O nejhloupějším muži na světě

Joseph Haltrich

Byla jednou jedna žena a ta už dlouho marně usilovala o něco, co se jí konečně jednoho dne podařilo; našla totiž muže, za kterého se vdala, ale byl to muž, kterého by jí žádná žena neměla závidět. Na pohled pěkný i statný, ale v hospodářství a v domě byl zcela k nepotřebě, neboť všechno popletl a dělal obráceně. Tu si žena pomyslela, že by ho mohla alespoň poslat na trh, aby nakoupil to či ono, zatímco se ona bude doma starat o domácnost, tím nic nezkazí.

Příští čtvrtek tedy Honzu poslala na trh, aby jí koupil látací jehlu. Ten se tam rozběhl a na trhu se každého, koho potkal, ptal, zda by mu neprodal látací jehlu a ukázal mu peníze. Nakonec narazil na jednoho prohnaného Arména, který mu za celý groš prodal tupou a napůl zrezivělou jehlu, která neměla cenu ani jednoho krejcaru. Šťastný Honza jehlu popadl oběma rukama, neustále ji mnul mezi prsty a utíkal domů. Ale toho dne bylo velmi chladno a brzy mu prsty mrzly, tu ho napadlo opravdu něco chytrého. Jel před ním vůz se slámou, a tak ho dohnal, jehlu zapíchnul do slámy a utíkal za ním. Když vůz dorazil k jeho domu, zavolal na formana: „Stát! Stát!“ Forman se ohlédl zpět, ale když viděl toho troubu Honzu, tak na něj zavolal: „Když musíš srát, tak si napřed sundej gatě!“ „Běda, moje jehla! Moje jehla, zastav!“ lamentoval Honza, a když forman zastavil, vyprávěl mu, jak si do slámy odložil svoji jehlu, ale ten se k tomu, aby složil slámu a hledal jehlu, vůbec neměl a se smíchem jel pryč. Honza celý uplakaný běžel domů a žaloval své ženě. „Ach ty hlupáku!“ zvolala tato: „Když člověk koupí něco takového, zapíchne si to přece do klobouku!“ „Jen počkej, ženo, teď to vím, příště to tak určitě udělám.“

Následující čtvrtek šel opět na trh, kde tentokrát koupil dvě železné obruče na kola. Opravdu s velkou námahou je zapíchl do klobouku, svázal je pevně provazem a nasadil si je i s kloboukem na hlavu. Jak tak šel, těžké obruče mu táhly hlavu dopředu, dozadu i na strany a on se potácel jako opilec a musel si hlavu pevně držet oběma rukama. Lidé, které potkával, zůstávali stát a smáli se, až se za břicha popadali, děti, které šly ze školy domů, běžely za ním a zle se mu vysmívaly a posmívaly. Za chvíli měl krk zkřivený a ztuhlý, stěží se to dalo vydržet. Když konečně dorazil domů a vešel do světnice, vzdychal: „ Nu, ženo, tys mi dala ale poučení. Tady to máš!“ „Ach, ty hlupáku! Když člověk koupí něco takového, tak si to přiváže na provaz a kutálí to za sebou po zemi!“ „Jen počkej, ženo, teď to vím, příště to tak určitě udělám.“

Příští čtvrtek Honzu žena opět poslala na trh, aby koupil kus špeku. To také udělal a uvázal ho na provaz a táhnul na zemi za sebou. Špek pěkně vířil prach, jak tak poskakoval po cestě a přilákal zvědavé psy, z nichž si každý kus ukousl, a když Honza dorazil domů, byl na provaze jen kousek. Ale sousedé i školní děti měli zase něco k povyražení. Když přišel za ženou, řekl: „Nu, tys mě zase pěkně poučila! Ti psi mi skoro celý špek sežrali!“ „Ty hlupáku, když člověk koupí něco takového, uváže to na provaz a pověsí si to na záda!“ „Jen počkej, ženo, teď to vím, příště to tak určitě udělám.“

Následující čtvrtek Honzu opět poslali na trh, aby koupil telátko, což udělal. Uvázal mu kolem krku provaz na smyčku a hodil si ho na záda. Telátko ale za malou chvíli vyplazilo jazyk, inu, bylo po něm. „Ty ubohé telátko, ty máš asi hlad!“ pomyslel si Honza, neboť v jádru to byl dobrák: „Jen počkej, doma dostaneš hned najíst.“ Když přišel celý spokojený domů, řekl: „Nu, ženo, dneska nenajdeš nic ke kárání.“ „Ach ty hlupáku!“ zvolala: „ty jsi to ubohé tele uškrtil! Když člověk koupí něco takového, uváže tomu provaz kolem krku a vede to pěkně vedle sebe, cestou to poplácává a pohladí po zádech, doma to uváže do chléva k jeslím a položí tam tomu trávu a otavu.“ „Jen počkej, ženo, teď to vím, příště to tak určitě udělám.“

Příští čtvrtek šel Honza opět na trh a koupil tam chrta. Uvázal mu kolem krku provaz a vedl ho pěkně domů, přivázal ho do chléva k jeslím, kam mu dal trávu a otavu. Ale když přišla jeho žena, spráskla ruce a volala: „Ty hlupáku, co jsi to koupil? To je lovecký pes, co honí zajíce, ale nepatří do stáje, nýbrž do světnice a nejí trávu ani otavu, nýbrž kůrky chleba a kosti!“ S tím psa odřízla a zavedla do světnice a dala mu žrát. A protože byl tak tenký a štíhlý, pojmenovala ho Petrželka.

Od té chvíle ale už od svého muže nechtěla, aby nakupoval, neboť on to dělal všechno obráceně a způsobil by jejímu hospodářství velkou škodu. Příští čtvrtek šla na trh sama, jak to dělala ze začátku. Svému muži řekla: „Dohlídni na dítě v kolébce, aby klidně spalo, a do polévky v hrnci na plotně přidej petrželku.“ „Dobrá, dobrá! Nyní to udělám všechno správně!“ řekl Honza. Sotva byla žena pryč, nechal kolébku kolébkou, vyšel ven, vzal sekeru a rozsekal chrta na malé kousky, které dal do hrnce. Ale když vešel do světnice, dítě křičelo a bylo neklidné. Tak začal kolébat, ale dítě řvalo ještě hlasitěji, tak vzal podušku a položil mu ji na obličej a ono za chvíli ztichlo. [pozn1] „Tak, teď klidně spí.“ řekl Honza spokojeně.

Když přišla žena domů, vyprávěl jí, že se mu Petrželka celý do hrnce nevešel a ukázal jí několik kousků psa, které mu zbyly na příště. Potom jí vyprávěl, jak dítě najednou hlasitě zakřičelo, ale jak ho nakonec umlčel a ono stále ještě spí. Když žena dítě v kolébce prohlédla, tu se velmi vyděsila, neboť bylo mrtvé. „Běda! Běda!“ volala: „Ty hlupáku, cos to udělal?“ Bolestně lomila rukama a dlouho nemohla přijít k sobě a utěšit se, nakonec Honzovi řekla: „Jdi ven a podívej se po nějakých prknech, ze kterých necháme udělat rakev.“ Honza běžel ven a všude se rozhlížel po prknech, ale žádné nenašel. Nakonec přišel k plaňkovému plotu, kde strčil hlavu do otvoru mezi dvě plaňky, aby ty dvě horní prkna vytrhl, ale jakmile jimi pohnul, padly mu vší tíhou na vaz a přimáčkly ho tak, že nemohl hlavu vytáhnout a byl to s ním k uškrcení. Tu ho vidělo pár chlapů a ti to hlásili jeho ženě, která přišla s pomocí a vytáhla ho ven. „Ty hlupáku, jdi domů, já ta prkna obstarám.“

Honzova žena objednala rakev a zorganizovala pohřeb, ale protože se bála, že by její hloupý muž mohl smuteční obřad narušit, schovala mu klobouk, aby ho donutila zůstat doma. Sotva byl ale smuteční průvod pryč z domu, Honza, který marně klobouk hledal, si místo něj na hlavu posadil soudek s máslem, zavřel dveře a utíkal na pohřeb. Když ho lidé viděli v takovém ustrojení, nemohli se smíchem udržet. Honza běžel celý šťastný ke své ženě a volal: „Přece jen jsem přišel, podívej. Ty jsi chtěla, abych nic neviděl a zůstal doma!“ „Honzo, rychle se vrať, hoří dům.“ zvolala žena, aby ho tímto způsobem dostala domů. „Ale co tě němá, ty hloupá ženo. Jak by mohlo hořet, vždyť já mám klíč tady v kapse.“

Právě v tomto okamžiku došla té ženě trpělivost a vzala to zkrátka: „Jdi mi z očí, ty hlupáku, nechci tě už nikdy vidět!“ Honza si to nenechal opakovat dvakrát a běžel pryč. Když žena pohřbila dítě a sama se vrátila domů, řekla si: „Je lepší si kolem krku pověsit mlýnský kámen a skočit do vody, než si za muže vzít takového hlupáka; běda ženě, na kterou pánbů naložil takový trest.“ Honza ale běžel do světa i s tím soudkem másla na hlavě, aby ho žena neviděla, a běžel stále dál a dál, pokud nedoběhl do Hloupé Lhoty, kde se usadil u chytráků, co snášeli světlo i vzduch v pytlích, aby z toho udělali okenní tabule.

[pozn2]




Poznámka 1 - V tomto místě jsem se odchýlila od původního textu pohádky. Co opravdu ten nejhloupější muž na světě dítěti udělal, to si můžete přečíst v originále pohádky.
Poznámka 2 - Lidová pohádka „Der törichte Hans“ je ze sbírky pohádek „Sächsische Volksmärchen aus Siebenbürgen“ (1856) německého filologa a folkloristy Josepha Haltricha (22.07.1822 - 17.05.1886). Z němčiny přeložila a pro vaši potěchu po svém převyprávěla Jitka Janečková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková