O králi Mořeplavci

Franz Georg Brustgi

Byl jednou jeden král, kterému říkali král Mořeplavec, protože polovinu života strávil cestováním po mořích. Nyní se konečně vrátil do své země a prý se ožení. Tu se mu po tři noci za sebou zdálo, že by si měl za ženu vzít nějakou chudou dívku, kterou netíží břímě majetku. Když se ráno po tom prvním snu probudil, potřásl hlavou a smál se tomu. „Co se jednomu může zdát za nemožnou věc.“ řekl si a šel si za svými panovnickými povinnostmi. Ale když se ten sen třikrát opakoval, vzal ho jako znamení a dlouze se nad tím zamyslel. Nakonec si pomyslil: „Když jsem král, tak bych mohl být i šťastný i s chudou ženou, jen když jinak bude milá a poctivá.“ Druhého dne se vydal na cestu, aby se rozhlédnul a vyhledal si správnou ženu. Byl už nějaký čas na cestách, když tu jednoho večera přišel do nějaké vsi, kde nebylo v hostinci místo, a tak musel přenocovat u chudého ševce. Jak tak seděl v prosté světnici, zavolal mistr dovnitř dceru, aby urozenému hostu připravila večeři a postel. Dívka byla mladá a pěkná a dala králi na všechny jeho otázky dobré a rozumné odpovědi, takže se mu velmi líbila. A tak se stalo, že ještě téhož večera ševce poprosil, aby mu ji dal za ženu. Chudý švec si myslil, že si z něj král dělá dobrý den, a proto řekl: „Pane králi, neměl byste se mé chudobě vysmívat! Moje dítě je řádné a dobré, ale dobře vím, že jí chybí vše, co musí mít královna.“ Ale král zůstal ve vší vážnosti na svém, že žádná jiná než jeho dcera se nestane jeho ženou. Tu švec řekl: „Nyní proti tomu tedy nic nemám. To další musíte domluvit přímo s dcerou.“ Druhého rána potkal král Mořeplavec ševcovu dceru samotnou na zahradě, a tak jí vyjevil svoji lásku a slíbil, že ji bude po celý život věrně milovat. Ona zčervenala a sklopila oči k zemi, nemohla tomu uvěřit, že král chce udělat svojí ženou tak chudé děvče jako ona. Ale když viděla, že to myslí vážně, souhlasila. Brzy potom byla svatba a ti dva spolu byli šťastní, ačkoliv na zámku žila ještě stará královna matka, která byla zlá a temná žena.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Byli svoji asi půl roku, když tu povstala válka a král Mořeplavec musel v čele svého vojska táhnout proti nepříteli, daleko až na hranice své země. Byl pryč už několik měsíců, když jeho žena jednoho dne porodila tři překrásné děti, každé z nich mělo na rameni jako mateřské znamínko zlatý křížek. Královna matka, zlá a pyšná žena, která nemohla mladou královnu vystát, protože byla tak chudá a nízkého původu, děti hned po narození vzala a synovi napsala dopis, že jeho žena musí být čarodějnice, protože porodila tři psy. Král se velmi rozhněval a matce odepsal, aby psy hodila do vody a jeho ženu zavřela do hluboké věže na tak dlouho, dokud nepřijede z války domů. Tento úkol královna matka vyplnila s radostí, mladou královnu nechala uvrhnout do žaláře, kde dostala každý den jen chleba a vodu. Ty děti nechala zavřít do sudu a vrhnout do nejbližší řeky. Ale sud se nepotopil, nýbrž plul po proudu a ten ho zanesl na mlýnský náhon, kde ho mlynář vytáhnul a otevřel. Jak se jen podivil, když uvnitř našel tři krásné děti. Ihned je zanesl své ženě a ona se o ně s láskou starala a vychovala je jako svých pět vlastních dětí.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Uplynulo téměř patnáct let, po které král Mořeplavec stále vedl válku, jeho žena zůstávala zavřená ve věži a jeho tři děti rostly ve mlýně. Ale jak dorůstaly, začaly se ty mlynářské děti s těmi královskými špatně snášet. Vyloučily je při svých hrách a poštívaly je tím, že nemají žádná jména ani otce a jsou obyčejní nalezenci. To královské děti nakonec podráždilo tak, že jednoho dne mlýn tajně opustily a vandrovaly pryč, daleko do hlubokého černého lesa, kde je potkala stará žena; to byla jedna čarodějka. Když se jí ptaly na cestu, stařena řekla: „Jen zůstaňte u mne, já vám prozradím, jak dosáhnete svého štěstí.“ „To bychom rády.“ řekly královské děti. „Jen nám řekni, co máme udělat.“ Tu jim vyprávěla, že v lese stojí zakletý zámek, který by mohly vysvobodit z kouzelného spánku. To byl přesně ten pravý úkol pro královské syny! Proto také oba odvětili jedněmi ústy: „To rádi uděláme! Jen nám řekni jak!“ Tu stařena tajemně zašeptala: „Musíte ze zámku přinést zlatou klec s černým kosem, ale nesmíte se nechat ničím zdržet, protože si musíte pospíšit, neboť zámek se otevře jen na jednu hodinu při dvanáctém úderu v poledne a jen v této hodině se může osvobození povést. Kdo mi tu zlatou klec přinese, ten dostane zámek a všechny poklady, které jsou v jeho stu komnatách.“ Tu hoši řekli: „Budeme o tom, který z nás dvou získá zámek, losovat.“

Ten, kterého los určil, se vydal na cestu do hlubokého černého lesa. Po krátké chvíli přišel před zámeckou bránu, a protože z věže odbíjelo zrovna poledne, mohl s dvanáctým úderem nerušeně vstoupit dovnitř. Té nádheře se ovšem nemohl vynadivit a nejprve si chtěl všechny komnaty prohlédnout. Bylo velmi prazvláštní, že tu nebylo ani človíčka, ale nahrnula se k němu rozličná lesní zvěř: srnci, zajíci, lišky a ptáci. Zatímco si hrál se zvířaty, uslyšel pojednou překrásnou hudbu, takovou ještě v životě neslyšel. Zůstal stát a naslouchal a úplně zapomněl na čas. Najednou ho ale vyděsil mocný úder, úlekem zblednul, neboť si myslel, že se zámek zřítí. Ale to se v celém zámku s třeskotem zabouchly všechny dveře a on nemohl ven.

Když ani druhý den nepřišel zpět, čarodějka řekla druhému princi: „Nyní se můžeš na cestu vydat ty a zkus svoje štěstí. Tvůj bratr ten správný okamžik propásl a zámek z kouzla nevysvobodil. Jen jdi, ale nesmíš se uvnitř dlouho zdržovat.“ „Ne, to neudělám.“ ujišťoval ji princ a vydal se na cestu. Také on přišel k zámku v poledne a vešel dovnitř. Jak se ale divil! Chodil od komnaty ke komnatě, hrál si se zvířaty a nasával tu překrásnou hudbu, neboť se toho nemohl nasytit. A tak se mu vedlo jako bratrovi, zapomněl na čas, byl najednou uvězněný a více nemohl ze zámku ven.

Druhého dne řekla stará kouzelnice princezně: „Nyní je, mé dítě, řada na tobě. Nyní můžeš napravit, co tvoji bratři zkazili, a můžeš je oba ze zakletého zámku osvobodit. Mysli na tu správnou hodinu a nezdržuj se tam dlouho!“ Královská dcera slíbila, že dá na vše pozor a beze strachu šla do hlubokého černého lesa. Když při dvanáctém úderu prošla branou, šli jí hned bratři v ústrety a vyprávěli jí o neštěstí, do kterého upadli. Ale ona jim ani nepopřála sluchu ani odpovědi a pospíchala, aniž by poslouchala tu krásnou hudbu, z komnaty do komnaty, až nakonec do té nejposlednější, kde našla zlatou klec s černým kosem. Rychle ji popadla a pospíchala ze zámku ven. Sotva ale byla venku, tu se spustil strašlivý rachot a hlomoz a tisíce hlasů volalo jeden přes druhý: „Radost! Štěstí! Konečně nastala hodina osvobození!“ Všechna ta zvířata dostala totiž opět svoji lidskou podobu, vyšla ze zámku a děkovala princezně. Bratři s ní zůstali na zámku, kde od té chvíle přešťastně žili. Však se o tom podivuhodném zámku vyprávělo na celém světě, zvláště o černém kosovi ve zlaté kleci, neboť uměl mluvit jako člověk a věděl vše, co se kde stalo a také to, co se příštích sto let stane. Proto na zámek přicházeli lidé ze všech koutů světa, aby se chytrého kosa na něco zeptali.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Také král Mořeplavec, který byl stále ve válce, o tom podivuhodném ptáku slyšel a měl v úmyslu ho vyhledat, aby se dozvěděl pravdu o své minulosti. Neboť často se smutkem a steskem myslel na svoji milovanou ženu, která už léta a kdoví, možná zcela nevinně, na jeho rozkaz trpí ve vězení. Když tedy konečně uzavřel mír, táhl cestou domů tím hlubokým lesem a zavítal do zámku. Tu ho jeho tři děti přátelsky přivítaly, bez toho že by se navzájem poznali. Potom, co se král posilnil chlebem a vínem, ptal se po kosovi, a tak ho sourozenci doprovodili do komnaty, ve které visela zlatá klec. Sotva král vešel, tu ho kos pozdravil slovy: „Vítám tě, králi Mořeplavče!“ Král zůstal v ohromení stát a řekl: „Ty mne znáš jménem i rodem?“ „Ano, králi Mořeplavče,“ odvětil kos: „znám taky tvůj osud a vím věci, které jsou tvým očím skryty.“ „To jsou zlé a špatné věci, já to tuším!“ řekl král a skryl obličej v dlaních. „Tenkrát, když ti matka psala do ležení dopis, tenkrát tě oklamala.“ „Když moje žena ty tři…“ „Ano, můj králi, když tvoje milá a věrná žena porodila tři děti. Žádné psy, jak zlá královna psala, nýbrž tři miloučké děti, dva syny a dceru. Proč jsi věřil matce, která mladou královnu jen nenáviděla, protože byla chudá a nízkého původu?“ „Ach, já nešťastník!“ naříkal král: „Podle sebe soudím tebe. Falešně a zle jsem byl zpraven a falešně a zle jsem potom soudil!“ „Ještě se to může obrátit v dobré, králi Mořeplavče.“ utěšoval ho kos: „Tvoje žena je ještě naživu.“ „A co se stalo s mými dětmi?“ zeptal se král. Tu mu drozd vyprávěl, jak se to stalo, jak děti našel mlynář a vytáhl je, jak od něj za patnáct let tajně odešli a jak nakonec tady v lese zakletý zámek a sami sebe vysvobodili. „Tvoje dcera a synové stojí v tomto okamžiku před tebou.“

To byste museli královu radost vidět! Jak objímal a líbal svoje děti, a jak se děti radovaly, že mohou konečně obejmout svého otce. Král kosovi ze srdce poděkoval a dcera ho zanesla ve zlaté kleci staré čarodějce do lesa. Jak se ale princezna podivila, když ta otevřela dvířka klece a kos vyskočil ven a proměnil se v nádherného mladého prince. Jeden do druhého se na první pohled zamilovali, políbili se a spokojeně kráčeli zpět k zámku, ve kterém čekal král Mořeplavec se syny. Nyní všichni ujížděli na králův zámek, kde první králova cesta vedla do vězení, vlastníma rukama otevřel železné dveře, svoji ubohou nevinnou ženu vyvedl z temného žaláře a prosil ji tisíckrát za prominutí. Bylo dobře, že ta zlá královna mezitím zemřela, nyní mohl být královský pár se svými dětmi konečně šťastný.

Princezna měla svatbu s vysvobozeným princem a stala se díky těm všem pokladům, které byly nashromážděny v zakletém zámku, tou nejbohatší královnou na celém světě. [pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „König Meerfahrer“ je ze sbírky pohádek „Das Wunderschiff – Schwäbische Volksmärchen“ (1941) švábského filologa a folkloristy Franze Georga Brustgi. Pro vaše potěšení z němčiny přeložila a po svém převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková