Jak jednomu přišla krása draho

Joseph Haltrich

Byl jednou jeden muž, který si vzal mladou ženu, v obličeji sice krásnou, ale v řeči nepříliš pohotovou, a když přišlo na práci, nebyla ani šikovná, ani vynalézavá. Když bylo po svatbě a převlékli se do všedního, zeptala se svého muže: „Co mám dnes dělat?“ Muž se trochu zarazil a pomyslel si: „To nám to začíná dobře, jestli její důvtip nestačí ani k tomu, aby si uměla najít práci v domě, tak to si s ní užiji.“ Ale skryl svoji nevoli a promluvil k ní mile a přátelsky, jak už se to na první den patří. „Jdi k sousedce, mé dítě, a podívej se, co dělá, a dělej totéž!“ S těmi slovy otevřel dveře a jel do lesa.

Mladá žena šla ihned k sousedce, aby se podívala, na čem pracuje. Tato zrovna zbourala svoji starou pec a byla při tom, že si postaví novou. Mladá žena běžela domů, rozbila svoji zcela novou pec a pokoušela se jí znovu postavit, ale protože něco podobného ještě nikdy nedělala, tak to činila zcela popleteně a nemohla to dovést k žádnému konci. Když přišel muž domů a viděl, co jeho mladá žena natropila, jen zatřásl hlavou a řekl: „Ale, ženo, cos to udělala?“ „Jenom to, co dělala sousedka, jak jsi mne poučil.“ Tu poznal, že tady žádné řeči nepomohou, a tak pec znova postavil, ale bylo to takové flikované dílo, protože žena cihly rozbila.

Druhého dne jel muž zase do lesa a jeho žena nevěděla, co by měla dělat, a když se ho ptala, tak jí opět řekl, aby se podívala, co dělá sousedka. Sousedka měla zrovna v neckách prádlo a lila na ně horký louh. Mladá žena vzala doma taky necky, ale protože neměla žádné špinavé prádlo, položila do nich kožich a holínky svého muže a nalila na to horký louh, takže chlupy na kožichu vylínaly a kůže na holínkách se spálila. Když chtěla žena věci z necek vytáhnout, rozpadly se jí v rukou. Muž přišel pozdě večer domů a s úlekem viděl, jakou dobrotu žena navařila. Potřásl mrzutě hlavou: „Ženo, cos to, proboha, udělala?“ „Jen to co sousedka, jak si mi řekl.“ Protože to, co se stalo, nelze odestát, tak mlčel, ale pomyslel si: „Kam až to dojde? Hloupost mojí ženy je nezměřitelná.“

Druhého dne se muž snažil odejít co nejdřív, protože byl rozmrzelý, ale žena za ním volala: „Muži, co mám dneska dělat?“ „Nic, nic! Nebo…“ tu ho napadlo, že sousedka nebude věčně stavět pec nebo prát prádlo v louhu, a tak řekl: „Podívej se, co dělá sousedka.“ Mladá žena tam ihned běžela a sousedka zrovna vařila zelí, na které kladla kousky špeku.

Hloupá Líza spěchala domů, ale protože v žádném hrnci nenašla zelí, tak vzala pořádný kus špeku, který nakrájela na plátky, ty vzala a běžela s nimi do zahrady, kde na každou hlávku zelí položila jeden, z čehož se nejvíc radoval jejich pes, který se pustil do díla a jeden kousek špeku za druhým polykal. Když to pošetilá Líza viděla, řekla: „Huš, to nejde!“ a popadla psa za obojek a zavlekla ho do sklepa, kde ho uvázala k zátce u vinného sudu. Mezitím ovšem plot zahrady přeskočili psi od sousedů a posbírali všechny zbylé plátky špeku.

Ubohý pes zatím ve sklepě zmíral touhou po špeku, trhal sebou a škubal, až najednou zátku ze sudu vyškubnul, a tak vyskočil a utíkal a táhnul zátku na provaze za sebou do zahrady. Když žena viděla, jak ze sudu teče víno, zalomila rukama a volala: „Ach, kdyby to tak přestalo téct!“ Ale nepřestalo, teklo to stále dál, dokud nebyla v sudu už ani kapka. To se ženě hned ulevilo a řekla: „Zaplať pánbů, už to neteče.“ Ale jak teď vytře do sucha mokrou podlahu? To jí dělalo velkou starost. Tu si šťastnou náhodou vzpomněla na dva pytle mouky, které muž včera přivezl z mlýna, a tak je rychle vysypala na podlahu a ona byla ihned suchá. „Můj muž může být pyšný, že má tak chytrou ženu.“ řekla si a byla celá spokojená.

Když přišel večer hladový muž domů a slyšel, co se stalo, tak chvíli tiše stál celý v zamyšlení, pak se zdlouha nadechnul a řekl: „Ženo, ženo, jak ty jsi vždy důvtipná! Ale tu tvoji chytrost už dlouho neunesu, za krátko budu totiž zruinovaný muž.“

Další den se vydal do lesa velmi časně. „Co mám dnes dělat?“ volala za ním žena. Muž upadl do velkých rozpaků. „Nic.“ říkat nechtěl, neboť by mohla, jak si domyslel, nakonec udělat ještě nějakou větší hloupost, na sousedku jí také více nechtěl odkazovat, neboť z toho zatím vždy vznikla velká škoda. „Víš co?“ řekl: „Za pecí stojí hrnec dýňových semen, tak ho hlídej, ať se ani jedno neztratí.“ „Dobrá, dobrá.“ řekla žena a muž odešel do lesa. Ale v tom hrnci měl všechen svůj zděděný a uspořený majetek, zlaté dukáty a jen nahoře ležely dýňová semena, protože si myslel, že to hledají zloději nejméně, dýňová semena nikdo nevezme, dokud v domě najde něco lepšího.

Tu se ale stalo, že do vesnice dorazil hrnčíř s hliněným nádobím a vystavil svoje hrnce na výměnu. Tu k němu ze všech stran spěchaly sousedky, jedna s pšenicí, druhá se žitem, třetí s kukuřicí a podobným zbožím a plnily tím hrnčíři jeden hrnec do půli nebo celý, nebo dvakrát, podle toho, jak se smluvili, a jak bylo obilí či ovoce dobré či špatné. Mladá žena tam také běžela, a když viděla, jak sousedky nakupují, taky by ráda něco vyměnila, ale neměla doma žádnou úrodu. Tu jí napadla ta dýňová semínka, tak se hrnčíře zeptala, zda ji nedá nový hrnec za dýňová semínka. Nejdříve říkal „Ne. Ne.“, ale když do něj neustále mluvila, nakonec svolil: „Tak mi je přineste.“ Říkal si, že semínky udělá radost dětem, a protože mu byly vnuceny, doufal, že to bude dobrý obchod. Žena běžela úprkem domů a brzy byla se svými semínky zpět. Hrnčíř ponořil do hrnce ruku, aby zjistil, zda jsou semena suchá a zdravá, když tu zpozoroval dukáty. „Platí.“ plácnul si se ženou rychle. „Ta vaše semínka se mi líbí tak, že vám za ně dám všechno moje zboží.“

Nebylo šťastnějšího člověka na světě než Hloupá Líza. Rozběhla se domů, že si přinese velký koš, ale hrnčíř na ni přátelsky volal: „To není nutné! Já pojedu s vozem k vám a zavezu vám vše až do domu.“ „Ach, dobrý muži!“ řekla potěšeně: „Musím si, než přijdete, udělat místo.“ A běžela domů. Hrnčíř si pohladil vousy a ze srdce se smál, jako by slavil deset nedělí za sebou, neboť tak dobrý obchod ve svém životě ještě neudělal, a určitě ani žádný z jeho bratrů, co jich po Sasku hrnce vyměňují. Rychle zapřáhnul své malé hubené koně a jel k domu té ženy, kde vše vyložil, a pak jako vítr zmizel za horami, neboť že ta žena není při smyslech, to poznal a právem se bál, že její muž, až přijde domů, bude chtít tu výměnu zrušit.

Líza zatím brala jeden hrnec po druhém a věšela je na háčky, až byla stěna plná, nakonec jí v ruce zůstal malý hrneček a žádný hřebík už nebyl volný, tak na ty ostatní hrnce zavolala: „Udělejte trochu místa tady tomu ubohému prckovi.“ Ale hrnce neslyšely ani na opakovanou výzvu, tu se rozzlobila, vzala hůl a všechny je posrážela dolů, pověsila ten hrníček a tancovala vesele po podlaze: „Tak to máte! Tak to chodí, když člověk neposlouchá. Ten malý má právo taky na kousek místa.“

Když si tak povídala s rozmlácenými hrnci, přišel domů její muž. Celá šťastná mu vyprávěla, jak ten špatný hrnec s dýňovými semínky vyměnila za tyto nové, ale když ji neposlouchaly a tomu malému nechtěly udělat místo, potrestala je. „Ženo, ženo!“ řval muž: „To je k zbláznění! Běda, moje těžce vydělané a zděděné peníze jsou ty tam. Kampak jel ten muž?“ „Tam pak.“ ukázala žena. „Kampak?“ „Tam pak.“ řekla opět a ukázala jiným směrem. „Kampak??“ „Tam pak.“ a zase ukázala jinam. „Řekneš mi konečně kam?!“ „Tam.“ A také tentokrát ukázala jinam. Tomu ubohému muži bylo, jako by ho měla pohltit země, paty se mu zapalovaly od toho, jak rád by se rozběhl za hrnčířem, ale kterou cestou se má vydat? „Pojď se mnou a budeme toho muže hledat spolu!“ zavolal na svoji ženu a běžel rovnou za nosem a jeho žena za ním.

Na kopci se ale muž najednou otočil a zavolal na ženu: „Vrať se zpět, dveře zůstaly otevřené, zavři je, jinak přijdeme i o to málo, co nám zůstalo!“ Žena šla, ale protože do zámku strkala klíč neustále obráceně, nemohla je zamknout, a tak dveře nakonec vysadila, hodila si je na záda a se supěním a hekáním běžela za mužem, až jí tou námahou tekl pot proudem. Když z dálky muže viděla, zavolala na něj: „Počkej, milý muži, zamkni ty dveře, neboť já to neumím.“ Tu se ten nešťastník už více neovládnul, jeho trpělivost byla právě u konce. „Ty hloupá osobo!“ řekl: „Jdi, kam chceš, já už o tobě nechci víc ani slyšet.“ A pak si řekl. „Ano, teď už věřím tomu, co říkával můj dědeček. Hloupá žena je jako mor a nadělá víc škody než velká voda a oheň! Nebesa ochraňujte každého před takovým neštěstím!“ A rozběhl se kalupem pryč, aby se své hloupé ženy zbavil.

Ale tato běžela stále za ním i s těmi dveřmi na zádech a utíká za ním prý až dodnes, pokud se ovšem nezastavila v Lízině Lhotě, kde žijí samé chytré ženy, co nosí vodu do kuchyně v cedníku, aby rozdělaly oheň, a tam se nakonec neusadila. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Die töriche Liese“ je ze sbírky pohádek „Sächsische Volksmärchen aus Siebenbürgen“ (1856) německého filologa a folkloristy Josepha Haltricha (22.07.1822 - 17.05.1886). Z němčiny přeložila, pro vaši potěchu po svém převyprávěla a poznámkami opatřila Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková