O silném Honzovi a třech dracích

Otto Sutermeister

Byla jednou jedna žena, říkali jí Velká Běta, a ta měla chlapce, kterému, ačkoliv měl teprve sedm let, říkali Silný Honza. „Jsme chudí lidé,“ řekla jednou Velká Běta synkovi: „proto se musíš naučit pracovat a jíst cizí chleba. Bez toho berou sedláci do služby jen silné lidi. Jdi tedy do lesa a přines mi pořádný náklad dřeva, potom ti řeknu, zda se už můžeš vydat do světa.“ Honzík udělal, co se mu řeklo, ale u srdce mu bylo z brzkého odloučení smutno, a tak, když domů donesl svůj náklad, měl on i matka radost, že toho dřeva bylo pomálu, neboť Honza byl ještě příliš slabý, a mohl tedy ještě zůstat doma. Když ale uplynulo dalších sedm let, poslali ho pro dřevo podruhé. Nyní se to s ním mělo však jinak. Jedle vytrhal, jako by to byla stébla trávy, a domů je donesl lehce jako pírka. Matka měla dost otopu na celý rok a Silný Honza si mohl svázat raneček a vydat se k nejbližšímu selskému statku. Tady byli již ve službě dva pacholci a člověk třetího nepotřeboval, ale Honzu přesto vzali, neboť si od lakomého sedláka nežádal žádnou mzdu, nýbrž jen právo, aby mu mohl každý rok dát jeden pohlavek.

Ta první práce, při které pomáhal, bylo kácení stromů v lese a svážení dřeva domů. Ale Honzův vůz byl přetížený a koně s ním nemohli pohnout z místa, a tak ubohá zvířata hodil nahoru na dřevo, popadl vůz a jako vítr se hnal na statek. Sedlák to uviděl a poškrábal se na hlavě, neboť se zachvěním pomyslel na ty každoroční pohlavky. Ale nedal na sobě nic znát, nýbrž si s Honzou sedl ke stolu, kde to tento udělal také po svém, a tak se sedlák poškrábal na hlavě znova, neboť takový pacholek mu za rok projí dům i se dvorem. Tu ho napadlo, jak by se ho mohl zbavit. „Mojí ženě,“ řekl mu: „před několika dny spadl do studny snubní prsten, slez dolů a najdi ho.“ Honza to udělal, ale sotva byl dole, tak mu sedlák s pacholky na hlavu vysypali celý vůz kamení. „Pozor s těmi slepicemi tam nahoře!“ zvolal zdola hlas: „Ten písek, co odhrabávají, padá sem do studny.“ Sedlák musel tedy sáhnout k těžším prostředkům a poručil sundat z kapličky zvon a ten hodit do studny. „Ej, copak je to za pěknou čepičku! Ta je pro mne?“ zaznělo podruhé z hloubky. Teď už nebylo jiné rady, než aby dolů hodili mlýnský kámen.“ „Počkat!“ zvolal ten dole: „Už mám ten snubní prsten, jděte mi ze světla, jdu nahoru.“ Se zvonem na hlavě a mlýnským kamenem na prsteníčku vylezl Honza nahoru. Sedlák opět pomyslel na smluvené pohlavky a raději mu daroval tolik peněz a zboží, kolik by tento potřeboval, jen aby se vydal dál do světa.

Jak tak šel svou cestou, našel dva kamarády, lovce a rybáře, kteří byli bez služby jako on. Vandroval s nimi celý den, ale místo vesnice a nějakého noclehu našli v lese podivnou chaloupku, která byla neobydlená, a tak tam přenocovali. Za časného rána je probudil hlad, a protože tu nebylo k nalezení nic než kotlík a malý kousek masa, který ale nestačil pro všechny tři, měl rybář rozdělat oheň a maso uvařit, zatímco lovec a Honza šli do lesa, aby něco ulovili. Rybář pověsil kotlík nad oheň, když tu se přiloudala malá ošklivá ženička v červené jupičce a s čepečkem na hlavě, která úpěnlivě prosila o kousíček masa. Tu se dobrý rybář sehnul ke kotlíku, aby jí kousek odříznul, když ona hop a hup! Seděla mu najednou na zádech, škrtila ho a škubala mu vlasy a žalostně mu poškrábala obličej. Nakonec se před ní schoval za pecí a stařena zmizela a oheň vyhasl. Večer přišli oba kamarádi domů. Naštěstí ulovili medvěda a měli potom, co ho vykuchali, rozporcovali a uvařili, přece jen něco k jídlu.

Přišlo ráno a s Honzou šel na lov rybář a lovec hlídal dům a obstarával jídlo. Proto se mu stalo, co mělo. Přišourala se stařenka v červené jupce a v čepečku, a zatímco jí odkrojoval kousek masa, skočila mu na záda, poškrábala ho a nakonec ho shodila na podlahu u kamen. Tam ležel, ještě když ti dva druzí večer přišli domů a ptali se po jídle.

Tak přišel třetí den. Žádný z těch zbitých druhým neprozradil ani slůvko, každý skousl svoji bolest a v tichosti se těšil na to, že přijde na řadu ten další. Dnes zůstal doma Honza, lovec a rybář šli do lesa. Sotva byl u vaření, zaklepalo na dveře to politováníhodné ženské stvoření a prosilo o kousek masa. Dostalo ho. Avšak sotva mu stařenka chtěla skočit na záda, Honza se ohnal, popadl ji jednou rukou a ve vzduchu s ní otáčel tak dlouho, až jí došel dech. Potom ji svázal a hodil ke kamnům, kde ležela jako ledabyle svázaný raneček až do večera, když přišli oba kamarádi, kteří se už dopředu smáli výprasku, který musel Honza jistojistě obdržet. Ale viděli úplný opak. Honza chtěl mít ze svého dobrodružství také nějaký užitek, a tak starou čarodějnici nepustil dříve, dokud mu neprozradila tajemství, že tady v té hoře, na které stála chalupa, je hluboká skalní puklina, která vede ke krásnému zámku a v tom žije půvabná princezna, hlídaná draky, a kdo je přemůže, dostane nejen všechny poklady ale i ruku královské dcery.

Tak ti tři šli k puklině a losem určili, koho jako prvního po provaze spustí dolů. A byl to Honza. Dole opravdu našel zámek, postavený ze zlata a drahokamů, a v něm samotnou princeznu, která mu předložila víno a chléb, díky čemuž byl pak ještě třikrát silnější než před tím. Potom mu podala ten nejsilnější meč, aby jím zabil draka. Však se také brzy s velkým řevem objevil a ze chřtánu plival oheň. Honza mu jedinou ranou kouzelného meče uťal hlavu, ale sám ožehnutý ohněm klesl k zemi. Princezna k němu přispěchala a počastovala ho vínem a chlebem a on se probral ze svého oblouznění a cítil se nyní ještě třikrát silnější než před tím. To bylo velmi naléhavě nutné, neboť za chvíli se zvedl velký řev a objevil se druhý drak, ještě větší a ohnivější než ten první. Začal boj na život a na smrt a celý zámek se chvěl v základech a černý dým zahalil okolí, ale Honza se ohnal svým mocným mečem tak, až z netvora proudem vytryskla krev. Pak se svistotem proťal meč vzduch a dračí hlava odletěla od těla. Ale i našemu hrdinovi přecházely smysly, bezvládně se složil vedle poraženého. A opět tu byla princezna, aby ho posílila vínem a chlebem a tímto ho vrátila k životu. Potom ho nechala sloužícími zanést do krásné postele a tam odpočíval a spal až do bílého rána.

Dalšího dne mu princezna předala třetí meč, který ty dva předstihoval velikostí i silou. Potom, co se posilnil chlebem a vínem, aby byl ještě třikrát silnější, mu oznámila, že musí porazit toho třetího a nejsilnějšího draka. Ještě jednou mu dodala odvahy a ukázala mu, jakou mají volbu mezi bezejmenným štěstím a neštěstím, a vzlykajíc odešla pryč. Pak se objevil třetí drak, řval a ze chřtánu plival oheň a dým. Celé tři hodiny trval boj, dokud netvor nevykrvácel a Honza bezvládně neležel zhroucený na zemi. Když vše ztichlo, přispěchala princezna, pod jejímiž slovy a polibky a péčí opět otevřel oči a vzpamatoval se. Nato se zámkem rozezněl překrásný zpěv a líbezná hudba a Honza se u své princezny rozplýval v štěstí a radosti. A pak připravili vše, aby druhého dne mohla být svatba. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Der starke Hans“ je ze sbírky pohádek „Kinder- und Hausmärchen aus der Schweiz“ (1873) švýcarského sběratele pohádek Otto Sutermeistera. Z němčiny pro vaši radost přeložila, po svém převyprávěla a poznámkami opatřila Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková