O křišťálové studánce

Otto Sutermeister

Byl jednou jeden zámek a na něm žila panna, která byla tak krásná, že by člověk na celém světě podobnou nenašel. Měla tmavě hnědé vlasy a oči tak zářivé černé, že by se v nich člověk snadno utopil. Ale ta panna měla hrdopyšné srdce a všechny nápadníky, kteří na zámek přišli, hanebně vykázala. Když to byli ti nejbohatší hraběcí synové, tak si je nějaký ten čas na zámku podržela, ale pak se s nimi rozloučila s výsměchem a vtipem na neshledanou jako s těmi ostatními. Tak to šlo tak dlouho, dokud to šlo.

Jednoho dne přišel jinoch, který se ve skrytu té panně nadmíru líbil, ale její pyšné srdce jí nedalo, aby mu to dala najevo, a tak ho nechala na zámek přinášet dar za darem, jeden drahocennější a dražší než druhý, a odmítala ho falešnými slovy vždy, když ji prosil, ať se stane jeho nevěstou.

Jednoho večera ti dva společně seděli v lese blízko studánky, která vyvěrala z hloubi mechem porostlé skály. Tu panna jinochovi řekla: „Vím, že mi nemůžete jako svatební dar věnovat knížecí trůn, nicméně se chci stát vaší nevěstou, když mi na místě toho šípkového trní, které stíní tu studánku, postavíte z drahokamů kašnu, která bude průzračná jako sklo a zářivá jako voda, která jí protéká.“ Nyní se hodilo, že matka toho jinocha byla víla, a když jí ještě toho večera vyprávěl, co si zámecká panna přeje, pak v noci v lese vykouzlila tak nádhernou kašnu, která svou modrou, žlutou a karmínovou záři předčila všechny květiny světa.

Druhý den panna hochovi řekla: „Nu, něco jste sice dokázal, ale myslím, že to není vše, co si od vás mohu spravedlivě žádat. K té křišťálové studánce patří také zahrada, kterou mi zřídíte na místě tohoto lesa, jinak se vaší nevěstou nestanu.“ Jinoch to řekl své matce víle, a tak když toho večer panna seděla u studánky, rašilo to všude kolem ní modře a růžově a v jediném okamžiku byla z lesa zahrada, země byla pokryta milionem květin a v keřích poskakovali a zpívali divocí i krotcí ptáci tak překrásně, až to byla radost. Panně se při tom pohledu srdce smálo, a když přišel jinoch, byla blízka toho, aby mu padla kolem krku a stala se jeho nevěstou, ale najednou jí padly oči na zámek, který se tu pojednou vedle té nádherné zahrady a křišťálové studánky tvářil sešle a obyčejně, a řekla: „Ta zahrada se mi líbí, ale ještě to není vše, co si od vás mohu po právu žádat. Na místě starého zámku mi do zítřka postavíte nový, a to z perel a rubínu, jinak se vaší ženou nestanu.“

Když jinoch tuto řeč přednesl matce, tu se víla strašlivě rozhněvala a v jediném okamžiku krásná zahrada zmizela a na jejím místě opět rašil starý lesní porost. Ta křišťálová studánka s kašnou tam zůstala, aby u ní zámecká panna každý večer sedávala a s touhou čekala na svého ženicha, který už nikdy nepřišel, neboť víla mu ukázala její pyšné srdce, a tak pokud ta dívka neumřela, sedí tam dodnes. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Der Glasbrunnen“ je ze sbírky pohádek „Kinder- und Hausmärchen aus der Schweiz“ (1873) švýcarského sběratele pohádek Otto Sutermeistera. Z němčiny přeložila a pro vaši radost po svém převyprávěla Jitka Janečková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková