O vděčné otrocké duši

Johann Wilhelm Wolf

Byl jednou jeden bohatý kupec, který obchodoval v Turecku. Každý rok se nalodil na velkou loď a vydal se do Půlnoční země, a když se vrátil, byla jeho loď pokaždé naložena vzácným zbožím. Když ale zestárnul a cestování po moři pro něj bylo příliš obtížné, pomyslel si, že by to jednou mohl zkusit se synem, a tak ho poslal do Turecka místo sebe a k tomu mu dal krásnou loď, velký měšec peněz a všelijakou dobrou radu. Nejvíc syna varoval před tím, aby nakupoval lidské maso. Kupecký syn plachtil s dobrým větrem v zádech přes moře a jednoho dne přistál u břehů Turecka. Do kapsy si strčil měšec s penězi a vydal se do města, aby se podíval, co je tam pěkného ke koupi. Tu stálo před bránou množství lidí, a když přišel blíž, viděl, jak tam zazdívají mrtvolu černého otroka, který svému pánu umřel, místo aby pro něj pracoval a přinášel mu velký zisk. Mladý kupec měl dobré srdce, a tak se ptal, zda toho ubožáka nemůže vykoupit, aby se mu dostalo důstojnému pohřbení. Zpočátku o tom rozčilený Turek nechtěl ani slyšet, ale kupecký syn prosil tak dlouho, až to nakonec dotáhl tak daleko, že mu muž za všechny jeho peníze mrtvolu vydal a on ji mohl řádně a s úctou pohřbít. Jenomže každý z vás si dokáže představit, jaký povyk spustil kupec, když se syn vrátil s prázdnou lodí a k tomu mu vyprávěl, za co peníze utratil. Kupec přísahal, že už syna nikdy za obchodem nepošle, ale když uplynul rok, jeho žena ho přemluvila, aby to ještě jednou s hochem zkusil a poslal ho na cesty místo sebe.

Když kupecký syn přeplul moře a přišel do hlavního města, tu mu padla do oka nádherná zahrada, ve které byla uvězněna překrásná panna. Zeptal se jí, jak se tam dostala a ona mu vyprávěla, jak ji na moři zajali a unesli, jak ji koupil jeden bohatý Turek; sice s ní nakládají dobře, ale zajetí je zajetí, ráda by pryč. Mladý kupec se ihned rozběhl k jejímu pánovi a řekl, že by ji chtěl koupit, ať to stojí, co to stojí. Zpočátku mu žádné prosby ani lamentace nebyly nic platné, ale nakonec to dotáhl přece jen tak daleko, že ji dostal, ale musel kvůli tomu prodat svoji loď i se vším, co na ní bylo, a utržené peníze i s tím, co ještě měl, složit Turkovi, takže mu zbylo akorát tolik, aby se i s pannou na jiné lodi přepravili domů. Když se vrátil domů, netroufal si přijít svému otci na oči, a tak si pronajali pokoj u jednoho známého a nechal tajně vzkázat jen matce, kde je. Matka se brzy vzpamatovala, posílala mladým manželům jídlo a peníze a nejednou se za ně u svého muže přimlouvala, ale ten nechtěl o synovi ani slyšet.

Jednoho dne dala mladá žena svému muži deset guldenů, aby za ně na trhu nakoupil to a ono, potom se s těmi věcmi, co jí přinesl, zavřela a řekla mu, že ji teď nesmí osm dní rušit. Když těch osm dní uběhlo, podala mu překrásnou čabraku, kterou vyšila, a poslala ho s ní na trh, kde ji nesměl prodat za méně než pět set guldenů. Když seděl na trhu, všechno kolem se seběhlo, aby si tu krásnou čabraku prohlédlo; přišel i starý kupec, kterému se výšivka tak líbila, že za ni svému synovi ihned nabídnul celých šest set guldenů, ale on řekl: „Nechcete mne, nebudete mít ani tu čabraku!“ A to byl mezi nimi konec! Tu čabraku prodal jinému zájemci, peníze přinesl ženě a vyprávěl jí, jak se to teď má mezi ním a otcem.

Dalšího dne musel jít opět na trh, aby tam nakoupil věci za dvacet guldenů, a když se s nimi vrátil, zavřela se s nimi jeho žena na čtrnáct dní. Když ten čas uplynul, řekla: „Já jsem s tebou žila mezi tvými lidmi, tak teď ty pojeď se mnou k mým lidem.“ Najali si loď a jeho žena na palubu přinesla nádhernou zástavu, kterou vyšila za těch čtrnáct dní, a na které bylo spodobněno, kdo je a jak se vše stalo. Zástavu nechala připevnit na lodní stožár, aby každý hned viděl, kdo přijíždí, protože byla vlastně královská dcera. Její otec měl tři překrásné dcery, které mu všechny ukradli, a již tři roky brázdily královy lodě světem sem a tam a hledaly je. Zrovna jedna taková loď plula kolem a námořníci uviděli princeznin prapor, ihned přirazili a princezna i se svým mužem se za velkého jásotu nalodila na jejich loď a pak uháněli domů.

Ale velitelé této lodi byli tři zlosynové, kteří by odměnu za vysvobození princezny měli rádi sami, a tak se domluvili, a když se setmělo, mladého kupce ve spánku popadli a hodili do moře. Sotva kupec dopadnul na vodní hladinu, zjevil se u něj černočerný chlap, který ho držel nad vodou, aby se neutopil, a on věřil, že ho zachránil sám ďábel. K ránu ho ten černý zanesl opět na jejich loď zrovna ve chvíli, když tam jeho žena seděla a chmuřila se, protože jí ti zlosynové právě vyprávěli, jak její muž nedopatřením spadl z paluby, a on najednou otevřel dveře a vstoupil dovnitř živý a zdravý. Ti tři vrazi si myslili, že se nepozorovaně vyšplhal zpět na loď, a tak se stavěli, jako by měli z jeho záchrany radost. Ale ještě tuto noc vymysleli jinou past, do které ho nalákali, a on spadl dírou v lodi opět do vody a tentokrát už se nevrátil. Tak s příznivým větrem pluli dál, až přistáli v zemi starého krále, který měl opravdovou radost a ptal se, kdo jeho dceru osvobodil. „To my!“ řekli ti tři, protože princezna musela přísahat, že nic neřekne, a tak se stali v zemi váženými velmoži a ten nejbohatší z nich si ji měl vzít za ženu. Ta ale, když viděla, že není zbytí, tak si vyprosila lhůtu den a rok, a když ten rok uplynul, tak řekla, že se nyní ráda vdá, ale ženich jí musí nejdříve vymalovat tři komnaty podle toho, na co myslí. Svolali ty nejlepší malíře na světě, ale ať namalovali, co chtěli, princezna pokaždé řekla, že to není to, na co myslela.

Nyní se podíváme po tom kupeckém synkovi. Jakmile spadnul do vody podruhé, ocitl se opět v náručí toho černého chlapa a ten ho vynesl vzhůru a letěl s ním pryč. Cestou mu ale řekl, že dobře vidí, jak je to s ním nahnuté, ale on mu rád pomůže, pokud mu slíbí, že mu dá první dítě, které bude mít se svou ženou, a to přesně na jeho dvanácté narozeniny. Co mohl ubohý kupec dělat? Slíbil to a byl rád, že ten černý nechtěl nic horšího. Tu s ním ten černý letěl ještě dlouho, předlouho, až ho nakonec usadil do mechové chatrče, která stála na kamenitém mořském břehu. Kupec tam ležel, měl hlad a žízeň a tu si pomyslel: „Kdybych tak měl kus pečínky a kalíšek vína!“ Ani to nedomyslel do konce a už to stálo před ním! Když se najedl a napil, přál si fajfku tabáku a hned ji měl v ústech.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Rok a den žil na tom podivuhodném ostrově splněných přání, když tu se jednoho rána objevil ten černý chlap a ptal se ho, zdali by se nechtěl stát perníkářem v jednom velkém krásném městě. Kupec sice pečení perníku vůbec nerozuměl, ale protože měl najednou možnost, vrátit se opět mezi lidi, souhlasil. Ten černý ho popadnul a letěl s ním daleko, předaleko, až ho nakonec vysadil ve velkém krásném městě, rovnou před dveře jednoho perníkáře, který zrovna sháněl tovaryše, a proto kupce s radostí přijal. Jinoch se hned pustil do práce a ta mu šla kupodivu od ruky tak dobře, že o něm brzy po celém městě mluvili jako o tom nejšikovnějším perníkáři. Ta zvěst se dostala i před krále a ten si ho nechal zavolat, a protože v něm i v jeho perníčkách našel zalíbení, tak řekl: „Když umíš pomalovat a popsat veršíky perníčky, možná bys dokázal i vymalovat komnaty mé dcery, aby to bylo podle jejich tajných myšlenek.“ A perníkář souhlasil, že je tedy vymaluje a dal se hned do díla, vymaloval ty tři komnaty jednu krásnější než druhou, a na strop té třetí namaloval, jak vysvobodil princeznu a jak ho zradili.

Když byl hotov a odešel domů, přišla princezna s celým dvorem na prohlídku. V první komnatě se zarazila, ve druhé řekla, že je to přesně to, co si přála, ale když uviděla malbu v té třetí, tu se skácela na zem jako mrtvá. Když přišla opět k sobě, s pláčem padla k nohám svého otce a řekla, že to nemaloval nikdo jiný než její opravdový vysvoboditel a ten pravý manžel, a že déle nemůže držet přísahu, a tak mu vše řekla. I král podle těch kreseb ihned viděl, jak se to vše stalo, a tak se velmi rozhněval a nechal ty tři falešné služebníky lámat na kole. Potom v zámku uspořádal velkou slavnost a celá země se musela radovat s ním; ten kupecký syn měl opět svoji milovanou ženu a k tomu celé království a od toho dne žil v radosti a štěstí, ke kterému přizval i svoje rodiče.

Princezna porodila krásného chlapce, kterému byl starý kupec za kmotra, a ten rostl do krásy a moudrosti. Ale když bylo dítěti deset let, popadl krále velký smutek, neboť pomyslel na svůj slib, že ho dá tomu černému za to, že ho tenkrát zachránil. Arci se vždy utěšoval, že je raději králem na zámku, než chudákem v ďáblově chýši, ale když bylo dítěti jedenáct let a táhlo mu na dvanáctý, už to hoře nemohl více vydržet a řekl vše své ženě. Ta z toho měla ještě větší bolest, a když dítě oslavilo dvanácté narozeniny, tak ho položili v noci mezi sebe a drželi ho. Přišla poslední noc a na zámecké věži odbila dvanáctá hodina, když tu někdo třikrát zaklepal venku na okno. Rodiče s nářkem a pláčem vyskočili z postele, otec popadl dítě a držel ho před oknem, když tu se ho ten černý ptal, za koho ho vlastně má, zda ho má za ďábla. „Za koho jiného.“ řekl král. Tu ten černý řekl: „Ne, já nejsem ďábel. Já jsem ten černý otrok, kterého si tenkrát v Turecku nechal řádně pohřbít. Kvůli tobě jsem neodešel na onen svět a bloudím tu až do tohoto dne. Nyní si ale můžeš svoje dítě ponechat a já mohu konečně navěky spát!“



[pozn1]




Poznámka 1 - Lidová pohádka „Des Todten Dank“ je ze sbírky lidových pohádek



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková