Jak jednomu hloupost zlatě vykvetla

Joseph Haltrich

Byla jednou jedna stará žena, která měla vnuka; jmenoval se Honza a ten vám tropil všelijaké hloupé a pitomé kousky, a tak mu lidé ve vsi posměšně říkali Hloupý Honza, a kdo mu chtěl provést nějakou čertovinu, ten to udělal, neboť z toho bylo vždycky hodně smíchu, ale ten hlupák si za to nechal vždy dobře zaplatit. Však uvidíte!

Po svém otci Honza zdědil kamenný dům, ve kterém byla ovšem obyvatelná jen zadní světnice, ta přední byla zbořená, neměla okna ani dveře, a tak byla zcela znečištěná nejen od psů, ale také od rozpustilých kluků a zlomyslných sousedů. Honza se na to jen koukal a smál se tomu, a když se lidé zlobili, řekl: „Ten hnůj mi jednou přinese hodně zlata!“ Jednoho dne vzal vůz, zapřáhnul obě krávy a jel před dům, kde vší tu nečistotu ze zřícené světnice nanosil do velkého sudu pobitého železnými obručemi. Potom hnůj zalil vodou, sud dobře zavřel a zvenčí ho krásně natřel načerveno a vydal se s tím pryč, jel dál a dál, až si sousedi mnuli ruce, že nadobro zmizel.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Celých sto dnů Honza jel, než jednoho dne pozdě večer dorazil na velký šlechtický dvůr, šel dovnitř a poprosil o nocleh. Prý jede ze země Mouřenínů a veze panu králi sud živé vody, kdo se jí napije, opět omládne, a zdejší starý král ještě nechce umřít, nýbrž být opět mladý. Šlechtic Honzu přijal se vší úctou a poctami, bohatě ho pohostil a dal mu ujištění, že na jeho dvoře se mu nestane žádná škoda.

Všichni sloužící museli v noci držet stráž, ale i oni slyšeli, co ten cizinec jejich pánovi vyprávěl o živé vodě, a tak se jim sbíhaly sliny, též tomu šlechtici nedala živá voda klidu, a tak dal sluhům rozkaz, aby sud otevřeli a trochu ulili. Ale sud byl zavřený tak pevně, že sluhové zátku vytáhli jen s velkou námahou, a sotva to udělali, byli okamžitě v pokušení od toho utéci, neboť se jim v ústrety vyvalil tak strašlivý puch, že to bylo k nevydržení. Ale co by člověk neudělal proto, aby byl opět mladý, když k tomu má příležitost, a tak toho trochu upustili a odvážně se napili a potom zmužile nesli plnou sklenici svému pánovi, pak sud zase zavřeli a snažili se zahladit stopy.

Ale když ráno přišel cizinec na dvůr a dobře si sud obhlédnul, tu objevil, co předpokládal, že se do jeho vzácného sudu vloupali, a tak rozlíceně běžel ke šlechtici a řekl: „Běda! Bezbožné ruce v noci sud otevřely a díky tomu zločinu se živá voda strašlivě proměnila! Budete vydán královské spravedlnosti!“ Tu před ním šlechtic padnul na kolena a prosil, aby mlčel, že mu dá tolik peněz, aby se mohl vrátit zpět do země Mouřenínů a přivézt novou živou vodu. Nakonec se Honza nechal tedy obměkčit a vzal tu spoustu peněz, co mu šlechtic bez počítání dal, a obrátil se k domovu.

Když tam přijel, lidé ze vsi se zvědavě shromáždili kolem něj a on jim vyprávěl a ukázal, kolik zlata za ten hnůj ve městě dostal. V dalších dnech všichni ti, kteří měli krávy a vůz, naplnili stejnou látkou jeden nebo rovnou dva sudy, a když vlastní hnůj nestačil, tu hledali po ulicích a uličkách i v tom nejzapadlejším zákoutí, a tak za krátký čas byla celá vesnice dočista vymetená; že člověk ani v tom nejtemnějším koutku nenalezl jediný králičí bobek, ať by platil, kolik by chtěl. Potom všechny naplněné sudy natřeli načerveno, tak jak to udělal Hloupý Honza, a protože nikdo nechtěl nikomu dopřát přednost či jinou výhodu, bylo dohodnuto, že celá obec pojede do města společně a všichni budou prodávat za jednotnou cenu.

Byl vám to tenkrát velký průvod, skoro dvě stovky vozů s natřenými sudy přijelo do města a postavilo se na velké náměstí do řady. Měšťané se zvědavě seběhli, i městská rada v čele se samým starostou se tam vydala, aby se konšelé vyptali, o co se jedná. Když tam přišli, starosta se zeptal, co mají v těch krásných sudech na prodej. Tu mu ten první odvětil: „S dovolením pane starosto, něco, co velmi nepříjemně voní, ale co se zde tak dobře platí.“ Z takové řeči nebyl starosta moudrý a myslel, že to musí být nějaký vzácný nápoj, a tak strčil do bečky prst a ochutnal. Inu, měli byste vidět jeho obličej, jak řádil, když si trochu líznul. „To je přece čistá močůvka!!!“ Radní už neměli žádnou chuť to koštovat, nýbrž se jen celé řady vyptali, co to mají na prodej, všichni dostali stejnou odpověď: „Co velmi nepříjemně voní, ale co se zde tak dobře platí!“

Z toho byl starosta i celá městská rada zlostí bez sebe, za koho je ti vesničané mají, a tak bylo rozhodnuto, že taková drzost musí být přísně potrestána. Marně se sedláci omlouvali a říkali, že je k tomu navedl Hloupý Honza, každý obdržel dvacet pět ran lískovkou, a potom byli s přísným varováním propuštěni. Když přišli domů, vrhli se všichni na Honzu a naložili mu všechny ty rány, které sami dostali, a k tomu mu zabili jeho krávu.

Za malou chvíli se na zabitou krávu seběhli všichni psi ze vsi a hodovali na ní jako na svatbě. Ale Honza stál opodál a volal: „Dobře, jen si dejte, ale to vám říkám, taky mi to zaplatíte!“ Lidé, když to slyšeli, se smáli, až se za břicha popadali. Sotva psi všechno maso sežrali a ohryzali kosti, tu přišel Hloupý Honza se sukovicí a chtěl je zahnat do své zřícené světnice, ale většina psů snadno utekla, jen jeden starý řeznický pes a malý mopslík nestačili utéci, a tak je zahnal dovnitř, zarýgloval za sebou dveře prkny, obrátil se na psy a řekl: „Zaplatíte tedy po dobrém?“ Ale psi běhali ustrašeně okolo a vyli: „Wau, wau!“ „Ne?“ zařval Honza a začal je vyplácet sukovicí.

Ten řeznický pes sebral všechny síly, aby vyskočil okenním otvorem ven a nakonec se mu to podařilo, malý mopslík se ale namáhal zbytečně, nedostal se ani do poloviny výšky. Ovšem díky tomu četnému vyskakování na zeď, která byla již tak rozvolněná, se uvolnila omítka a vypadlo pár kamenů a nakonec se zřítil i kousek zdi a Honza uviděl velký hrnec. „Ach, ty maličký, ty jsi poctivý a chceš zaplatit, nu dobrá.“ A pomohl mopslíkovi při dalším skoku z okna ven.

Hloupý Honza si poklad, který byl ukrytý ve zdi, vzal a šel k lidem, aby jim hrnec se zlatem a stříbrem ukázal. Tu se ho ptali, jak k němu přišel. „To je výdělek, za to maso, který jsem dostal od psů, jeden zaplatil za všechny.“ Protože to všichni viděli na vlastní oči, uvěřili tomu. Za malou chvíli nebyla ve vsi živá ani kráva ani volek, neboť všechen dobytek porazili a předhodili psům. Ti se vám ale v těch dnech poměli, jako nikdy v životě. Za několik dnů se po ulicích ještě válely mršiny, protože psi je nemohli všechny tak rychle sníst. Když nastal den, který vesničané psům určili jako den, kdy zaplatí, sehnali je všechny na radnici a sukovice poháněli k placení, ale protože tito platit nechtěli nebo nemohli, tak je všechny nakonec pobili. Nyní se to ale mělo zase obrátit proti Honzovi.

Lidé se sesedli k velké poradě a řekli: „Dokud žije, nejsme si před jeho hloupostí jistí, pojďme ho zastřelit!“ A určili k tomu následující noc. Hloupý Honza ale o těch zlých záměrech slyšel, a když se snesl večer, vzal svoji babičku, neboť si myslel že, je stará a nemocná a musí stejně brzy zemřít, a položil ji do své postele u okna, kde jinak spával sám, dal jí na hlavu svojí čepici a on sám si lehl do kouta na její postel a čekal.

Když byl klid a lidé ve vsi už spali, přišlo najednou na dvůr pár chlapů s pistolemi, tiše se přikradli a podívali oknem. „Ha, tady je a spí!“ kývnul ten první, zatímco viděl Honzovu čepici: „Teď jen dobře mířit!“ Zaburácely pistole a stařenka byla mrtvá, zlosyni se ztratili jako pára nad hrncem. Honza vylezl ze svého ukrytu, zabalil svoji mrtvou babičku do několika prostěradel, nakonec jí navlékl černý rubáš, vzal ji na ramena a šel s ní pryč, aniž ho kdo zpozoroval. Ráno běželi všichni zvědavě k Honzovu domu, aby viděli a slyšeli, jak si jejich věc stojí. Ale jak se podivili, když neviděli ani babičku, ani mrtvého Honzu, nakonec se uklidnili, neboť si řekli, že si oba asi odnesl čert.

Honza byl mezi tím už za hranicemi a šel stále dál a dál. Stého dne přišel opět na jeden šlechtický dvůr, kde prosil o nocleh. Řekl, že jde rovnou cestou ze země Mouřenínů a přináší z kouzelného zámku překrásnou princeznu, která nyní ještě leží ve stoletém spánku, ale jakmile přijde její čas, může ji člověk probudit k životu polibkem a ten, kdo ji políbí, bude nejšťastnější člověk na světě, neboť mu princezna daruje svoji ruku. Honza ji veze panu králi, neboť ten je první v říši a je jí nejvíc hoden. Šlechtic slíbil, že princezna bude celou noc nepřetržitě střežena, a on sám ji zavřel v jedné zámecké komnatě na závoru.

V noci ale nemohl spát, neboť stále myslel na krásnou princeznu, nakonec vyskočil z postele a řekl: „Cože? To bych byl hlupák, kdybych si ji nechal ujít! Kde je psáno, že má král v takovýchto případech přednostní právo?!“ Vzal nůžky a nůž a klíč od komnaty, šel tam, odemknul a opatrně na černém balíku rozpáral nit a postupně odmotal prostěradla. Ale jak se vyděsil, když najednou uviděl starý, krví zbrocený a znetvořený obličej. Rychle to zase zabalil, běžel pro jehlu a nit a zašil to, ale nedokázal to udělat tak, aby se to nepoznalo. Hlavou se mu honilo: „Jak by ses pomstil, když tím vyjde na světlo tvoje nevěrnost?“

Druhého dne si Honza žádal svůj svěřený klenot, ale když mu mrtvolu přinesli, hned viděl, že to není v pořádku. „Běda! Co se to stalo!“ volal: „Někdo nepovolaný obal otevřel a princezna je určitě zpět v zemi Mouřenínů a uvnitř je jen mrtvola!“ S těmi slovy vzal nůž a obal otevřel, aby se přesvědčil. „Je to tak, jak jsem předpokládal. To král nenechá bez trestu!“ Tu padl šlechtic na kolena a prosil ho, aby mlčel, dá mu tolik peněz, aby měl na cestu zpět do země Mouřenínů. „Nu, dobrá, kvůli vám to udělám.“ řekl Honza: „Ale tuto mrtvolu musíte, ještě než odejdu, se ctí pohřbít!“

Tak se stalo a Honza měl radost, jak krásný pohřeb jeho babička měla, potom vzal peníze a vydal se domů. Lidé nevěřili vlastním očím, když ho viděli, ale on jim vyprávěl, jak o jejich plánu slyšel a k oknu položil babičku a tu zabili, jak ji potom ihned vzal na záda a zanesl do města na prodej, a když jim ukázal ten velký poklad, který si přinesl, tak mu to museli uvěřit, protože ty dřívější poklady mu přece vzali.

Nyní se celá vesnice sešla a společně se radili. Jejich lakota je dovedla k závěru, že zabijí babičky. To se také stalo a následujícího dne bylo na cestě do města kolem padesáti mladých lidí a nesli zabalené babičky na zádech. Když tam dorazili, byl celý národ zvědavý, copak mají k prodeji, a shromáždil se kolem nich, jak tak stáli na velkém náměstí v řadě. Když se jich pak jednoho po druhém ptali, co mají na prodej, jeden po druhém odpověděli: „Moji starou babičku.“ Tak je nechala městská rada uvěznit, a když pak vše prošetřovali a oni vyprávěli, že svoje babičky, arci skrze Honzovo navádění, sami zabili, byli všichni odsouzeni na šibenici.

Avšak tu vzali soudcové v uvážení, že obec by tím utrpěla ztrátu padesáti duší a že ten skutek udělali, podléhajíc návodu, a tak je omilostnili na sto ran lískovkou, které jim ihned všem vyplatili. Potom, co své babičky řádně ve městě pohřbili, táhli vzteklí vesničané domů proti Honzovi. Doma vyprávěli, jak se jim vedlo, a všichni lidé ve vsi se za ně postavili a bylo jednohlasně rozhodnuto, že Hloupého Honzu docela otevřeně sprovodí ze světa, aby měli konečně od jeho hlouposti klid.

Ubohý hříšník byl neprodleně přivlečen a oni rozhodli, že ho strčí do pytle a utopí. Tak se stalo a záhy ho nesli v pytli na most, ze kterého měl být hozen dolů. „Stát!“ řekl farář, když tam dorazili: „Při vážné věci se hodí, aby se jeden řádně připravil. Položte ten pytel sem a pojďte se mnou do kostela.“ „Ano, pane faráři, to máte pravdu!“ zvolal kostelník a hnal všechny lidi z mostu a sám šel za nimi. Mnozí šli do opravdového kostela, ale většina do toho kostela, kde se zvoní sklenicemi a mnozí se napili tak, jak byli zvyklí, tedy až z toho oněměli.

Zatímco byli všichni v kostele nebo v hospodě, přijel v kočáře, taženém čtyřmi krásnými hřebci, šlechtic, uviděl na mostě ležet pytel a slyšel z něho lidský hlas. Nechal zastavit a zeptal se: „Co je to?“ „Ach,“ řekl Honza: „nechci být starostou, a tak mě chtějí lidé utopit!“ Šlechtic byl trochu prostoduchý, ale přitom pyšný a ctižádostivý a udělal by, nevím co, jen aby získal nějaký malý úřad. Tak mu to teď právě přišlo vhod a řekl: „Příteli, když je to tak, jak ti mohu pomoci, nechej mne vlézt do pytle, já chci být starosta, za to si vezmi můj kočár i můj statek, který leží sto mil odtud.“ „Ze srdce rád!“ řekl Honza. Šlechtic seskočil, rozvázal pytel, Honza vylezl, zatímco muž vlezl dovnitř a on ho pevně zavřel v pytli. Honza nasedl do kočáru a než by se jeden nadál, byl za horami.

Brzy nato přišli lidé z kostela a z hospody a měli dobrou náladu, ale když dorazili na most a slyšeli, jak šlechtic volal: „Já chci být starosta! Já chci být starosta!“ popadl je vztek: „Jen si to poslechněme, chce být teď ještě náš starosta, inu hned jím budeš!“ S tím jich pět rychle pytel popadlo a hodilo do vody, kde se potopil a už ho nikdy nikdo neviděl. „Nyní budeme mít klid!“ říkali si cestou domů: „Ten už si z nás nebude dělat blázny.“

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Už pomalu začínali na Honzu ve vsi zapomínat, když jednoho dne přijela na náves krásná koleska se čtyřspřežím a za ní se hnalo množství dobytka, koní, ovcí a volů. Kočár zastavil a vystoupil Honza a všichni lidé ho uctivě zdravili. Nakonec jednomu, který se na něj rovněž překvapeně díval, Honza řekl: „Copak mne nepoznáváte, sousede?“ „Ale, jak bych tě neznal, ty jsi Honza Hlupec, kterého jsme před mnoha týdny utopili, ale jak jsi, ke všem čertům, z toho pekla utekl?“ „To vám hned řeknu.“

Mezitím se shromáždila celá vesnice a civěla na něj jako na učiněný zázrak nebo na jednoho, který se vrátil z mrtvých. Honza začal vyprávět: „Když jsem padal na dno, tak to bylo pěkně hluboko, letěl jsem kolem jezerních hadů a vodních žínek, ale nic mi neudělali. Pak bylo najednou světlo a světleji, až jsem nakonec dopadl na velkou louku, kde se pásla stáda krav, koní, volů a ovcí, ale nikde ani človíčka, tak jsem se prohlásil za pána toho dobytka a nechal si to líbit, ale za nějaký čas mi to tam dole přišlo příliš opuštěné. Našel jsem v jedné kolně kolesky a vzal jsem si tu nejkrásnější, zapřáhnul čtyři koně, pobral jsem tolik dobytka, co jsem mohl, a přivedl jsem si to na druhou stranu světa, kde jsem si najal několik pacholků a přišel sem, abych umřel ve svém domově.“ Všichni se při tom vyprávění velmi divili, a když byl Honza hotov, ihned se všichni ptali: „Zbylo tam dole ještě něco?“ „Tam toho ještě je!“ řekl Honza: „Koně, voli, ovce a kočáry. Když mi nevěříte tak se podívejte do vody.“

S tím je zavedl na most, protože svoje stáda a kočár postavil na břeh tak, aby se to odráželo ve vodě. „Jen se podívejte do vody, jak se to tam dole hemží.“ Farář si nasadil brýle a podíval se do vody. „Ano, opravdu je to tak! Tomu bych nevěřil! Milí bratři, pojďme dolů, naše ženy a děti zůstanou doma a budou čekat, dokud se nevrátíme. Ale myslím, že mi prokážete tu čest a mohu jít dolů první, abych si vybral z dobytka to nejlepší. Potom můžete přijít i vy a rozdělit si ten zbytek.“ „Ano, ano, pane faráři, tak je to správné.“ „Ještě něco!“ zvolal Honza: „nesmíte se při tom hádat, musíte si vše ve shodě rozdělit, jinak se nevrátíte zpět.“ „Ano, tak to uděláme.“ S tím se farář rozloučil se ženou a skočil do vody, jen rudá čepička plavala po hladině. Tu farářova žena zavolala: „Milý muži, drž se dobře, jinak přijdeš pozdě a nic na tebe nezůstane.“ Mezitím byl už dlouho na onom světě, ale ti druzí nemohli déle čekat, kostelník skočil za ním, pak ti starší, potom mládež a nakonec bylo mrtvé ticho.

Děti a ženy se vrátily domů a čekaly na své muže a otce, čekaly týdny, měsíce, roky a žádný nepřišel zpět. Tu se vrhly na Honzu a říkaly: „Jak to, že naši mužové a synové ještě nepřišli? To je ta země tak daleko?“ „Obávám se,“ řekl Honza: „že už nikdy nepřijdou, neboť jeden tomu druhému přerozděluje a nepřeje. To se nemělo nikdy stát, já jsem jim to říkal, já za nic nemohu.“ Ať ženy chtěly nebo ne, musely se s tím spokojit.

Hloupý Honza teď ale žil nerušeně až do konce svého života. Ale pro sebe si myslel: „Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe.“ A v tichosti se smál, až se za břicho popadal. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Der dumme Hans“ je ze sbírky pohádek „Sächsische Volksmärchen aus Siebenbürgen“ (1856) německého filologa a folkloristy Josepha Haltricha (22.07.1822 - 17.05.1886). Z němčiny přeložila, pro vaši potěchu po svém převyprávěla a poznámkami opatřila Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková