O jazyku falešníka, horším než kopí protivníka

Johann Wilhelm Wolf

Byl jednou jeden kupec a ten měl jediného syna, který byl velmi rozmazlený a uvyklý, dělat si všechno po svém. Když mu byl dvacet pět let, poslal ho otec do Londýna, aby se tam zdokonalil v kupeckém řemesle, neboť se tam nacházeli ti nejlepší a nejbohatší kupci na světě. V Londýně šel jinoch jednoho večera po ulici, když tu potkal dobře oblečenou dívku, která nesla otep dřeva; a byla tak krásná, že její obličej skutečně zářil a jinoch k ní vzplanul vášnivou láskou. Sledoval ji ulicemi města až do jedné úzké tmavé uličky, ve které vešla do malého a pochmurného domu. Jinoch nakoukl oknem a viděl, jak položila otep vedle kamen, potom podala své nemocné matce, která ležela na mizerném slamníku v rohu, léky a nakonec rozdmýchala oheň, až jeho plameny vysoko vyšlehly a ozářily její krásný obličej, tu se mu zdála ještě krásnější, a tak vešel do domu, řekl jí o své lásce a požádal ji o ruku. A že i on byl krásný a ona viděla, že to myslí vážně, dívka řekla: „Ráda tě budu následovat a budu ti navěky věrná, jen když nebudu muset opustit moji matku.“ „Co je tvé, je i mé.“ řekl jinoch: „Tvoje matka je i moje matka a bude se mít do konce života dobře.“ Druhého dne vše vypsal otci, co se to přihodilo, chtíc nechtíc musel starý kupec souhlasit, i když měl dávno pro svého syna vyhlédnuté jedno bohaté děvče. Tak oslavili velkou svatbu a potom jinoch vedl svůj obchod a vedlo se mu tak dobře, že byl zakrátko velmi bohatý a vážený. Ostatní kupci, kteří se oženili jen kvůli penězům a skoro všichni měli ženy ošklivé a nepěkné, mu jeho krásnou ženu záviděli a nemohli vidět, že je s ní tak šťastný.

Jednou večer řekl jeden z nich, byl to opravdu špatný a všeho schopný člověk, ve společnosti, ve které se kupci scházeli: „Opravdu tomu věříš, že máš svoji ženu jen sám pro sebe a ona je ti věrná?“ „Ano, tomu pevně věřím.“ odpověděl mladý kupec. „Vsadím celý můj majetek proti tvému,“ řekl ten filuta: „že ti nezůstane věrná, ani pokud opustíš dům na čtyři dny.“ „Platí!“ řekl mladý kupec, který se té představě smál, neboť znal svoji ženu: „Hned zítra se vydám na cestu a zůstanu tam celých šest dní!“ Když to své mladé ženě doma vyprávěl, tato se srdečně smála a řekla: „Ten se má ke svému majetku ale lehkovážně, jen se klidně vydej na cestu, tu sázku jsi už vyhrál.“

V tom městě žila jedna služka, která u toho mladého kupce kdysi sloužila a s mladou kupcovou se velmi sblížila; nyní sloužila jinde. Ten falešný kupec se vydal k ní a nabídnul jí tisíc zlatých, když mladou kupcovou pohne k tomu, aby vzala její truhlici s oděvy na jednu noc do úschovy a postavila ji do své ložnice. Služka souhlasila, neboť v tom neviděla nic špatného a těch tisíc dukátů se jí velmi hodilo. Zašla ke kupcové a řekla, že má všechny své úspory a lepší šaty ve své truhle, ale ráda by odečla ze služby a neví kam s truhlicí, zda by si ji nemohla na jednu noc postavit do její ložnice. Dobromyslnou kupcovou taková důvěra potěšila a řekla: „Jen mi to večer přines, postavím ji vedle své postele, tam bude v bezpečí.“ Když to služka falešnému kupci vyřídila, řekl: „Dám ti další tisíc zlatých, když mi dovolíš si do té truhlice vlézt a druhý den ji brzy ráno zase vyzvedneš.“ „Bůh chraň!“ zvolala služka: „To neudělám za žádnou cenu!“ Kupec položil na stůl váček s pěti sty dukáty, a tak řekla: „Kdybych věděla, že v tom není nic zlého, to by bylo jiné, ale kdoví, co máte za lubem.“ Kupec položil na stůl dalších pět set dukátů a řekl: „Svatosvatě ti slibuji, že se té ženy ani nedotknu!“ a potom cinkal penězi v kapse, jako by chtěl dát ještě víc, pokud bude souhlasit. Tímto způsobem se tomu zlosynovi povedlo srdce té dobré ženy úplně poplést, až nakonec řekla: „Dobrá, spokojím se s vaším slíbem, i když kdoví, zda ho také dodržíte.“ „Na můj život, že ho dodržími.“ řekl kupec a položil k těm dvěma váčkům ještě plnou hrst zlata. „Tak večer přijďte a provedeme to.“ A tak se také stalo. Večer přivezla služka truhlici a mladá kupcová ji postavila těsně vedle své postele, aby se k ní žádný zloděj nedostal. Zatímco odešla na malou chvíli ven, vyříznul si kupec nožem do truhlice díru, kterou mohl vidět všechno, co se děje ve světnici. Díky tomu viděl, že kupcová má na ramenou malé mateřské znaménko a že jeden z jejich malíčků na noze je křivý. Když žena usnula, opatrně vylezl z truhlice, vzal jí ze stolu prsten a pak se opět ukryl v truhlici, aniž by kupcová něco zpozorovala. Následujícího dne si přišla služka pro truhlici a kupec se tetelil radostí, že se mu jeho povedený kousek tak vydařil a vyhrál celý protivníkův majetek.

Za osm dní přijel mladý kupec domů a sotva se to rozkřiklo, ihned održel pozvání od toho zlosyna, aby k němu večer s ostatními kupci přišel. Šel tam klidně a spokojeně, neboť věděl, že jeho žena mu byla věrná, a už dopředu se těšil, že toho druhého zahanbí tím, že má pravdu. Ale když vstoupil do pokoje, přijali ho ostatní kupcové s výsměšnými obličeji a jeho protivník mu vyšel vstříc a řekl: „Je mi to líto, ale jsem pán ve tvém domě a zítra ráno ať jsi i se ženou pryč.“ „Ty ses zbláznil!“ zvolal kupec: „Tvůj majetek patří podle práva mě, ale já ho nechci, můžeš si ho ponechat.“ Tu se všichni hlasitě smáli a volali: „Nemá snad tvoje žena žádné mateřské znamínko na ramenou a není malíček na její leve noze pokřivený?“ A falešný kupec se ptal: „A neznáš tenhle prsten? Podívej se, ten mi darovala. To máš od své krásné ženy!“ Všichni kupci se mu zlomyslně smáli a volali: „Teď můžeš tu svoji krásnou ženu vystavovat za peníze. Jak jsme rádi, že máme doma jen ošklivé ženy.“ A vedli podobné pošetilé řeči. Mladému kupci bylo, jako by se na něj zřítilo nebe i se zemí. Jak se dostal ze zlosynova domu, sám nevěděl, cítil za sebou všechny zlé pekelné duchy a jako smyslů zbavený běžel domů. Tam přepadl svoji ubohou ženu výčitkami a nadávkami, aniž tušila, čím si to zasloužila, a nakonec ji zbil tak, že zůstala ležet na podlaze bez dechu jako mrtvá a potom ujížděl pryč až do Dánska, kde se nechal najmout jako obyčejný voják.

Když ubohá žena přišla k sobě, nevěděla zpočátku, co si opuštěná si počne. Na celém světě neměla nikoho, kdo by jí poradil. Nakonec ale se rozhodla, že odejde za svým mužem a bude ho hledat a nedá si pokoje dřív, dokud ho nenajde. Sbalila tolik peněz, které ještě našla, složila si šaty, které měla toho dne na sobě, a místo nich si oblékla mužské šaty a ještě téže noci opustila dům i město. Nepoznána putovala císařskými a královskými říšemi, ale svého muže nenašla, až jí zbývalo jen dánské království, tak se tam obrátila a nechala se najmout jako lékař u vojska, neboť na svých cestách přečetla mnoho knih, které pojednávaly o lékařství, a znala všechny rostliny a kameny a věděla, jakou mají léčivou sílu. Za nějakou dobu onemocněl dánský generál a všichni doktoři ho měli za ztraceného, tu přišla kupcová a předepsala mu nápoj, který ho okamžitě uzdravil a ještě toho dne mohl uspořádat execírku. Ale to první, o čem generál rozhodl, bylo, že kupcová bude lékařem na velitelství regimentu, neboť ostatní lékaři nestojí ve srovnání s ní ani za pší štěk, a zároveň poručil, že všichni vojáci nastoupí na vojenskou přehlídku a sám potom jel v čele a velel: „Pochodem vchod! Vpravo hleď! K poctě zbraň.“ Inu, byl najednou zdravý jako rybička.

Vrchní lékař regimentu, tedy mladá kupcová potom generálovi řekla, že je nutné, aby vyšetřila celou armádu, aby před ní předstoupili jednotliví vojáci, neboť dokud bude u regimentu ona, nesmí onemocnět žádný voják. S tím generál rád souhlasil. Ale kupcová to vymyslela jen kvůli tomu, aby viděla, zda není mezi vojáky její muž. Nechala navařit velký kotel léčivého lektvaru a vojáci přicházeli jeden po druhém a kdo měl nějakou chybu nebo nemoc, dosta flaštičku medicíny, kterou musel hned vypít a v tom okamžiku vyskočil zdravý jako rybička. Konečně přišel také mladý kupec, ale ten vám vypadal! Nebylo na něm nic než kosti a kůže. Bože, jak ubohé kupcové tlouklo srdce v těle! Myslela, že žalem propadne sto sáhů pod zem, z čisté lásky a radosti by se mu byla nejraději vrhnula kolem krku. Bylo to pro opravdu těžké, aby se ovládla se, pročísla si několikrát svoje falešné vousy, klobouk s péry si stáhnula hlouběji do obličeje a hrubě se zeptala: „Tak copak ti chybí?“ „Milý pane lékaři,“ řekl kupec: „co mi chybí, z toho vy mě vyléčit nemůžete! Já mám nemocné srdce.“ „Ei, takové hloupé řeči!“ odvětila a sotva zadržovala slzy: „Já vyléčím všechno! Abych si tě vzala řádně do parády, budeš u mě sloužit jako vojenský sluha, ačkoliv vypadáš jako pěkná šmudla, ale tomu tě už odnaučím.“ Tak se jí splnilo její největší přání, ale ještě jí zbylo, aby svého muže přesvědčila o své nevině a o neopodstatnění jeho podezření.

Kupcová uzdravila celý regiment a potom i celou armádu dánského krále uzdravila, a tak poprosila generála o tři týdny dovolené, což jí rád dovolil, neboť se mu zdálo, že lékař najednou vyhlíží docela pobledle a pomalu se ztrácí před očima, však ji taky její srdce boleolo. Kupcová svému sluhovi poručila, aby zabalil kufry, vyjma jednoho, kterého se nesměl nikdo dotknout, neboť v něm, jak říkala, byly největší jedy, kdo ho otevře, padne mrtev k zemi. Ale žádné jedy, uvnitř byly její šaty, které měla na sobě, když ji muž tak nelítostně zbil. Když byl kočár připravený a měli vyrazit, kočí se ptal, kam má jet. „Jeď do Londýna.“ Řekla kupcová: „Nějaký čas strávím tam.“ „Ach, bože! Co to má být!“ pomyslel si sluha. V Londýně si pronajala ten nejlepší pokoj v domě falešného kupce, který byl dříve jejich vlastní. „Všechno se proti mně spiklo,“ zoufal si sluha: „jestli mne neposíli Pán, padnu.“ Pak šel do kostela a poprvé do toho strašlivého dne, kdy uprchl z Londýna, se vroucně z celého srdce modlil a tu na něj sestoupila blaženost a pokoj a řekl si: „Kdoví, co se mnou Pán zamýšlí, a čím jsem si svůj žal vysloužil. Jen kdyby mne nepoznali, to bych byl spokojený.“ Ale s poznáním neměl žádnou nouzi, neboť se velmi změnil, a k tomu už na něj žádný člověk nemyslil.

Kupcová pořádala každý večer hostinu a pokaždé pozvala i toho falešného kupce, ale pokaždé, když přišel, vtiskl se sluha do kouta a držel se, jak jen to šlo, ve stínu. Kupcová se s tím zlosynem časem velmi spřátelila, že nakonec jeden druhému říkali „ty“. Jednoho večera nalévala ta nejsilnější vína, neboť dnes jak řekla, má narozeniny. Když se hosté pěkně rozveselili, řekla: „Nyní mi každý z vás bude jako narozeninový dárek vyprávět ten nejvykutálenější a nejpovedenější kousek, který se mu v životě vyvedl.“ „Ano, platí!“ zvolal falešný kupec: „Já začnu, neboť se vsadím sto ku jedné, že se mi z vás podařil ten nejvykutálenější.“ „To nevěřím!“ řekla kupcová: „Vsadím celý svůj majetek proti tvému, že mám v zásobě ještě jeden podařenější.“ „Beru tě za slovo!“ zvolal falešný kupec a plácnul si, neboť už viděl doktorovy dukáty ve své truhlici. A začal vyprávět, jak před lety lstivě oklamal mladého kupce, a tak nad ním vyhrál sázku. Když to sluha slyšel, nejraději by tomu falešnému chlapovi skočil po krku, ale dříve než to mohl udělat, jeho pán mu poručil, aby tu zamčenou truhlici rychle zanesl do ložnice a počkal ve vedlejším pokoji, dokud ho nezavolá. „To byl opravdu velmi vykutálený kousek,“ řekla: „ale můj je ještě vykutálenější. Ale musím si dřív, než ho budu vyprávět, něco vzít v ložnici.“ Potom šla, svlékla uniformu a strhla si falešné vousy, oblékla si opět svoje šaty a byla zase tak krásná, jako kdysi. Když byla hotová, zavolala sluhu. Jak se podivil, když před sebou opět viděl svoji ženu, jak se jí on vrhnul k nohám a ona jemu do náruče, co to byla za radost, to nemusím popisovat.

Jistě si také domyslíte, jak se tvářil ten falešný kupec, když byl takto přistižený a musel uznat, že tento kousek byl přeci jen povedenější než ten jeho. Od toho času se nemohl v Londýně víckrát ukázat, ale před kupcovou každý smekl klobouk, a ona se svým mužem žila ještě dlouho a byli to ti nejbohatší lidé v celé Anglii. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Der Pfiffigste“ je ze sbírky lidových pohádek "Deutsche Hausmärchen" (1851) sběratele Johanna Wilhelma Wolfa (1817 - 1855). Z němčiny pro vaši radost přeložila a po svém převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková