Třináct zakletých princezen

Johann Wilhelm Wolf

Jednou se třem tovaryšům přejedla jejich práce, a tak si nechali vyplatit mzdu a šli do světa na vandr. Před městskou bránou stáli tři jiní tovaryši, kteří chtěli právě vejít do města. „Kampak, braši?“ ptali se odchozích. „Na vandr. Tady ve městě je to na nic. Ve spíži žádný chleba a k pití jen voda.“ „Tak to jdeme s vámi.“ řekli ti druzí tři, a tak kráčeli silnicí stále rovnou za nosem. V další vsi se chtěli přesvědčit, jestli má hostinský U zeleného psa stále tak dobré jablkové víno, a tak se tam vydali. V šenku seděli se svěšenými křídly jiní tři tovaryši. „Dobré ráno, braši!“ zvolalo těch šest: „Kampak máte namířeno?“ „To sami nevíme.“ řekli ti tři smutně a stěžovali si na špatné časy. „Co na tom? Špatné časy sem, špatné časy tam.“ řeklo těch šest: „Pojďte s námi, my držíme spolu a dělíme se o všechno, dokud zase nebude lépe.“ Tak se těch devět dalo dohromady a vydalo se na další cestu a k tomu si zpívalo veselé písně, jako by mělo v tornách místo starých hadrů zářivé zlaťáky. O kus cesty dál potkali tři tovaryše, kteří leželi pod stromem a spali, jako když je hodí do pytle s peřím. „To je ale dobrý nápad.“ řeklo si těch devět, sundali torny z ramen a lehli si také. Ti tři se brzy nato probudili a vyvalovali oči, když kolem sebe viděli tak velkou společnost. Pak se ale dohodli, že když už jsou s nimi jednou pohromadě, zůstanou s nimi i nadále. Tak se stalo a těch devět mělo z nového přírůstku opravdovou radost a dál putovali se zpěvem a jásotem a čím méně měli, tím byli veselejší.

Práci ale nikde nenašli, a tak to nemohlo jít dál věčně, proto se radili a dumali a konec té písničky byl, že se všech dvanáct nechalo naverbovat k vojsku. Teď museli kromě toren nosit i flinty, mašírovat, zatahovat břicho a vypínat hruď a hlavu držet zpříma, na execírce být na povel či na louce k zápasu, ale ne jen tak ze špásu jako kdysi, nýbrž v mundůru a s těžkou flintou, až jim z toho tekl pot po čele. To se jim vůbec nezamlouvalo a byli čím dál smutnější, dokud se nakonec neuradili, že dezertují. Ten nejmladší z nich měl ale výčitky svědomí a prozradil to šikovateli. „To je od tebe správné a krásné, synku, že jsi mi to řekl,“ řekl tento: „děkuji ti za hlášení. Kdy chtějí uprchnout?“ „Zítra ráno.“ „Tak jim řekni, že půjdu s vámi, mám služby už také plné zuby.“ Šikovatel dodržel slovo; aby nebyli bez peněz, vzal s sebou žold pro celou kumpanii. To vám byl nyní život! Užívali si jako prasata v žitě, jen škoda, že to netrvalo dlouho. Když jim peníze skoro došly a jeden i druhý si začali dělat starost, jak tohle skončí, přišli jednoho dne do hlubokého a černého lesa, který nebral konce. Šli a šli celý den, ale hostinec, kde by mohli utratit svoje poslední peníze, žádný nenašli. Unavení, hladem a žízní celí zesláblí se večer svalili pod jeden velký dub, až na šikovatele, který nemohl usnout a z dlouhé chvíle na ten dub vylezl, aby se při pěkném měsíčním světle porozhlédnul, zda není poblíž nějaký dům nebo statek. Tu uviděl, že nedaleko odtud z nějakého komína stoupá do výšky kouř a odletují jiskry. Tak seskočil dolů a upaloval k tomu místu tak rychle, jak ještě nikdy nevyrazil na nepřítele.

Na mýtině v lese stál do dálky zářící zámek. Když vešel dovnitř a vstoupil do kuchyně, tu to tam prskalo, vařilo, smažilo a škvařilo se a v jednom velkém sále bylo prostřeno pro třináct lidí, dvanáct příborů ze stříbra a jeden ze zlata; ale v celém zámku nenašel ani živáčka. „Tady hluchému nikdo nezazpívá.“ řekl si, vypil pár sklenic vína a ukrojil si pořádný kus pečeně, neboť se jako dobrý velitel chtěl na svoje vlastní nebezpečí přesvědčit, že to jídlo a pití je pro jeho lidi dobré a nenachází se v něm žádný jed nebo něco jinak škodlivého. Nakonec si tím byl zcela jistý, což ho tak rozveselilo, že samou radostí svoje mužstvo vypráskal důtkami, až si probuzení vojáci mysleli, že upadli do raubířských rukou a jeden po druhém prosili o milost. Ale když šikovatele poznali a slyšeli o jeho objevu, tak se popadli za ruce a táhli s hrdinou dne do zámku, kde jim šikovatel zavelel: „Seřadit! Ke stolu!“ Tak se seřadili u stolu, kde pak pořádali execírku s noži a vidličkami a že to mělo styl! Hovězí i skopovou pečeni brali útokem, jako by to byli ti nejhorší nepřátelé. Však to byla opravdová radost k pokoukání, jak do nich všechno to jídlo vpochodovalo, sotva snědli jednu kýtu, už stála na stole další, a když byla láhev vína prázdná, tu stály místo ní hned dvě plné. Ale ty nejlepší kousky od všeho skončily vždy před šikovatelem, který se ale s ostatními vždy bratrsky rozdělil. Tak seděli a stolovali a pili na zdraví tolik, až nevěděli, kde jim hlava stojí. Jen šikovatel se statečně držel jako opravdový velitel, sice do toho sekal, seč mu síly stačily a porazil mnohou láhev, ale byl tolik při smyslech, že mohl celé mužstvo zanést do ložnice, kde stálo jako ve správných kasárnách v řadě dvanáct postelí a přes každou se klenula hedvábná nebesa. Potom našel komůrku, kde byla připravena postel pro něj a ta byla mnohem krásnější než ty ostatní. Když tam tak stál a zrovna se chtěl vyzbrojit ke spánku, najednou dovnitř vešla krásná panna, která měla na hlavě zlatou korunu a na sobě zlatem vyšívané šaty. Přátelsky řekla: „Dobrý večer, můj věrný vysvoboditeli, tak dlouho jsem tě toužebně očekávala! Ty a tvých dvanáct kamarádů máte vysvobodit mne a dvanáct princezen, všechny jsme na tomto zámku zakleté. Vydržte na zámku dvanáct let a věrně poslouchejte mé rady, potom nás vysvobodíte a získáte za ženy. Ale když to neuděláte, bude to vaše zkáza. Smíte tu v zámku jít kamkoliv, také si vyjít ven na lov a žádnou radost si nemusíte odpírat, jen nesmíte zámek opustit.“ K takovému slibu byl šikovatel věru pohotový a za samé radosti, že se stane princem, se chtěl té krásné princezně vrhnout kolem krku a začít ji tisknout, objímat a líbat, ale ona ho odstrčila rukou, a tak ztichnul. „Dotknout se nás nesmí žádný z vás,“ řekla: „jinak je vše ztraceno.“ Potom ho přátelsky pozdravila a zmizela.

Následujícího dne šikovatel celou tu historii vyprávěl mužstvu a povstal z toho jásot. Každý dostane jednu princeznu, ze samé radosti by se ujásali a uskákali až k smrti. Ale jak už to u lidí chodí, netrvalo to dlouho a byla dvěma z nich těch dvanáct let čekání dlouhá chvíle, a tak se umluvili, že dezertují. Večer ale přišla krásná princezna k šikovateli a o celém plánu mu řekla, aby mu předešel. „Když vám to čekání připadá tak dlouhé,“ řekla: „tak mi řekni, jak dlouho si myslíš, že tu jste?“ „Čtrnáct dní.“ odvětil šikovatel. „To se velmi pleteš.“ řekla princezna: „Co se ti zdá být jako čtrnáct dní, jsou celé čtyři roky.“ Druhého dne si šikovatel svolal mužstvo, všechny je před dezercí varoval a řekl jim, jak rychle tu čas běží. Tak se jim všeobecně zvedla dobrá nálada, ale opět ne na dlouho, neboť lidské srdce je podivuhodná věc, nikdy není spokojeno s tím, co má. Sotva čtrnáct dní nato jich sedm vytáhlo na lov a cestou se jich pět rozhodlo, že druhého dne si vyjedou sami a dezertují. Bylo to sice umluveno tajně, ale princezna o tom ihned věděla a večer to řekla věrnému šikovateli, také se ho ptala, jak dlouho myslí, že tam jsou. „Sotva čtyři týdny.“ řekl. „Velmi se mýlíš,“ odvětila: „právě začíná devátý rok a pomysli, jak krátký čas musíte ještě vydržet.“ Když o tom šikovatel před mužstvem promluvil, bylo pro tu chvíli všechno zase v pořádku, ale brzy byli vojáci opět vzpurní, šli k němu a řekli, že nikdo nemůže vědět, zda z nich ta princezna nedělá hlupáky, nakonec bude celá ta historka lež a místo princezny bude mít každý starou bačkoru. Chtějí se přesvědčit a vidět své budoucí ženy. Šikovatel je před takovým počínáním napomínal a varoval, neboť to nevěstilo nic dobrého, ale oni trvali na svém, musel to princezně vyřídit, a když jim nevyhoví, tak do jednoho půjdou svou cestou.

Když večer šikovatel panně vše přednesl, povzdechla a řekla: „Ach, kdyby si to jen byli nepřáli. Ale protože nechtějí jinak, tak jim řekni, že se mají zítra v poledne podívat ven z okna, uvidí nás v našem zakletí.“ Mužstvo se radovalo, když jim to šikovatel vyřídil, a následujícího poledne chtěl být každý u okna první. A co tam viděli? Samé lvy, tygry a draky a podobné netvory, takže neměli rychle nic jiného na práci, než každý utíkat pryč a ven už se nechtěl dívat žádný. Místo, aby se upokojili, šli druhého dne k šikovateli a řekli, že je to povedená historka, aby si vzali draky a vzteklé šelmy za ženy, takových nevěst se ve světě najde dost, kvůli takovým nebudou v zámku vězet dvanáct let, když princezny nemohou vidět v lidské podobě, pak jdou všichni pryč. Marně se je od toho šikovatel pokoušel odradit, nic mu to nepomohlo a donutili ho k tomu, aby večer jejich přání a žádost sdělil princezně. Ta si hluboce povzdechla a řekla: „Ach, kdyby si to jen nebyli přáli! Ale protože jinak nedají, tak jim řekni, že nás uvidí. Zítra s vámi povečeříme, ale žádný nesmí promluvit, ani se žádné z nás dotknout.“ Šikovatel mužstvu vyřídil, co mu princezna řekla, a varoval je, aby dbali jeho dobré rady a všechno to nezkazili. Ke slibu byli pohotoví, ale od slibu k jeho dodržení je předlouhá cesta. Večer byla prostřena tabule pro dvacet šest osob, a když se objevilo jídlo, tu přišla krásná princezna se dvanácti princeznami, které byly jedna krásnější než druhá. Sedly si ke stolu každá vedle svého budoucího manžela. To byl opravdu těžký úkol, být úplně zticha a nedotýkat se, ale vše šlo dobře, dokud ten nejmladší, kterému do hlavy pomalu stoupalo víno, pojednou nevyskočil a nedal své princezně srdečné políbení. A bylo to! Ozvala se hromová rána, až se všem zatmělo před očima a zhasla světla, a když těch třináct zase přišlo k sobě, princezny zmizely a nebylo po nich ani vidu ani slechu. Nyní se to mělo k naříkání a zoufání si, ale bylo už pozdě, příliš pozdě.

Následujícího večera přišla k šikovateli krásná princezna a řekla: „Škoda, že nedali jinak! Už vydrželi deset let a vysvobození bylo tak blízko. Nyní ale mohou udělat jen to, že ihned odejdou, pokud je jim život milý. Každý si může vzít kočár tažený dvěma koňmi a naložený zlatem, ale ať se varují toho, aby se někdy vrátili zpět.“ Tohle jim šikovatel oznámil, ale oni chtěli zůstat princezně navzdory. Když se to mělo k poledni, bylo prostřeno jen pro šikovatele. Těch dvanáct mělo hlad, a tak ho prosili ho, aby jim dal něco ze svého, což rád udělal, ale vše, co jim podal, se v tu ránu proměnilo v kámen. Takže jim nezbylo, než aby si naložili vozy zlatem a jeli pryč, což ještě téhož dne udělali. Věrný šikovatel zůstal na zámku sám a jediného, koho každý večer viděl, byla krásná princezna. Časem mu bylo samotnému těžko a rád by se opět vydal do světa. To panna zpozorovala, a když k němu večer přišla, řekla: „Vidím na tobě, že se ti tu už nelíbí, jdi tedy, kam se ti zlíbí. Jako poděkování za to, že jsi byl věrný, ti daruji plášť, který tě zanese, kam si budeš přát, a měšec, který se nikdy nevyprázdní. Žiji blaze a nezapomeň se jednoho dne vrátit.“ Šikovatel jí chtěl poděkovat, ale ona zmizela a na stole ležel plášť a měšec.

Sotva druhého dne šikovatel vstal, strčil do kapsy měšec, přes sebe si přehodil plášť a přál si být v hlavním městě Španělska. V tom samém okamžiku se vznesl do vzduchu a za pět minut letu stál před branami královského města. Tam si koupil nádherné šaty a ubytoval se v hostinci, který stál zrovna vedle královského zámku. Najal si množství sloužících, koupil kočár i koně a vedl život jako nějaký král či císař světa. Královská rodina přicházela denně dolů na náměstí, aby přihlížela execírce vojáků, jeden z kupců stavěl před dveře svého domu židle, na které se král, královna i princezna vždy posadili, neboť král už nejezdil na koni, protože byl moc starý. Také šikovatel při execírce nikdy na náměstí nechyběl a mělo to dobrý důvod, byl do té krásné princezny totiž zamilovaný. A měl štěstí. Jednoho dne zašel do jednoho z těch obchodů na náměstí, aby tam koupil to nejjemnější sukno, každý loket bratru za dvacet zlatých. Náhodou tam přišla i princezna a nemálo se divila, že nějaký šikovatel kupuje tak drahocennou látku, a tak si ho prohlížela zblízka a tu se jí zalíbil, a čím déle na něj hleděla, tím se jí zdál krásnější. Však to byl také krásný muž a ve svém šatě vypadal jako nějaký princ. Jen co přišla princezna domů, prosila otce, aby toho krásného vojáka pozval k tabuli. Tak se stalo a dál se to mělo tak, že se šikovatel a princezna sobě tolik zalíbili, až spolu nakonec měli svatbu. To vám ale byla svatba! Krásnější šaty než ty nevěstiny svět nikdy neviděl, však na nich sto vyšívaček pracovalo celý rok a den. Pak se těm dvěma mladým lidem spolu žilo šťastně a nebe je požehnalo. Každý rok jim náš Pán daroval dva chlapce a na podzim ještě jednoho, dokud jich nebylo dvanáct do počtu. Všichni byli ihned, jak se vybatolili z kolébky, jmenováni šikovateli a navlečeni do uniformy. Sotva se naučili běhat, začali cvičit execírku a každý den chodili se svým otcem na přehlídku stráží, které šikovatel uvykl, protože byl voják tělem i duší.

Právě, když se narodil devátý hoch, starý král zemřel a královna ho dlouho nepřežila. Tak byl korunován králem šikovatel a brzy byl lidem tak milován, že by se v zemi nenašel nikdo, kdo by pro něj nenasadil krk. Když byl jednou opět se svou rodinou na přehlídce stráží, objevil se tam nějaký chlap v hadrech a žebral. Tak mu dal peníze, ale když se mu podíval do očí, ihned ho poznal, byl to jeden z vojáků jeho bývalého mužstva. Následujícího dne se objevil další, a tak to šlo dál, dokud jich zase nebylo dvanáct; živili se žebráním. Tak si je nechal předvést, a když před ním stáli a třásli se obavami, protože si mysleli, že je král chce uvěznit kvůli žebrání, dal se jim poznat. Tu protáhli obličeje a valili na něj oči. Potom jim vyprávěl, jak se stal králem, a oni mu vyprávěli, jak se od pohádkového bohatství dopracovali k chudobě a všechno opět ztratili. Nakonec si od krále přáli, aby je opět zavedl do toho lesa, aby mohli vysvobodit princezny. „To vám neradím,“ řekl: „to by bylo vaše neštěstí.“ On sám neměl žádné zvláštní chutě k tomu, aby se opět mezi ty chlapy míchal. Ale když neustali v prošení, vzpomněl si, jak ho krásná princezna nabádala, aby se jednoho dne vrátil, a tak poslechl hlas svého dobrého srdce. Napsal své ženě dopis, ve kterém stálo, že musí na nějaký čas pryč, aby si obhlédl své království, ale že brzy bude zase u ní. Potom si se svým mužstvem sedl na plášť a ten se ihned zvedl do výše a letěli jako vítr a za deset minut stáli před zámkem.

Byl večer, a když tam vstoupili, našli prostřenou tabuli, ale jídlo se objevilo jen pro šikovatele, tedy vlastně nyní krále, ti ostatní si museli lehnout do postele hladoví, což se jim sice nelíbilo, ale nic s tím nenadělali. Když byli pryč a král přišel do své ložnice, objevila se krásná princezna a přátelsky řekla: „Krásný večer, milý a věrný vysvoboditeli, udělal si dobře, že jsi opět přišel, ale ti druzí chybovali a už pykají. Vezmi si zítra těch dvanáct rubínů, které leží na stole, a zanes je svým dvanácti princům, déle tu na zámku nezůstávej.“ Tak řekla, podala mu ruku a zmizela. Král udělal, jak mu poručila, a když projížděl zámeckou branou, tu uviděl, že celé jeho mužstvo visí na šibenici vysoké až do nebe a šklebí se na něj; to byl jejich zasloužený trest.

Jakou měli princové radost, když se král tak rychle vrátil domů a daroval jim těch dvanáct drahokamů, to by jeden nepopsal. Ihned chtěli vědět, odkud je má, a protože mu nedali pokoj, tak jim to nakonec prozradil. Od té chvíle neměli princové žádný klid a všech dvanáct jich chtělo do zakletého zámku, ale král to nechtěl dopustit, neboť musel neustále myslet na své mužstvo, jak se vojáci houpají na šibenici a šklebí se na něj. Tu se mu v noci potřikrát zdálo, že před jeho postelí stojí krásná princezna a v slzách ho prosí, aby prince na zámek přivedl, že to bude jejich vysvobození. Když to navzdory tomu neudělal, tu se mu čtvrtou noc zdálo, že se dveře jeho ložnice otevřely a dovnitř vstoupilo těch dvanáct krásných princezen v čele s tou třináctou a padly před ním na kolena a všechny ho prosily, aby nestál v cestě jejich vysvobození, princům se nic nestane, naopak budou šťastní po celý svůj život. Tu mu srdce změklo, řekl vše své ženě, posadil syny na kouzelný plášť a za chvíli byli před zámkem.

Když vstoupili dovnitř, našli nádherně prostřenou tabuli, mnohokrát krásnější než tenkrát pro vojáky, všechno se blýskalo a třpytilo zlatem. Toho večera, když byli princové v postelích, rozrazily se dveře královy ložnice a dovnitř vešla krásná panna a s radostí řekla: „Mnohokrát děkuji, můj věrný vysvoboditeli, že jsi přišel. Naše vysvobození se blíží, zítra v poledne s vámi budeme jíst u jednoho stolu a večer spát na téže posteli, ale nesmí na nás žádný promluvit ani se nás dotknout. Udělejte, jak jsem řekla, a budeme všichni šťastní po věčné časy.“ Král to s radostí slíbil a ráno svoje syny poučil, jak se mají chovat. V poledne byla prostřena tabule pro dvacet šest lidí a v určený čas do sálu vstoupily panny, úklonou mlčky pozdravily prince a sedly si k nim ke stolu, ta nejstarší k nejstaršímu a tak dál, až ta nejmladší seděla vedle toho nejmladšího. Princové dělali, jako by u stolu seděli sami a stěží na panny pohlédli, a když se jeden či druhý odvážil pohledu stranou, tu král poklepal nožem na stůl a ihned hleděli každý před sebe. Večer si nesměli sundat oblečení, a když byl čas jít spát, král je obešel a pohrozil ještě každému prstem, tu leželi ztuhlí a nehybní, jako solné sloupy, a tak to šlo dobře až do rána.

To ráno to v zámku zapraštělo a zaburácelo, jako by desetkrát sto kanónů vystřelilo, princezny se vrhly princům kolem krku a líbaly je a zdravily jako svoje vysvoboditele, jen ta nejkrásnější panna, která spala u krále, ho nelíbala, ale jen mu podala ruku a se slzami v očích mu děkovala, neboť ho velmi milovala. Teď vládla v zámku velká radost a jásot nebral konce. Zatímco se princové procházeli se svými nevěstami, sedl si král na svůj plášť a letěl domů, aby to vše vypověděl své manželce, ale vrátil se do smutku a nářku, neboť den před tím si chtěla královna vyjet v kočáře, ale koně se při nastupování splašili a ona spadla pod kola, která jí přejela. Tak král svou milou ženu potkal už mrtvou.

Celý rok za královnu držel smutek, potom se oženil s krásnou pannou, kterou vysvobodil, a princové si vzali svých dvanáct princezen, která každá dostala jako věno od svých rodičů jednu královskou říši, a žili spolu šťastně a spokojeně až do konce svých dní.[pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Die dreizehn verwünschten Prinzessinnen“ je ze sbírky lidových pohádek "Deutsche Hausmärchen" (1851) sběratele Johanna Wilhelma Wolfa (1817 - 1855). Z němčiny pro vaši radost přeložila a po svém převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková