O jednom, co pásl kohouty

Johann Wilhelm Wolf

Byl jednou jeden oranžský král, který byl vdovec a měl jediného syna. Jednoho dne král uviděl obraz princezny ze země Sedmihvězdí, která byla tak krásná, že se rozhodl s ní oženit, a tak předal vládu synovi a vydal se na stará kolena na cestu za nevěstou.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Byl už pěkný čas na cestách, když přišel jednoho večera do malého hostince na kraji hlubokého černého lesa, a ptal se, jak dlouhá je cesta do Sedmihvězdí. Hostinský spráskl ruce nad hlavou a řekl: „Tam nedojdete za celý svůj život, pane králi, musíte jít sedm dní, než vyjdete z lesa, pak přijdete do země lidožroutů, kde žijí strašliví obludní obři, kteří hlídají na cestě, nejprve jeden, pak dva, pak čtyři, potom osm a tak stále dál, a každého cizince zabijí svými železnými kyji.“ Tu spadlo srdce krále do kalhot, nechal obrátit kočár a jel opět domů. Mezitím ovšem obraz princezny uviděl i jeho syn a zamiloval se do ní ještě víc než otec. Když byl starý král opět doma, princ řekl: „Otče, vydám se do světa a taky to zkusím.“ A žádné domluvy ho od toho nemohly odradit.

Když dorazil do hostince na kraji lesa, hostinský mu opět vyprávěl o nebezpečí další cesty, ale on mu řekl, že to věděl ještě dřív, než se na cestu vydal, a že se hned zítra ráno vyrazí dál, rovnou do toho černého lesa. Putoval tím lesem dlouho, předlouho a pomalu se začalo již stmívat, když tu na něj zavolal nějaký hlas: „Princi, zastav!“ Otočil se a stál tam šedivý mužíček, který řekl: „Princi, když poslechneš moji radu, tak mě vysvobodíš a oženíš se s princeznou ze Sedmihvězdí.“ Princ nadšeně souhlasil a mužík pokračoval: „Ten les je ve skutečnosti dlouhý sedm dní cesty, ale ty budeš na druhém konci už zítra ráno. Na další křižovatce vyhrabej svojí dýkou díru, najdeš v ní tři předměty, konvici s vínem, meč a píšťalku. To víno ti dá sílu vládnout tím mečem, tu píšťalku dobře opatruj, budeš ji ještě potřebovat.“ Jak mužík řekl, tak se stalo.

S východem slunce vyjel princ z lesa a na křižovatce vyhrabal ty tři věci, vypil víno, připjal si meč a píšťalku strčil do kapsy. Kolem poledne přišel na hranice říše obrů, kde stál první strážce. „Kampak, červíku?“ zařvalo obřisko a zvedlo kyj, ale po první ráně kouzelného meče leželo na zemi ztichlé jako pěna. Stejně se vedlo těm dvěma, poradil si i se čtyřmi, a když přišel na těch osm, tu si obři pomysleli, že když pobil těch sedm, tak zabije i osm, a dali se na útěk a ti ostatní to udělali jako oni, takže nakonec princ dorazil nerušeně do Sedmihvězdí. Cestou do hlavního města musel ale projet ještě jedním hlubokým černým lesem, kde ho přepadla noc. Tu uviděl v dálce světlo, vydal se tím směrem a přijel ke krásnému zámku. Brána byla otevřená a nahoře na věži svítilo světlo, ale nikoho neslyšel, ani neviděl. Vešel do stájí, kde stáli ti nejkrásnější koně všech barev a vedle každého ležel stejnobarevný postroj. Pak vystoupal nahoru do sálu, tam na stěnách visely šaty všech barev a druhů, od těch nejkrásnějších k těm nejobyčejnějším. Nakonec se uložil ke spánku, ale druhého dne nechal svého koně ve stáji, navlékl si ty nejhorší šaty, co našel, a dál šel pěšky.

Když přišel do královského města, šel ke králi a řekl: „Pane králi, nepotřebujete sluhu?“ Král odvětil, že v domácnosti a na dvoře mu nechybí nikdo, ale mohl by se stát pasáčkem kohoutů, pokud ale večer nepřivede z lesa všechny kohouty domů, pak přijde o hlavu, což už se třem pasáčkům stalo. Druhého dne se princ s kohouty vydal do lesa, kde stál ten krásný zámek, a nemohl odolat tomu, aby se nepodíval po svém koni. Ale když se vrátil zpět, celé hejno se zatím rozlétlo pryč. Nevěděl si ani rady, ani pomoci, dokud ho nenapadla jeho kouzelná píšťalka. Tak na ni zapískal a tu se ze všech stran slétali kohouti, ale bylo jich, až z toho jednomu přecházel zrak. Když s kohouty přišel večer domů, bylo jich třikrát tolik, z čehož měl král velkou radost a řekl: „Ty jsi můj oblíbený a věrný pasáček, ty u mne zůstaneš do konce života.“

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Princ sloužil králi už pár týdnů, když tu padl na město velký smutek, neboť za městem stála hora, ve které bydlel tříhlavý drak a ten musel každý rok sežrat jednu pannu, jiných lotrovin se zdržel, ale tu panna se patřila pro jeho zdraví. Ale dívčin bylo brzy pomále, až úplně došly, a tak přišla na řadu králova dcera. Když ten den nastal, král řekl princi: „Můj milý a věrný pasáčku, nechceš dnes zůstat tady a dívat se, jak to dopadne s mojí dcerou?“ „Ne,“ řekl princ: „na to se dívat nechci, raději půjdu pást mé kohouty.“ Ale když přišel do lesa, šel do zámku, kde si oblékl černé šaty, osedlal vraníka a opásal se svým kouzelným mečem. Mezitím starý král s celým dvorem ve smutečním šatě vyšel na horu a předložil svoji svázanou dceru drakovi k sežrání. Netvor se pomalu přivalil a nedočkavě se olizoval dlouhými jazyky a rozmýšlel se, kterou tlamou se do princezny zakousne první. Tu se najednou na kopci objevil černý rytíř, jednou ranou mu uťal hlavu a zmizel. Když přišel pasáček domů, tu mu král řekl: „Ach můj milý a věrný pasáčku, kdybys tu zůstal, tak bys viděl cizího rytíře, který našemu drakovi uťal hlavu. Ale prý mu musíme princeznu předložit ještě dvakrát, jinak sežere celé město.“

Druhého dne se král opět ptal: „Můj milý a věrný pasáčku, nechceš zůstat tady a dívat se, jak to půjde s mojí dcerou?“ „Ne, raději poženu své kohouty na pastvu.“ Tentokrát si princ na zámku oblékl rudé šaty a vzal si ryšavého koně a uťal drakovi druhou hlavu, ale ujel pak pryč, aby ho nikdo nepoznal a nemohl zadržet. Když přišel domů, král mu řekl: „Můj milý a věrný pasáčku, kdybys tu zůstal, tak bys viděl cizího rytíře, dnes tu byl jiný a uťal drakovi další hlavu, ale jedna mu ještě zůstala a princezna musí zítra zase nahoru.“

Třetího dne si princ oblékl bílé šaty a sedl si na bělouše a usekl drakovi tu třetí a poslední hlavu. Nyní byla princezna zachráněná, ale nikdo neznal toho, kdo ji vysvobodil. Tak král uspořádal velký turnaj a dal vyhlásit, že ten, kdo vyhraje, dostane princeznu za ženu a k tomu celou říši. Šlo o to sundat kopím z trámu prsten a pak ho v plném cvalu zase pověsit. Sešli se ti nejšikovnější rytíři, ale žádnému se to nepodařilo, když tu se tam najednou objevil černě oděný rytíř se spuštěným hledím na vraníku, prsten v mžiku nabodnul a opět pověsil na svoje místo, potom v plném cvalu přeskočil zátarasy a ujel pryč. To krále i jeho dcerku velmi popudilo, a když princ přišel večer domů, král mu řekl: „Můj milý a věrný pasáčku, kdybys tu dneska zůstal, mohl si vidět, jak je černý rytíř, který našemu drakovi usekl první hlavu, zručný s kopím. Ale opět ujel pryč, myslím, že moje dcera pro něj není dost dobrá.“ Stejně tak to šlo v následujícím dni při dalším turnaji, jen měl ten rytíř rudé šaty a ryzáka.

Třetího dne král poručil, až cizí rytíř opět přijede, mají zavřít bránu a chytit ho živého či mrtvého. Tentokrát se pasáček objevil v bílém šatě a na bělouši. Opět prsten šikovně sundal, jako ty dny předtím, dvorně se princezně uklonil a chtěl ujet pryč, ale tu uviděl, že brána je zavřená a ze všech stran na něj vyrazili královi lidé, aby ho chytili, tu vyrazil jediným skokem přes bránu a byl pryč. Ale před tím ho jeden starý invalida píchnul do nohy kopím, jehož špička se ulomila a zůstala trčet v ráně, ale toho nezadrželo. Princezna se dala do pláče, protože věřila, že teď zůstane na ocet. Když přišel pasáček domů, král řekl: „Můj milý a věrný pasáčku, kdybys tu zůstal, tak bys viděl toho cizího rytíře, který našemu drakovi usekl poslední hlavu… Ale proč krvácíš na noze?“ Pasáček se chtěl zase přetvařovat, ale král zavolal ranhojiče a ten mu z nohy vytáhnul ulomenou špičku kopí a pasovala přesně na kopí toho invalidy. Nyní se ukázalo, že ti tři rytíři nebyli nikdo jiný než pasáček a opět zase jen pasáček.

Ten zatím šel do lesa, oblékl si svoje královské šaty a opět se vrátil a oženil se s princeznou a stal se králem země Sedmihvězdí. Ten zámek v lese byl nyní také vysvobozen. Všichni koně se proměnili zase v lidi, v hrabata a rytíře, muzikanty a písaře, pacholky a pasáky, a každý si oblékl své šaty, které visely v sále, a všichni šli princi v ústrety a děkovali mu. Nový král Sedmihvězdí si udělal poddané i z obrů a uprostřed lesa nechal vystavět krásnou širokou silnici, po které pak dorazil i starý oranžský král právě včas, aby nesl svého prvního vnuka ke křtu. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Der Hinkelhirt“ je ze sbírky lidových pohádek "Deutsche Hausmärchen" (1851) sběratele Johanna Wilhelma Wolfa (1817 - 1855). Z němčiny pro vaši radost přeložila a po svém převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková