O nebojácném Honzovi

Johann Wilhelm Wolf

Jeden chudý švec měl syna, který se jmenoval Honza, a to byl ten nejdivočejší a nejneohroženější hoch v celé vsi. Otec si s ním nevěděl rady, a tak ho dal k ruce panu faráři, aby ho tento trochu obrousil, ale ani on s darebou moc nepořídil. Dobrá slova ani napomínání pranic nepomohla, až farář řekl kostelníkovi: „Honza se musí naučit pokoře, i kdyby to měl zaplatit životem. Vezmi ho večer, až půjdeš zvonit, s sebou do kostela a zavři ho tam. Strašidla, která tam rejdí po nocích, už mu přistřihnou křidélka.“ Kostelník udělal, jak mu poručili, a po zvonění poslal Honzu na kruchtu, aby odtamtud něco přinesl, mezitím se rychle vytratil a kostelní dveře za sebou zamkl. Honza sešel opět dolů a viděl, že je kostelník pryč, tu si pomyslil: „Ten si určitě myslí, že se budu bát, ale tady se spí stejně dobře jako kdekoliv jinde.“ A lehl si na lavici a usnul.

Když odbila půlnoc, uslyšel strašlivý lomoz, jako by v kostele někdo hrál kuželky. Rozhlédnul se a opravdu! Stáli tam tři černí chlapi a kouleli lebkou do hnátů, které byly rozestavěny jako kuželky, ale stále se nemohli trefit. „Vy jste mi ale pěkní kujóni!“ zvolal Honza: „Sem s tou koulí, já vám to ukážu!“ Hodil a trefil všech devět. „Teď budeme házet jeden po druhém a já si vsadím.“ Ale chlapi netrefili ani jednou a on na nich vyhrál celý krejcar. Sotva odbila jedna hodina, posbírali ti černí hnáty a zmizeli pod jedním z náhrobních kamenů.

Ráno probudil farář kostelníka velmi brzy a řekl mu: „Jdi a hleď, abys Honzovo tělo odnesl z kostela, neboť ten tam určitě zahynul, nechej ho ležet na nádvoří, tam ho strašidla mohla stejně dobře zabít jako v kostele.“ Kostelník běžel do kostela, ale našel tam Honzu, jak chrápe na lavici, což mělo opravdu styl, a když ho vzbudil, ihned mu tento ukazoval devět krejcarů: „Podívej, to jsem vyhrál od dvanácti do jedné. Nechceš si dneska zahrát s námi? Stačí tu zůstat přes noc.“ „Bože, chraň!“ řekl kostelník a běžel, aby to meldoval faráři. „Jen ho nechej, ať hraje, však s těmi duchy to ještě není u konce.“ děl tento.

Následujícího večera, když šel kostelník zvonit, stál už Honza u kostelních dveří, spěchal dovnitř, nechal se tam zamknout a lehnul si na lavici. Kolem půlnoci se probudil a tentokrát uviděl šest černých chlapů, kteří házeli na stojící hnáty dvěma lebkami, ale stejně nešikovně, jak ti tři předešlé noci. Honza vyskočil a zařval: „Ruce pryč! Já vám to ukážu! Vy se to snad nikdy nenaučíte!“ A hodil a zase trefil všech devět. „Nyní to zkuste znova a já si vsadím.“ řekl a sázel až do jedné hodiny, tu ti chlapi popadli svoje kuželky a šli. „A kde jsou moje peníze?“ zeptal se Honza: „Nu, jděte si, já počkám do zítřka!“ Chlapi zmizeli pod náhrobním kamenem a on se položil a opět spal do bílého dne.

Ráno přispěchal kostelník, kterého farář poslal, aby se po Honzovi podíval, tento na něj volal: „Jen si pomysli, hraju kuželky lépe než těch šest chlapů, kteří tu byli v noci, dneska mi zůstali peníze dlužni, ale nadcházející noci mi je musí vyplatit, jinak je nenechám odejít. Zůstaň tu dnes se mnou, je to tu pěkné, ti chlapi jsou ti tak hubení, že jim měsíc prosvítá tělem, jako by na kostech neměli žádné maso.“ Tu kostelníka naráz polilo horko i přešel mráz. „Za nic na světě!“ řekl a běžel za farářem, kterému vše hlásil. „Jen ho nech,“ řekl farář: „ten za svoji pošetilost ještě zaplatí.“

Třetí noc ležel Honza opět na lavici, když tu to zarachotilo a uviděl devět černých chlapů, kteří hráli se třemi lebkami a hnáty kuželky. „Hrom do palice, to není ke koukání!“ křikl, když zase netrefili: „Sem s tím vercajkem!“ Potom lebkou mrštil, až se roztřískla na kousky a všech devět kuželek spadlo. „Tak se vrhá a nyní to udělejte po mě!“ volal: „Já si na vás vsadím!“ A tak se hrálo až do jedné hodiny, tu muži kuželky popadli a šli. „Dneska vám moje těžce vydělané peníze nedaruji.“ řekl Honza a toho posledního popadl za kabát, zrovna když chtěl vklouznout pod náhrobní kámen.

Tu se kámen odvalil na stranu, Honza klopýtnul do prázdna a spadl do velké hrobky, ti chlapi byli ale pryč. „Ach, vy lumpové!“ volal. Tu mu někdo poklepal na rameno, a když se ohlédnul, stál za ním bílý muž se svazkem klíčů. „Vidím, že ty nepatříš k těm, co mě obelhali o peníze.“ řekl Honza: „Ale co chceš?“ „Udělat tě bohatým na celý život.“ řekl stařec „Otoč se a podívej se před sebe. Leží tam tři hromady zlata. Jedna je tvoje, druhá kostelníka a ta třetí faráře, aby ji použil pro kostel a rozdělil mezi chudé.“ Když to dořekl, zmizel; Honza se radoval, že nehrál kuželky nadarmo.

Když následujícího rána přišel kostelník, Honza mu volal v ústrety: „Přines si nějaký pytel, mám pro tebe hromadu peněz.“ „Tak, teď to máme, ten hoch se dočista zbláznil.“ pomyslel si kostelník a utekl pryč. Honzovi se to čekání zdálo dlouhé, a tak šel domů a sám přinesl tři pytle a naplnil je penězi. Ten první zanesl do kostelníkova domu, kde ho hodil na stůl, až tento zapraskal a i s penězi se zřítil a zvonící dukáty se rozkutálely po světnici. „Musím vám to, chásko líná, nosit až domů? Proč jste si pro to nepřišli sami?“ Stejně to udělal i u faráře, potom vzal na záda svůj pytel a mašíroval s ním do světa.

Když dorazil do hlavního města a přišel ke strážím u brány, tu se mu vojáčkové tak zalíbili, že řekl: „Hej vy, dejte mi to blýskavé na boku a to třaskavé z ramenou, já vám za to dám pytel zlata.“ „To bychom udělali rádi,“ odvětili vojáci: „ale nesmíme, jdi ke kapitánovi, ten to jistě udělá.“ Honza šel ke kapitánovi a řekl: „Dej mi taky tu jednu blýskavou a třaskavou věc, jako mají ostatní vojáci, já ti za to dám můj pytel zlata.“ „To bych udělal rád, synku, ale nesmím.“ řekl kapitán: „Jdi ke králi, ten to udělá rád.“ Tak šel Honza ke králi a řekl: „Dej mi taky jednu blýskavou a třaskavou věc, jako mají ostatní vojáci, já ti za to dám můj pytel zlata.“ „To udělám rád, synku.“ řekl král, který měl zrovna v pokladnici pro pytle zlata fůru místa, a ihned Honzovi nechal navléct uniformu a dát mu pušku a šavli. To vám bylo radosti!

Honza pelášil na plac, kde vojáci drželi execírku, aby se jako rekrut nechal procvičit, ale po chvíli řekl: „To vše už umím. Hrál jsem kuželky lépe než tři černí chlapi, i než šest a devět, a neměl bych tedy umět zacházet s šavlí a flintou?“ Tak ho velitel zařadil do řady se starými vojáky, kteří sloužili tři a více let. Když Honza viděl, že mají všichni flinty u nohy, ihned zvolal: „Vy líní zmetkové, šup s tou flintou na ramena.“ „Pomalu, pomalu.“ zarazil ho velitel: „To hned přijde.“ A zavelel: „K líci zbraň!“ Tu to všichni udělali, ale Honza si pušku hodil na ramena. „Honzo, ty to neděláš dobře, to přijde hned.“ opravil ho velitel: „Na ramena zbraň!“ A Honza hodil pušku přes rameno tak, že několika mužům srazila čepici a letěla ještě více jak padesát kroků. „Honzo, co to děláš?“ zeptal se velitel. „Já to dělám správně, ale ti ostatní jsou líní osli, kteří službě vůbec nerozumí.“ odvětil Honza. Tímto způsobem to Honza vedl dál a sice tak, že nakonec napsal velitel králi raport, že s tímto vojákem už to není k vydržení, a tak ho král strčil do jiného regimentu, ale tam to šlo ještě hůře.

Když šel poprvé na execírku a major mu zavelel, Honza se na něj osopil: „Starochu, ty ničemu nerozumíš, dej mi svého koně a šavli a nechej velet mne, já to umím líp.“ Odhodil svoji flintu a šavli a sápal se na majora. Ten zvolal: „Honzo, drž se mě od těla, nebo tě probodnu.“ „To by se vidělo!“ řekl Honza a dříve než se major nadál, strhl ho z koně, vzal mu šavli, natáhl si jeho majorský kabát a skočil na koně. Pak jel podél řady vojáků a velel: „K líci zbraň! K poctě zbraň! Pochodem vchod! Batalion, vpravo! Vlevo!“ tak, že vojáci nestačili a popadali jeden přes druhého. Tu se mohl Honza potrhat smíchy a volal: „Tak to je správně, vy trumberové, nyní jděte domů, zítra bude opět execírka, za dnešek dostanete dvojnásobnou mzdu.“ To se vojáci nasmáli, neboť majorovi to přáli, protože k nim byl tvrdý a přísný.

Ale král viděl, že s Honzou není žádné pořízení, a přemýšlel, jak by se ho zbavil. V blízkosti hlavního města stál v lese zámek, ve kterém se nikdo neodvážil přenocovat, protože tam strašilo. Král si nechal Honzu zavolat a řekl: „Honzo, když ten zámek vysvobodíš, dám ti svoji dceru za ženu.“ Inu myslel si, že tam nepohodlný voják zahyne. Honza řekl: „Dej mi to, brachu, písemně, pak to udělám.“ Král mu to dal písemně. „Ještě potřebuji tabák a šavli.“ kladl si Honza podmínky, a když to dostal, vydal se na cestu.

Na zámku si v jedné komnatě v krbu rozdělal oheň, protože byl už večer a pěkná zima. Kolem půlnoci se dveře komnaty rozskočily a dovnitř vešlo dvanáct černých chlapů, sedlo si ke stolu a hrálo karty. Honza se k nim postavil a řekl: „To je škoda, braši, že nemáme peníze, jinak bych hrál s vámi, ale zítra si králi o nějaké řeknu.“ Chlapi na to nic neřekli a hráli dál. Tu Honza zpozoroval, že jeden z nich hraje falešně, a tak mu vrazil jednu za uši a zařval: „Ty syčáku, já tě naučím, podvádět kamarády!“ Tu odbila jedna hodina a ti černí zmizeli.

Druhého dne poslal král do zámku vojáka, aby se podíval, zda Honza ještě žije. Když ho Honza viděl, zvolal: „Hele kamaráde, řekni králi, že potřebuji peníze, bez nich nemohu hrát.“ Král Honzovi peníze poslal a tomu vojákovi poručil, aby rovnou v noci v zámku zůstal. Tomu se vůbec nechtělo a bylo mu úzko z toho pomyšlení, jak tohle dopadne. Když byl večer, Honza vojákovi řekl: „Rozdělej oheň, ať nám není zima, já zatím přinesu dřevo.“ Šel a byl brzy zpět, ale voják tam ležel u krbu a byl dočista mrtvý. Honza si pomyslel, že ztuhnul zimou, a tak ho přivlekl k ohni a řekl mu: „Tady se, starochu, ohřej, ať přijdeš zase brzy k sobě.“ A sám si nacpal fajfku a spokojeně pokuřoval. Když o půlnoci přišlo opět těch dvanáct černých chlapů, hned na ně volal: „Tady jsou peníze, můžeme si, braši, zahrát!“ Oni neodpověděli, sedli si a hráli, ale jemu nedali žádné karty. Honza si to nějakou dobu nechal líbit, ale pěkně to v něm vřelo, nakonec vzal z ohně hořící poleno a začal je mlátit: „Vás by měl, holoto, odnést čert, co je to za způsoby?!“ Ale mlátil jen do vzduchu, neboť zrovna odbila jedna hodina a oni zmizeli.

Když se král druhého dne dozvěděl, že zámek zesvětlal, jako by měl být brzy vysvobozen, a Honza stále žije, bylo mu rázem úzko a mělo ho to ke strachu, neboť si pomyslel: „Jestli tam vydržel dvě noci, může tam vydržet i tu třetí.“ Honza byl oproti tomu v dobré náladě, neboť se těšil, že tak lehce přijde k princezně a stane se princem. Celý den po zámku tancoval a poskakoval po schodech nahoru a dolů, a tak večer nastal dřív, než se nadál.

Ve dvanáct hodin přišlo opět těch dvanáct černých chlapů, ale tentokrát s nimi byl třináctý a ten byl bílý a Honzovi pokynul, aby šel s ním. „Dobrá, už jdu, ale těch dvanáct musí jít pěkně přede mnou.“ řekl Honza, a tak se stalo. Tak prošli mnoha chodbami, až přišli ke dveřím, které byly zamčeny mnoha zámky. Ten bílý se zámků dotýkal a ty se samy rozskakovaly, nakonec se dveře otevřely a za nimi byla velká komnata bez oken, ve které stály okolo stěn sudy se zlatem. „Ty první sudy zlata jsou pro tebe,“ řekl duch: „ty tam pro krále a ty ostatní pro vojáky, a teď ti všichni pěkně děkujeme, neboť jsi nás vysvobodil.“ „To jsem udělal rád.“ řekl Honza a šel do své komnaty zpět, neboť duchové zmizeli. Tak si lehnul a spal jako princ.

Následujícího dne Honza běžel ke králi, který ještě ležel v posteli, a volal: „Hej ty, dej mi moji ženu, já ti za ni dám celou řadu sudů s dukáty.“ Král si smutně povzdechl, vstal a šel s Honzou do zámku. Nakonec byl ale přece jen potěšen, když viděl tolik zlata, neboť nyní byl Honza zrovna tak bohatý jako on sám, a tak řekl: „Pojď se mnou, Honzo, zavedu tě k princezně, zítra bude svatba.“ Zatím to šlo dobře, ale když přišli k princezně a ona slyšela, co je ve hře, tu se rozhněvala a řekla, že ona nechce za muže žádného vesnického moulu. „To je mi celkem jedno,“ řekl Honza. „já tě za ženu chci a zítra si mě vezmeš a s tím nic nenaděláš.“ A nechal ji stát a šel do svého vysvobozeného zámku. Král byl ale zdrcený, když viděl svoji jedinou dceru, jak se rozplakala a byla k neutišení. Tu k němu přišli rádci a řekli: „Hodinu odtud leží mlýn, ve kterém řádí satanáš s nosem dlouhým sedmdesát sedm loktů. Pošlete tam Honzu, aby ten mlýn vysvobodil, už se nikdy nevrátí.“ Král nechal Honzu ihned zavolat a řekl: „Před svatbou bys mi mohl vyřídit ještě jednu maličkost, vysvoboď ten mlýn před městem.“ „Ze srdce rád.“ řekl Honza a večer se tam vydal.

Ve mlýně nebylo nic k vidění, jen zrezivělý svěrák, pár židlí a stará pec. Honza rozdělal oheň, zapálil si dýmku a pohodlně se usadil, když tu se pojednou otevřely dveře a dovnitř vpadla dlouhá špičatá věc, která neměla konce, a vinula se po stěnách světnice jako provaz. Na konci té věci dovnitř skočil satanáš, ona mu pevně rostla u huby a tu Honza poznal, že je to satanášův nos. „Bratříčku, tebe bych nechtěl slyšet kýchat.“ Čert zabručel: „Ty už si nekýchneš, protože ti zlomím vaz.“ „Takovou přátelskou službu si můžeš ušetřit,“ řekl Honza: „pokud je ti tvůj vlastní vaz milý. Ale poslyš, jsi tak čiperný s tím nosem, umíš s ním plazit a všelijak kroutit, ale zda ho umíš protáhnout tady tím svěrákem tak rychle, že ho nestačím chytit, to by se ještě vidělo.“ „To by bylo taky umění mě chytit!“ zasmál se čert a párkrát kývnul hlavou, tu jeho nos sjel jako blesk ze stěny a objel celou světnici. „Máš pravdu, ale stejně bychom to mohli zkusit.“ mínil Honza: „Pokud se mi to podaří, budu svobodný, když ne, propadnu peklu.“ „Jak je libo.“ řekl čert a protáhl nos skrze svěrák a Honza ho utáhnul, ale nechal satanášův nos proklouznout. „Vidíš?“ smál se čert a Honza dělal smutné obličeje. „Pozor, teď to jde podruhé.“ řekl čert a Honza ho nechal ještě jednou uniknout a udělal ještě zachmuřenější obličej. „A teď do třetice!“ zvolal čert, ale tentokrát se mu to nepovedlo, Honza byl rychlejší než on, a tak a čert zavřískal, že ho mohl člověk slyšet až ve městě. „Tak a teď tu zůstaneš na věky!“ řekl Honza, ale čert mu toho nasliboval a napřísahal tolik, že ho nakonec Honza pustil.

Teď už princezně nepomohlo nic na světě, musela si Honzu vzít a pomalu si na něj zvykla a začala ho mít díky jeho dobrému srdci i ráda.

Když se jednoho dne šli procházet do lesa, tu tam seděl na stromě ten satanáš s dlouhým nosem, popadl svými nečistými pařáty princezninu a že si ji odnese. „Copak zase chceš do svěráku?“ zvolal Honza a čert zavřísknul: „Ne, ne!“ a už ho nikdo nikdy neviděl. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Hans ohne Furcht“ je ze sbírky lidových pohádek



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková