Smrťákův zámek

Johann Wilhelm Wolf

Byl jednou jeden chudý muž a ten měl kupu dětí, a proto také kupu kmotrů, a tak když mu jeho žena darovala ve vysokém věku ještě hocha, řekl: „Teď tedy opravdu nevím, komu říci za kmotra!“ Žena odvětila: „Třeba tomu prvnímu lepšímu, kterého potkáš venku na silnici. “ Tak šel muž ven, bylo ještě docela časně a slunce zrovna vstávalo, a kráčel po silnici sem a tam a čekal. Tu k němu přišel šedivý mužík, přátelský ho pozdravil a ptal se: „Copak tak brzy na nohou, pantáto?“ „Hledám kmotra pro mé dítě, nechcete mi udělat radost třeba vy?“ zeptal se muž a stařík řekl: „Ze srdce rád, jen mi řekni, kdy je křest.“ „Hned zítra ráno; pokud vám to tak vyhovuje.“ „Dobrá, dobrá. Mám tu potom nějaké jednání ve vedlejší vsi, budu tu včas.“ „A jak se vlastně jmenujete, pane kmotře?“ „Mě říkají Smrťák.“ odvětil smějící se mužíček, opět ho velmi přátelsky pozdravil a šel dál.

Druhého dne se Smrťák objevil v určenou hodinu a pozvedl dítě při křtu. Potom řekl: „Až bude chlapci čtrnáct let, přijdu a potom se o něj nemusíte více starat, naopak on se postará o vás.“ Rodiče se zaradovali, dobrému Smrťákovi děkovali a on se s nimi přátelsky rozloučil.

Když bylo chlapci čtrnáct let, přišel jeho dobrý kmotr a vzal ho s sebou do lesa, kde mu řekl: „Nyní z tebe udělám toho nejšikovnějšího lékaře na světě, a proto, můj milý kmotřenče, pilně naslouchej, co ti řeknu. Když přijdeš k nemocnému a já budu stát v hlavách jeho postele, tak řekneš, že tady není žádná záchrana. Ale když budu stát v nohách, tak uděláš nápoj ze sladkého mléka a tří špetek soli a do tří dnů bude ten nemocný zdravý jako rybička.“ Hoch kmotrovi poděkoval a pilně svoje nové umění zkoušel, takže se brzy proslavil a zbohatnul. Když onemocněla králova dcera, vyléčil ji a dostal zlata víc, než dokázal unést kůň, a když předpověděl smrt královně a ona pak opravdu umřela, tu mu dal král dvakrát tolik a osm dní nato se oženil s jinou.

Když byl lékař kvetoucí muž v nejlepších letech, šel jednoho dne lesem a tu potkal svého kmotra, a tak šli ti dva nějaký čas spolu. Na jedné křižovatce Smrťák řekl: „Já jdu doprava a ty jdi vlevo, což ti přinese štěstí, brzy se uvidíme znova.“ „A kampak vlastně jdeš?“ zeptal se lékař. „Domů, mám tam práci.“ odvětil Smrťák. „Potom chci jít s tebou, milý kmotře.“ řekl lékař. „Ještě nikdy jsem neviděl, jak a kde bydlíš.“ Ale Smrťák mu to vymlouval a prosil ho, aby pokračoval po té druhé cestě, ale lékař se nenechal odradit a prosil a žadonil tak dlouho, dokud Smrťák neřekl: „Dobrá můžeš jít se mnou k mému domu, ale nesmíš vejít dovnitř.“

Za chvíli přišli na širokou silnici, která vedla lesem k jednomu krásnému zámku, jehož všechny okenice byly zavřené. Když stáli u brány, Smrťák řekl: „To by stačilo, milý synu, teď se obrať zpět, udělej mi to k vůli.“ Ale lékař byl nyní dvojnásob zvědavý, jak to v zámku vyhlíží, a tak Smrťáka opět prosil a žadonil, dokud mu nedovolil vejít dovnitř. Všechny komnaty byly tmavé a stály v nich tisíce rozžatých svící jedna na druhé. „Co je to?“ zeptal se lékař překvapeně a Smrťák mu odpověděl: „To jsou světla lidských životů.“ „Ach, milý kmotře, a kde je to moje?“ zeptal se lékař a Smrťák odvětil: „Na to se neptej, to není dobré vědět.“ Ale tak to šlo poznova, lékař prosil a žadonil a trápil kmotra tak dlouho, dokud mu neukázal docela malou svíčku, která byla krátce před dohořením. „Nyní ale odejdi a nezůstávej tu ani minutu,“ řekl Smrťák ponuře: „abych na tobě nemusel vykonat svůj úřad tady.“ A rychle ho vyvedl ze zámku a opět do lesa.

Lékař přišel domů a ještě téhož večera vážně onemocněl, a když se v noci najednou probudil a rozhlédl se po pokoji, tu stál Smrťák ve hlavách jeho postele. Lékař se na posteli hbitě obrátil a vystrčil kmotrovi v ústrety nohy. Smrťák nehnul ani brvou a pokojně kráčel na druhou stranu postele, ale lékař se obrátil znova, a tak tuhle hru hráli až do rána, až to Smrťáka navzdory jeho dobrotě a přátelství unavilo a řekl: „S tebou jediným mám víc práce než se všemi, které jsem odváděl od dob praotce Adama. Ale rozlučme se v dobrém, řekni mi, chceš ještě dnes žít? To ti rád dopřeji.“ „Jen tak dlouho, než přeříkám jeden otčenáš.“ řekl lékař: „Je ti přáno.“, řekl Smrťák a lékař začal: „Otče, náš, jenž jsi na nebesích... Tak a teď se takto budu modlit padesát let.“

Tu se Smrťák zasmál a řekl: „Budu se střežit, abych ještě nějakého lékaře naučil mému umění.“ [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Das Schloss des Todes“ je ze sbírky lidových pohádek



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková