Košík mandlí

Johann Wilhelm Wolf

Jeden sedlák měl tři syny a ti museli tvrdě pracovat, aby otci pomáhali vydělávat peníze. Jednoho dne je poslal do lesa kácet stromy, ale ti dva starší místo práce chytali lelky a tloukli špačky. Když se schylovalo k poledni, vrhli se do práce, aby ještě něco udělali, ale jednomu se zlomila sekera a tomu druhému hák. Tak tam smutně stáli a lamentovali, neboť věděli, že až přijdou domů, čeká je výprask. Když tak plakali, objevil se tam nějaký stařec a ptal se: „Chlapci, copak vám schází?“ Tu si mu postěžovali a on řekl: „Můžete si každý něco přát, co se vám ihned splní, ale dejte si pozor na jazyk, ať si přejete něco pořádného a správného.“ „Já si přeji nový hák.“ zvolal ten nejstarší a hák ležel před ním. „Já si přeji krásnou ženu.“ řekl prostřední a hned šla jedna kolem. „Já si přeji zámek se zahradou, ve které stojí mandlovník; kdo z něj sní mandli, ten se ihned uzdraví.“ řekl nejmladší a hned před ním stál zámek.

Do toho krásného zámku se celá rodina nastěhovala, otec i dva starší bratři, a když v něm nějaký ten čas žili, onemocněla královská dcera a žádný lékař ji neuměl vyléčit. Tu nechal král vyhlásit, že kdo princeznu zachrání před smrtí, ten ji dostane za ženu. Když to sedlák slyšel, pomyslel ihned na mandlovník, natrhal košíček čerstvých mandlí, dal ho nejstaršímu synovi, aby s ním šel do královského zámku.

Hoch cestou potkal šedivého mužíka, který se ho ptal: „Copak máš v tom košíčku?“ „Nic.“ řekl hoch a mužíček odvětil: „Když nic, tak nic.“ Hoch se smál a šel dál, a když přišel na zámek ke králi, předal mu košík přikrytý čistým bílým ubrouskem. „Můj otec posílá pozdravy a mandle, které princeznu uzdraví.“ Král byl nadmíru potěšen a ubrousek sundal, ale košík byl prázdný. To ho rozzlobilo, vyhodil hocha ze dveří a nechal mu vyplatit pětadvacet na záda. Potom šel nejstarší syn domů, ale když tam přišel, tak mu otec vyplatil dalších pětadvacet, takže měl teď rovných padesát, za což mandle, šedivého mužíčka i krále proklel pod zem. Však to také byla špatná odměna pro nešťastného posla.

Druhého dne řekl prostřední syn, že to nastrojí lépe, a tak mu otec dal košíček mandlí a on se vydal na zámek. Nedaleko od města k němu přišel šedivý mužíček a ptal se: „Copak to máš v košíčku?“ „Nic.“ odvětil hoch nevrle a mužíček řekl: „Dobrá, když nic, tak nic.“ Hoch se mužíčkovi vysmál a šel do města ke králi, kde mu nabídl košík přikrytý bílým ubrouskem: „Krásný pozdrav panu králi od našeho pana otce a tady jsou mandle pro princeznu k uzdravení.“ „Uvidíme,“ řekl král a zvedl ubrousek, ale košík byl opět prázdný. „Cože?“ zvolal král: „Ty si ze mne budeš také dělat blázny? Počkej, já tě naučím čerstvým mandlím!“ A nechal mu vysázet padesát mandlí na záda, ale ty vám byly tak hořké, že se mu z toho vrazila voda do očí. „Jak ti chutná?“ zeptal se král. „Špatně.“ volal hoch a běžel domů, kde dostal od otce dalších padesát, takže to dohromady dělalo rovných sto, což bylo víc než dost.

Ten nejmladší syn nebyl sice tak pohledný jako jeho dva bratři, ale měl dobré srdce, a tak byl o to krásnější. Dalšího rána řekl, že to s těmi mandlemi taky vyzkouší, třeba bude mít víc štěstí. „Zkus to,“ řekl otec: „ale jestli se vrátíš jako tví bratři, tak tě zmlátím jak žito.“ „Děj se vůle Boží.“ řekl hoch a otec mu připravil do košíku mandle, nahoru položil bílý ubrousek a on se vydal na cestu. Brzy potkal šedivého mužíčka, který se ho ptal, co to má v košíčku. „Mandle, které uzdraví princeznu.“ řekl: „Chtěl bys taky nějaké? Mám jich dost.“ „Děkuji ti,“ řekl mužík: „ale protože jsi tak laskavý, odměním se ti. Když zafoukáš na tuhle píšťalku, pak budeš mít vše, co si přeješ.“ S těmi slovy mu mužík podal píšťalku a byl pryč.

Hoch šel dál do města a rovnou na zámek ke králi. „Hezký pozdrav od otce a tady jsou mandle, které uzdraví princeznu.“ Nabídl králi svůj košík a ten ho odkryl a ležely v něm ty nejkrásnější mandle, které kdy člověk viděl, jen se na něj smály. Šel s nimi hned k princezně a sotva jednu snědla, už jí bylo lépe, a když snědla tři, už byla z poloviny zdravá. Hoch ji chtěl za ženu, ale král řekl: „Ne, ještě ne, nejdříve musíš splnit tři úkoly, jestli je splníš, potom bude svatba.“ To řekl ale jen proto, že se mu ten hoch jako zeť nelíbil. Tento se hned ptal, co by to mělo být. Tu král řekl: „Venku stojí měřice hrachu, který nechám dnes zasít, a ty musíš do rána všechna zrnka zase posbírat, nesmí chybět jiné.“

To hocha rozesmutnilo, ale za chvíli si vzpomněl na svoji píšťalku a pomyslel si, že ta ho musí zachránit. Nechal, aby hrách klidně zaseli, sedl si na pole a zapískal. Tu ho něco poškrábalo na noze, byl to mravenčí král, který řekl: „Co poroučíš, pane, abych udělal?“ „Buď tak hodný a posbírej ten hrách.“ řekl hoch a mravenčí král vydal své rozkazy a dříve než byl večer, byla měřice hrachu plná tak, že nechybělo ani zrnko. To krále pohněvalo, a proto vymyslel ten druhý úkol mnohem těžší. Šel s hochem k jezeru a hodil do něj klíč a zrovna tam, kde bylo nejhlouběji. „Ten klíč mi opět opatříš,“ řekl hochovi: „a když to nedokážeš, tak moji dceru nedostaneš.“ „Uvidíme, zda to dokážu.“ řekl jinoch, sedl si k moři, a když byl večer, zapískal na píšťalku. Ve vodě to ihned zavířilo a vyhlédla ryba s korunou na hlavě a řekla: „Já jsem rybí král, co poroučíš, abych udělal?“ „Buď tak hodný a přines mi ten klíč, který král hodil do moře.“ řekl jinoch. Tak rybí král svolal všechny ryby a uložil jim, aby hledaly klíč, která ho přinese, ta dostane pěknou odměnu. V mžiku se ryby rozprchly a brzy z té největší hloubky připlula jedna a měla klíč v hubě a dala ho rybímu králi, ten ho přinesl hochovi, který mu srdečně děkoval.

Král byl vzteky bez sebe a přemýšlel, co by vymyslel ještě stokrát těžšího, ale netrvalo to dlouho a už to měl. Nechal si hocha zavolat a řekl: „Pokud budeš na jednom místě po celý měsíc pást sto ovcí, aniž by jediná zhubla nebo ztloustla, aniž bys jedinou ztratil nebo nějaká přibyla, potom moji dceru dostaneš za ženu.“ Ale to místo k pasení bylo tak malé, že by tam sto ovcí mohlo stěží stát, natož se na něm řádně pást, a k tomu tam byla tráva naseta opravdu jen řídce. Ale to hocha nevylekalo, vyháněl ovce ráno ven a večer opět domů, vesele si k tomu pískal, nechával je ráno skákat přes městskou bránu, když byla ještě zavřená, a večer vpochodovat na zámecký dvůr jako batalión vojáků, že na to byla radost pohledět. Když se mezitím nějaká ovce ztratila nebo zemřela, nic si z toho nedělal, zapískal a některá ovce porodila jehně, které ihned vyrostlo a bylo tak velké jako ostatní ovce. K tomu ty ovce učil každý den tancovat a na konci měsíce z nich byli taneční mistři.

Takže hoch splnil i tento úkol a král, ač se zlobil, nemohl jinak než mu svoji dceru dát. Svatba byla přenádherná a jinoch byl pak po celý život šťastný. Když se později stal králem, udělal ze svého otce ministra a dal vysoké posty i svým bratrům, takže byli všichni dobře zaopatřeni. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Die Mandelkörbchen“ je ze sbírky lidových pohádek "Deutsche Hausmärchen" (1851) sběratele Johanna Wilhelma Wolfa (1817 - 1855). Pro vaše potěšení z němčiny přeložila, po svém převyprávěla a poznámkami doplnila Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková