou, pane faráři! Musíte se mnou! Když nemůžete chodit, tak si mě vlezte na záda, já vás tam dovleču.“ A nehnul se z místa a na faráře stále naléhal, až tento nakonec vstal a oblékl se a pověsil se mu na záda.

Tak to šlo až ke kostelu. Ti dva, co seděli u kostelních dveří a loupali vodnici, zatímco slupky házeli kolem sebe, ve tmě najednou uviděli, že přichází někdo s nákladem na zádech a mysleli si, že je to Honza s beranem. Tu Jožin zvolal: „Máš ho?“ a Tonda se přidal: „Tak ho přines sem, hned mu podříznu krk!“ Když to kostelník uslyšel, tak se tak vylekal, že faráře shodil ze zad dolů a upaloval, co mu síly stačily, pryč. Farář, který měl zrovna tak velký strach, úplně zapomněl na svoji podagru, čiperně se postavil nohy a uháněl za učitelem tak rychle, že ho nakonec málem předhonil.

Zanedlouho nato přišel opravdu Honza s beranem, a tak ti tři měli v poledne skopovou pečení a dušenou vodnici a po jídle si řekli, že to bylo opravdu to nejlepší jídlo na světě. [pozn2]




Poznámka 1 - Vodnice čili brukev řepák (Brassica rapa) je pikantní zelenina, která je zapomenutou zeleninou našich babiček. Prý si na ní pochutnávali již v antickém Římě, kde ji pěstovali v různých barevných odstínech a nejvíce si cenili bulev s purpurovou barvou. Dneska se s ní můžete setkat na stolech našich sousedů ve Francii, Anglii či Skandinávii, kde si na ni pochutnávají např. podušené na másle s troškou soli a pepře nebo zapečené s mletým hovězím masem. Nikdy není pozdě vodnici také ochutnat a budete-li k tomu mít i kousek jehněčího, určitě neuděláte chybu.
Poznámka 2 - Lidová pohádka "Das beste Essen von der Welt" je ze sbírky lidových pohádek "Deutsche Hausmärchen" (1851) sběratele Johanna Wilhelma Wolfa (1817 - 1855). Z němčiny pro vaši radost přeložila a po svém převyprávěla Jitka Janečková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková