O bílé kůstce

Otto Sutermeister

Před mnoha lety žil jeden salašník, který trávil léto jako jiní pastevci se svým dobytkem na salaši v horách. Byl to prchlivý arogantní muž a každým myslitelným způsobem soužil hocha, který mu byl k ruce; těžkou prací, hrubými slovy a krutými ranami. Jednoho dne mu zadal úkol, ke kterému neměl slabounký hoch dost sil, a tak ho ve vzteku popadl a ponořil mu hlavu do kotle, kam zrovna nalili mléko, aby ho oddělili. Hoch takový trest nepřežil a salašník jeho mrtvolu hodil dolů do potoka ve strži. Lidem doma pak řekl: „Ten hloupý kluk někde spadl ze skály, neboť odešel, aby podojil kozy a už se nikdy nevrátil.“

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Uběhlo mnoho let, tělo toho hocha viselo na jedné skále v potoce a čas od času, když se převalila větší vlna, vzala s sebou pryč některou z kostí, nějakou chvíli si s ní pohrála a potom ji vrhla na břeh, kde pak bez povšimnutí ležela.

Jednoho dne bylo ale v údolí posvícení, kde to šlo velmi veselo a ten zlý salašník, omámený vínem, hudbou a tancem, ztrativ vší pokoru a zářící spokojeností, tam vířil v divokém reji. Protože ho sžíral vnitřní žár, vyšel ven k potoku, který byl rozvodněn silným a teplým deštěm více než jindy, poklekl a sundal si klobouk, aby si nabral vodu. Vypil vše, co mu do něj nateklo, ale na dně našel drobnou bílou kůstku, kterou si furiantsky zastrčil do klobouku a šel zpět do sálu.

Tu začala kůstka krvácet a lidem bylo rázem jasné, kam ten hoch tenkrát zmizel, svátek rychle ukončili a netrvalo dlouho a salašníka jako zločince vedli na popraviště. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Das Knöchlein“ je ze sbírky pohádek „Kinder- und Hausmärchen aus der Schweiz“ (1873) švýcarského sběratele pohádek Otto Sutermeistera. Z němčiny přeložila a pro vaši radost po svém převyprávěla Jitka Janečková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková