O řemesle se zlatým dnem

Johann Wilhelm Wolf

Byl jednou jeden chudý rolník a ten měl syna. Když bylo hochovi patnáct let, poslal ho otec do města, aby si tam hledal službu a vyučil se řemeslu. Chlapec se vydal na cestu, když tu potkal vyšňořeného pána, který se ho zeptal: „Kampak jdeš, hochu?“ „Do města, abych si tam našel mistra.“ odvětil hoch. „Tak to pojď se mnou, já tě vyučím řemeslu, které tě určitě uživí.“ řekl pán a chlapec ho následoval. Přišli do lesa k jeskyni, kde sedělo jedenáct loupežníků a ten uhlazený pán byl ten dvanáctý. Ukázal hochovi velké hromady zlata a stříbra, které tam ležely, a zeptal se ho: „Jak se ti to líbí? Tak bohatý bys chtěl také jednou být, ne?“ „Pane, vy rozumíte tomu nejkrásnějšímu řemeslu na světě, řemeslu, které má zlaté dno.“ odvětil hoch: „K vám půjdu do učení rád.“ Pak společně pojedli a popili a měli dobrou náladu až do večera.

Tu podal loupežník jinochovi podivuhodnou hůl, která otvírala všechny dveře, a řekl: „Nyní jdi a koukej, abys něco vydělal.“ Tak šel a pracoval v měšcích jiných lidí, dokud neměl pohromadě dvě sta dukátů. Z téhle práce ho ruce nebrněly, protože všechny zámky se před ním otevřely, sotva se jich dotknul svou holí. Když se vrátil do jeskyně a loupežník přepočítal jeho výdělek, řekl: „Moc toho sice není, ale alespoň něco. Zítra musíš být pilnější.“

Následující noci jinoch přinesl tři sta dukátů a loupežník řekl: „Tentokrát je to trochu lepší, ale stále je vidět, že jsi začátečník.“ Tak přišel třetí noci zpět se čtyřmi sty dukáty. „Nu, děláš pokroky,“ řekl mu loupežník: „a odedneška patříš k nám. Ale mohl by ses ještě této noci stát mistrem našeho řemesla, pokud máš odvahu. Dneska jeden z nás odešel, aby ukradl vola, když mu ho cestou sebereš, složíš mistrovskou zkoušku. „Dobrá,“ řekl chlapec. „ale dovolíte mi vyhledat si to, co k tomu budu potřebovat.“ Pak šel hlouběji do jeskyně, vzal si stříbrem vykládanou pochvu šavle, převlékl se za žebráka a vydal se na cestu.

V lese si sedl vedle silnice a zářící pochvu položil vedle sebe. Brzy se tam objevil loupežník s volem, a když uviděl drahocennou pochvu, zůstal stát a zeptal se: „Ej, copak to tu máš? Jak jsi přišel k té nádheře?“ „Našel jsem ji v lese.“ řekl žebrák. „Kde ležela pochva, musí být i šavle.“ řekl loupežník: „Pohlídej mi na okamžik toho vola, podívám se, zda ji nenajdu.“ A spěchal do lesa, aby tam hledal, zatímco hoch hnal vola k jeskyni, kde ho loupežníci oslavovali jako mistra a nakonec ho zvolili kapitánem jejich tlupy.

Z toho, že se tak rychle vyučil řemeslu se zlatým dnem, stoupla hochovi do hlavy pýcha, a tak druhého dne loupežníkům řekl: „Zajdu k otci a zůstanu u něj dva dny, po tu dobu si každý z vás může dělat, co chce, ale až se vrátím, přinesu pro vás všechny práci.“ Nechal si osedlat koně, krásně oblečený se vyhoupl nahoru a cválal domů.

Jeho otec nevěřil svým očím, když ho viděl, a překvapeně se ho ptal: „Jak jsi k tomu bohatství přišel?“ „Díky mé píli a pracovitosti.“ odvětil hoch pyšně: „Jsem už mistr a se dvanácti tovaryši pracuji dnem i nocí, co to jen dá.“ „A to se na to podívejme! A čímpak se, synku, zabýváš?“ „Vyprazdňuji plné měšce, milý otče.“ „Takže si zloděj?!“ zvolal stařec vyděšeně: „Potom se mi kliď z domu, jinak tě sám předám soudu!“ „Jak chcete, sbohem, otče.“ odsekl, posadil se opět na koně a jel pryč; předtím ale ještě otci hodil na stůl měšec zlata.

Cestou se zastavil v hostinci, kde si nechal nalít kořalky a zeptal se: „Co je nového?“ „Nic moc,“ řekl hostinský: „kromě toho, že včera pochytali těch dvanáct loupežníků. Ale byli to jen tovaryši, jejich kapitánovi jsou vojáci na stopě, jmenuje se prý Jenda Vozembouch.“ „Jestli se jmenuje takto, tak to vím, kde je, a budeme ho brzy mít.“ řekl hoch: „Zrovna včera mi v lese vyprázdnil kapsy. Dejte mi nějaké staré šaty a osla, pak ho nalákám do vašeho domu.“ Hostinský to s radostí udělal a jinoch táhl dál, na dalším statku koupil dva koše s vejci, sýrem a máslem a vydal se s tím do hlavního města. Když šel kolem věže vězení, kde sedělo zavřeno jeho dvanáct kumpánů, a viděl, jak leží na zamřížovaných oknech a z očí jim kouká hlad a smutek, zastavil osla, vzhlédl a zvolal: „Copak, vy jste kradli? Co jste to za hlupáky, když nevíte, že s poctivostí dojdete nejdál?“ Tu se zloději rozhněvali, ale on se jen smál a vysmíval, až samou zlostí od oken utekli. Ale on jim to udělal jen proto, že prozradili vojákům jeho jméno.

Před městskou branou žil jeden tkadlec, ten byl chudý jako kostelní myš a tkal nouzi s bídou. Jenda, který to věděl, k němu šel a daroval mu ty vejce, máslo i sýr. „Poslouchej, bratříčku,“ řekl pak, protože mu řemeslo zachutnalo a nemohl ho nechat být: „já jsem chudý, ty jsi chudý a král má peněz víc, než potřebuje. Co bys řekl tomu, kdybychom mu o pár dukátů odlehčili? Jemu to nic neudělá a nám to pomůže.“ „Inu, zdáš se být jeden z těch, kteří nechají ležet jen rozžhavené železo a mlýnský kámen,“ odvětil tkadlec: „ale souhlasím. Poctivý jsem byl dost dlouho a nic mi to nepřineslo, tak budu pro změnu zloděj. Ale jak se dostaneme do pokladnice?“ „O to se postarám.“ uklidnil ho Jenda. Večer šli k věži, ve které byla královská pokladnice; až u země bylo okno, zavřené trojitou železnou okenicí. Ale Jenda měl svou kouzelnou hůl, sotva se okenice dotkl, tu všechny okenice postupně odskočily a ti dva vlezli dovnitř, nacpali si kapsy penězi a potom šli spokojeně domů.

Když přišel druhého dne do pokladnice král, krádež ihned zpozoroval, ale protože všechna okna i dveře byly zavřené, nechal si předvést těch dvanáct loupežníků a zeptal se jich, jak se ten zloděj mohl dostat dovnitř. Ti si dveře i okno prohlédli a hned viděli, kde byla chyba. „Byl tu Jenda Vozembouch.“ řekli: „Vlezl dovnitř oknem.“ Král jim slíbil svobodu, když mu ho chytí, a tak loupežníci na okno nastražili past a krále ujistili, že zítra bude loupežnický kapitán v jeho rukách.

Když se setmělo, tkadlec řekl: „To jednou nestálo ani za řeč, pojďme si vzít ještě něco.“ A tak šli k věži, kde se Jenda dotkl svojí holí okna a okenice zase odskočily. „Nechej mne jít prvního.“ řekl tkalci: „Uvnitř by mohlo být něco nastraženo a ty našemu řemeslu rozumíš ještě pramálo.“ „Z cesty! Já ti ukážu, že mám odvahu!“ nedal se tkadlec a vlezl rovnou do pasti, ze které nebylo úniku. „Nu, teď vidíš, kdo měl pravdu.“ Řekl Jenda: „Ale počkej, pomohu nám oběma, jen otoč hlavu.“ Tkadlec to udělal a on mu ji usekl, pak si naplnil kapsy zlatem a s useknutou hlavou šel zpět ke tkalcovu domu.

Ráno král spěchal do pokladnice a našel tam zkrvavenou mrtvolu. Nechal zavolat loupežníky, kteří mrtvého ohledali a řekli. „To není on. Ale toho umrlce pověste na šibenici, potom ho chytíte, neboť on se bude pokoušet tělo ukrást. Proto k šibenici postavte silnou stráž!“ Tak se stalo, ale Jenda se králi ve skrytu vysmíval, neboť chytrý zloděj do tak hloupé pasti nikdy nespadne! Natáhl si tkalcovy staré šaty, koupil dva pěkné soudky kořalky, do které přilil uspávací prostředek, a naložil je na osla. Potom nechal u krejčíka ušít dvanáct mnišských kuten, sbalil je a naložil k soudkům.

Když se pomalu stmívalo, vydal se s nákladem k šibenici a cestou vyvolával: „Elixír síly! Kdo si koupí posilující elixír?“ Těch dvanáct vojáků na stráži ho uslyšelo i uvidělo, zavolalo na něho a nechalo si elixíru nalít a pálenka jim tak chutnala, že za chvíli byl soudek prázdný. Tu jeden po druhém vojáci popadali a usnuli jako špalky. „Teď je řada zase na mě.“ řekl Jenda, svlékl jim uniformy a naložil je spolu se šavlemi a tkalcovou mrtvolou na osla, potom vojákům natáhl mnišské kutny a uháněl ke tkalcovu domku.

Brzy ráno se vojáci probudili a to si jeden dovede představit, jak valili oči. Nejdříve chtěli všichni dezertovat, ale tu jeden z nich, pěkně vykutálený ptáček, řekl: „Klidně zůstaňte tu, já to zařídím.“ V mnišské kutně šel ke králi, vrhl se mu k nohám a řekl: „Pane králi, darujte mně i mým spolubratrům život! Nezasloužíme si to, ale doufáme, že k nám budete milostivý!“ Král se velmi podivil a řekl: „Otče, život vám daruji rád, ale nevím, čeho jste vy mohli dopustit.“ Tu voják povstal a vše králi vypověděl. Král se sice tomu novému kousku Jendy Vozemboucha od srdce zasmál, ale ve skrytu se přeci jen hněval, a tak si nechal zavolat těch dvanáct loupežníků a pohrozil jim, že je všechny ihned pověsí na šibenici, pokud mu neřeknou jistý prostředek, jak jejich kapitána chytit. Tak mu poradili, aby nechal obklíčit celé okolí a prohledat všechny domy, když Jendu ani potom nechytí, pak se poddají svému osudu.

Král poručil splnit vše, co mu radili, a tak byly všechny domy v blízkém i širokém okolí prohledány a všichni jejich obyvatelé předvedeni, aby si je těch dvanáct loupežníků prohlédlo. Ale Jendu nenašli, neboť ten byl dávno za horami, kde opět zkoušel svoje umění. Kde ale měl své loupežnické hnízdo, to se král dozvěděl, když konečně prohledali i tkalcův domek. Následujícího dne se těch dvanáct loupežníků houpalo na šibenici. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka "Der Räuberhauptmann Hans Kühstock" je ze sbírky lidových pohádek "Deutsche Hausmärchen" (1851) sběratele Johanna Wilhelma Wolfa (1817 - 1855). Z němčiny pro vaši radost přeložila, po svém převyprávěla a poznámkami opatřila Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková