Jak šel jeden do nebe

Franz Georg Brustgi

Byla jednou jedna hospodyně, které umřel muž, protože nechtěla ale po zbytek života zůstat sama, tak se znova vdala. Když pro svého druhého muže připravovala první oběd, zeptala se ho: „Co ti mám uvařit?“ „Co já vím? Pro mne za mne mi uvař třeba kyselo.“ [pozn1] Hospodyně udělala, jak si přál, ale protože si myslela, že kyselo je jeho zamilované jídlo, vařila mu ho od té chvíle každý den; den za dnem nejedl nic jiného než kyselo. Ta neustálá jednotvárnost už přišla hospodáři pomalu hloupá, a proto jednoho dne řekl: „Jednou taky uvař něco jiného a přestaň s tím kyselem alespoň o švestkách!“ a nechal kouřící mísu stát a šel rozzlobeně pryč.

Zatímco hospodář vyšel zadními dveřmi ven, vstoupil těmi předními do domu nějaký cizí pocestný, chlap dlouhý a tenký jako chmelová tyčka, který se ptal po něčem k jídlu, protože mu z dlouhého a namáhavého vandrování pěkně vytrávilo a má hlad jako vlk.

Jste o švestkách naladěn na kyselo?“ zeptala se hospodyně opatrně. „Arci, že jsem!“ řekl pocestný. „Jen to přineste na stůl! Já si na tom pochutnám.“ Tak před něj hospodyně postavila plný hrnec kysela a nandala mu tolik, že se najedl, až by z toho jeden prasknul, a ten zbytek mu dala do plecháče s sebou. „Mnohokrát děkuji, milá paní hospodyně!“ řekl chlapík, hodil si ranec na záda a vyrazil po cestě pryč. „Ta si pro vtipnou kaši určitě nebyla dvakrát, té z té bych s trochou vtipu a chytrosti určitě vymámil něco, co jeden může potřebovat.“ pomyslel si ten lstivý chasník, promnul si ruce a malá lest byla na světě!

Poodešel kousek cesty a při tom se stále upřeně díval do výše, zíral na jedno místo na nebi, jako by tam chtěl vykoukat díru. A opravdu! Netrvalo to dlouho, hospodyně přiběhla za ním, zvědavostí se až třásla a ptala se: „Človíčku, na co se tam tak upřeně koukáte?“ „Pssssssst!“ udělal tovaryš a položil si prst na ústa: „Já o tom nesmím žádnému člověku nic říct, ale vám, paní hospodyně, to řeknu. Víte, než jsem se ocitnul ve vaší světnici, přišel jsem rovnou z nebe a nyní hledám to místo, kde jsem sestoupil dolů, abych později zase našel cestu zpět.“ „Co?“ řekla hospodyně a stála tam s hubou otevřenou: „Co jste to říkal? Z nebe?“ „Arci, že tak!“odpověděl ten filuta.

I propána! Neviděl jste tam nakonec také mého prvního manžela Lojzíka?“ „Lojzíka? No, tak to si představte, že toho jsem tam viděl! Toho znám velmi dobře, vždyť jsme velcí kamarádi, já a Lojzík.“ „Panenko skákavá! Neříkejte! A jak se mu tam daří?“ „No, jak bych to řekl, ne zrovna nejlépe, panímámo“ pronesl chlapík s vážným obličejem.

Bože, že on je nemocný?“ zeptala se hospodyně ustaraně. „Nemocný? Ne, to není, ale má to tam těžké, to víte, musí si mnohé obstarat a mzda je špatná. Většinou má málo peněz, aby si koupil něco nového. Když jsem ho viděl naposledy, měl na sobě košili, hanba vám na to koukat, tak byla roztrhaná. Zrovna tam v nebi dul pěkný severák a on se třásl zimou jako osika.“

Pane, smiluj se! Tak špatné je na tom, můj blažený Lojzík? Jak já bych mu ráda něco poslala nahoru do nebe, ale jak to udělat?“ „Milá panímámo, že jste to vy,“ řekl chasník: „jednu radu bych tu měl. Zítra jdu zpátky nahoru, mohu mu to, co mu chcete poslat, zanést.“ „Jak já vám za vaši laskavost, človíčku, jen poděkuji? Nemůžete to přece dělat jen tak!“ řekla hospodyně a zabalila Lojzíkovi zánovní oblek, šest košil, boty a ponožky a k tomu obrovskou šunku od poslední zabíjačky. „Tady v tom koženém váčku je tři sta zlatých pro mého Lojzíka, aby si mohl koupit to nejnutnější a v neděli si také zajít na kořaličku. Těchto padesát zlatých je pro vás, milý pane, a užijte si je ve zdraví.“ „To užiji, panímámo! To užiji!“ zasmál se vandrovník pod vousy a spokojeně táhnul dál.

Když přišel hospodář domů a od ženy se dozvěděl, co se přihodilo, pořádně jí vyčinil a nazval ji hloupou husou. „Nějakému potulnému šprýmaři dáš pytel věcí, aby je zanesl do nebe, a k tomu mu ještě přidáš tři sta zlatých, už to někdy někdo slyšel? Ty peníze dostanu zpět, i kdybych měl za tím chlapem běžet až k nebeské bráně!“ A protože by ho nejraději chytil už v tuhle hodinu, osedlal si svého nejlepšího koně a tryskem uháněl po silnici, kterou se vydal ten vandrovní tovaryš.

Ten zrovna seděl ve stínu na kraji lesa, aby si trochu zdřímnul, a když uviděl přijíždějícího jezdce, ihned mu svitlo, že to nevěstí nic dobrého. „To je určitě hospodář, který mi chce sebrat ten pytel!“ pomyslel si a rychle vymyslel další lest. Utrhl suchou a pěkně pichlavou hlavičku bodláku, položil ji do trávy vedle sebe, přiklopil na to svůj klobouk a tvářil se, že tam má ukrytého něco velmi vzácného a drahocenného, co musí starostlivě opatrovat.

Mezitím přijel hospodář a ptal se ho, zda je ten a ten, který cestuje do nebe. „Ano, to jsem.“ odvětil tovaryš klidně. „Mám snad od vás někomu něco vzít?“ „To by se vám líbilo, co?! Naopak, na místě mi vydáte těch tři sta dukátů, které vám moje žena dala pro svého prvního manžela.“ „Jak si přejete,“ řekl tovaryš: „mě je to jedno, zda Lojzík těch tři sta zlatých dostane nebo ne. Pokud je chcete zpět, taky dobře, alespoň se s nimi nemusím vláčet. Ale teď musíte chvíli počkat, protože před chvíli jsem chytil jednoho zvláštního a drahocenného ptáčka, mezi námi koštuje nejméně pět set zlatých, mám ho tu pod kloboukem.“

Nepovídejte!“ přerušil ho hospodář: „Jeden pták, který stojí pět set zlatých? To se tu takoví vyskytují?“ „Ano, ale člověk musí mít štěstí, aby nějakého chytil. Aby mi neutekl, poslal jsem kamaráda do města, aby koupil pěknou klec a abych toho pak nevláčel tolik, tak jsem mu dal těch tři sta dukátů, měl je dát směnárníkovi do úschovy. Ale pokud je vám to čekání dlouhé, než se vrátí z města, mám pro vás návrh.“ „A jaký?“ „Dáte místo mne pozor na ten klobouk a půjčíte mi vašeho koně, já pojedu za kamarádem a ty peníze přivezu zpět.“ „Och, vy jste opravdu chytrá hlava,“ řekl hospodář: „s vaším návrhem souhlasím.“ Sedl si jako hlídač vedle klobouku a tovaryš zatím nasednul na jeho koně a ujížděl pryč. A že vám uháněl, až koni létaly jiskry od kopyt, to si umíte jistě představit!

Hloupý hospodář u klobouku dřepěl hodinu, dvě a pak ještě jednu, inu dřepěl tam ještě, když pomalu zapadalo slunce. Čekal a čekal, dokud nenastala noc, ale jezdec se stále neukazoval. Hospodáři konečně došla trpělivost a řekl si: „Teď půjdu domů a vrátím se sem brzy ráno. Ale toho ptáka si vezmu do zástavy!“

Opatrně nadzvedl klobouk a sáhl pod něj, ale s bolestným výkřikem ruku ihned stáhnul zpět, protože sáhnul na ostny bodláku. Tu konečně pochopil, že tomu šprýmaři sám sednul na lep, a řádně zachmuřený a zakaboněný se vydal na cestu domů.

Když chtěla jeho žena vědět, zda dostal zpět peníze a kde nechal koně, jen na ni houkl: „Ani se mne na to neptej! Dnes, ani zítra a už nikdy po celý můj život! Ty jsi hloupá, ale já jsem ještě hloupější! Ten jediný chytrý mezi námi je ten, co s plným pytlem, tvými dukáty a na mém koni jede do nebe. My dva jsme zmoudřeli z chyb a vzniklé škody, ale on díky naší hlouposti zbohatnul.“ [pozn2]




Poznámka 1 - V originále pohádky není kyselo, ale pokrm tak strašlivý, že si opravdu nedovedu představit, že by si to nějaký novomanžel přál. Jednalo se o smažené plátky jablek, které se podávají k prorostlému uzenému špeku, šunce či uzenému masu. Tuhle kombinaci Švábové milují dodnes, připíjí se k tomu místní pivo, takže po takovém obědě se budete cítit stejně jako ten vlk, kterému úskočná koza do břicha zašila kamení.
Poznámka 2 - Lidová pohádka „Vom Handwerksburschen, der mit dreihundert Gulden in den Himmel ritt“ je ze sbírky pohádek švábského filologa a folkloristy Franze Georga Brustgi „Das Wunderschiff – Schwäbische Volksmärchen“ (1941). Pro vaše potěšení z němčiny přeložila a po svém převyprávěla Jitka Vlk Martináková.



www.pohadky.org - server plný pohádek pro malé i velké.
Licence Creative Commons 3.0 - Uvedte autora(BY)-Nevyuzivejte dilo komercne(NC)-Zachovejte licenci(SA)

Webmaster: Petr Macek (webmaster@pohadky.org)
Texty: Jitka Martináková