Jak se stal dlaždič princem

Johannes Jegerlehner

Byli jednou jedni bohatí manželé a ti měli jediného syna. Otec své peníze uložil v cizině, a když syn vyrostl, řekl mu: „Tentokrát mne budeš doprovázet, až si pojedu vyzvednout úroky. Pro příště budeš znát cestu a můžeš jet sám.“ Syn otce doprovázel a vyzvedli úroky. Za rok otec hochovi řekl: „Jeď a vyzvedni mi úroky, cestu znáš!“ Syn se vydal na cestu a obdržel úroky, ale musel v tom cizím městě přenocovat. V průběhu večera se šel projít, když tu uviděl skupinu lidí, kteří bičovali mrtvého muže. Když se jich zeptal, co to má znamenat, obdržel odpověď: „To je tady takový zvyk, když zemře někdo, aniž splatil dluhy, musí být veřejně zbičován.“ To se hochovi zdálo opravdu barbarské, a tak se jich zeptal se, kolik ten mrtvý dlužil. Jakmile mu sumu řekli, sáhl do měšce a vytáhnul otcovy úroky a dluhy zaplatil, aby mrtvého dál nebili. Když pak dorazil domů, otec se ho ptal, kde má peníze, tu mu ukázal prázdný měšec a vyprávěl mu své zážitky. Otec se velmi rozzlobil: „Ty hlupáku! Ten mrtvý ten výprask necítil, takové kousky si do budoucna nech!“

Za rok mu otec opět poručil, aby vyzvedl úroky, ale s důkladným varováním, aby se zdržel všech hloupostí. Syn cestu podnikl a obdržel úroky, ale na zpáteční cestě projížděl kolem mohutné budovy, která měla úplně dole ve zdi malý otvor, v němž uviděl půvabnou ženskou ruku, jak na něj mává. Zeptal se, kdo je tam. Tu se z vězení ozvalo: „Prosím, pomoz mi ven, jsem unesená dívka.“ A tak vytáhnul nůž, otvor zvětšil a vytáhl ji ven. Potom ji doprovodil do nejbližšího města, vyhledal hostinec, kde by mohla dívka za stravu a nocleh pracovat, a vtisknul hostinskému do dlaní všechny otcovy peníze. Když přišel domů, a otec se ptal, kde má úroky, vyprávěl mu, jak jeho peníze vydal pro dobro bližního. Tu se otec strašlivě rozhněval a vyhnal ho z domu.

Jinoch odešel do města za dívkou, která mu pak vyprávěla, že je králova dcera, napsala otci dopis a on jí poslal peníze. Potom ho pozvala, aby ji doprovázel domů, neboť v něm dávno našla zalíbení, a vypluli na moře. Kapitán lodi dobře viděl, že princezna je do svého průvodce zamilovaná, ale jemu se také líbila, a tak se s námořníky domluvil, že soka hodí do moře. Když se zvedla bouře, někdo jinocha zavolal a prosil ho, aby také přiložil ruku k dílu. Když chtěl tento ochotně pomoci, námořníci ho popadli a hodili do moře, kde se zachytil na nějakém prkně, které ho drželo nad vodou, a zatímco loď plula dál, doplaval na břeh nějakého ostrova. Princezna plakala a byla kvůli ztracenému milému velmi smutná, ale kapitán ji zavezl otci, kterému řekl, že ji zachránil život a chce ji za ženu. Král rád souhlasil, ale princezně se stýskalo po skutečném zachránci, a tak svatbu odsouvala, až dosáhla toho, že kapitán musí ještě rok počkat.

Nešťastný hoch zatím žil na ostrově a každý den vyhlížel loď, které by mohl dát znamení, ale nezahlédl ani plachtu, ani stožár, a tak uplynul celý rok. Tu jednoho dne po vodě připlaval zajíc, který se dal do řeči: „Sedni si mi na záda a řekni mi, kam tě mám odnést.“ Hoch řekl zemi, kde bydlila princezna, a tak ho tam zajíc po moři zavezl. Na rozloučenou mu zvíře řeklo: „Já jsem ten mrtvý, kterého bičovali a tys ho vyplatil. Jako zajíc jsem ti splatil dluh a teď jsem volný.“, s těmi slovy zmizel. Hoch se vydal ke královskému paláci, kde se nechal najmout do služby jako dlaždič. Když byl ještě na lodi, často hrál princezně na flétnu, kterou se měl stále u sebe, a tak si po práci sednul na zeď a hrál svoje staré kousky. Princezna to slyšela a říkala si: „Kdybych nevěděla, že spadl do vody a utopil se, tak bych řekla, že je to můj milý, kdo tam dole hraje, neboť zrovna takto hrával.“

Mezitím vyhlásili, že bude svatba, neboť právě uplynul rok. Ve svatební den byl do hodovní síně pozván i dlaždič, a to jako hráč na flétnu. U hostiny král navrhnul, aby každý host vyprávěl něco zajímavého ze svého života. Když přišel na řadu kapitán, vyprávěl, jak svoji nevěstu zachránil od jisté smrti. Pak pozvali flétnistu, aby i on vyprávěl něco ze svého života. Řekl: „Dovolte mi nejprve otázku kapitánovi. Jakou smrtí sejde na lodi ten, co křivě přísahal?“ Kapitán mu pohotově odvětil: „Ten je zaživa rozčtvrcen.“ Potom dlaždič začal se svým životním příběhem, vyprávěl, jak se mu vedlo, jak ho kapitán hodil do moře a jak byl pozoruhodně zachráněn. Princezna ho poznala a vrhla se mu kolem krku, zatímco kapitána svázali a uvrhli do věže. Měl být pak podle svého vlastního rozsudku čtvrcen, ale flétnista se o něj zasadil, neboť svého času koupil mrtvého a myslel si, že živý má cenu ještě větší, a tak kapitána vypověděli ze země a jinoch se oženil s princeznou. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Vom Pflasterbub zum Prinzen“ je ze sbírky pověstí a pohádek „Sagen aus dem Oberwallis“ (Basel 1913) švýcarského spisovatele a učitele Johannese Jegerlehnera. Z němčiny pro vaše potěšení přeložila a pro vaši radost po svém převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková