O třikrát líném Honzovi

Otto Sutermeister

Jeden cestovatel dorazil za temné noci do noclehárny, kde si přál, aby ho Honza bez otálení ještě dnes večer převezl přes les, který začínal hned za humny. Honza byl v tom domě pacholek i kočí v jednom. Tak tu práci vzal a vydali se do hloubi lesa. Když dorazili na jedno opuštěné a temné místo, kde nebývalo světlo ani ve dne, popadl koně nezvyklý neklid a uháněli, jako by měla kola vyletět z ojí. Tu ze tmy vyskočili tři lupiči, popadli koně za uzdy a žádali, aby jim pocestný dobrovolně vydal peníze a zavazadla. Tento pomyslel na obranu a zavolal pacholka na pomoc, ale Honza zůstal klidně sedět na kozlíku, mlčky kouřil dýmku a tvářil se tak přihlouple, jako by seděl doma před miskou řepy.

Když si lupiči myslili, že už vyprázdnili vše, a chtěli se pakovat, cestovatel jim řekl: „Splňte mi ještě jedno přání. Tady v kočáře vám ušla tobolka, ve které je rovných tucet dukátů, to byste mi neudělali, že byste si ji nevzali, ale udělejte mi to k vůli, sundejte toho pacholka z kozlíku a dejte mu pořádný výprask.“ Loupežníci měli dobrou náladu, a tak našeho Honzu strhli dolů a nemilosrdně se do něho pustili. Honza si to jednu chvíli nechal líbit, ale nakonec zabručel: „Hrom do palice!“, zvedl trochu ramena a loupežníky setřásl, potom se pootočil a náčelník ležel na zemi, popadl druhého lupiče za cop a toho třetího za límec a v přiměřených pauzách jim tloukl hlavami o sebe, takže se za chvíli motali jako mouchy v pozdním podzimu. Pak ještě k jednomu po druhém poklekl a vysázel jim po řadě, co dlužil, i s úroky.

Cestovateli, který zatím překvapeně přihlížel, se vrátila odvaha, kousek po kousku posbíral svoje věci do kočáru, a nakonec měl co dělat, aby Honzu dostal od jeho pobitých obětí, protože na ně stále útočil rohem jako býk. Tak jeli oba dál a ty zbité tam nechali ležet. „Teď mi ale řekni,“ řekl cestovatel Honzovi, když opět seděli na voze: „co ty jsi za prazvláštního svatého. Proč jsi mne jim nechal napospas a sám jsi pak snášel rány, když jsi je pak jediným úderem přemohl?“ „To se ptám sám sebe taky.“ odvětil Honza: „Jako jeden, který ničemu nerozumí. V tomhle lese už mnohý umřel, protože se bránil, a víte, že takový ubožák tu pak musí strašit jako duch. To já si přeji po smrti lepší zacházení. No, a za druhé, víte, mě musím napřed někdo třikrát rozpálit, než jednou uhodím.“ [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Der faule Hans“ je ze sbírky pohádek „Kinder- und Hausmärchen aus der Schweiz“ (1873) švýcarského sběratele pohádek Otto Sutermeistera. Z němčiny přeložila a pro vaši radost po svém převyprávěla Jitka Janečková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková