O třech bílých labutích

Johannes Jegerlehner

Byl jednou jeden chudý pasáček koz, který svoje stádo vyháněl do hor k jezeru. Když tam jednoho dne v čase oběda seděl a otevřel svoji černou koženou tornu, aby se najedl, přiletěli tři sněhobílí ptáci, kteří se snesli dolů na jezero. Tak velké ptáky hoch ještě nikdy neviděl, měli sněhobílé ptačí šaty, dlouhý krk a žlutý zobák. Připlavali až k němu a nezdálo se, že by se ho báli. Protože se ti podivuhodní ptáci pasáčkovi velmi líbili, popadl kámen a hodil ho na ně, aby jednoho nebo druhého zabil, ale netrefil. Ti ptáci se tím zlým počínáním nenechali vylekat a plavali stále blíž a blíž k němu. Tak se hoch vrhl do vody a popadl ptáka, který mu byl nejblíže, za krk a tahal ho na břeh. Ale v mžiku ho nechal opět být, protože se leknul tak, jak ještě nikdy v životě, pták začal totiž mluvit: „Proč mi chceš ublížit, já jsem z nás tří ta nejmenší. My nejsme žádní ptáci, ale zakleté panny. Ta krásná labuť se zlatým zobákem je princezna z říše Radamán a my dvě jsme její komorné. Zaklel nás jeden zlý čaroděj, protože se za něj princezna nechtěla vdát. Teď musíme zůstat labutěmi tak dlouho, dokud nám někdo nepřinese tři byliny. Kdybys je nám přinesl, tak bys nás vysvobodil.“ „Které tří byliny?“ zeptal se hoch. „Musí to být vrbina [pozn1], baldrián [pozn2] a potměchuť [pozn3].“ Hoch řekl, že ty byliny sice nezná, ale jeho matka je bylinkářka a ta je znát bude. „Tak jdi a brzy se vrať.“ řekla mu labuť a odplavala zpět k družkám. Potom se všechny tři labutě zvedly a vzlétly a za chvíli zmizely za horami.

Brzy nato hnal hoch stádo domů a vyprávěl matce, co ho dneska potkalo. Na jezero se snesli tři krásní sněhobílí ptáci, jednoho z nich si chytil, ale on na něj promluvil a přál si od něj tři byliny, které je vysvobodí. Matka řekla: „Jestli jim chybí jen tohle, tak to je lehká pomoc, ty byliny dobře znám, rostou tady v okolí.“ Ještě téhož večera je nasbírala a uložila je pasáčkovi k jídlu do jeho černé torny. Druhého rána se vydal s kozami opět k jezeru. Jakmile se tam objevil, přiletěly labutě, spustily se na modrou jezerní hladinu a rychle plavaly k němu. Pasáček jim podal byliny, každé vložil jednu do zobáku. Tu ta nejmenší opět promluvila: „Velmi ti děkujeme, milý hochu, za tu velkou službu, kterou jsi nám prokázal. Nyní letíme zpět do říše země Radamán, kde nás s pomocí těch bylin vysvobodí a zlý čaroděj zemře. Jestli chceš, vezmeme tě s sebou. Stačí, když se nás dvou chytneš za křídla, potom se vzneseme do vzduchu a než zajde slunce, budeme doma.“

Ale pasáček řekl: „Děkuji pěkně, raději zůstanu pasáčkem koz tady u nás v horách, než bych s vámi letěl do říše Radamán.“ Tak se ptáci vznesli a odletěli pryč, a už je nikdo nikdy neviděl. [pozn4]




Poznámka 1 - Vrbina penízková (Lysimachia nummularia) je plazící se léčivá bylina se sytě žlutými kvítky, kterou můžete najít v lužním lese, v parku nebo na zahradě, na břehu jezer a tůní, prostě všude, kde je trochu vlhko.
Poznámka 2 - Baldrián čili kozlík lékařský (Valeriana officinalis L.) je až 150 cm vysoká léčivá bylina, která také dává přednost vlhkým stanovištím, i když rostliny nasbírané v horách jsou daleko aromatičtější než ty, které pochází z bažinatých oblastí. Ve středověku byl baldrián výtečný prostředek proti uřknutí a zlému kouzlu.
Poznámka 3 - Lilek potměchuť (Solanum dulcamara) je vytrvalý jedovatý polokeř, který kvete od května do září. Jako léčivo se užívají sušené výhonky větví bez listů, které se musí sbírat na jaře před olistěním, nebo na podzim po opadání listí. Vzhledem k vysokému obsahu jedovatých látek by neměla být používána laiky bez dohledu lékaře.
Poznámka 4 - Lidová pohádka „Die weissen Vögel vom Arpsee“ je ze sbírky pověstí a pohádek „Sagen aus dem Oberwallis“ (Basel 1913) švýcarského spisovatele a učitele Johannese Jegerlehnera. Z němčiny pro vaše potěšení přeložila a pro vaši radost po svém převyprávěla Jitka Janečková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková