Jak šel Honza pro zlaté péro ptáka Ohniváka

Bratři Grimmové

Byl jednou jeden král, kde kraloval a jak se jmenoval, to už si nepamatuji, ale to vím určitě, že neměl žádného syna, jen jednu jedinou dceru, která byla stále nemocná, a žádný doktor ji neuměl vyléčit. Tu bylo jednoho dne králi předpovězeno, že princezna se uzdraví, když sní jablko, a tak nechal ihned po celé zemi vyhlásit, že kdo jeho dceři přinese takové jablko, po jehož snězení se uzdraví, ten ji dostane za ženu a stane se králem. A bylo to!

Tohle královské nadělení uslyšel také jeden sedlák, který měl tři syny, a tak si zavolal toho nejstaršího a řekl mu: „Jdi na sýpku a naber plný košík těch nejkrásnějších panenských jablíček s tvářičkami červenými jako vlčí máky a zanes je na královský dvůr. Možná se po nich královská dcera uzdraví a ty se s ní budeš moci oženit a staneš se králem.“ To chasník udělal a vydal se na cestu. Když nějakou dobu šel, potkal šedivého mužíčka, který se ho ptal, co to má v košíku. Hoch odvětil: „Co by, žabí stehýnka!“ Nato mužík řekl: „Tak, tak, ať to tak je a tak zůstane!“ a šel si svou cestou. Když přišel hoch na zámek, nechal ohlásit, že má jablka, po kterých se princeznu uzdraví, jen co je sní. To krále velmi potěšilo a dal si hocha předvést. Ale běda! Když košík otevřel, byly v něm místo jablíček samá žabí stehýnka, která s sebou ještě mrskala. To krále velmi rozzlobilo a nechal ho ze zámku hnát bičem. Když přišel synek domů, vyprávěl otci, jak nepěkně se mu vedlo.

Tak poslal otec toho prostředního, ale tomu se vedlo úplně stejně jako bratrovi. Také potkal šedivého mužíka, který se ho ptal, co má v košíku, a on mu odvětil: „Co by, prasečí štětiny!“ A šedivý mužík na to řekl: „Tak, tak, ať to tak je a tak zůstane!“ A když synek přišel ke královskému zámku a řekl, že má jablka, po kterých se princezna uzdraví, jen co je sní, vůbec ho nechtěli pustit dovnitř, nýbrž mu řekli, že tam už jeden takový byl a měl je všechny jen za blázny. Ale hoch trval na svém, že má určitě panenská jablíčka s tvářičkami červenými jako vlčí máky, jen aby ho ke králi pustili. Nakonec mu tedy uvěřili a zavedli ho před krále, ale když tento košík otevřel, našel v něm prasečí štětiny. To krále strašlivě rozzlobilo a nechal hocha ze zámku vypráskat bičem, takže když přišel domů a vyprávěl, jak se mu vedlo, bylo to k pláči.

Tu přišel za otcem nejmladší syn, kterého měli vždy za hlupáka a říkali mu Hloupý Honza, a ptal se, zda smí jít taky s jablky na královský zámek. „Ano,“ řekl otec: „ty bys na to byl opravdu ten pravý! Když ti chytří nic nedokázali, co chceš dokázat ty?!“ Ale hoch se nevzdal: „Ale já chci jít, otče!“ „Jdi mi z cesty, ty hlupáku, napřed musíš dostat rozum!“ řekl otec a obrátil se k němu zády. Ale Honza ho zatahal vzadu za halenu a prosil: „Jen mne pusťte, otče, já chci jít taky.“ „Nu, pro mne za mne si jdi, však ty zase přijdeš!“ dal mu otec nakonec nevrlou odpověď. Ale hoch se velmi zaradoval a skákal jako splašený. „Ano, teď se chováš jako opravdový blázen, ty jsi den ode dne hloupější!“ řekl otec. Ale Honza si z toho nic nedělal a nenechal si radost pokazit. Ale protože se už pomalu stmívalo, tak si pomyslel, že bude lepší počkat na ráno, stejně se už dnes na královský dvůr nedostane. V noci nemohl vůbec spát, a když na chvilku usnul, tu se mu zdálo o krásných pannách, zámcích, zlatě a stříbře a podobných věcech.

Brzy ráno se vydal na cestu a hned nato potkal zamračeného šedivého mužíčka, který se ho ptal, co to má v košíku. Honza mu odvětil, že nese princezně panenská jablíčka s líčky červenými jako vlčí máky, po kterých se uzdraví. „Nu,“ usmál se mužík: „tak, tak, ať to tak je a tak zůstane.“ Ale na královském dvoře nechtěli Honzu vůbec pustit dovnitř, neboť prý tu už dva takoví byli a řekli, že nesou jablka, a pak měl jeden z nich žabí stehýnka a ten druhý prasečí štětiny. Honza ale neustal s prosbami, nemá určitě žádná žabí stehýnka ani prasečí štětiny, nýbrž ta nejkrásnější panenská jablíčka s líčky červenými jako vlčí máky; v celé královské říši by jeden krásnější nenašel. Protože mluvil tak upřímně a od srdce, strážce si pomyslel, že tento hoch neumí lhát, a tak ho pustil dál a udělal dobře, neboť když Honza svůj košík před králem otevřel, ležela uvnitř ta nejkrásnější panenská jablíčka s líčky červenými jako máky na světě. Král se velmi zaradoval a nechal je ihned zanést dceři a pak s úzkostí očekával, jakou mu přinesou zprávu o jejich účinku. A neuběhlo mnoho času a zpráva byla tady. A kdo mu ji přinesl? Inu, dcera sama! Sotva z těch jablíček totiž pojedla, vyskočila zcela zdravá z postele. Jakou měl král radost, to jeden slovy nepopíše, ale aby dal Honzovi dceru za ženu, k tomu se neměl, naopak řekl, že mu Honza musí ještě vyrobit loď, která by na pevné zemi uháněla ještě rychleji, než plula na vodě. A Honza? Jen kývnul hlavou, že ano, a šel domů, kde vyprávěl, jak se mu vedlo.

Otec ale do lesa, aby takovou loď vyrobil, poslal nejprve toho nejstaršího. Ten pilně pracoval a vesele si k tomu pískal, když kolem poledne, kdy stálo slunce nejvýše, přišel šedivý mužík a ptal se ho, co dělá. Chasník mu odvětil: „Co by, vařechy.“ Šedivý mužík na to řekl: „Tak, tak, ať to tak je a tak zůstane!“ Večer si hoch pomyslel, že je loďka hotová, ale když do ní chtěl nasednout, tak z ní byly samé vařechy. Druhý den šel do lesa prostřední syn, ale vedlo se mu stejně jako bratrovi.

Třetího dne šel do lesa Hloupý Honza. Pracoval opravdu pilně, takže se to v celém lese rozléhalo, a on si k tomu ještě zpíval a vesele pískal. Tu v poledne, když bylo největší horko, opět přišel ten mužík a ptal se, co to dělá. „Inu, loďku, která na pevné zemi pluje lépe než na vodě. Až s tím budu hotov, dostanu královskou dceru za ženu. „Tak, tak, ať to tak je a tak zůstane!“ řekl mužík. Večer, když zářící slunce zašlo za hory, byl Honza se svou lodí i se vším, co k tomu patří, hotový. Nasedl do ní a vesloval ke královskému městu. Loďka plula rychle jako vítr. Král to viděl už z dálky, ale svoji dceru mu dát nechtěl a řekl, že by musel nejprve pást od časného rána do pozdního večera sto zajíců, a když mu jediný uteče, tak dceru nedostane.

Honza souhlasil a hned druhého dne šel se zaječím stádem na pastvu a přísně na ně dohlížel, aby mu žádný neutekl. Ale netrvalo dlouho, když tu přišla děvečka ze zámku a řekla mu, aby jí rychle dal jednoho zajíce, neboť dostali návštěvu. Ale Honza poznal, kam by to vedlo, a řekl, že jí žádného nedá, ať král svoji návštěvu klidně uhostí zaječími bobky. Ale děvečka se nenechala odbýt a nakonec mu začala spílat. Tu Honza řekl, když přijde sama princezna, tak jí jednoho zajíce dá. To děvečka na zámku vyřídila a princezna opravdu přišla. Mezitím se ale u Honzy objevil ten šedivý mužík a ptal se, co tam dělá. Honza mu poctivě vypověděl, že tady musí hlídat sto zajíců, aby mu žádný neutekl, potom mu dají za ženu princeznu a bude král. Tu šediváček řekl: „Tady máš píšťalku, a když ti nějaký uteče, tak zapískej, vrátí se ti zpět.“ Když přišla princezna, dal jí Honza do zástěry jednoho zajíce, ale sotva s ním ušla sto kroků, zapískal a zajíc vyskočil ze zástěry a utíkal ke stádu. Když byl večer, zapískal pasáček zajíců ještě jednou a zkontroloval, zda jsou všichni a pak je hnal na zámek. Král se divil, jak to jen dokázal, aby uhlídal sto zajíců bez toho, že by mu jediný utekl. Ale dceru mu přesto za ženu dát nechtěl, řekl, že by musel nejdříve přinést péro z ocasu ptáka Ohniváka.

Honza nelenil a ráno se ihned vydal na cestu a mašíroval odhodlaně stále vpřed. K večeru přišel k nějakému zámku, kde se zeptal na nocleh, neboť tenkrát nebyli ještě žádné hostince. Tu ho zámecký pán s radostí přijal a ptal se ho, kampak má namířeno. Honza odvětil, že za ptákem Ohnivákem. „Za ptákem Ohnivákem? Člověk říká, že je vševědoucí. Ztratil jsem klíč od železné pokladnice, buďte tak dobrý a zeptejte se ho, kde by mohl být.“ „To rád udělám.“ slíbil Honza. Za časného rána se vydal dál a dál a cestou přišel k jinému zámku, ve kterém opět zůstal na noc. Když se zdejší pán dozvěděl, že jde k ptáku Ohniváku, řekl, že má nemocnou dceru, všechny prostředky již vyzkoušeli, ale žádný neúčinkoval, zda by nebyl tak dobrý a zeptal se ptáka Ohniváka, co by dívku opět uzdravilo. Honza řekl, že to rád udělá a šel dál. Tu přišel k vodě a místo přívozu tam stál obr, který musel všechny pocestné přenést na druhou stranu. Obr se Honzy ptal, kam cestuje. „K ptáku Ohniváku.“ řekl Honza. „Nu, když se k němu dostanete,“ zabručel obr: „zeptejte se ho, proč musím všechny pocestné přenášet přes vodu.“ Tu Honza řekl: „Ve jménu božím to pro vás udělám.“ Tak ho vzal obr na ramena a nesl ho na druhý břeh.

Konečně přišel Honza do domu ptáka Ohniváka, ale doma byla jen jeho žena, která se ho ptala, co tu chce. Tak jí vše poctivě vypověděl, že má vyzvednout péro z ocasu ptáka Ohniváka; že v jednom zámku ztratili klíč od pokladnice a on se má zeptat, kde by mohl být; že mají v jiném zámku nemocnou dceru a on by měl vědět, jak by se mohla uzdravit; že nedaleko odtud je široká řeka a obr, který musí ty lidi přenášet, by rád věděl, proč to musí dělat. Tu žena řekla: „Podívejte, příteli, žádný křesťan s ptákem Ohnivákem mluvit nemůže, všechny sežere, ale pokud chcete, tak byste se mohl schovat pod jeho postel, a v noci, když opravdu tvrdě spí, tak se po něm můžete natáhnout a jedno péro z ocasu mu vytrhnout. A ohledně těch věcí, co potřebujete vědět, zeptám se ho sama.“ S tím byl Honza spokojený a schoval se pod postel.

Večer přišel pták Ohnivák domů, a když vešel do světnice, tak řekl: „Ženo, tu to ale páchne člověčinou.“ „Ano,“ řekla žena: „jeden člověk tu dneska byl, ale zase odešel.“ A víc mu neřekla. Uprostřed noci, když Ohnivák hlasitě chrápal, Honza se natáhl a vytrhl mu péro z ocasu. Ohnivák se úlekem probudil a řekl: „Ženo, tady to páchne člověčinou a zdálo se mi, jakoby mne někdo tahal za ocas!“ Tu žena řekla: „To se ti určitě něco zdálo, už jsem ti říkala, že tu dneska jeden člověk byl, ale odešel. Ten mi ale vyprávěl všelijaké pozoruhodné věci. Na jednom zámku prý ztratili klíč k pokladnici a nemohou ho najít.“ „Ti hlupáci!“ řekl Ohnivák: „Ten klíč leží v kůlně za dveřmi pod jedním špalkem.“ „A potom také vyprávěl, že v jednom zámku je nemocná dcera a oni neznají prostředek, kterým by ji uzdravili.“ „Ti hlupáci!“ řekl Ohnivák: „Ve sklepě si pod dveřmi udělala ropucha hnízdo z jejích vlasů, když dívce ty vlasy vrátí, ihned se uzdraví.“ „A potom ještě říkal, že je kdesi široká řeka a u ní obr, který musí všechny pocestné přenášet na druhou stranu.“ „Ten hlupák!“ řekl Ohnivák: „Kdyby jednoho z nich uprostřed proudu hodil do vody, potom nemusí přenášet už nikoho.“

Brzy ráno Ohnivák vstal a odešel. Tu Honza vylezl ze svého úkrytu pod postelí a měl krásné péro a v hlavě vše, co Ohnivák říkal o klíči, o nemoci i o obrovi. Žena mu to ještě jednou všechno zopakovala, aby z toho nic nezapomněl, a pak se vydal na cestu k domovu. Nejdříve přišel k obrovi u vody a ten se ho ihned ptal, co Ohnivák říkal, tu Honza řekl, že ho má nejdříve přenést na druhou stranu, pak mu to řekne. Tak ho obr nesl na druhou stranu a sotva tam byli, tak mu řekl, že by měl jednou některého postavit uprostřed proudu do vody, potom by už nikoho nemusel přenášet. Tu se obr velmi zaradoval a řekl, že ho jako poděkování přenese ještě jednou tam a zpět, ale na to mu Honza řekl, že tuhle námahu si může ušetřit, už mu poděkoval dost a šel dál.

Když přišel k zámku, kde měli nemocnou dceru, tu ji vzal, protože nemohla chodit, na ramena a nesl ji dolů do sklepa, kde z pod prvního schodu vzal ropuší hnízdo a dal ho dívence do ruky a ona mu ihned seskočila ze zad dolů a běžela před ním po schodech nahoru a byla zcela zdravá. To se její otec i matka zaradovali a dali Honzovi dary ve zlatě a stříbře, kolik si jen přál. Když potom přišel do toho druhého zámku, šel rovnou do kůlny, kde za dveřmi opravdu našel dřevěný špalek a pod ním ztracený klíč a přinesl jej zámeckému pánovi, který se nemálo zaradoval a dal mu za odměnu mnoho toho zlata, co bylo v pokladnici, a k tomu ještě dobytka jako byly krávy, ovce a kozy.

Když s tím vším přišel Honza ke králi, tu se ho ptal, kde k tomu přišel. Honza mu vyprávěl, že Ohnivák dá každému tolik, co si tento přeje. Tu si král pomyslel, že by se mu to také hodilo, a vydal se na cestu. Ale když přišel k té veliké vodě, tak byl zrovna ten první, který tam přišel po Honzovi, a tak ho obr uprostřed proudu posadil do vody a šel pryč. Král se bídně utopil, ale Honza se oženil s jeho dcerou a stal se sám králem. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Der Vogel Greif“ (KHM 165) je z rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů „Kinder-und Hausmärchen“ (1812-15, 1822, 1857). Pro vaše potěšení z němčiny přeložila, po svém převyprávěla a poznámkami doplnila Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková