Janíček a tři psi

Anonym

V jedné horské vesničce žila jedna chudá rodina, jejímž jediným zdrojem obživy byly tři ovečky, Albinka, Nerinka a Kudrnka, které každý den vyháněl na pastvu Janíček, plachý chlapec ve věku dvanácti let. Na pastvu to neměl daleko. Jeho tři ovečky okusovaly tymián, mateřídoušku a mátu na horských loukách, které se rozkládaly nahoře nad vsí. Tráva tu rostla mezi balvany a kamennými deskami jen spoře a nahoře na hřebeni, odkud se otevíral výhled do celého údolí, se tyčily tři dřevěné kříže. Dole v údolí mezi řadou topolů plynula bystřina, zatímco tady na horských pastvinách vládl provoněný klid a mír.

Jednoho rána zkoušel Janíček na pastvě svoji novou píšťalu, kterou si vyrobil, když tu se tam objevil nějaký starý žebrák se psem. Byl to čaroděj. „Co tu děláš, ty pozemský červíku?“ zeptal se opovržlivým hlasem. Chlapec, napůl užaslý a napůl vystrašený, odpověděl roztřeseným hlasem: „Pasu ovce.“ A tento bez okolků: „Dej mi jednu ovci, místo ní ti tu nechám psa.“ „Ovci vám nemohu dát, máme jen ty tři a jsou celé naše živobytí.“ „Na shledanou!“ křikl mág a odnášel si Albínku pryč; psa nechal Janíčkovi. Když matka večer viděla, že se synek vrací jen se dvěmi ovcemi a psem, byla vzteky bez sebe, popadla sukovici a naložila mu na záda tolik, že si přál být mrtev.

Na úsvitu příštího dne se Janíček nevydal vzhůru na hřeben, ale zavedl své dvě ovečky daleko do údolí, kde mohly spásat čerstvou trávu na pěšinách a kde měl naději, že ho opět nepotká nějaké neštěstí. Pes ho následoval a vesele při tom vrtěl ocasem. Ale mág se objevil znova a přednesl mu tu stejnou žádost jako včera: „Dnes mi dej další ovci a já ti tu za ní nechám dalšího psa!“ A odnesl si pryč Nerinku. Ubohý Janíček tam zůstal s jedinou ovcí a dvěma psy, kteří nedávali mléko, naopak sami vyžadovali, aby je člověk krmil. Měl velký strach z návratu domů, jak by mohla jediná Kudrnka uživit matku, otce nemocného revmatismem a všechny bratry? Nyní nebudou mít nejen dost mléka ani sýra, nebudou mít také žádná jehňata a vlnu, která pro ně byla jediným bohatstvím. A co ten výprask, který by mu obě ovečky ušetřily? Blížil se k domovu a držel se na postranní cestičce, aby ho matka nezpozorovala, ale ta na něj už čekala ve dveřích ovčína, a když viděla, že se syn vrací s jedinou ovcí a dvěma psy, kteří budou zase jen ujídat, rozzlobila se, svižně popadla sukovici a uštědřila mu pěkných pár na záda. Janíček si přál umřít, trest mu přišel nespravedlivý a krutý.

Třetí den opět změnil směr a zavedl svoji poslední ovečku doprostřed lesíka doubků. Ve skrytu duše doufal, že starce přechytračil, ale čaroděj byl dochvilný. „Chlapče, vím, že jsi kvůli mně měl problémy, je mi to líto. Ale jak já potřebuji tvoje ovce, tak ty budeš jednou potřebovat moje psy.“ Jen stařec dořekl, vzal si Kudrnku a nechal mu třetího psa. A tak se Janíček vrátil domů se třemi psy, dostal obvyklou nadílku sukovicí a pak mu začal život v nečinnosti a osamění, bez naděje, jídla i soucitu, protože už se na něj nikdo ani nepodíval. Zůstali bez obživy, a tak se vydávali celé dny do okolí a hledali si živobytí, sbírali a prodávali bylinky a houby, občas si vyžebrali kousek chleba nebo trochu polévky na samotách nebo ve vsi.

Jednoho dne, unavený neustálými matčinými výtkami a mlčením těch ostatních, odešel Janíček plakat do ovčína, který toho času obývali psi. Zvířata, sotva viděla svého pána s žalostnýma očima, vrtěla na znamení soucitu a útěchy ocasem. Tyto projevy radosti hocha upamatovaly na podivná mágova slova. Možná to nebyl ani žert, ani šprým. Možná mu chtěl mág dokonce pomoci. A potom, jakým způsobem se dokáží ti psi sami uživit, když jim nikdo nedává nic k jídlu? Co takhle to zkusit? Zavolal prvního psa a poručil mu, aby běžel do města, tam sehnal jídlo a rychle se vrátil, bez toho, že by ho někdo viděl. Poslušné zvíře vystřelilo jako šíp a ani ne za hodinu bylo zpět, v tlamě neslo proutěný koš naplněný dary přímo z nebes: bochníky sýra, párky, salámy, těstovinami, moukou, olejem, vínem, solí a pěkným pecnem chleba. A hrome! Radostí bez sebe upaloval Janíček s košem jídla za matkou, která se na něj dívala zprvu podezřele, ale pak s chtivostí. „Kdepak jsi ty věci ukradl?“ „Nic jsem neukradl.“ protestoval syn. „A odkud to tedy je?“ „To nevím.“ odvětil chlapec a víc nechtěl říct. Tak se mlčky všichni dali do jídla, až se poprvé po tak dlouhé době opět nasytili. Nikdo Janíčkovi nepoděkoval, ale všichni předpokládali, že to tak bude i budoucnu, každý den, a tak tímto způsobem časem zbohatli. Nicméně matka nebyla spokojená, a to z důvodu, že to jídlo bylo pochybného původu a mohli by z toho mít potíže. Říkávala, že možná jedí kradené.

Janíček trávil celé dny potloukáním se po okolí, doprovázeli ho jeho psi, stále se vracel na hřeben ke třem křížům, dolů do údolí či do dubového lesíka. Byl stále smutný a odhodlaný odejít do daleké země, a tak změnit svůj neutěšený život. Plynuly měsíce a jeho odhodlání rostlo a rostlo a nakonec jednoho dne se svými psy odešel bez toho, že by se s někým rozloučil.

Putoval mnoho dní, až dorazil do nějakého města, celého zahaleného ve smutku. Všichni měšťané, které potkal, měli černé šaty a chodili se sklopenou hlavou. Nebyl tu nikdo, kdo by naznačil stín úsměvu, kdo by odpověděl na pozdrav, kdo by projevil gesto radosti. Měl dojem, jako by se dostal do prokletého města. Unavený cestou a hladový vešel následován svými psy do nějakého hostince. Tu mu přišla naproti žena v černých šatech, která se ho ptala, co si přeje. Chlapec, který by rád věděl, co je příčinou toho všeobecného smutku, řekl: „Proč je město ve smutku?“ „Proč tolik žalu? Protože horší už to k žití být nemůže. Toto je město smrti a kdo ještě není mrtev, ten brzy bude!“ řekla s povzdechem a pokračoval, že na kopci v nedalekém lese žije strašlivý drak s pěti hlavami, který si přeje jako potravu jednoho člověka denně. Dnes padl los na dceru zdejšího krále, proto je celé město ve smutku. Janíček ženu prosil, aby mu připravila večeři pro čtyři osoby a pokoj se čtyřmi postelemi. Umíte si představit, úžas té ženy, kuchaře i čísníka, když viděli, jak ten cizinec večeří a pak jde spát ve společnosti tří zvířat, a mluví s nimi, jako by to byli lidé. „Zítra mě probuďte v jednu hodinu ráno!“ řekl zdvořile té ženě. Janíček se totiž rozhodl, že se při východu slunce vydá do lesa, aby tam zabil toho draka.

Nebem se rozprostíral matný úsvit, když ráno následován psy stoupal křivolakou pěšinou vzhůru. Jakmile dorazil na mýtinu na vrcholu pahorku, spatřil tam klečící princeznu, která se modlila a vzlykala v očekávání východu slunce a příchodu pětihlavého draka, který ji sežere. Ty vzlyky a naprostá odevzdanost nevyhnutelnému osodu ho dojaly. Když k ní přišel blíž a ona ho uviděla, úpěnlivě ho žádala: „Odejdi! Pro lásku boží! Jestli tě drak uvidí, sežere také tebe!“ Varovala ho sladkým a dojímavým hlasem, ale Janíček zůstal. Jeho psi začali hrozivě výt, právě vyšlo slunce a drak vylezl ven. Jeho pět hlav nadšeně burácelo: „Vida, dneska tu máme pět kousků masa! Pět kousků masa, to je mi krásné ráno!“ Janíček ale křiknul na psy: „Roztrhejte tu bestii! A přineste mi její hlavy!“ A psi se dali do díla. Skočili na netvora a zatnuli do něj tesáky a vztekle kousali a štěkali. Ale sotva ukousli či utrhli jednu hlavu, objevila se na jejím místě jako kouzlem nová. Tento zázrak se opakoval pětkrát, než konečně utrhli poslední z pěti hlav a netvor se zhroutil a zůstal nehybně ležet. Psi přinesli svému pánovi hlavy bez známek života a princezna byla zachráněna.

Krásná dívka, ještě pobledlá hrůzou, neznámému zachránci prozradila, že její otec, král, ji slíbil za ženu tomu, kdo ho osvobodí od kruté daně drakovi. Ona sama, protože poznala jeho odvahu, se ráda stane jeho nevěstou. Ušetřil ji tak krutého osudu! Janiček přivítal tuto nabídku s radostí, ale žádal, aby počkali, nějaký vnitřní hlas mu to radil, aby svatbu odložil a on věděl, že když poslechne vnitřní hlas, nebude to chyba. Tak se domluvili, že se vrátí za rok a tři dny, do královského paláce a jejich sen se promění v realitu. Tak si princezna sundala hedvábný závoj, roztrhla ho na dvě části, do jedné zabalila dračí hlavy a ten si ponechala, do druhé pět jazyků a to svěřila Janíčkovi, jako projev uznání a důkaz lásky. Pak se rozloučili se slibem, že se znovu uvidí za rok a tři dny. Princezna mezitím v tom čekání na něj připraví potřebnou svatební výbavu.

Princezna se potom vydala lesem, aby se vrátila na královské sídlo a znovu objala svého otce, mladý hrdina pokračoval na své cestě za dobrodružstvím. Princezna procházela hustým černým lesem, když procházela kolem přístřešku dřevorubců a uhlířů, kteří pracovali v okolí pěšiny. Mocnými údery sekyr káceli gigantické buky, které se pak s hřměním svalily, až se z toho zachvěla zem, a rychle je sekyrou a sekáčkem zpracovali na polena, která nakonec umně poskládali do milířů podobných kopulím, ve kterých pak zapálili ohen. Když uviděli a poznali princeznu, výhružně se kolem ní stáhli a obvinili ji, že se chce vyhnout smrti, a tak dát v sázku jejich životy a životy jejich rodin. Ona je uklidnila a přesvědčila, že každodenní nebezpečí pominulo, nejenom vyprávěním o tom, jak to neznámý odvážný mladík společně se svými úžasnými psy vykonal, ale i tím, že jim ukázala těch pět dračích hlav, zabalených v polovině jejího hedvábného závoje. Tak jí uvěřili a jejich předák postoupil dopředu a nadutě jí poručil: „Dej mi ten balíček! A vy ji popadněte a svázejte!“ Tak to udělali. Potom ji donutili padnout na kolena, hlavu ji položili na kmen buku a předák jí s pozvednutou sekerou v ruce a výhružným tonem řekl: „Přísahej, že králi řekneš, že to my jsme zabili draka a zachránili ti život. Proto se staneš mojí ženou!“ Princezna, vystrašená krutostí těch lidí víc jak strašlivostí draka, přísahala. Pak dostala balíček s hlavami zpět.

Janíček vyšel z lesa a po několika dnech putování se zastavil v cizím městě. Dozvěděl se, že tam stojí podivuhodný dům bez dveří a oken. Hnaný zvědavostí a chutí tu záhadu prozkoumat, poručil svým psům, aby vylomili část zdi, a tak si zjednal průchod. Vstoupili dovnitř. V polotemné místnosti našli bohatě prostřený stůl, stačilo si sednout a jíst. Janíček si chtěl právě zezadu přitáhnout jednu židli, když si všimnul, že jeho tři psi jeden po druhém zmizeli padacími dveřmi, na kterých byl připevněn železný zvedák, od něhož byla kladka, a na jejím hrdle visel provaz, který mizel uvnitř klece. Zapomněl na prostřený stůl a spustil se dolů do mizerně osvětleného podzemí.

To co tam uviděl, mu zmrazilo krev v žilách. Všude kolem tu bylo množství nehybných, jako by kouzlem v pohybu zastavených lidí; starci, děti, muži a velké množství půvabných žen, někteří seděli, někteří strnuli v chůzi, jiní se v různých pozicích opírali o stěny. Jeho psi chodili od jednoho k druhému a olizovali jim ruku a lidé se vraceli k životu, jako by se probouzeli z hlubokého spánku, totéž se stalo, když se jich dotknul rukou Janíček. Všichni se po té, co si nejprve dlouze zívnuli, vydali pomocí kladky a lana nahoru. Janíček se postaral, aby ho nakonec také i se psy vytáhli nahoru, ale když stoupali a byli víc jak v polovině cesty, lano se přetrhlo a oni se zřítili dolů.

Co se stalo? Ta mladá a krásná stvoření nahoře se všechna do něj zamilovala a chtěla se za něj provdat. A tak jedna z nich, ta nejžárlivější, přeřízla provaz. Chtělo to hodně času a trpělivosti znovu svázat ty dva konce provazu. Někteří lidé ale vypráví, to s určitou dávkou fantazie, že Janíčka a jeho psy zachránil orel, který se tam zčista jasna objevil, prý na rozkaz toho mága, neboť právě vypršela lhůta, na kterou měl sjednánu schůzku s princeznou.

Protože opravdu uplynul rok od chvíle, kdy zachránil svou nevěstu před drakem, rozhodl se vrátit do města, které tenkrát našel ve smutku. S pomocí svých kouzelných psů se v mžiku ocitl ve stejném hostinci, kde se tenkrát dozvěděl tu historii o pětihlavém draku. Obsluhovala ho tatáž žena, tentokrát si ovšem zpívala a usmívala se a vyprávěla mu, že dnes se slaví ve městě svatba královské dcery. Janíček byl ohromen. „Královské dcery?" „Ano, té, co jí před rokem zachránil předák dřevorubců." „Kdo ji zachránil?" „Dřevorubec, který zabil pětihlavého draka!"

V té samé hodině, zatímco on se bavil v hostinci, začala v královském paláci formálně svatební hostina, která měla trvat tři dny. Hostů bylo na tisíce, lustry, porcelán, stříbro, zlato a křišťál metaly zářivé blesky světla, na všech tvářích zářil úsměvy. Janíček poslal do paláce jednoho ze svých psů s rozkazem, aby vnesl na hostinu zmatek, dal polibek princezně a kousnul dřevaře, potom aby se ve všeobecném zmatku vydal na útěk, aby ho nevystopovali.

Druhý den poslal Janíček do paláce druhého psa se stejným úkolem.

Třetí den poslal třetího psa s rozkazem, aby převrátil stoly, políbil princeznu a pak pokousal ženicha a vydal se ze sálu pryč velmi pomalu, jako by je zval, aby ho následovali. Královské stráže psa opravdu sledovaly a a nakonec dorazily k Janíčkovi, který je už čekal. Stráže měly rozkaz ho zatknout, ale mladý muž jim dal jasně najevo, že chce v zájmu krále a jeho království odhalit veliké věci. Když král tu zprávu uslyšel, projevil velké znepokojení a vyslal svůj zlatý kočár, aby cizince přivezli.

Opět prostřeli stoly, hosté se vrátili, usadili se na určených místech, ale došlo ke změně: všichni byli vyzváni k tomu, aby vyprávěli nějakou příhodu, sen či pohádku, něco, co mělo význam pro jejich životy. Přišla řada i na Janíčka, kterému král nechal obléci hedvábné šaty. Jeho psi mu leželi u nohou. Poté, co jim krátce vylíčil příběh jeho pohnutého osudu, zeptal se, zda jsou mezi přítomnými nějací řezníci. Jeho žádost vyvolala překvapení a šum v sále.

Vstalo pět řezníků, kteří ho na jeho pozvání obstoupili. „Může mi vás pět dát laskavou odpověď na tuto otázku, existuje na světě hlava bez jazyka?“ „To je naprosto nemožné!“ odpověděli tito. Obrátil se k princezně a zeptal se jí: „Výsosti, kde je těch pět dračích hlav?“ Princezna ucítila, jak se jí rozbušilo srdce, ale dokázala skrýt své pocity. Vzala balíček, který měla na klíně, a odevzdala ho sluhovi. „Nyní se všichni podívejte, tohle je pět dračích hlav. Vy, řezíci, se podívejte, zda mají jazyky.“ Řeznící je pečlivě prohlédli a jeden z nich řekl: „Po jazycích tu není ani stopa.“ „Je tu mezi vámi někdo, kdo nám může ukázat jazyky z těchto pěti dračích hlav?“ Nikdo se ani nepohnul.

Tak jinoch vytáhnul dračí jazyky, zabalené do poloviny princeznina závoje a všem je ukázal. Král princeznin závoj poznal a neskrýval svůj údiv. Princezna té příležitost využila, aby otci odhalila, jak se to všechno skutečně stalo. Vyprávěla o velké odvaze mladého cizince, o lži dřevařů, jejich hrozbách sekerou a křivé přísaze.

Tu se zvedla bouře rozhořčení. Dřevaři se snažili uniknout, ale byli zastaveni a zadrženi stráží.

Den poté je předvedli před soud, kde byli odsouzeni a upáleni na hranici. A sotva učinili spravedlnosti zadost, slavili Janiček a princezna velkou svatbu.

Ti tři psi je pak doprovázeli po celý život. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Giovannino e i tre cani“ je z hornatého regionu Abruzzo ve střední Itálii. Pro vaše potěšení z italštiny přeložila, po svém převyprávěla a poznámkami doplnila Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková