O líné Kateřině

Joseph Haltrich

Byla jednou jedna žena, které říkali Kateřina, a ta byla líná jako veš. Aby nemusela pracovat v domácnosti, vydala se každý den do vinice, kde ovšem nehnula ani prstem, jen zarazila do země motyku a té poručila: „Nyní okopávej, motyko!“ Potom si lehla a spala až do oběda. Když ji probudil hlad, trochu se nadzvedla, patřičně se najedla a pak se obrátila na druhou stranu a spala až do večera, kdy byl čas jít domů. To zase motyku vytáhla a pospíchala s ní domů a stavěla se, jako by se prací celá zapotila; u večeře se zase dobře najedla. Tak to šlo se džbánem den za dnem, dokud se ale ucho neutrhlo.

Jednoho dne šel její muž tajně do vinice za ní, aby viděl, jak si vede. Ale neviděl tam žádnou práci ani svoji ženu, nakonec ji našel, jak spí pod hustou lískou. „Ha,“ pomyslel si: „teď se toho líného a hloupého stvoření možná navždy šikovným způsobem zbavím.“ Potichu se k ní přiblížil, vzal svůj nožík, a aniž to zpozorovala, odříznul jí její dlouhý cop, vzal motyku a šel domů, kde svým malým dětem řekl: „Děti, jestli přijde nějaká ženská bez copu a bez motyky a bude se ptát, zda je vaše matka doma, tak jí řekněte, že je doma.“ S tím za sebou zavřel dveře a odjel do mlýna.

Když se Kateřina na vinici kolem poledne probudila, protírala si oči a třásla hlavou. Tu ji měla nezvykle lehkou, sáhla po svém copu, ale ten byl ten tam. „Božíčku, abych to nakonec nebyla já!“ pomyslela si: „Když jsem uléhala, měla jsem přece cop! Ale hned se přesvědčím, měla jsem přece i motyku.“ Když ale motyku nenašla, podivila se ještě víc a zvolala: „Ne, asi to opravdu nejsem já! Ale než o tom rozhodnu, ještě se jednou přesvědčím.“ S tím běžela, co nejrychleji mohla nebo co nejpomaleji, však sami víte, jak chodí líné a ospalé ženy, když je jeden nevidí, domů a v chůzi si stále opakovala: „Jsem to já nebo to nejsem já?“ Protože doma našla zavřené dveře, šla k oknu a zaklepala. Děti ihned přiskočily a viděly ženskou bez copu a motyky, přesně jak ji popsal otec, a když se ještě zeptala: „Je vaše matka doma?“ tak rychle řekly: „Ano, je doma! Ano!“ „Tak,“ řekla si Kateřina: „nyní je jasné, že to nejsem já. Nu, půjdu a budu se hledat. Podle dlouhého copu a podle motyky na vinici a podle matky, která není doma, se lehce poznám!“

Tak se vydala do širého světa, aby se hledala, a pokud se nenašla, chodí tam dodnes.

Když její muž večer přijel z mlýna domů a slyšel, že taková a taková ženská tam opravdu byla a že odešla pryč, spokojeně si řekl: „Pochválen buď náš Pán, který mě vysvobodil. Tisíckrát raději budu v potu tváře živit sebe i své děti, než dál ve svém domě snášet tak linou veš!“ [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Die faule Kathrin“ je ze sbírky pohádek „Sächsische Volksmärchen aus Siebenbürgen“ (1856) německého filologa a folkloristy Josepha Haltricha (22.07.1822 - 17.05.1886). Z němčiny přeložila a pro vaši potěchu po svém převyprávěla Jitka Janečková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková