Jak jednoho ohněm zkoušeli

Johann Wilhelm Wolf

Dva docela chudí lidé měli dítě, byl to chlapec a byl tak krásný a dobrý, že z něj měli tu největší radost. Ale ta netrvala dlouho, neboť muž umřel a té ubohé ženě se vedlo tak zle, že upadla do nouze, čímž se tolik trápila, že z toho ulehla a následovala svého muže do hrobu. Najednou byl hoch na celém světě samotinký a neměl nikoho, kdo by ho vzal k sobě, a tak chodil ode dveří ke dveřím, aby si vyžebral chléb, když tu jednoho dne přišel do královského zámku, kde mu kuchař dal zbytky, které zůstaly na talířích, ty pak jedl v zámecké zahradě pod stromem. Ten král měl dcerku, která se narodila téhož dne jako hoch, a ta každé poledne po jídle běžela do zahrady, aby si tam hrála. Tentokrát ale viděla, jak tam nějaké chudé dítě nenasytně hltá zbytky a to jí přišlo velmi líto, neboť měla dobré srdce, a tak vzala chleba a peníze a přinesla mu to, dala mu i svoje obnošené šaty a přinesla i hračky. Od té chvíle si spolu ty děti celé dny hrály.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Děti rostly, a když byly větší, vstoupil hoch do zámku do služby a udělali z něho pasáčka husí. Viděli se s princeznou každý den jako před tím, a čím déle to trvalo, tím více poznávali, že jeden bez druhého nemohou žít. O pár let později přijel na návštěvu jeden mocný princ a tomu se princezna tolik líbila, že ihned požádal o její ruku. Král, který svou dceru miloval, řekl: „Rád řeknu své ano, pokud s tím bude ona souhlasit.“ Ale když chtěl princ začít mluvit o své lásce s princeznou, odmítla ho a řekla: „Ušetřete si námahu, moje srdce patří pasáčkovi hus a žádnému jinému, když nedostanu jeho, nikdy se nevdám.“ Tím byl princ zcela odzbrojen a šel ke králi a vyprávěl mu to. Král se rozzlobil, když to slyšel, a řekl: „Tomu hned odpomůžeme.“ Nechal si pasáčka zavolat a řekl: „Připrav se na smrt, zítra tě za živa upálí na hranici, protože ses odvážil milovat princeznu.“

Bylo to krásné ráno, když vyháněl husy na pastvu. Vzal svoji pasteveckou hůl a smutně šel za nimi na louku, kde se posadil a hořce plakal nad tím, že musí tak brzy zemřít a ztratí princeznu. Tu u něj najednou stál nějaký stařec, který se ho ptal, co mu schází. Když si mu jinoch postěžoval, řekl: „Jen klidně do toho ohně vejdi, nic se ti nestane, náš Pán ví, že ses neprovinil, a ochrání tě.“ Tak se hoch vzmužil, vrátila se mu odvaha a večer táhnul s veselou myslí zpět na zámek. Tam stála již připravená hranice, uprostřed které byl kůl, ke kterému ho připoutají. Princezna stála u okna, plakala a dívala se dole na připravenou hromadu dřeva. Tu na ni jinoch zavolal a zamával čepicí: „Nebuď smutná a důvěřuj našemu Pánu, ten nám pomůže.“ Když viděla, že je veselý a ze smrti nemá žádný strach, tu se pojednou uklidnila, nevěděla proč, ale její strach byl pryč.

Následujícího dne pro hocha přišli katovi pacholci, aby ho svázali, ale on řekl: „Vezměte si ty provazy zase pryč, já půjdu sám a rád.“ Čiperně vylezl na hranici a postavil se ke kůlu. Za chvíli šlehaly plameny do výše a lidé, kteří stáli kolem, s ním měli opravdový soucit a říkali: „Proč musí mít tak strašnou smrt?!“ On ale stál uprostřed plamenů a jasným hlasem zpíval a oheň mu nezkřivil ani vlásek. Když plameny postupně zhasínaly a žhavé uhlí ještě řeřavělo, tu lid užasl, neboť tam stál v žáru se svými růžovými tvářemi a smějícími se ústy a vesele mával čepicí k zámku, kde v okně stála princezna, která mu mávala šátkem a nyní se ti dva měli ještě raději než dřív. Nad tím lidé plesali a říkali: „To náš milý Pán učinil pro jejich velkou věrnost!“ Ale král z toho neplesal, nýbrž poručil, aby hocha jako čaroděje uvrhli do vězení a postavili obrovský kamenný dům s jedinou železnou bránou, ten naplnili bukovým a dubovým dřevem, tam bude ten čaroděj upálen. Když pro hocha katovi pacholci přišli, aby ho svázali, řekl jim: „Nechte mne volného, já vám neuteču.“ S blaženou tváří vešel do toho domu, jehož těžké železné dveře za ním s třeskotem zapadly, potom vzplál oheň. Lid s ním soucítil a hlasitě mručel proti strašlivému králi, když viděl, jak rudé jazyky dům olizují a stravují. To trvalo celý den a celou noc, než všechno dříví shořelo, a toho dne a té noci se celou zemí nesl tklivý pláč, mnoho očí nezůstalo suchých.

Horko a žár z toho ohně byly tak velké, že se železná brána na domě roztekla a na královském zámku popraskala všechna okna. Když ale plameny pomalu uhasínaly a ustával praskot a zlověstné syčení, tu uprostřed toho všeho zazněl hochův hlas, jasný a zřetelný jako před tím na hranici. Všechen lid se radoval a jásal a král se více neměl odvážit, aby mu ublížil. Když byl žár zcela uhašen, vyšel z ohňového domu ven a byl tak krásný, že před ním lidé cítili opravdovou bázeň a říkali: „Jeden by myslel, že vidí anděla nebeského.“ Mával princezně svou čepicí a ona mu mávala šátkem a nyní nebylo na světě nic, co by mohlo ty dva rozdělit. Jeden by si myslel, že tak velký zázrak musel královo srdce obměkčit, ale on je měl jako kámen a vymyslel jiný způsob, jak hocha zničit. Nechal si ho zavolat a řekl: „Nechám vás ve jménu Páně spolu odejít, ale napřed mi musíš přinést tři zlaté péra ptáka Noha.“ Hoch řekl: „Když mne náš Pán dvakrát zachránil z ohně, tak jistě splním i toto přání. Ale pokud při tom mám zahynout, děj se vůle Páně, jsem mu svou smrtí povinen a rád mu svůj život dám, když si ho bude žádat.“ „Jen jdi, už se nevrátíš!“ myslil si král, neboť pták Noh je lidožrout, kterému člověk nemůže jen tak vytrhnout pírko.

Dům ptáka Noha ležel za třemi královstvími a velkou vodou. Když se hoch vydal na cestu a dorazil do prvního království, vládl tam u dvora velký smutek, neboť králův oblíbený strom nenesl ovoce. Když král uslyšel, že hoch cestuje k ptáku Nohovi, nechal si ho zavolat a prosil ho, aby u ptáka Noha zjistil, proč je strom churavý, on se mu dobře odmění. „To rád udělám, když to dokážu.“ řekl hoch. Ve druhém království byla velká nouze o peníze, neboť král ztratil klíč ke své pokladnici. Když slyšel o hochovi, který cestuje k ptáku Nohovi, nechal ho zavolat a prosil ho, aby se ptáka Noha zeptal, kam ten klíč přišel, bohatě se mu odmění. „To rád udělám, když to dokážu.“ řekl hoch. Ve třetím království byla velká nouze o vodu, neboť studna před královským zámkem vyschla. Když král slyšel, že je tu hoch, který cestuje k ptáku Nohovi, nechal ho zavolat a prosil, aby se ptáka Noha zeptal, proč voda více neteče. „Když to dokážu, rád to udělám.“ řekl hoch. Pak přišel k velké vodě. Tam stál obr, který přenášel lidi na druhou stranu. Když hocha na druhém břehu vysadil, řekl: „Jako odměnu za moji námahu se zeptej ptáka Noha, jak se vysvobodím.“ „Ze srdce rád.“ odvětil hoch.

Když přišel na zámek ptáka Noha, byla jeho žena sama doma. „Odkud jsi sem zabloudil? Pospěš si odtud pryč, můj muž je lidožrout.“ řekla, ale hoch odvětil: „To dobře vím, ale také věřím našemu Pánu a musím se toho odvážit, jinak bych ztratil svoji milovanou nevěstu.“ Taková řeč o takové lásce ženu dojala, a tak mu slíbila, že mu proti svému muži pomůže. Vyprávěl jí o všem, co má vyzvědět, a ona řekla: „Schovej se pod postel a dávej dobrý pozor, co muž řekne, ráno ti dám ta tři péra.“ Zatímco mluvila, zvedl se před zámkem rachot podobný bouři a najednou bylo v komnatě docela tma. „Pospěš si, to přichází můj muž.“ zvolala žena a hoch si vlezl pod postel. Brzy na to pták Noh vešel a s ním i oslňující záře, neboť jeho peří bylo z čistého zlata. „Co to tu máš? Já cítím člověčinu!“ řekl a žena odvětila: „Ano, máš pravdu, byl tu nějaký vandrovník, seděl tu na židli, ale zase odešel pryč.“ Tu se na ni Noh ostře koukl svýma pronikavýma očima, ale ona se nenechala zmást a řekla: „Chceš na jíst?“ „Jasně a to hned, jsem unavený a chci jít spát.“ řekl Noh. Tak mu nanosila jídlo a společně jedli a pak si lehli ke spánku.

Kolem jedenácté hodiny vytrhla žena ptáku Nohovi první zlaté péro. „Běda!“ zařval: „Copak to děláš?“ „Zdálo se mi, že jeden král má strom, který nosil vždy krásné plody, ale nyní nenese, proto celé království smutní.“ řekla žena a muž jí odvětil: „To je pravda a žádný sen, ten strom zase ponese, když pod ním nebude ležet zabité dítě.“ Za nějakou chvíli, zrovna bilo dvanáct, vytrhla mu žena druhé péro. „Běda!“ zvolal Noh: „Co ti udělaly moje péra?“, ale ona řekla: „Měla jsem sen, v jednom království panuje nouze o peníze, protože král ztratil klíč od pokladnice.“ „To je pravda, žádný sen,“ odvětil Noh: „klíč leží pod prahem, neboť tam králi spadl, je tam puklina v podlaze. Nyní mne nechej na pokoji.“ Kolem jedné hodiny mu žena vytrhla třetí péro. „Co tě to napadlo, že mi vytrháváš peří?!“ zvolal Noh. „Cukám sebou ve snu.“ řekla žena. „A co se ti zdálo teď?“ „Zdálo se mi o království s nedostatkem vody, protože studna před královským zámkem nedává vodu.“ „To je pravda a žádný sen.“ řekl Noh. „Sedí tam v kanále ropucha, musí ji vystřelit kanónem. Ale pokud mě budeš nadále trápit, zle se ti povede.“ „To není moje vina, když mám zlé sny.“ řekla žena. Když se Noh ráno probudil, brumlal: „To byla pěkná noc. Ještě jednou něco takového podnikej a sním tě.“ „To není moje vina, když mám až do samého rána takové hrozné sny, to pro mě není žádná slast.“ odvětila žena. „Až do rána? Copak se ti ještě něco zdálo?“ zeptal se Noh. „Viděla jsem obra, který přenáší lidi přes vodu a nemůže se od té služby osvobodit.“ „To je pravda, žádný sen.“ řekl Noh: „ale byl by se vysvobodil, kdyby toho, kterého má přenést, hodil uprostřed cesty do vody.“ Pak se pták Noh nasnídal a letěl pryč. Hoch vylezl z úkrytu a žena mu dala tři zářící péra. „Všemu jsi dobře rozuměl, co můj muž řekl?“ ptala se a on jí ze srdce poděkoval za vše to dobré, které jí nikdy nezapomene.

Když ho obr přenesl na druhou stranu, řekl mu, jak se může vysvobodit. „Kdybys mi to řekl dřív!“ zabručel obr místo poděkování, ale bylo příliš pozdě. Odtud jel hoch do těch tří království a dal jim rady, které slyšel od ptáka Noha. Ten první nechal vystřelit ropuchu z kanálu ve studni, pak voda vytryskla tak mocně, že byly všechny ulice zatopené. Druhý král opravdu našel klíč v prahu dveří. Třetí nechal zpod stromu vyhrabat zabité dítě a strom ihned vyhnal listy i květy. A hoch od každého krále dostal pytel zlata tak těžký, že to kůň sotva unesl a od toho posledního navíc ještě jezdeckého koně.

Tak jel k hlavnímu městu, kde žila jeho nejmilejší. Když se k městu přiblížil, vytáhl svá zlatá péra a každému koni jedno zastrčil na ohlávku, až to zářilo jako čisté diamanty. To vám byla radost, kterou měla princezna, když viděla hocha tak pyšně přijíždět. Tolik měsíců a dní vrhala dolů na silnici nedočkavé a teskné pohledy a stále marně. Nyní se najednou vyplnilo vše, v co tak dlouho doufala, a celá bez sebe radostí a touhou letěla po schodech dolů svému ženichovi v ústrety. Když přišel král a jinoch mu předal ta tři zlatá pera, tu jeho srdce změklo a on jim požehnal. Hoch ze svého zlata postavil velký zámek, ve kterém se svojí ženou bydlel v radosti a lásce.

Po králově smrti si na hlavu posadil korunu a panoval jako zbožný král v bázni boží. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Der Jüngling im Feuer und die drei goldnen Federn“ je ze sbírky lidových pohádek "Deutsche Hausmärchen" (1851) sběratele Johanna Wilhelma Wolfa (1817 - 1855). Z němčiny pro vaše potěšení přeložila, pro vaši radost převyprávěla a poznámkami doplnila Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková